Alexander Ač (SK)
Vědec na Ústavu výzkumu globální změny AV ČR v Brně. Specializuje se na téma izotopové analýzy letokruhů stromů a inventarizace emisí skleníkových plynů ze zemědělských půd. Studoval obor environmentální ekologie na univerzitě Pavla Jozefa Šafárika v Košicích na Slovensku. Doktorát získal v oboru aplikované ekologie na Jihočeské univerzitě v Českých Budějovicích. Je spolu-editorem knihy Věk nerovnováhy pojednávající o globálních a lokálních důsledcích změny klimatu. Přeložil knihu Obnovitelné zdroje energie – s chladnou hlavou.
Jak byste popsal svou práci a své cíle v kontextu ekologie rostlin a globální změny klimatu?
Ve své práci se zabývám vlivem globální změny na fungování rostlin, dřevin a ekosystémů. Sleduji vývoj jak v kontextu změn v minulosti, tak i v současnosti a s výhledem do budoucnosti. Jde o lepší pochopení zpětných vazeb a interakcí živých rostlin ve světle stále vyšších nároků, kterým jsou (nejen) rostliny vystaveny vlivem lidské činnosti. Jednou z klíčových otázek současné fyziologie rostlin je poznání, jak dlouho nám rostliny a suchozemské ekosystémy budou pomáhat zpomalovat růst koncentrace CO2 v atmosféře
Co ve světle nynější situace považujete za důležité, jakým otázkám bychom se jako společnost měli s vážností věnovat?
Myslím, že hlavní prioritou společnosti v dnešním komplikovaném světě by mělo být dosažení co nejvčasnějšího datumu uhlíkové neutrality, tedy dosažení nulové spotřeby všech fosilních paliv. Jen v tom případě se naše planeta přestane oteplovat. Jakýkoliv další odklad zásadních rozhodnutí totiž znamená neúměrné zvyšování rizika spojeného s pokračujícím oteplování oceánů a atmosféry.
Co z letošní knižní či umělecké tvorby s Vámi nejvíce rezonovalo?
V letošním roce to bylo určitě české vydání knihy Davida Wallace-Wellse Neobyvatelná Země – život po oteplení. Autor jednoduše popisuje, co nás čeká, pokud se lidstvu nepodaří zásadním způsobem omezit vypouštění skleníkových plynů. V anglické literatuře je to zase knížka Marka Lynase Naše poslední varování. I když těch "posledních" varování bylo již několik, v určitém okamžiku se důsledkům, před kterými vědci varují, nevyhneme.
|
nahoru △ |
Andrea Filipi (CZ)
Doktorandka politologie na Univerzitě v Cambridgi, specializuje se na politiku protestů a na oblast Velkých jezer v Africe. Deset let pracovala v mírových silách OSN. Žila a pracovala v Burundi, Jižním Súdánu, Súdánu (Dárfúru) a ve Východním Timoru. V současné době vyučuje kurz „OSN a politika míru“ na letní škole Pembroke-King v Cambridge a spolu-vede úvodní kurz afrických studií na think-tanku Masarykova demokratická akademie v Praze v České republice.
|
nahoru △ |
Tereza Hronová (CZ)
Pracuje jako mediální koordinátorka ve společnosti Člověk v tísni. Natáčí také audiodokumenty pro Český rozhlas a reportáže pro pořad Objektiv. Navštívila Afriku více než patnáctkrát – Zambii, Rwandu, Tanzanii, Jižní Súdán, Angolu, DR Kongo atd. Cestuje nejraději s kamerou, tráví čas s místními lidmi a jejich příběhy pak vypráví v Česku.
Jak byste popsala svou práci a své cíle v kontextu Afriky v průsečíku migrace a klimatické změny?
Do Afriky jezdím hlavně pracovně, s kamerou, na projekty Člověka v tísni. Mým cílem je přinášet příběhy obyčejných lidí, aby si Češi a Češky uměli představit, jak se tam žije. Často řeší stejné problémy a výzvy jako my. Přijde mi důležité upozorňovat na to, že Afrika není jeden stát – jsou tu obrovské rozdíly. V Botswaně se žije úplně jinak než třeba v Jižním Súdánu. Stejně tak jinak žijí lidé ve městě a na vesnici. Zároveň mám na Afriku také "rozvojový pohled", vzhledem k tomu, že pracuji pro Člověka v tísni. Baví mě, když vidím, jak i malá pomoc z Česka může konkrétním lidem změnit život.
Co ve světle nynější situace považujete za důležité, jakým otázkám bychom se jako společnost měli s vážností věnovat?
Velkým tématem je podle mě klimatická změna. V souvislosti s Afrikou je to více než aktuální, protože z mnoha studií vyplývá, že rozvinuté země daleko více přispívají ke změně klimatu než ty rozvojové. Přitom však dopadá drsněji právě na tu chudší část světa. Klimatická změna není něco, co bude. Ona už je. Potkala jsem mnoho zemědělců, kteří jsou zcela závislí na své úrodě, a marně čekali na období dešťů. Se změnami klimatu samozřejmě souvisí i migrace. Budou brzy části Afriky, kde nebude možné žít.
Co z letošní knižní či umělecké tvorby s Vámi nejvíce rezonovalo?
Mám dost ráda dokumentární film, dlouhodobě se držím blízko Jednoho světa. Mrzí mě, že první půlku festivalu přerušila první vlna koronaviru a druhou půlku pak ta druhá. Letos jsem měla možnost v rámci předvýběru vidět film Downstream to Kinshasa v režii Dieuda Hamadia. Je o skupině válečných invalidů z DR Kongo, kteří se vydávají do hlavního města, aby si vydobyli odškodnění, které jim patří. Doufám, že ho brzo bude moct vidět české publikum, bylo to hodně inspirativní.
|
nahoru △ |
Tomáš Lindner (CZ)
Od roku 2008 pracuje v týdeníku Respekt, kde vede zahraniční rubriku. Věnuje se hlavně Německu, geopolitice, soudobé Africe, migraci a integraci. Je autorem knihy reportáží z jihu Afriky Čekání na období dešťů (2008) a společně s Ondřejem Kundrou napsal knihu o příčinách radikalizace mladých evropských muslimů nazvanou Můj syn terorista (2017).
Jak byste popsal svou práci a své cíle v kontextu psaní o Africe?
K novinařině mě před lety přivedl právě zájem o současnou Afriku a frustrace z toho, jak je v českých médiích opomíjená. Vybírám si témata, která podle mého soudu představují podstatné trendy ve vývoji kontinentu a nejsou pouhými “aktualitami”. Když píšu o “krizích”, tak se spíše než na popis utrpení soustředím na vysvětlení kontextu, tedy historických a politických souvislostí. Při reportážních cestách pak nevyhledávám extrémní situace, například války, ale spíše překvapivější, na první pohled méně spektakulární příběhy, které dobře přiblíží africkou realitu. Každým rokem pak cíleně píšu delší text o nedávných dějinách Afriky, o nichž v Česku máme i kvůli europocentrismu výuky dějepisu malé povědomí. Když to shrnu, tak se snažím ukazovat různé roviny soudobé Afriky a trochu i čtenáře pro tento úžasný kontinent nadchnout.
Co ve světle nynější situace považujete za důležité, jakým otázkám bychom se jako společnost měli s vážností věnovat?
Mohl bych samozřejmě sepsat dlouhý seznam, ale vyberu věc, která se týká Česka a pohání mě v reportérské práci. Česká veřejná debata je velmi provinční a většina médií zahraniční zpravodajství dlouhodobě zanedbává. Pozoruji malý zájem o dění v Evropské unii, kterou bychom přitom měli vnímat jako “domácí” a nikoli “zahraniční” téma, a minimální zájem o globální problémy a subsaharskou Afriku. Svět se přitom - jak praví provařené, ale pravdivé klišé - nebývale propojuje. Pokud jako jednotlivci a jako společnost nebudeme dění za hranicemi Česka i Evropy věnovat více času a pozornosti, tak v něm budeme dezorientovaní. Převládne pocit, že se svět “zbláznil”, že je nebezpečný a nejlepší je se před ním uzavřít. Pokud se mu budeme snažit poctivě porozumět, tak vidím dvě příležitosti: najdeme inspiraci pro řešení mnoha domácích problémů a lépe zjistíme, jak jako jednotlivci, školy, města i stát můžeme přispět k překonávání celoplanetárních výzev.
Co z letošní knižní či umělecké tvorby s Vámi nejvíce rezonovalo?
V souvislosti s Afrikou mě zaujala nová a nebývalá dostupnost aktuální africké tvorby, k níž dochází díky Netflixu. Jsme teprve na začátku procesu (Netflix chce s africkými scénáristy a režiséry mnohem více spolupracovat), ale doufám, že jednoho brzkého dne budeme moci africké filmy sledovat s podobnou lehkostí jako ty evropské. A že díky nim získáme lepší představu o afrických reáliích, kultuře i popkultuře. Z dosavadní nabídky zmíněného Netflixu doporučím senegalsko-francouzský film “Atlantics”.
|
nahoru △ |
Jonathan Ledgard (UK)
Myslitel v oblastech technologií, přírody a rozvojových ekonomik. Dvacet let pracoval jako zahraniční zpravodaj v časopise The Economist. Coby ředitel pracoviště na švýcarské polytechnice vytvořil koncept nákladních dronů a dronových letišť pro Afriku. Jeho poslední román Submergence byl oceněn jako kniha roku deníkem New York Times. V minulosti také působil jako hostující profesor na ČVUT.
Jak byste popsal svou práci a cíle s ohledem na vývoj v oblasti umělé inteligence?
Mým záměrem je přispět k přizpůsobení strojové inteligence potřebám přirozeného žijícího světa. Jak bude umělá inteligence vnímat jiné formy života, než jakou představuje člověk? Jak může pomoci zachránit tuto životní formu před vymřením?
Co ve světle nynější situace považujete za důležité, jakým otázkám bychom se jako společnost měli s vážností věnovat?
Momentálně nepřemýšlím o ničem jiném než o umělé inteligenci a přežití druhů.
Co z letošní knižní či umělecké tvorby s Vámi nejvíce rezonovalo?
Technicky orientovaným čtenářům bych doporučil knihu Vaclava Smila Growth: From Microorganisms to Megacities, kterou v roce 2019 vydal MIT Press. A stejný okruh čtenářů by si neměl nechat ujít úžasnou práci profesora Karla Fristona a jeho kolegů z londýnské University College nazvanou The Markov blankets of life: autonomy, active inference and the free energy principle. Mimoto mohu doporučit knihu Simone Weil L'Enracinement (angl. The Need for Roots), která je v mnoha ohledech relevantní pro současný okamžik naší průmyslové společnosti. A na konec ještě Ursula K. Le Guin: Zeměmoří.
|
nahoru △ |
Ndoni Mcunu (JAR)
Výzkumnice, která se ve své práci dlouhodobě věnuje tématům: klimatická změna, zemědělství, biodiverzita. Mimoto je zakladatelkou a výkonnou ředitelkou neziskové organizace Black Women in Science (Černé ženy ve vědě, BWIS), jež si klade za cíl podporovat opatření, která povedou ke zvýšení počtu mladých afrických vědkyň a výzkumnic.
Jak byste popsala svou práci a cíle s ohledem na vývoj v kontextu environmentální udržitelnosti?
Snažím se porozumět africké krajině z perspektivy farmářů, klimatických změn a produkce potravin. Zaměřuji se především na klimatické změny, resilienci a potravinářský průmysl. Mým cílem je porozumět (malým i velkým) farmářům a pomáhat jim ve využívání metod (jako je např. diverzifikace), které zvýší jejich odolnost vůči klimatickým změnám.
Co ve světle nynější situace považujete za důležité, jakým otázkám bychom se jako společnost měli s vážností věnovat?
Takové otázky jsou dvě:
1. Hnutí Black Lives Matter s sebou přineslo myšlenku intersekcionálního environmentalismu neboli inkluzivní verze environmentalismu, jejímž cílem je chránit nejen naši planetu, ale také lidstvo. Nachází spojitosti mezi křivdami, které se dějí marginalizovaným komunitám, a nespravedlivým zacházením se Zemí. Pokud hovoříme o prosazování klimatické spravedlnosti a aktivismu, musíme si uvědomit, že venkov je často nucen ke kompromisům.
2. Vzhledem ke koronavirové krizi vyvstala naléhavá potřeba zajistit pro všechny dostatek jídla. Ukázalo se, že potravinářství je do značné míry závislé na produkci malých místních farem. Do této kategorie spadá většina farmářů v subsaharské Africe, přesto se rozvoji jejich schopností dostává jen minimální podpory. Je třeba podat těmto farmářům pomocnou ruku a zajistit rovnoprávné postavení žen. Farmaření se totiž věnují převážně ženy, přesto jim půda, kterou obdělávají, nepatří. Potravinářský průmysl a farmaření v rozvojových zemích si tedy rozhodně zaslouží naši pozornost.
Co z letošní knižní či umělecké tvorby s Vámi nejvíce rezonovalo?
Článek Somini Sengupty „Read Up on the Links between Racism and the Environment“, který vyšel 5. června 2020 v New York Times.
|
nahoru △ |
Tereza Němečková (CZ)
Působí jako pedagožka a výzkumnice na katedře mezinárodního obchodu Metropolitní univerzity Praha. Dlouhodobě se věnuje ekonomickému rozvoji Afriky. V posledních letech se díky četným cestám do Maroka detailněji zajímá o vývoj v této zemi, a to v kontextu celkového ekonomického rozvoje regionu severní Afriky.
Jak byste popsala svou práci a své cíle v kontextu vývoje v oboru afrických studií?
Historie a současnost Afriky je opředena mnoha mýty, danými jak zájmy určitých skupin historii tohoto kontinentu zkreslovat (viz například nedávná omluva belgického krále za násilí a krutosti prováděné v době belgické nadvlády v Kongu, která ukázala na dlouhodobé záměrné zkreslování působení Belgie v Kongu), tak i skutečností, že o současném reálném životě mnoha Afričanů máme jen zkreslené představy. To je často dáno nedostatkem dat, na jejichž základě bychom mohli situaci tamějších společností kvalitně vyhodnocovat. Z toho důvodu vnímám jako výzvu se do studia afrického kontinentu nejen ponořit, ale i seznamovat studenty či širší veřejnost s tématy, která se možná na první pohled zdají jako daná, ale na ten druhý lze objevit řadu skutečností, které tuto zažitou, stereotypní představu nalomí.
Co ve světle nynější situace považujete za důležité, jakým otázkám bychom se jako společnost měli s vážností věnovat?
Rok 2020 snad více než kdy jindy odkryl sílu a současně i křehkost globálního ekonomického systému, který stojí na nadměrném využívání přírodních zdrojů, prohlubující se příjmové nerovnosti a ekonomických zájmech, které jdou proti zájmům většiny společnosti. Regiony jako Afrika pak tyto dopady pociťují asi nejvíce. Vývoj globálního systému a jeho ekonomické, environmentální, ale i společenské dopady by nás, českou společnost, měly více zajímat. Už jen z toho důvodu, že jsme otevřenou ekonomikou, která je na tomto systému silně závislá.
Co z letošní knižní či umělecké tvorby s Vámi nejvíce rezonovalo?
Odpovědi na řadu otázek týkajících se současného globálního ekonomického systému a stejně tak i řadu podnětů k zamyšlení jsem našla v knize Good Economics for Hard Times autorů Esther Duflo a Abhijit Banerjee. Krátce po její publikaci byla oběma udělena Nobelova cena za přínos k (rozvojové) ekonomii. Zaujala mě také kniha amerického komika jihoafrického původu Trevora Noah, který ve své knize s názvem Born a Crime: Stories from a South African Childhood popsal velmi barvitě problémy jihoafrické společnosti. Té společnosti, která dle ekonomických dat patří mezi největší na africkém kontinentě, ale současně té společnosti, která trpí neskutečným množstvím vnitřních problémů, k jejichž úspěšnému řešení stále marně hledá cestu.
|
nahoru △
|
Tomáš Petříček (CZ)
Ministr zahraničních věcí České republiky za Českou stranu sociálně demokratickou. Dříve působil na tomtéž ministerstvu ve funkci náměstka, stejně jako na Ministerstvu práce a sociálních věcí. Kromě toho byl poradcem poslanců v Evropském parlamentu. Má doktorát z mezinárodních vztahů na Karlově univerzitě. Ve vědecké oblasti se zabývá tématy energetické politiky, udržitelného rozvoje a politické ekonomie.
|
nahoru △
|
Ifesinachi Comedy Nwanyanwu (NG)
Oceněňovaný vizuální umělec, básník, filozof, ekologický aktivista a kulturní ambasador v Nigérie. V jeho dílech, která většinou využívají odpad a nalezené předměty, se prolíná duchovno se sociopolitickou perspektivou. Pracuje a žije mezi Abuji a Prahou.
Jak byste popsal svou práci a cíle s ohledem na vývoj v oblasti umělé inteligence?
Moje tvorba je homogenní a organická, takže se jí daří, kamkoliv přijdu. Neustále se snažím čerpat energii ze svého okolí a vytvářet trvale udržitelné prostředí ze synergie různých možností. Protože má umělecká praxe vychází z kultury, měl jsem příležitost pracovat v různých zemích. Teď, když jsem přišel do České republiky a oženil se tu, mám pocit, že jsem se usadil, že jsem tu doma a můžu rozvíjet kulturní diplomacii, která bude přínosem jak pro Českou republiku, tak pro africké státy. Mou vizí je oboustranná spolupráce, při níž by se Česká republika dozvěděla o bohatém a pestrém kulturním dědictví Afriky a docenila by africkou vynalézavost a podíl na globální civilizaci a současně by exportovala svou kulturu do Afriky a jako rozvinutá země by v Africe navázala ekonomickou spolupráci.
Co ve světle nynější situace považujete za důležité, jakým otázkám bychom se jako společnost měli s vážností věnovat?
Myslím, že je dnes důležité zůstat člověkem, mít empatii a dělit se o lásku. Společnost by si měla uvědomit, že až tohle přejde, život poběží dál, proto je tak zásadní vzbuzovat v lidech naději a kuráž, ne zoufalství a strach. Veřejná umělecká instalace, na které teď pracuju, je obrazovým vyjádřením toho, co považuju v naší společnosti za důležité. Jmenuje se Naše Deka a je to skulptura o rozměrech 150 x 200 metrů. Vzniká z použitého šatstva, které dostávám od obyvatel Prahy a z kterého vytvářím alegorickou deku symbolizující péči a účast. Protože když je někomu zima a je zranitelný a vy mu dáte deku, povzbudili jste ho k životu. V současnosti je společnost zranitelná, proto potřebujeme kolektivní deku, „naši deku“.
Co z letošní knižní či umělecké tvorby s Vámi nejvíce rezonovalo?
V oblasti umělecké tvorby, na kterou se soustředím, jsem se stal svědkem toho, jak lze světové dějiny zdokumentovat různými formami tvůrčího vyjádření. Covid-19 poskytl tvůrcům univerzální jazyk, jehož možnosti mohou objevovat. Žijeme v době, kdy se tvůrci pokoušejí zachytit stávající situaci s využitím mnoha kontroverzních přístupů. V nedávné minulosti nepamatuju etapu, kdy by globální kulturní prostor aktivoval jeden narativ, jímž se mohou zabývat všichni.
|
nahoru △ |
Michael Rozsypal (CZ)
Novinář a moderátor. Osm let pracoval v Českém rozhlase, kde na stanici analytické publicistiky ČRo Plus vedl politické rozhovory, moderoval debaty a také ranní vysílání. Vystudoval politologii na FSV UK. Má rád divadlo a Jamese Bonda.
Jak byste popsal svou práci a cíle v kontextu médií?
Věnuju se vedení převážně politických rozhovorů. Mou prací je být kritickým oponentem jakéhokoliv hosta a ptát se za veřejnost. Baví mě vedení názorových duelů nebo debat, ve kterých se lidé s různými pohledy, s různou zkušeností a z různých oborů dívají na jeden problém. Mým cílem je přistupovat kriticky k jakékoliv informaci a snažit se ji ověřit.
Co ve světle nynější situace považujete za důležité, jakým otázkám bychom se jako společnost měli s vážností věnovat?
Jednoduše řečeno – měli bychom se věnovat dění kolem sebe. Je to jednoduché a složité zároveň. Současná situace nám ukazuje, že není možné uzavírat se jen ve svém vlastním domově, protože řada problému naší doby náš životní prostor přesahuje.
Co z letošní knižní či umělecké tvorby s Vámi nejvíce rezonovalo?
V poslední době mě nadchla představení experimentálního divadla NoD. Vznikají tam fantastické autorské divadelní kousky, které jsou originální a mají přesah.
|
nahoru △
|
Kalifa Samaké (Mali)
Doktorand molekulární a buněčné biologie, genetiky a virologie na Karlově univerzitě. Zabývá se výzkumem imunogenetiky živočichů. Jeho dlouhodobým cílem je zlepšit dostupnost jidla v tropické oblasti. Je zakladatelem asociace Initiative pour l’environnement et le developpement (IAD – Iniciativa pro životní prostředí a rozvoj). Ta se zaměřuje na mládež, které vysvětluje důležitost ochrany životního prostředí a rozvoje.
Jak byste popsal své působení a cíle v kontextu reflexe vztahů ČR s africkými zeměmi?
Česko má k dispozici technologie, které chybí ve věštině afrických zemí. Ty zase naopak mají přírodní bohatství, které schází České republice. Spolupráce mezi africkými zeměmi a Českem by podle mě mohla fungovat jako výhodná výměna zdrojů a technologií. V současné době se snažím o vytvoření dialogu s vládními představiteli. Chci poukázat na skutečnost, že vztah mezi Českem a Mali nemusí fungovat pouze ve vojenské oblasti. Je možný i v dalších sférách, jako je kultura, vzdělání a business. Také vytvářím povědomí o naší kultuře mezi českými občany, protože si myslím, že znalost afrického kontinentu je zde poměrně nízká.
Co ve světle nynější situace považujete za důležité, jakým otázkám bychom se jako společnost měli s vážností věnovat?
Lidské bytosti stále více zasahují do území divoké přírody. To má za následek množení zoonóz (onemocnění živočišného původu přenášených na člověka), jako je ptačí a prasečí chřipka nebo aktuální nákaza COVID-19. Je proto zásadní zaměřit se na plánování demografického vývoje a především na lepší správu životního prostředí, aby byla zachována rovnováha ekosystémů.
Co z letošní knižní či umělecké tvorby s Vámi nejvíce rezonovalo?
Letos jsem se věnoval spíše studiu a četbě odborné literatury. Také vzhledem ke koronavirové krizi jsem neměl možnost zúčastnit se nějaké kulturní akce. Mohu zmínit dokumentární film Vítejte v Sodomě, který jsem viděl minulý rok v rámci festivalu Jeden svět. Bylo zajímavé vidět, jak lidé v Ghaně recyklují odpady z různých koutů světa.
|
nahoru △
|
Barbora Sedová (SK)
Výzkumnice, která se zaměřuje na mechanismy klimatických dopadů na lidskou migraci, nerovnosti a riziko konfliktů v rozvojových zemích. Je spolu-vedoucí skupiny FutureLab – Security, Ethnic Conflicts and Migration v Institutu pro výzkum dopadů změn klimatu v německé Postupimi. Působí také na místní univerzitě jako doktorandka v oboru ekonomie a v Mercator Research Institute on Global Commons and Climate Change (MCC) v Berlíně. V minulosti pracovala pro poradenskou firmu PwC v Holandsku, na Ministerstvu životního prostředí Slovenské republiky nebo v německém Bundestagu a Deutsche Gesellschaft für Internationale Zusammenarbeit (GIZ).
Jak byste popsala svou práci a své cíle v průsečíku migrace a klimatické změny?
Vo svojej práci analyzujem ako klimatické zmeny ovplyvňujú ľudskú migráciu, nerovnosť a riziko konfliktov v rozvojových krajinách. Všeobecným cieľom môjho výskumu je zlepšiť adaptačné stratégie, ktoré minimalizujú negatívne dopady klimatických zmien. Vo svojom výskume uplatňujem hlavne prístupy z ekonometrie a GIS.
Co ve světle nynější situace považujete za důležité, jakým otázkám bychom se jako společnost měli s vážností věnovat?
Príkladmi otázok dôležitého významu pre našu spoločnosť sú: Ako môžeme dosiahnuť verejnú akceptáciu dôležitosti zmiernenia zmeny podnebia (napr. prostredníctvom prijatia uhlíkových daní)? Ako spravodlivo rozdeliť výsledné náklady globálne a medzi-generačne? Aké sú najefektívnejšie spôsoby adaptácie na nezvratné dopady zmeny podnebia? A ako môžeme chrániť tých najzraniteľnejších?
Co z letošní knižní či umělecké tvorby s Vámi nejvíce rezonovalo?
Aj keď je to film z minulého roka, videla som ho iba toto leto – Queen & Slim. Snímok veľmi pútavo zobrazuje rasové problémy v USA. Väčšina literatúry, ktorú čítam, je veľmi nudná a technická a pozostáva hlavne z vedeckých článkov, takže vás tým nechcem veľmi nudiť. Veľmi sa mi ale páčil jeden vedecký článok, ktorý tento rok vyšiel v Proceedings of the National Academy of Sciences of the USA, na báze ktorého bola publikovaná aj veľká reportáž v New York Times o klimatickej migrácii. V článku sa popisuje, ako sa zmenší časť zemského povrchu s optimálnymi klimatickými podmienkami na ľudský život (climate niche) v priebehu nasledujúcich 50 rokov. Ak sa neprijmú prísnejšie opatrenia na zmiernenie klimatických zmien, dotkne sa to primárne najchudobnejších krajinách sveta. Je veľmi pravdepodobné, že migrácia bude jedna z najdôležitejších adaptácií na takéto dopady.
|
nahoru △
|
Peter Tinti (USA)
Novinář, který se zaměřuje na konflikty, bezpečnost, lidská práva a organizovaný zločin. Za svou práci obdržel řadu cen. Jeho texty a fotografie se objevují v takových periodicích, jako jsou The New York Times, The Wall Street Journal, Foreign Policy, World Politics Review nebo Vice. Společně s Tuesday Reitano napsal knihu Migrant, Refugee, Smuggler, Savior.
Jak byste popsal svou práci a své cíle v kontextu migrace a organizovaného zločinu?
Píšu o tom, že se pašování migrantů odehrává v kontextu záměrně přijatých politických rozhodnutí.
Pašování migrantů je technicky vzato formou nadnárodního organizovaného zločinu, ale pro mnoho žadatelů o azyl a dalších migrantů jsou pašeráci jedinou možností, jak se dostat do bezpečí. Podle mezinárodního práva mají lidé nárok žádat o azyl, cítí-li se v ohrožení života nebo jim hrozí pronásledování, ale z praktického hlediska se vlády snaží dělat, co mohou, aby jim uplatnění tohoto práva de facto znemožnily. Tak jsme vytvořili svět, kde jsou desítky milionů lidí v pohybu vzhledem k probíhajícím konfliktům, klimatickým změnám, tyranským vládám a extrémní chudobě. Přesto vlády usilují o stále větší omezení mobility a v některých případech ji dokonce kriminalizují.
Příčiny globálního vysídlování patrně hned tak nezmizí, ale vlády bohatých zemí po celém světě na tuto situaci přesto odpovídají posilováním armády a bezpečnostních složek chránících hranice. Žádné z přijatých politických opatření, na národní či mezinárodní úrovni, ovšem neřeší hlavní problémy, které lidi nutí žádat o azyl v cizině.
Co ve světle nynější situace považujete za důležité, jakým otázkám bychom se jako společnost měli s vážností věnovat?
V této chvíli se obávám především znepokojujícího trendu, kdy vlády používají koronavirovou pandemii jako záminku ke kriminalizaci žadatelů o azyl. To znamená, že ve jménu „národní bezpečnosti“ nebo „veřejného zdraví“ znemožňují azylantům vstup na svá území nebo je deportují dříve, než dostanou možnost projít schvalovacím procesem.
Rychle se množí případy, kdy se vláda dohodne s „tranzitní“ zemí (výměnou za rozvojovou podporu, vojenskou techniku, moderní technologie nebo finanční podporu) a žadatele o azyl zastaví ještě dříve, než se dostanou na hranice. K těmto trikům se uchylují například Spojené státy nebo země EU, za které nyní odvádějí špinavou práci represivní režimy, či dokonce milice. Tento postup se snáze vysvětluje veřejnosti, jestliže můžete tvrdit, že žadatelé o azyl představují ohrožení veřejného zdraví.
Co z letošní knižní či umělecké tvorby s Vámi nejvíce rezonovalo?
Raději než konkrétní knihu nebo film bych každému doporučil, aby se zajímal o to, jak se k migrantům bez dokladů a k žadatelům o azyl chová jeho domovská země.
Mnozí z nás mají pocit, že žijeme v právním státě, který dodržuje lidská práva, ale většina z toho, co naše vlády provádějí s žadateli o azyl a neoficiálními migranty se odehrává mimo naše zorné pole. Občas jde o opatření, která jsou problematická nebo nemorální. Jindy jde o způsob uplatňování konkrétní politiky nebo naopak přehlížení přijatých opatření.
Většina z nás se s těmito kličkami byrokratického systému v životě nesetká, ale přesto existují a vyvolávají každodenní krutost, nespravedlnost, či dokonce agresi, byť je to fenomén, o němž se nedočteme na titulních stránkách novin.
|
nahoru △
|
Arkia Touré (ML)
Pochází z Mali, kde již více než 15 let pracuje jako novinářka. Jako reportérka národní rozhlasové a televizní stanici Mali (ORTM) pokrývala aktuality v oblasti rozvoje, zdravotnictví, ekonomie a vzdělávání. Nyní působí ve Studiu Tamani, rádiu sídlícím v Bamaku, které vysílá skrze 70 partnerských stanic napříč celým Mali pořady nabízející analýzu socio-politické a bezpečnostní situace. Ve své práci se také věnuje ženským právům.
1/ Jak byste popsal svou práci a své cíle v kontextu reflexe vztahů mezi Afrikou a Evropou?
Studio Taman, ve kterém pracuji, vzniklo v Mali díky reflexi vedené evropským týmem pod taktovkou Fondation Hirondelle (FH). FH je švýcarská nezisková organizace, která poskytuje informace obyvatelům čelícím krizi, aby jim umožnila jednat v jejich každodenním životě a životě občana. Tímto chci připomenout, že se Studio Tamani zrodilo ze vztahu mezi Evropou a Afrikou. Dnes je tým většinově složen z Malijců, ale těšíme se školení a podpory z Evropy. Zajímají nás především místní zprávy, ale zaměřujeme se na veškeré informace, které souvisejí s politickou, ekonomickou a společenskou situací v Mali. To znamená, že se zájmem sledujeme zprávy o Mali v zahraničí, zejména v Evropě. Kromě historických vztahů očekávají africké populace od partnerství mezi Evropou a Afrikou nový nádech. V Africe si občané po dlouhou dobu mysleli, že Evropa zasahuje do Afriky pouze s cílem mít kontrolu nad kontinentem a jeho zdroji. Navzdory nezávislosti se protikoloniální nálada stále vznáší nad vztahy mezi těmito dvěma kontinenty. Evropa, která zůstává ekonomicky jedním z hlavních investorů v Africe, musí proto toto partnerství znovu formulovat a umožnit tak vítěznému Partnerství.
2/ Jaké společenské otázky považujete ve světle současné situace za nejdůležitější?
Afrika nadále zaostává v oblasti rozvoje. Konflikty způsobené teroristickou hrozbou brzdí správný rozvoj mnoha afrických zemí. Dnešní výzvou pro tyto země, zejména země Sahelu, zůstává bezpečnost. Bez míru a bezpečnosti nemůže žádná země usilovat o rozvoj, potravinovou bezpečnost, zdravotnictví a ochranu svého životního prostředí. Stejně jako mnoho afrických států je Mali málo rozvinutou zemí, která v současné době čelí mnoha výzvám, zejména bezpečnostním. Více než polovina území je mimo státní kontrolu. Tato situace přinesla ekonomické, vzdělávací, environmentální výzvy a výzvu boje proti chudobě. I přes přítomnost zahraničních sil v boji proti terorismu budou muset země Sahelu nutně usilovat o zvýšenou mezinárodní solidaritu, protože samy o sobě zatím nemají kapacitu těmto výzvám čelit.
|
nahoru △
|
