Hana Blažková (CZ)
Členka křesťansko-feministického kolektivu RFK. Kolektivu, jenž vnímá církve nejen jako společenství věřících, ale také jako instituce držící politickou moc. Vymezují se vůči církevní hierarchii, patriarchátu, nacionalismu a asociálnímu jednání v prostředí českých církevních institucí. RFK je společenství, jež je založeno na vzájemném respektu a péči, působí zhruba poslední čtyři roky v Praze.
Jak byste popsala svou práci a své cíle v kontextu činnosti RFK?
Po prvních letech naší činnosti, kdy jsme se soustředily především na kritiku české římskokatolické církve, se snažíme opustit reakční způsob politiky a soustředíme se na vytváření vlastní agendy. Jedním z témat, která jsou pro nás důležitá již od doby našeho vzniku, je klimatická krize. Čím dál víc se ukazuje, že spiritualita může hrát v klimatickém hnutí zásadní roli, nejenže poskytuje útěchu tváří v tvář globální krizi, ale zároveň rozvíjí naši citlivost vůči všemu živému a umožňuje nám budovat vztahy k druhým – ať už jimi jsou lidé, zvířata nebo plankton.
Co ve světle nynější situace považujete za důležité, jakým otázkám bychom se jako společnost měli s vážností věnovat?
Tím, co nyní opravdu potřebujeme, je solidarita. Radikální solidarita, která nebude jen prázdným slovem, ale konkrétní materiální podporou všech, kteří jsou koronakrizí zasaženi. Více než kdy jindy potřebujeme sociální bydlení a konec exekucí. Neměli bychom se ale ani uzavírat do hranic našeho státu, na různých místech po celém světě je koronakrize zneužívána k omezování lidské důstojnosti. Například v sousedním Polsku využila tamní ultrakonzervativní vláda současné situace k tomu, aby delegalizovala potraty. Stejně tak nesmí být ekonomické škrty záminkou k oddálení zelené ekonomiky.
Co z letošní knižní či umělecké tvorby s Vámi nejvíce rezonovalo?
Hodně na mě zapůsobilo setkání s polským kolektivem Wspólnota międzygatunkowa (Mezidruhové společenství). Jedná se o uskupení, jež propojuje politickou kritiku římskokatolické církve a patriarchálního řádu s velice svébytnou spiritualitou. Snaží se pomocí ní vyrovnávat s historicky nadřazeným postavením člověka nad přírodou. Wspólnota si vytváří vlastní rituály, jež jsou inkluzivní vůči všem druhům stvoření, zároveň vycházejí z lokální lidové tradice a ve své jednoduchosti jsou brutálně silné. V literatuře mě asi nejvíce zaujala kniha Pavla Bareše Meta – literatura vycházející z žánru young adult, která v superhrdinském stylu tematizuje sexuální násilí. Zároveň mluví hlasem generace, která je „odsouzená ke svobodě“, trpí úzkostmi ze svojí budoucnosti na téhle planetě a rozhodně se nemá tak dobře, jak si jejich rodiče v roce 1989 představovali. Bohužel její hlas ještě není příliš slyšet.
|
nahoru △ |
Veronika Matějková (CZ)
Aktuálně studuje doktorát na HTF UK se zaměřením na praktickou teologii, konkrétně se zabývá katechezí (náboženským vzdělávám) dospělých. Zájem o vzdělávání se odrazil i v jejích již dokončených studiích v oboru sociální a speciální pedagogiky (FF a PEDF UK). Její domovskou církví je Církev československá husitská (CČSH), kde působí mimo jiné jako referentka na odboru ekumeny a vnějších vztahů.
Jak byste popsala svou práci a své cíle v kontextu vzdělávání ve víře?
Ono vzdělávání ve víře může být z pohledu každé církve, jako denominace, trošku jiný kontext. Některé církve dávají důraz více na katechezi před přijetím svátostí, některé na výuku biblických znalostí, a některé by tyto aktivity ani výchovou a vzděláváním nenazvaly, protože všechna pozornost je soustředěna na působení Ducha Svatého v nich. Záleží tedy na míře organizovanosti takového vzdělávání, jeho cílech a v neposlední řadě na teologicko-antropologickém pojetí, tedy vnímání vyučovaného a jeho možností a omezení. Když budu mluvit z kontextu CČSH, tak už její první patriarcha K.Farský definoval církev jako společenství lidí, kteří se rozhodli, že se ve svém náboženském životě nudou společně vzdělávat. Tahle myšlenka na osobní rozhodnutí a společné vzdělávání, jako růst ve vztahu s Bohem, který se projevuje v lásce a péči o své bližní a svět, to vlastně zakládá i moji motivaci ve vzdělávání. Snažím se jak ve své práci na fakultě tak při působení v církvi otevírat prostor pro růst jednotlivců i společenství, povzbuzovat je v jejich konkrétních životních situacích a sdílet s nimi tajemství víry. A mé cíle? Ty jsou stále modlitebně podrobovány reflexi, ale v posledních letech je pro mě vzdělávání ve víře zacíleno na proces růstu, rozvoje a tzv. „uschopňování“ člověka v naplňování jeho pravého lidství, nebo více sekulárně/srozumitelně, v tom, aby se stal sám sebou.
Co ve světle nynější situace považujete za důležité, jakým otázkám bychom se jako společnost měli s vážností věnovat?
Ve světle nynější pandemické situace? Jako to nejzákladnější mi asi přijde nechat si čas na osobní ztišení, v modlitbě, meditaci, při procházce do přírody..stále mít (žít) něco, z čeho se umíme radovat, co nás povzbudí. Naopak snažit se nepodlehnout strachu ze stále se měnících či rozšiřujících nejistot, nenechat se vmanipulovat do nenávisti vůči nějakým skupinám nebo naopak nerezignovat na všechno a nežít si jen sobecky „svůj“ život bez ohledu na druhé a na následky. Už skoro rok jsme, více než jsme byli zvyklí, uzavřeni převážně do online světa s minimem dalších sociálních kontaktů, a tak tím co čteme, na co se díváme, jak nad tím přemýšlíme jen utvrzujeme naše dosavadní vidění světa a celospolečensky to pak prohlubuje propast neporozumění lidí z opačných názorových spekter. Myslím, že bychom se měli ptát po hlubších kořenech radikalizace některých takových skupin naší společnosti, jak se můžeme lépe naučit pracovat s informacemi a rozkrývat mediální manipulace, jak obnovovat důvěru a zakládat pozitivní postoj k druhému člověku, jak posilovat osobní zodpovědnost a respektující vztahy.. Jak se tyto věci naučit a jak je učit druhé.
Co z letošní knižní či umělecké tvorby s Vámi nejvíce rezonovalo?
Musím se přiznat, že v tomto roce jsem četla spíše archivní práce spadající pod téma mé disertace, takže pokud by se někdo chtěl seznámit s dobou protektorátu z pohledu CČSH, doporučila bych mu/jí JINDRA, Martin. Sáhnout si do ran tohoto světa: perzekuce a rezistence Církve československé (husitské) v letech 1938-1945. Praha: Ústav pro studium totalitních režimů, 2017. Blahoslav (Církev československá husitská). ISBN 978-80-879-1280-5. A chystám se na právě probíhající výstavu A. Muchy a P. Onera do Musea Kampa, jen vyčkávám na příhodnější čas.
|
nahoru △ |
Veronika Sedláčková (CZ)
Novinářka. Pracovala jedenáct let v České televizi jako redaktorka a moderátorka. Po krátké přestávce v komerčních médiích zamířila do veřejnoprávního rozhlasu, kde působí 13 let. Moderuje různé debatní pořady, aktuálně Interview Plus a Vertikálu. Pravidelně natáčí delší publicistické rozhovory na aktuální témata pro TV NOE a spolupracuje i s neziskovými organizacemi a občanskými sdruženími, především na tématech vzdělávání a v sociální oblasti.
Jak byste popsala svou práci a své cíle v kontextu proměny církve v Česku?
Žijeme v době, která je vratká a velmi křehká, kvůli globální pandemii Covidu-19. Sledujeme obrovskou krizi důvěry veřejnosti vůči státním a veřejným institucím, včetně prohlubující se skepse k práci novinářů. Tu navíc prohlubuje působení dezinformačních webů. Je těžké si byť jen představit, jak zkušenost, kterou procházíme, ovlivní do budoucna naši existenci. Přetěžovaný a léta podfinancovaný zdravotnický systém, ekonomické problémy dopadající aktuálně zejména na nejslabší články společnosti (a to včetně dětí ze sociálně slabých rodin, které kvůli distanční výuce přicházejí nezřídka o jakýkoliv kontakt se školou) – to všechno teď vzbuzuje obavy. Úkolem těch, kteří mají vliv na veřejné mínění, je v první řadě snaha o znovuzískání důvěry ve společné dílo, v demokratické instituce a společnost vůbec. Ať už se jedná o muže a ženy v politice, médiích nebo i církevních kruzích. Práce na prohlubování pocitu sounáležitosti, solidarity a možné spolupráce, to považuji za nejpodstatnější úkol současnosti. Dotýká se všech oblastí života a v tak rozdělené společnosti, jako je ta naše, poběžíme tenhle závod možná i řadu let.
Co ve světle nynější situace považujete za důležité, jakým otázkám bychom se jako společnost měli s vážností věnovat?
Myslím, že teď jsou zásadní otázky spravedlnosti a lidské důstojnosti, tedy bydlení, mzdy, zdravotnictví nebo vzdělání. Ale nejprve je tu otázka, jestli spolu vůbec dokážeme mluvit, jestli jsme si už politiku nadobro nezošklivili.
|
nahoru △ |
Petr Vizina (CZ)
Na KTF UK vystudoval teologii a aplikovanou etiku. V současnosti se zabývá etikou médií. Píše a natáčí rozhovory pro Aktuálně.cz a Český rozhlas. Byl členem redakcí Lidových a Hospodářských novin, sedm let vedl redakci kultury zpravodajství ČT.
Jak byste popsal svou práci a své cíle v kontextu proměny církve v Česku?
Hlavní téma je podle mě dnes střed liberálních a konzervativních myšlenek a představ. Bylo by bláhové myslet si, že se ten střet církvi vyhne. Zastánci konzervativního myšlení by měli stát o liberalismus dobře artikulovaný a poučený, podobné kvality by u názorových oponentů měli vyhlížet liberálové. Média mohou buď pomáhat k vyjasnění postojů a názorů, padni komu padni, nebo naopak mlžit ve prospěch svých oblíbenců. Jsem pro vyjasnění.
Co ve světle nynější situace považujete za důležité, jakým otázkám bychom se jako společnost měli s vážností věnovat?
Myslím, že teď jsou zásadní otázky spravedlnosti a lidské důstojnosti, tedy bydlení, mzdy, zdravotnictví nebo vzdělání. Ale nejprve je tu otázka, jestli spolu vůbec dokážeme mluvit, jestli jsme si už politiku nadobro nezošklivili.
Co z letošní knižní či umělecké tvorby s Vámi nejvíce rezonovalo?
Často jsou to témata "zapuštěná" v jiné době a kontextu. Za poslední dobu třeba obsáhlou práci německého historika Volkera Mohna o nacistické kulturní politice za protektorátu. Nebo Kunderovo hravé rozloučení s psaním v jeho Oslavě bezvýznamnosti.
|
nahoru △ |
