Karolína Brabcová (CZ)
Vede spotřebitelské kampaně zaměřené na toxické látky ve zboží na českém a evropském trhu. Pracuje na evropské legislativě týkající se omezování chemických látek ve výrobcích. Podílí se na analýzách co se týče obsahu toxických látek ve výrobcích a na komunikaci se spotřebiteli.
Jak byste popsala svou práci a své cíle v oblasti ekologie?
Upozorňujeme na nová rizika okolo toxických látek, ale také předkládáme řešení, která stanovují, jak se mají chovat firmy a jak by měly být rizikové látky regulovány či zakázány. Hledáme existující mezery a nedostatky v úpravě pravidel výroby, prodeje a likvidace materiálů s obsahem škodlivých látek. Cílem je, aby zejména firmy vyrábějící chemické látky nesly náklady spojené s vývojem a prodejem těch látek, které negativně zatěžují lidské zdraví i životní prostředí.
Co ve světle nynější situace považujete za důležité, jakým otázkám bychom se jako společnost měli s vážností věnovat?
Odpovědnost globálních firem za externí náklady spojené s negativními vlivy na životní prostředí a na naše zdraví. Zavedení takových ekonomických a společenských mechanismů, které zvrátí cestu za nekonečným konzumerismem. Ten nás totiž vede na pokraj ekologické katastrofy.
Co z letošní knižní či umělecké tvorby s Vámi nejvíce rezonovalo?
Film Dark Waters a ekologická kampaň Marca Ruffala. Kampaň byla navázána na propagaci filmu, ale současně se snažila pomoci komunitám a lidem postiženým ekologickou katastrofou kolem výrobu teflonu (PFOA) firmou DuPONT. Je to klasické americké drama ze soudní síně, které ukazuje bezmoc současného právního systému tváří v tvář firmám, které škodí životnímu prostředí v globálním měřítku. Současně jde o inspirující dílo, protože dokázalo vzedmout vlnu solidarity a hlavně aktivizovat lidi a politiky, aby tlačili na zákaz této látky.
|
nahoru △ |
Joanna Bronowicka (PL/DE)
Socioložka na Evropské univerzitě Viadrina. Věnuje se výzkumu technologií, jejich dopadů na mocenské vztahy na pracovišti a způsobu, jakým pracovníci digitálních platforem odolávají digitální kontrole. Joanna žije v Berlíně a angažuje se také v politice na půdě nové polské levicové strany Razem a nadnárodního hnutí Diem25.
Jak byste popsala svou práci a cíle v kontextu digitalizace?
Technologie není neutrální – právě naopak, často ještě zhorší stávající mocenskou nerovnováhu. Naše pracoviště jsou stále více digitalizovaná a zaměstnavatelé tak získávají nad svými zaměstnanci stále větší kontrolu. Mým cílem je zkoumat, jak mohou zaměstnanci a tvůrci politiky přispět k tomu, aby vyvíjené technologie dopomohly větší spravedlnosti a smysluplnosti na pracovištích.
Co ve světle nynější situace považujete za důležité, jakým otázkám bychom se jako společnost měli s vážností věnovat?
Musíme se důkladně zamyslet nad náklady a přínosy, které vyplývají ze sílící tendence pracovat z domova. Co když zaměstnavatelé ztratí zájem budovat stabilní organizace s jasnými hranicemi a místo toho budou většinu kancelářské práce zadávat lidem na volné noze pomocí různých platforem? To by urychlilo „uberizaci“ práce v nových odvětvích a mnoho dalších lidí by přišlo o stabilní zaměstnání, což by mohlo mít katastrofální sociální důsledky.
Co z letošní knižní či umělecké tvorby s Vámi nejvíce rezonovalo?
Nedávno zemřelý David Graeber přichází ve své knize Bullshit Jobs s tezí, že mnozí zaměstnanci tráví celé dny vykonáváním naprosto zbytečných úkolů. Možná, že tohle kontroverzní tvrzení není dostatečně podložené. Každopádně mě ale přimělo k zamyšlení nad tím, proč jsou někteří lidé ochotní vyměnit kancelářskou stabilitu za život živnostníka v gig ekonomice (někdy také kontraktová ekonomika – tendence firem outsourcovat pracovní úkony – pozn. editora).
|
nahoru △ |
Patrik Eichler (CZ)
Novinář a moderátor. Je zástupce ředitele Masarykovy demokratické akademie (MDA) a redaktorem dvouměsíčníku Listy. Působil také v Literárních novinách (2007–2009) a jako mluvčí ministra pro lidská práva (2016–2017). Věnuje se politické programatice, české a středoevropské politice.
Jak byste popsal svou práci a cíle v oblasti společenských věd?
Důvěryhodná může být jen politika, která je srozumitelná. Pokud chci, aby lidé hájili politické strany, veřejnoprávní média, státní úřady anebo lidská práva, což všechno chci a je to mým cílem, pak je třeba, abych přispíval k odpovídajícímu vnímání jejich role v naší společnosti. Udělat politiku znovu srozumitelnou je jedna z nejdůležitějších věcí, kterým se v MDA s kolegy a kolegyněmi věnujeme různými cestami.
Co ve světle nynější situace považujete za důležité, jakým otázkám bychom se jako společnost měli s vážností věnovat?
Je třeba věnovat se společenské soudržnosti v době, kdy jsou důsledky hospodářské krize ještě přede dveřmi. Jednou z cest je nechodit za lidmi z okrajů na návštěvu, ale hledat pro každého ve společnosti místo, ze kterého může do celostátních debat sám promluvit.
Co z letošní knižní či umělecké tvorby s Vámi nejvíce rezonovalo?
Mým letošním objevem je Pokojík Marie Stryjové. Jde o příběh z padesátých let, který ukazuje, že ani zjevný sociální vzestup není zárukou životního úspěchu. Doporučuji ke čtení společně s Příběhem v řeči nepřímé Aleny Zemančíkové, knihou věnovanou naopak životní svobodě lidí na periferii padesátých let. Z knih vydaných letos doporučuji K. Příběh jednoho hledání, pomník obětem brazilské vojenské diktatury šedesátých až osmdesátých let z pera spisovatele B. Kucinského. Edice Lusobrazilská knihovna, která v současnosti vychází pod vydavatelstvím Triáda, má navíc pro čtenáře ke knihám doslovy, za které by se nemusel stydět ani starý Odeon.
|
nahoru △ |
Šárka Homfray (CZ)
Od roku 2017 působí na pozici právničky Odborového svazu státních orgánů a organizací. Kromě klasického pracovního a služebního práva se zabývá i genderovými aspekty světa práce nebo budoucností práce a pracovního práva. V těchto oblastech pravidelně publikuje.
Jak byste popsala svou práci a své cíle v oblasti pracovního práva?
Snažím se aplikovat různé úhly pohledu a přenášet zkušenosti a poznatky z praktické aplikace i do koncepční a analytické práce. Moje oblast práva je navíc právem každodenním, bezprostředně ovlivňujícím životy téměř všech dospělých lidí. O to důležitější mi přijde zkoumat ho i v kontextu jiných společenskovědních disciplín.
Co ve světle nynější situace považujete za důležité, jakým otázkám bychom se jako společnost měli s vážností věnovat?
Těch otázek je celá řada, ale pokud zůstanu u svých témat, pak považuji za zásadní, jakým způsobem pandemie zdůraznila některé existující nerovnosti a rovněž nízkou výdělkovou úroveň a křehkost postavení řady pracujících. V rámci „pocovidové“ legislativy bychom se měli zaměřit nejen na podporu zachování pracovních míst, ale celkově na reflexi prekérní práce, jejího nárůstu a dalších očekávaných proměn forem práce. Naše tradiční legislativa nepostihuje dostatečně všechny existující podoby a tyto rezervy se budou zvětšovat.
Co z letošní knižní či umělecké tvorby s Vámi nejvíce rezonovalo?
Stíhám toho méně než bych chtěla, ale letošek mi přinesl několik podnětných zážitků. Na prvním místě musím uvést minisérii Mrs. America pro ilustraci toho, jak málo jsme se v řadě ohledů posunuli. Z literatury mě zaujala zejména kniha Dani Horákové O Pavlovi a dále prvotina Kláry Vlasákové Praskliny, kterou právě dočítám – popis vyprázdněné společnosti před apokalypsou se jí opravdu povedl. V právnické literatuře považuji za výjimečný počin sborník Mužské právo. Rozhodně tedy ne proto, že jsem měla tu čest do něj přispět, ale proto, z kolika různých úhlů pohledu se věnuje u nás dosud nediskutovanému fenoménu androcentrického práva.
|
nahoru △ |
Jakub Kalenský (CZ)
Pracuje jako senior fellow v Digital Forensic Research Lab (DFRLab) think tanku Atlantic Council v České republice. Svou činností, která sestává z publikování článků a studií, poskytování rozhovorů, veřejného vystupování a informativních schůzek s evropskými vládními úředníky a novináři, se pokouší zvýšit povědomí o prokremelských dezinformačních kampaních. V letech 2015 až 2018 působil v expertní skupině Evropské unie East StratCom Task Force, kde měl v kompetenci potírání dezinformací. Vystudoval filozofii a ruský jazyk a literaturu.
Jak byste popsal svou práci a své cíle v kontextu problematiky šíření dezinformací?
Mým strategickým cílem je navyšování povědomí o této hrozbě - protože věřím, že bude-li mít dostatečné množství lidí dostatečné penzum informací o této hrozbě, bude vyšší šance jí úspěšně čelit. Tento strategický cíl se snažím naplňovat mnoha dílčími, taktickými kroky, ale ve stručnosti jde o publikační činnost, účast na konferencích a debatách, konzultace s vládními úředníky a politiky, kteří mají toto téma na starost, nebo práce s médii.
Co ve světle nynější situace považujete za důležité, jakým otázkám bychom se jako společnost měli s vážností věnovat?
Mohu mluvit jen o své doméně, na otázku například globálního oteplování jsou jistě povolanější experti. V "mé" otázce dezinformací je třeba víc energie věnovat jednotlivým aktérům, kteří dezinformace šíří. Příliš často, a zejména na Západě, se tento problém vnímá jako technologický - "ať Facebook a Google změní algoritmy, a máme po problému." To je bohužel nesmysl, jednotlivé kanály jsou pro informační agresory pouhým nástrojem, a sebereme-li jim jeden nástroj, budou pro svou agresi používat jiný. Metaforicky řečeno, je třeba nejen postihovat výrobce pušek, ale taky se zabývat tím, že by možná nebylo od věci chytit toho masového vraha, který se onu zbraň rozhodl používat na střílení do lidí, a pokud nebude mít jednu konkrétní zbraň, bude se jen ohlížet po jiné.
Co z letošní knižní či umělecké tvorby s Vámi nejvíce rezonovalo?
Z letošních knih stále ještě čtu knížku někdejší korespondentky Financial Times v Moskvě, Catherine Belton Putin's People, o tom, jak si KGB díky Putinovi vzala zpět Rusko, které téměř ztratila při krátké periodě nedokonalé demokracie za Jelcina. Tam se mnou rezonuje každých pár stránek nějaký moment. Je poměrně depresivní, že i přes takový souhrn značně děsivých faktů o putinské diktatuře se stále najde dost světových leadrů, kteří Putina považují za legitimního vůdce.
|
nahoru △ |
Harald Katzmair (AU)
Zakladatel a ředitel FASresearch a přední odborní k v oblasti aplikované analýzy sociálních síti se zaměřením na analýzu mocenských vztahů, inovací a strategických situací. Jako sociolog, filozof managementu a podnikatel využívá svých znalostí sociálních sítí a teorie resilience k vytváření nových strategií a rozhodovacích procesů.
Jak byste popsal svou práci a cíle s ohledem na vývoj sociálních věd?
V době současné krize, kdy jsme svědky chaosu na mnoha různých frontách (v ekonomice, společnosti, ekologii a geopolitice), je zcela zásadní přesné mapování. Ti, kteří znají terén, na němž se pohybují, včetně překážek, pastí a zejména utajených cest, mají taktickou výhodu, obzvlášť v prostředí, v němž nové příležitosti a hrozby mizí stejně rychle, jako se objevují. Pokud vyrazíte na cestu se špatnou mapou, brzy se vyčerpáte. Jestliže budeme nuceni putovat po pěšinách posetých skleněnými střepy, pomohou nám jenom boty s odolnou podrážkou. FASresearch se proto za všech okolností snaží objevovat různé cesty a nekonvenční spolupráce s cílem vybudovat odolnější společnost.
Co ve světle nynější situace považujete za důležité, jakým otázkám bychom se jako společnost měli s vážností věnovat?
Současná krize vystupňovala napětí mezi technologiemi a společností. Bohaté a mnohovrstevnaté lidské vztahy z našeho „normálního“ každodenního života jsou omezovány na dyadické interakce ve virtuálním světě. Při video hovorech se soustředíme spíše na sebe a svůj vlastní odraz než na už tak zredukovanou mimiku a signály druhé strany. Nejvíce mě znepokojuje narušování demokracie a vzestup autoritářských režimů po celém světě, k nimž do jisté míry přispívá logika a ekonomie moderních technologií. Sociální sítě ovlivňují a aktivují náš limbický systém a my se necháme unášet hněvem a strachem a zmítáme se mezi tím, co máme a nemáme rádi. Smyčka zpětné vazby ve formě sociální validace podkopává zásadní předpoklad zdravé a rozvíjející se demokracie: deliberaci a názorovou výměnu – a místo nich nabízí pouze vydráždění našich emocí. Demokracie je přitom v podstatě politický rámec, který nám umožňuje vycházet i s lidmi, s nimiž nesouhlasíme.
Co z letošní knižní či umělecké tvorby s Vámi nejvíce rezonovalo?
Natasha Dow Schüll: Addiction by Design
David Brooks: The Second Mountain
Hanzi Freinacht: Nordic Ideology: A Metamodern Guide to Politics
|
nahoru △ |
Petr Koubský (CZ)
Publicista, analytik informačních a komunikačních médií a pedagog. Napsal a přeložil několik knih o IT, učí na VŠE a FF UK. Pracoval postupně jako programátor, pak v Softwarových novinách, byl šéfredaktorem časopisu Inside, ředitelem iCollege a vydavatelem webového magazínu 067.
|
nahoru △ |
Ondřej Lánský (CZ)
Sociolog a sociální teoretik Ondřej Lánský vede katedru občanské výchovy a filosofie na Pedagogické fakultě UK. Současně působí na Filosofickém ústavu Akademie věd ČR. V jarním semestru 2017 působil jako stipendista Fulbrightovy nadace na Rutgers University v New Jersey (USA).
Jak byste popsal svou práci a cíle v oboru sociologie?
V posledních letech se intenzivně věnuji tématu oligarchie a elit. Myslím, že se v oblasti politické sociologie a politického myšlení jedná o jedno z klíčových témat současnosti, a to jak pro český, tak globální kontext. Celoplanetární změny, kterým budeme v následujících desetiletích čelit, jako je klimatická změna, se budou v životech lidí projevovat podle struktury současných prohlubujících se nerovností. Narůstající polarizace společností, kulturní války, migrační změny, ke kterým v mnoha společnostech dochází, posun těžiště ekonomické moci ze Západu na Východ a Jih, robotizace a automatizace práce mají společné to, že posilují pozice ekonomických elit, tedy vytvářejí či zesilují oligarchické struktury. Rád bych přispěl k uchopení těchto fenoménů pomocí kriticko-teoretického vědeckého aparátu. V této souvislosti se zajímám i o způsoby, jak se vědci pokoušeli čelit velkým výzvám v minulosti. Zaměřuji se například na působení tzv. Mlynářova týmu z 60. let 20. století, který se snažil připravit reformu československého politického systému. Zkoumám ale také fenomény proměňujícího se světa práce ve spojitosti s novou rolí algoritmů a robotů v našich životech.
Co ve světle nynější situace považujete za důležité, jakým otázkám bychom se jako společnost měli s vážností věnovat?
Za klíčové dnes považuji zejména to, jakým způsobem se lidstvo postaví klimatické změně. Klade před nás nový typ problému, který souvisí s reálnou možností ukončení existence života na Zemi. Tento fakt je obtížné přijmout a analyzovat v odborné rovině a představuje nezměrnou kognitivní výzvu taktéž ve veřejném prostoru. Musíme se v extrémně krátké době zbavit závislosti na fosilní energetice, pozměnit politické a ekonomické systémy tak, aby byly schopné účinně reagovat na tyto výzvy atp. Ovšem podkladem těchto systémových změn je radikální redefinice pojetí společnosti a člověka. Pandemie onemocnění Covid-19 jasně ukázala, že s neoliberálními představami o světě a člověku nelze přežít zkrátka proto, že neodpovídají realitě. Lidská společnost je síť spojující jedince a skupiny ve společnosti, které se vzájemně potřebují. Nepotřebujeme další nerovnosti, které oslabují možnost spolupráce a solidarity mezi lidmi. Je také třeba v tomto rozvrhu začít pracovat s rozšířenou představou planetárního společenství. Zjevně žádná lidská společnost nemůže být ve všech ohledech nivelizovaná, ale věřím, že musí být rovnostářská: váš původ ani výkon, kterého jste schopni, nesmí rozhodovat o úrovni a kvalitě vašeho života. Možná ještě větší výzvou je začít hovořit také o samotném životě jako svého druhu entitě, která zasluhuje specifické ohledy při našem rozhodování o tom, jak jednat.
Co z letošní knižní či umělecké tvorby s Vámi nejvíce rezonovalo?
V posledních letech rád odpočívám u sci-fi literatury. Oblíbil jsem si třeba čínského beletristu Liou Cch´-Sina, přestože jsem si vědom toho, že některé jeho názory jsou problematické. Ukázalo se to zejména ve chvíli, když v podstatě hájil současné represe čínské vlády vůči Ujgurům. Takové postoje jsou pro mě samozřejmě nepřijatelné. Jeho romány z posledních let ale stojí za pozornost, proto je připomínám. V trilogii Vzpomínka na Zemi rozehrává příběh pádu či konce lidstva. Jedna z postav pozve nepřátelské mimozemšťany se slovy: „Přijeďte. Naše civilizace není schopna řešit své problémy. Potřebujeme zásah zvenčí.“ No a teprve po příletu mimozemšťanů se lidstvo začne spojovat v úsilí zachránit se. Naše současnost ovšem možná ukazuje, že tento scénář nemusí být úplně realistický. Když si za nebezpečí v podobě románových mimozemšťanů dosadíme skutečnou pandemii koronaviru, tak ta v příkladu Česku nejen odhaluje, ale zřejmě i potvrzuje všechny neřešené problémy: polarizaci společnosti, hluboce zakořeněný polistopadový individualistický étos upřednostňující já před ty/my/oni, neochotu sebeomezit se (třeba tím, že nepoletím do zahraničí na dovolenou) atd. Výzva klimatické změny je a bude mnohem závažnější. Pokud bychom Covid-19 vnímali jako svého druhu zkoušku před tím, než se naplno rozeběhne klimatická krize, nejsem si jistý, jestli by se dalo říct, že jsme obstáli.
|
nahoru △ |
Lukáš Likavčan (SK)
Teoretik a výzkumník. Odborně se zabývá filosofií technologií, politickou ekologií a teorií vizuálních kultur. Vyučuje na Centru audiovizuálních studií FAMU v Praze a na Strelka Institute for Media, Architecture and Design v Moskvě. Je autorem knihy Introduction to Comparative Planetology (Strelka Press, 2019).
Jak byste popsal svou práci a své cíle v průsečíku oborů politické ekologie, filozofie technologií a vizuální kultury?
Moje práce se snaží stopovat "kosmické pozadí" klimatické krize - její zamlčené předpoklady v našich způsobech vidění, zobrazování, myšlení a přetváření planety Země. Právě na tomto kosmickém pozadí se kultura mísí s technologií a vytváří podmínky pro vznik společnosti založené na novém pojetí našeho místa v planetární realitě.
Co ve světle nynější situace považujete za důležité, jakým otázkám bychom se jako společnost měli s vážností věnovat?
Měli bychom nově definovat, co znamená kolektivita a jak je právě ona skutečnou podmínkou svobody a autonomie. To je počáteční bod všech dalších úvah o tom, jak změnit náš život na individuální i společenské rovině tváří v tvář ekologické katastrofě.
Co z letošní knižní či umělecké tvorby s Vámi nejvíce rezonovalo?
Mám velkou radost, že letos vyšel díky nakladatelství Neklid v češtině překlad knihy Zpátky na Zem od Bruna Latoura. Podobně jako v případě mé knihy se jedná o cvičení v "komparativní planetologii". Latourova filosofie je mi již několik let velkou inspirací a jsem rád, že teď se s její nejaktuálnější podobou mohou potkat i čeští čtenáři a čtenářky.
|
nahoru △ |
Dita Malečková (CZ)
Vystudovala filosofii a informační vědu na Univerzitě Karlově. V letech 2009-2019 působila na Studiích nových médií FF UK, kde přednášela o současné filosofii, vizuální kultuře, umění a nových médiích. Od roku 2019 pracuje s neuronovými sítěmi (projekty Digitální filosof, Digitální spisovatel).
Jak byste popsala svou práci a své cíle v kontextu vývoje v oboru nových médií?
Nová média pro mě začala být zajímavá poměrně pozdě, někdy kolem roku 2008, do té doby jsem za dostatečné nástroje provozování filosofie považovala stránky knih, papír a pero. Postupně jsem však pochopila, že právě tato oblast je – samozřejmě nejen pro filosoficky uvažujícího člověka, ale především pro něj či pro ni – v současnosti zcela zásadní. Zajímaly a zajímají mě svobodné experimenty, ať na poli myšlení, či umělecké tvorby – všechna ta hybridní díla, vrcholy současné imaginace kombinující uměleckou tvořivost a technologickou důmyslnost.
Co ve světle nynější situace považujete za důležité, jakým otázkám bychom se jako společnost měli s vážností věnovat?
Zároveň je tato velmi široká oblast nových médií rozhodně polem, které bychom měli sledovat s ohledem na celospolečenské, dokonce planetární dění. Osobně se soustředím na oblast umělé inteligence, její současný vývoj včetně sociálních a politických podmínek, ale i její vztah k dějinám racionality.
Co z letošní knižní či umělecké tvorby s Vámi nejvíce rezonovalo?
Z knižní tvorby jsem se začetla do Hegelovy fenomenologie světa Terezy Matějčkové a do knihy Unthought N. Katherine Hayles zabývající se fenoménem nevědomých kognitivních procesů.
Obecně ale můžu říct, že zřejmě i působením pandemie a celkového přeskupení zájmů a možností jsem si letos užila hlavně malé DIY festivaly, které kombinují hudbu, performanci, výtvarné instalace, videoprojekce, přírodní prostředí a magické praktiky v nový typ “asambláže”, tedy dynamické sítě, v níž jsou aktéři účastníky i tvůrci ve zvláštním, nebála bych se říct novém typu souznění.
|
nahoru △
|
Matěj Pohorský (CZ)
Pravidelně svými články přispívá na českou sociální síť pro investory Warengo, kde mimo jiné sdílí i svou dvouletou osobní zkušenost jakožto řidič Uberu. Zabývá se proměnou trhu s přepravními službami po příchodu této společnosti a jeho legislativním zakotvením. Nabízí však také interní vhled do fungování tohoto nadnárodního kolosu.
|
nahoru △
|
Kateřina Smejkalová (CZ)
Vědecká pracovnice u německého veřejného think-tanku Friedrich-Ebert-Stiftung a publicistka. Zabývá se zejména společenskými dopady technologií, prací a její budoucností, komentuje aktuální dění v Německu. Vystudovala germanistiku a politologii na Ruhr-Universität v západoněmecké Bochumi.
Jak byste popsala svou práci a své cíle v průsečíku oblastí práce a technologií?
Snažím se především kriticky analyzovat téma společenských důsledků technologií, protože mám dojem, že to u nás zatím hodně chybí. Panuje jakýsi volnotržní technooptimismus velící, že co se v byznysové sféře urodí a je o to ze strany zákazníků zájem, je v pořádku či dokonce záhodné. Zajímají mě v tomto ohledu hlavně principiální otázky, jako jsou proměny práce a změny mocenských vztahů. Jde ale také o sociálně-psychologické či politické důsledky nejrůznějších technologií od digitálních platforem přes autonomní vozidla až po chytré výrobní linky.
Co ve světle nynější situace považujete za důležité, jakým otázkám bychom se jako společnost měli s vážností věnovat?
Za nejvíc zanedbávané považuji ty nejskrytější aspekty fungování digitálních technologií – jejich politickou ekonomii, která kvalitativně přetváří globální ekonomicko-politický systém. Jde v podstatě o neviditelný, daty poháněný mocenský režim. Podobné důsledky obvykle skutečně nedomýšlíme, když si zapneme například Google nebo Facebook. Je to ale dlouhodobě to nejpřevratnější a zároveň nejvíc zneklidňující.
Co z letošní knižní či umělecké tvorby s Vámi nejvíce rezonovalo?
Zaujal mě román Praskliny od Kláry Vlasákové. Odehrává se ve světě, kde jsou všechny megatrendy naší současnosti jako automatizace práce nebo klimatická změna ještě o něco pokročilejší. Cením také divadelní adaptaci reportáží z nízkopříjmových povolání Hrdinové kapitalistické práce v Divadle Komedie. Režisér Michal Hába zde v protikladu ukazuje, že existuje spousta prací, kde je nějaká digitalizace buď zcela irelevantní, nebo může být pro pracující vysvobozením z učiněného pekla. Kdyby tedy měli z čeho žít jinak.
|
nahoru △
|
Philipp Staab (DE)
Profesor sociologie budoucnosti práce na Humboldtově univerzitě v Berlíně působící v projektu Einstein Center Digital Future (ECDF). Jako sociolog se zabývá otázkami technologické změny, práce, politické ekonomie a sociální nerovnosti.
Jak byste popsal svou práci a své cíle ve vztahu k digitálnímu kapitalismu?
V posledních letech jsem pracoval na teorii digitálního kapitalismu, kterou jsem publikoval v roce 2019. Digitální kapitalismus vnímám jako formující se systém, v jehož čele působí přední komerční internetové společnosti. Poměrně specifické přitom je, že se jim podařilo etablovat se jako vlastníci trhu či „vlastnických trhů“, jak jsem to nazval, a v rámci ekonomiky a společnosti tak hromadí obrovskou moc.
Co ve světle nynější situace považujete za důležité, jakým otázkám bychom se jako společnost měli s vážností věnovat?
Přední společnosti digitálních kapitalismů přecházejí od spotřebitelských trhů do sféry veřejných statků. Čím dál častěji působí jako poskytovatelé základní infrastruktury. Tam, kde nefunguje regulace, musíme vybudovat veřejné alternativy.
Co z letošní knižní či umělecké tvorby s Vámi nejvíce rezonovalo?
Myšlenky zastánců veřejných statků, například organizace Foundational Economy Collective (jejich výzkumné práce Foundational Economy: The infrastructure of everyday life/Fundamentální ekonomika: Infrastruktura každodenního života) musíme spojit s porozuměním digitální infrastruktuře, k němuž dospěli například José van Dijck a další (v knize The Platform Society: Public Values in a Connective World / Společnost platforem: Veřejné hodnoty v propojeném světě).
|
nahoru △
|
Eva Svobodová (CZ)
Redaktorka publicistiky v Českém rozhlase na Radiu Wave. V rámci studia politologie na Filozofické fakultě UK prováděla výzkum antiislámského protestního hnutí v České republice. V současnosti se zabývá tématem pařížských předměstí. Dva roky pracovala s autistickými dětmi. Další rok strávila předškolním vzděláváním romských dětí.
Jak byste popsal svou práci a cíle v kontextu médií?
Jsem redaktorka publicistiky. Dělám rozhovory, reportáže a zkouším se při tom dívat alespoň trochu za roh.
Co ve světle nynější situace považujete za důležité, jakým otázkám bychom se jako společnost měli s vážností věnovat?
Téma, které se nás v tuto chvíli bezpochyby nejvíc dotýká, je pandemie koronaviru. Dává nám ochutnat, jak složité je řešit globální problémy, mezi něž jistě patří i klimatická změna. Vyvstává pro mě také otázka, jak řešit globální otázky na celosvětové úrovni, aby zároveň ale nebyly příliš odcizené lidem v jednotlivých státech a nepomíjely lokálně specifické problémy.
Co z letošní knižní či umělecké tvorby s Vámi nejvíce rezonovalo?
Při této otázce jsem si uvědomila, že jsem od jarního lockdownu nebyla ani jednou v kině nebo na výstavě. Na začátku roku mě zaujal film Obraz dívky v plamenech. Z knižní tvorby je to teď například Skoncovat s Eddym B. od Edouarda Louise, navíc ve skvělém překladu Sáry Vybíralové.
|
nahoru △
|
Viktor Třebický (CZ)
Bezmála čtvrtstoletí let se zabývá ekologií, ochranou životního prostředí a udržitelným rozvojem. Tyto obory vystudoval Karlově Univerzitě v Praze a na UJEP v Ústí nad Labem. V dizertační práci se zabýval vazbou mezi turismem a ochranou přírody v národním parku Šumava. Působil v Ústavu pro ekopolitiku a od roku 2004 v Týmové iniciativě pro místní udržitelný rozvoj. Od roku 2013 je činný v neziskové organizaci CI2, o.p.s., které je spoluzakladatelem.
Jak byste popsal svou práci a své cíle v oblasti udržitelného rozvoje?
Snažím se „přeložit“ složité vazby mezi člověkem a zdroji, resp. „přírodou,“ do čísel srozumitelných i na druhém stupni základní školy. Jinými slovy, zabývám se především vlivem chování jedinců, firem a měst na životní prostředí a snahou o jeho číselné vyjádření. Podílel jsem se na řadě projektů v této oblasti, jejichž výsledkem je např. vydání první publikace o ekologické stopě v českém jazyce v roce 2000 (Rábelová, E., Třebický, V. Bendl, J.: Unese Země civilizaci? Životní prostředí, migrace bezpečnost, ekologická stopa, Planeta 2000, VIII, 1/2000) a řada navazujících publikací. Často také přednáším a diskutuji, nyní bohužel hlavně přes video.
Navrhl jsem kalkulátor osobní ekologické stopy, kalkulátory určené pro města a školy, dále kalkulátor osobní uhlíkové stopy. V rámci svého působiště – CI2, o. p. s. se v současné době zabývám především uhlíkovou a ekologickou stopou na úrovni firem, ale i ve veřejné správě.
Co ve světle nynější situace považujete za důležité, jakým otázkám bychom se jako společnost měli s vážností věnovat?
Ovlivněn svým oborem se domnívám, že největší výzvou pro lidstvo budou změny klimatu.
Co z letošní knižní či umělecké tvorby s Vámi nejvíce rezonovalo?
V mé oblasti je snadné, zejména po 25 letech, propadnout skepsi a environmentálnímu žalu. Čísla nevypadají dobře, vědci nám denně přinášejí nové důkazy toho, že se klima mění mnohem rychleji, než jsme si mysleli před deseti či dvaceti lety. Optimismem mě naopak nabíjí zájem mladé generace o ekologii a změnu klimatu. Jde především o jejich svět. A existuje spousta příkladů toho, jak se některé věci, např. na místní úrovni, mění k lepšímu.
Z knih mě zaujaly dvojdílné paměti Stanislava Komárka Města a městečka. Už na fakultě jsem si velmi oblíbil jeho přednášky s bohatými mezioborovými přesahy. V memoárech se mu podařilo plasticky zachytit svět, který již zmizel, např. jihočeskou vesnici v 60. letech 20. století.
|
nahoru △
|
