Tyto webové stránky používají soubory cookies, které nám pomáhají zlepšovat naše služby, personalizovat reklamy a analyzovat návštěvnost. Používáním našich stránek s tímto souhlasíte.
Více informací

25. Mezinárodní festival dokumentárních filmů Ji.hlava

ji-hlavadok-revuecdfEmerging producersInspirační fórum

Mediálně a politicky nadužívaný termín krize vzbuzuje dojem, že jdeme z jedné krize do druhé. Evokuje nutnost nestandardních, rychlých a silových řešení shora, v nichž zbývá málo prostoru pro občanské i individuální aktivity. Ostražitost před krizovým slovníkem ukazuje cestu, jak se vztahovat k naléhavým otázkám na poli vzdělávání, ekonomiky, politiky, kultury a životního prostředí. Jak se proměníme, když vyměníme jazyk krize za jazyk zodpovědnosti? Jak přetavit krizový moment v příležitost k obmýšlení nových cest?

◃ zpět na hlavní stránku IF

   

PROGRAM

nahoru △

Globální vzepětí žen

Co a jak musíme udělat, aby se institucionalizované násilí vůči ženám v mnohých podobách stalo minulostí? Píseň a taneční choreografie Un Violador en Tu Camino (Násilník ti kříží cestu) chilské feministické divadelní skupiny Las Tesis se stal globálním protestsongem tematizujícím násilí páchané na ženách, do jehož performance se zapojily ženy ve více než padesáti zemích světa. Chilské uskupení neobžalovává násilníky jednotlivce, ale celý systém, jímž je prorostlá kultura ponižování žen.

HostéKolektiv LASTESIS
ModerujeMartina Malinová

 

Vyměnit jazyk krize za jazyk zodpovědnosti

Krize svazují, evokují nutnost nestandardních, rychlých a silových řešení shora, v nichž zbývá málo prostoru pro občanské a individuální aktivity. Jak se proměníme, když vyměníme jazyk krize za jazyk zodpovědnosti? Jak přetavit krizový moment v příležitost k obmýšlení nových cest a hledání řešení pro budoucnost vzdělávání, klimatickou situaci, rovnou společnost, budování institucionální důvěry nebo politiku nerovností ? Jaké formy účasti člověka je možné aplikovat na správu věcí společných?

HostéKarel KovářEszter NovaMarek Szolc
ModerujeFilip Vostal

 

Vnitřní světy

O poučných setkáních, receptech na život a zhmotněných svátostech. V dialogu se světem. Představují hlasy které nejsou tolik slyšet a vypráví příběhy, dělí se o životní návody a vzpomínají na důležité momenty, které je inspirovaly v životě i profesi.

HostéDorotea Heczková a Magdalena Hrdličková (Kuchařky bez domova)Lucie KrálíkováLukáš Houdek

 

Kultura za všechny prachy

Účelem kultury, stejně jako péče o krajinu, sociální práce nebo školství, není generovat zisk. Bez dotací a příspěvků by zůstala jen pro ty nejbohatší. V grantových schématech bývá kultura a umění často nucena splnit tolik kritérií, že se už často stěží dá hovořit o svobodné tvorbě, naproti tomu je patrná i kulturní nadprodukce. Jak by do budoucna měly kulturní instituce proměnit své strategie a jakým způsobem přehodnotit roli státu?

HostéBarbora BaronováJan PressGosia Płysa
ModerujeJana Návratová

 

Hnutí místo vyhynutí

Formální demokracie a varianty liberálního kapitalismu se jevily jako “konec dějin”, jako finální a ideální uspořádání života ve státě. Ocitly se však ve značných problémech provozu a legitimity pro to, že mnohým nepřináší to, co se od nich očekává. Reakcí je jak množství idejí o alternativách ekonomického a společenského uspořádání světa i vzestup autonomních hnutí. Jak lze přistoupit k proměnám světa, aby byl sociálně i environmentálně místem pro život i v budoucnosti?

HostAndrej Grubačić
ModerujeFilip Remunda

 

Diskuze svět nespasí

Diskusi jsme zvyklí považovat za chybějící prvek řešení společenských problémů. Mnohem více nám ale chybí přímé zkušenosti a společné jednání. O slova není nouze, o aktivity ano. Projevuje se to na úrovni malých komunit, lokalit i v celé environmentální oblasti. Společná práce je tím, co umožňuje nacházet společnou řeč. Jak proměnit už samotnou výchovu a školu tak, abychom byli schopni proměňovat to, na čem nám záleží?

Úvodní řečIngerid S. Straume
HostéJan KrajhanzlFilip Vostal
ModerujeIvo Bystřičan

 

 

HOSTÉ

   

Barbora Baronová (CZ)

Literární dokumentaristka a nakladatelka, vystudovaná novinářka, mediální teoretička a doktorka v oboru Multimédia a design. Je autorkou několika oceněných knižních dokumentů, mimo jiné Slečny, Ženy o ženách nebo Intimita. V roce 2012 založila nezávislé artové nakladatelství wo-men.

Jak byste popsala svou práci a své cíle v kontextu hledání toho, jak učinit kulturu více udržitelnou?
V rámci své dokumentární i nakladatelské praxe se odkazuji ke konceptu bibliodiverzity – knižní rozmanitosti, jak jej definuje australská nakladatelka Susan Hawthorne. Ta produkci knih vztahuje k principům ekologického zemědělství, jež je definováno zodpovědným přístupem, ohleduplností, neurychlovaným růstem nebo odmítáním tlaku na nadprodukci a maximální výtěžek. V rámci bibliodiverzity popisuje, jak je rozmanitá nabídka knih důležitá pro udržování kultury a posilování hodnot ve společnosti.
V tomto duchu sama vydávám knihy – nemainstreamová témata v malých, klidně čtyři roky připravovaných, avšak kvalitně zpracovaných edicích, aby dostali hlas lidé, kteří dlouhodobě příležitost ve veřejném prostoru promlouvat nemají. Udržitelnost kultury chápu na dvou propojených úrovních – kultura (ve smyslu uměleckého aktu) může zásadně ovlivňovat kulturu (hodnoty, perspektivu) společnosti, čemuž právě koncepty, jako je bibliodiverzita, značně prospívají.


Co ve světle nynější situace považujete za důležité, jakým otázkám bychom se jako společnost měli s vážností věnovat?
Je jich obrovské množství. Vyjmenuji alespoň několik, ale nemůžu se zbavit dojmu, že je tento můj příspěvek hodně zobecňující, a tudíž dostatečně nevypovídající:
Ekologie – skrývá celou řadu podtémat, jako jsou nadprodukce, výtěžnost na úkor hodnoty nebo kvality lidského života.
Rovnost – nejenom genderová, ale také na úrovni věku, náboženství, kultury, rasy, společenského postavení.
Solidarita – na úrovni jednotlivce i státu, ať už třeba vůči lidem ze zemí postižených konflikty nebo matkám samoživitelkám, které stát systémově dost přehlíží.
Hodnota kultury – vnímám nutnost proměny chápání kultury jako něčeho nadbytečného v základní hodnotový pilíř lidského života. V praktické rovině by společnost měla apelovat na zprůhlednění a zefektivnění přerozdělování financí pro kulturu, aby šlo více financí na kulturu živou, alternativním podobám umění, projektům, které mají zásadní dopad na společnost, domácím uměleckým rezidencím v kontextu nemožnosti vycestovat, performovat, číst, zpívat atd.


Co z letošní knižní či umělecké tvorby s Vámi nejvíce rezonovalo?
Nebude to žádné konkrétní umělecké dílo, rezonoval mnou spíš umělecký (profesní) aktivismus. Třeba online diskuse o situaci nezávislé knižní produkce v Česku a na Slovensku pořádaná kulturním centrem Diera do světa (z Liptovského Mikuláše) nebo diskuse nezávislých nakladatelů zemí V4 na bratislavském knižním festivalu BRAK. Tyto akce sbližující profesionály s různou kulturní perspektivou, ale obdobnými hodnotami, vnímám v rámci tématu udržitelnosti momentálně jako jednu z nejdůležitějších aktivit kulturního světa.

nahoru △

Ivo Bystřičan (CZ)

Dokumentární režisér, scenárista a producent. Vystudoval sociologii na FSS MU v Brně a dokumentární tvorbu na FAMU. V současné době pracuje na autorském dokumentárním projektu Klimageddon a televizní sérii Industrie o průmyslových a sociálních dějinách českých zemí.

Jak byste popsal svou práci a cíle v kontextu dokumentární tvorby?
Soustředím se na environmentální a sociální témata. Mým cílem je provokovat publikum k proměně zažitých postojů, předestírat vize a hledat možná řešení toho, co v naší společnosti přestává být funkční. Nemohu se spokojit s konstatováním problémů, chci spolu s lidmi hledat cesty, co s nimi dělat. Proto je mým motivem narušovat ideologické bloky a stimulovat větší představivost o našich možnostech, jak směřovat do budoucnosti v zájmu spravedlivější a udržitelnější společnosti.

Co ve světle nynější situace považujete za důležité, jakým otázkám bychom se jako společnost měli s vážností věnovat?
Za téma číslo jedna považuji klimatickou změnu a velkou škálu oblastí, které s ní souvisí. Hospodaření v krajině, zemědělství, fungování průmyslu a energetika. A samozřejmě rámec, v němž to probíhá a v němž žijeme své životy, tedy kapitalismus. Zastřešující ekonomický model se v globální i lokální úrovni dlouhodobě projevuje destruktivním způsobem pro naše životní prostředí, přírodu, sociální smír, demokracii a lidskou důstojnost. Je nejvyšší čas promýšlet a realizovat jej jiným, než doposavad odehrávajícím se způsobem.

Co z letošní knižní či umělecké tvorby s Vámi nejvíce rezonovalo?
Byl to především dokumentární film Planeta lidí z dílny Michaela Moorea v roli producenta, jenž se kriticky staví k obnovitelným zdrojům a zelené energetice. Snaží se celý tento sektor usvědčit z blamáže, nefunkčnosti a lakování veřejnosti s cílem vytěžit veřejné finanční zdroje. Tento film pro mě byl pozoruhodný a varovný v tom, jakými způsoby lze využívat aktéry předstírající významné vědce, jimiž nejsou, čerpat z marginálních a neověřených zdrojů a brát selhání, která jsou nutným doprovodným jevem vývoje, za důkaz neživotaschopnosti technologií. Planeta lidí nezáměrně upozorňuje, že tím nejcennějším na dokumentárním filmu je poctivost tvůrce.

nahoru △

Andrej Grubačić (bývalá Jugoslávie/USA)

Zakládající předseda katedry antropologie a sociální změny na univerzitě CIIS-San Francisco, akademického programu s výhradním zaměřením na anarchistickou antropologii. Je autorem několika knih, včetně Living at the Edges of Capitalism: Adventures in Exile and Mutual Aid
(Život na hraně kapitalismu: Dobrodružství v exilu a vzájemná pomoc; spolu s Denisem O’Hearnem), jež v roce 2017 získala cenu Americké sociologické asociace za vynikající vědeckou práci.

Jak byste popsal svou práci a své cíle v oblasti antropologie?
Můj zájem o anarchistickou antropologii formoval výzkumné hledisko zaměřené především na komparativní studii „exilových prostorů“ či společností a státu ve světových dějinách. Po vzoru Petra Kropotkina a Marcela Mausse ke světovým dějinám přistupuji jako k boji mezi institucemi vlastnického individualismu a institucemi vzájemné pomoci. Můj pokračující výzkum exilových prostorů se zabývá tím, jak prostorová vyjádření soustředěné vzájemné pomoci vznikají a jak se otiskují do vnější/vnitřní podoby kapitalistické civilizace. Exilovými prostory a postupy se myslí okrajové a nestátní oblasti relativně nezávislé na kapitalistickém zhodnocování a státní kontrole. Vznik takových forem místní politiky v trhlinách globálního kapitalistického systému označuji za „balkanizaci“. Balkanizace charakterizuje samotný proces vytržení ze systémových procesů státu a kapitálu. Historicky byli příkladem balkanizovaných, exilových prostorů ruští kozáci, piráti v Karibiku a jamajští potomci uprchlých otroků; v současnosti k nim patří kalifornští vězni, jamajští mladiství delikventi (tzv. rude boys), makedonští Romové, mexičtí zapatisté a autonomní kurdské komunity.

Co ve světle nynější situace považujete za důležité, jakým otázkám bychom se jako společnost měli s vážností věnovat?
K aktuální krizi přistupuji jako k civilizační krizi kapitalismu, k singulární krizi s mnoha různými projevy. Můj přístup je globálně ekologický a vymezuje se proti zvláštnímu oddělování environmentální spravedlnosti od sociální spravedlnosti a udržitelnosti životního prostředí od udržitelnosti sociální. Toto oddělování nám brání, abychom v probíhající krizi kapitalismu viděli souvislost mezi sociálním a ekologickým děním. Vše skutečně záleží na tom, jak definujeme kapitalismus. Podle mě je zásadní zdůraznit, že kapitalismus je naprosto závislý na přivlastňování neplacené práce lidí a ostatních částí přírody. Zásadně jej přitom omezuje skutečnost, že počet možností přivlastňovat si práci, která je zadarmo – práce lesů a oceánů, klimatu a půdy i lidí – dramaticky klesá. Kapitalismus interpretuji jako systémový proces uspořádání přírody, moci a hromadění v celoplanetárním měřítku, který je podstatou krize. Tento systémový proces vychází z trialektiky práce: pracujících, neplacené lidské práce a práce přírody jako celku. Co to pro nás znamená? Doufám, že nový druh politiky, politiky, která krizi biosféry spojuje s krizí produktivní a reprodukční práce.

Co z letošní knižní či umělecké tvorby s Vámi nejvíce rezonovalo?
Vždy také doporučuji knihu Revolution in Rojava: Democratic Autonomy and Women’s Liberation in Syrian Kurdistan (Revoluce v Rojavě: Demokratická samostatnost a osvobození žen v syrském Kurdistánu) autorů Anjy Flach, Ercana Aybogy a Michaela Knappa.

nahoru △

Lukáš Houdek (CZ)

Koordinátor vládní kampaně HateFree Culture. Podílí se také na několika humanitárních projektech. Aktivně se věnuje umělecké tvorbě, v níž se zabývá především tématy identity, násilí a nenávisti nebo bezpráví. Je autorem několika rozhlasových dokumentů. Za dílo Bílá nosí smrt o stigmatizaci albínů v Ghaně pro Český rozhlas Dvojka letos získal Novinářskou cenu.

Jak byste popsal svou práci a cíle?
Pohybuji se v několika zemích Afriky a v případě všech z nich je mým cílem přinášet o některých problémech, s nimiž se tamní společnosti potýkají, podložené a relevantní informace. Zejména proto, že český mediání prostor příliš informací o afrických zemích nepřináší a lidé pak netuší, proč do Evropy přicházejí migranti nebo uprchlíci. Případně se objevují kusé a neobjektivní informace například o situaci bělošských farmářů v JAR. Aktivněji se pak pohybuji v Ghaně, kde je spolu s mými kolegy cílem nastavit udržitelný proces řešení jednoho problému – absence ochranných krémů pro lidi s albinismem. Přijde nám důležité být jen pomocnou rukou, ne samotným hybatelem. Protože aby projekt fungoval, musí se ho ujmout místní aktéři, kteří prostředí a podmínky znají nejlépe.

Co ve světle nynější situace považujete za důležité, jakým otázkám bychom se jako společnost měli s vážností věnovat?
Myslím, že v souvislosti s pandemií koronaviru bychom se měli zaměřit na chudé obyvatele planety. S obavami sleduji například situaci v townshipech v Jihoafrické republice, kde následkem několikaměsíčního lock downu chudí lidé nemají možnost zajistit pro své rodiny obživu a hladoví. Zatímco střední a vyšší třída je často schopna vykonávat svou práci z domova od počítače, a krize tak na ně nemusí mít tak drtivý dopad, obyvatelům slumů a chudých předměstí jde o život. Většina z nich pracuje v domácnostech movitějších obyvatel a následkem restrikcí tak přišli ze dne na den o možnost obživy. Ta situace je tristní a nejen v JAR ukazuje, jak moc jsou chudí lidé zranitelní. A jak moc nejsme jako společnost schopni se o ně postarat.

Co z letošní knižní či umělecké tvorby s Vámi nejvíce rezonovalo?
Nejvíc mě letos zasáhla asi kniha Jitky Vodňanské Voda, která hoří. Ta je autobiografií, z velké části věnovaná životu s Václavem Havlem. Kniha je ale také svědectvím o historii a společenských zvratech z pohledu ženy, milenky. V tom je podle mě jedinečná. Zaujala mě také výstava Paula Emmanuela s názvem Men and Monuments v galerii Wits v Johannesburgu. Zabývala se zapomenutými vojáky padlými ve válečných konfliktech, kteří nebyli z různých důvodů uvedeni mezi oběťmi na pamětních místech a monumentech. Byli to často právě černošští vojáci z kolonií, kteří bojovali za zemi svých kolonizátorů. Umělec si nechal jejich jména vyrazit na vlastní nahé tělo a jeho velkoformátové fotografie pak umístil do veřejného prostoru míst, kde ke konfliktům došlo. Velkou roli na výstavě hrálo téma zranitelnosti a mužství, jelikož autor je gay.

nahoru △

Karel Kovář (CZ)

Jeden z nejvýraznějších představitelů české YouTube scény, který dokáže oslovit široké publikum aktuálními společenskými tématy. Na svém Youtube kanále KOVY má více než 820 tisíc odběratelů a už dávno ho nesledují jen děti. Je autorem dvou bestsellerů (autobiografie OVŠEM a iPohádka), spoluautorem podcastu LINKA a moderátorem. Magazín Forbes ho pravidelně zařazuje mezi nejvlivnější tvůrce na sociálních sítích. V minulosti byl vybrán jako jeden ze tří youtuberů, kteří měli možnost vyzpovídat tehdejšího předsedu Evropské komise Jeana-Clauda Junckera, moderoval pořad V Centru na Televizi Seznam a minulý rok si zatančil v pořadu Stardance. Mimo to je pravidelným hostem veřejných diskuzí a debat.

Jak byste popsal svou práci a cíle v kontextu reflexe společnosti?
Sám sebe beru jako filtr. Ve svých videích se snažím zpracovat témata, která mě přirozeně oslovují nebo zajímají. Kdybych točil o něčem, co mě nezajímá, nefungovalo by to. Často jsou to i témata aktuální a nebojím se ani těch kontroverznějších.

Co ve světle nynější situace považujete za důležité, jakým otázkám bychom se jako společnost měli s vážností věnovat?
Nesmíme zapomínat, že kromě aktuální epidemiologické situace tu máme i desítky dalších témat a problémů, které bychom neměli nechat skryté za mocnou kouřovou clonou. Za pár let mohou být stokrát palčivější než nyní. Obzvláště v době nastávající (ekonomické) krize je nutné myslet na ty, kteří již nyní, po letech prosperity, mají problémy. Jsou třeba v exekuci. Takových lidí jsou u nás statisíce. Nezbytné je pak soustředit se na školství a předškolní péči, revidovat rámcové vzdělávací programy, tlačit na předávání soft skills a kompetencí. A pokud chceme, aby se naše společnost měnila k lepšímu, rostla, není lepší cesty, než se právě školství začít se vší vážností věnovat.

Co z letošní knižní či umělecké tvorby s Vámi nejvíce rezonovalo?
Přiznám se, že letos trochu doháním starší tvorbu. Knihou roku je pro mě bez debat publikace Slepé Skvrny Daniela Prokopa. Sociologický vhled do aktuálních problémů naší společnosti, které zůstávají neprávem stranou. Objevem roku je pro mě režisér Taika Waititi. Jeho tvorbu jsem nadšeně hltal. Stále je ve mě přítomný slovenský film Budiž Světlo z minulého ročníku KVIFF. Často na něj myslím.

nahoru △

Jan Krajhanzl (CZ)

Sociální a environmentální psycholog. Působí na Katedře environmentálních studií Masarykovy univerzity. Je autorem publikací Psychologie vztahu k přírodě a životnímu prostředí (2014) a Dobře utajené emoce a problémy životního prostředí (2012), a spoluautorem Vztah české veřejnosti k přírodě a životnímu prostředí: Reprezentativní studie veřejného mínění (2018).

Jak byste popsal svou práci a cíle v průsečíku psychologie a životního prostředí?
Napadlo mě to, když jsem před časem říkal našemu dvouletému synovi, co je vlastně moje práce: Snažím se porozumět lidem a pomáhat jim chránit přírodu. Už pro dospělejší můžu dodat, že se specializuji na komunikaci v ochraně přírody a ochraně klimatu, analýzu českého veřejného mínění, design projektů na podporu udržitelného chování a psychologické přínosy kontaktu s přírodou. Rád propojuji vědu s praxí.

Co ve světle nynější situace považujete za důležité, jakým otázkám bychom se jako společnost měli s vážností věnovat?
Změna klimatu a ochrana biodiverzity. Ochrana měst, vesnic a krajiny. Důvěra v demokracii a její instituce. Polarizace společnosti. Ekonomický systém. Rostoucí závislost na digitálních technologiích. Radost v neradostných časech.

Co z letošní knižní či umělecké tvorby s Vámi nejvíce rezonovalo?
Popravdě? Rumcajs a Vinnetou. Zamiloval jsem do hlasu Karla Högera, jak dělá Rumcajse, Volšovečka, knížepána i knížepaní. A krásná "čeština" Václava Čtvrtka, třeba jeho špagátek, rumpajzle, holdegrón nebo wassermánek. A pak Vinnnetou, taky ze starého elpéčka, s Petrem Kostkou jako nejlepším Old Shatterhandem a Rudolfem Hrušínským jako nejlepší Samem Hawkinsem. A nový Borkovec, Petříček Sellier a Petříček Bellot, surově poetický realismus z krajiny mezi Sázavou a Vltavou.

nahoru △

Lucie Králíková (CZ)

Vystudovala zahradní architekturu, její záběr však byl vždy mnohem širší. Spolu s Klárou Zahradníčkovou založila alternativní květinové studio Efemér (2011), které se od roku 2015, kdy jej provozuje sama, více přiklonilo směrem k výtvarné stránce. Je zakládající členkou skupiny hledaček lokálních specifik a tvůrkyň „nového folklóru“ Czechia (spolu s Kateřinou Plamitzerovou a Michaelou Karáskovou). Květiny a rostliny jsou pro ni stále základní výchozí surovinou, kterou ale ve svých instalacích neváhá kombinovat s jakýmkoli dalším materiálem – zbytkovým, nalezeným, upcyklovaným, vždy místně specifickým. Environmentální přesah, stejně tak jako sociální ukotvení v dané lokalitě (často spolupracuje s místní komunitou) je pro její práce typický. Dalším specifikem její tvorby je znovuobjevování pozapomenutých rituálů liturgického roku a jejich transformace do současných městských podmínek. Nedávno jí vyšla kniha Svátosti, která je autentickým poetickým deníkem, který spojuje literárně stylizované dokumentární zápisy s uměleckou a experimentální fotografií. Tematicky vychází z intenzivní lásky k přírodě, rostlinám a tradici, kterou jen nekřísí, ale přenáší do současného světa, krajiny a města.

nahoru △

Kuchařky bez domova, Dorotea Heczková a Magdalena Hrdličková (CZ)

Jako doma je feministická organizace, která se komplexně zabývá problematikou ženského bezdomovectví. Provozuje komunitní centrum a humanitární ubytování pro ženy bez domova a v sociální tísni a Jídelnu Kuchařek bez domova, která zaměstnává ženy bez domova. Dorotea Heczková je šéfkuchařkou Jídelny Kuchařek bez domova. Magdalena Hrdličková pracuje jako asistentka a sociální pracovnice komunitního centra Jako doma a Jídelny Kuchařek bez domova.

1/ Jak byste popsali svou práci a své cíle v oblasti stravování?
Jídelna kuchařek bez domova se znovuotevřela na podzim 2019. Vytvořili jsme nový tým žen s domovem a žen bez domova a dáváme si stále nové cíle.

Chceme i nadále zaměstnávat co nejvíce nových kuchařek bez domova, pro něž je Jídelna nejen místem, kde mohou získat často jediný příjem, ale i místem bezpečným, přátelským, pečujícím. Naším cílem je podporovat podpůrnou a pečující komunitu. Je pro nás důležité zůstávat s našimi kuchařkami (i těmi, které u nás již nepracují) v kontaktu a vědět, jak se mají, jestli nepotřebují pomoct a nebo si jen tak popovídat. Je pro nás zásadní, aby naše ženy věděly, že se k nám vždy můžou vrátit, protože dobře víme, že se s žádnou z nich život nemazlí.

Dalším cílem je pro nás udržet Jídelnu Kuchařek bez domova v prozovu i v nepřejících dobách, nebýt na to sami a nenechat tak osamělé ty, kterým můžeme pomoct. Chceme zůstat v úzké spolupráci s týmem Breakfaststory a projektem Potěš obědem, chceme vyrážet ven s naším stánkem na trhy, na festivaly, na akce pro lidi bez domova i s domovem. Důležitá je pro nás spolupráce s organizací Místní místním, s naším komunitním centrem a hotelem, kde nachází podporu spousta našich kuchařek, a také spolupráce a veliká podpora od Food not bombs Praha a s Prostorem39.

V neposlední řadě je naším cílem také nadále přispívat ke společnosti, která nebude tolerantní k utrpení a bezmoci druhých. Je pro nás zásadní vařit čistě rostlinnou stravu, používat co nejvíce lokálních surovin, zpracovávat jídlo, které by se jinak vyhodilo, používat eko obaly a zatěžovat tak naši planetu a prostředí co nejméně.

2/ Co ve světle nynější situace považujete za důležité, jakým otázkám bychom se jako společnost měli s vážností věnovat?
Ve světle nynější situace považuje Jako doma za nejdůležitější věnovat pozornost těm, kteří jsou v naší společnosti nejvíce bezmocní. Pandemie COVID-19 nadále ukazuje, jak je problematika bezdomovectví nedostatečně strukturálně řešená a jak lidé bez domova vypadávají z veřejné diskuze ještě více, než za nekrizových období. Považujeme za nezbytné věnovat se systematicky a provázaně reálným příčinám, důsledkům a udržujícím mechanismům sociálních nerovností.

3/ Co z letošní knižní či umělecké tvorby s Vámi nejvíce rezonovalo?
Jako důležitý knižní počin letošního roku vnímáme český překlad knihy Housing First: Model Pathways od Sama Tsemberise, za jejímž vydáním pro české čtenářky a čtenáře stojí Platforma pro sociální bydlení. Kniha seznamuje s konceptem, který efektivně a udržitelně ukončuje bezdomovectví. Bydlení všem!

nahoru △

Kolektiv LASTESIS (CL)

Interdisciplinární kolektiv původem z chilského města Valparaíso, které tvoří Daffne Valdés, Paula Cometa, Lea Cáceres a Sibila Sotomayor. S využitím performance upozorňují na genderová témata a převádějí feministické teorie do multimediálního formátu. Jsou autorkami performance Un violador en tu camino (Sexuální násilník na tvé životní pouti), která byla provedena ve více než 50 zemích.

Jak byste popsali svou práci a cíle v kontextu upozorňování na násilí páchané na ženách a porušování ženských práv?
Svou tvorbou bojujeme proti genderovému násilí. Věříme v transformativní moc umění, zejména performance, a ve spojení uměleckého vyjádření a aktivismu.

Co ve světle nynější situace považujete za důležité, jakým otázkám bychom se jako společnost měli s vážností věnovat?
Genderovému násilí, beztrestnosti agresorů, porušování lidských práv v kontextu sociálních protestů a veřejné politice, která nerespektuje lidskou důstojnost.

Co z letošní knižní či umělecké tvorby s Vámi nejvíce rezonovalo?
Seriál Michaely Coel Můžu tě zničit, poslední knihy Judith Butler na téma násilí: The force of non-violenceSin miedo a poslední kniha Paula B. Preciada Un apartamento en Urano: crónicas del cruce.

nahoru △

Martina Malinová (CZ)

Jak byste popsala své působení a cíle v kontextu reflexe postavení žen ve společnosti?
Ženská zkušenost je jediná, kterou mám. Je to mimojiné zkušenost se sexuálním násilím, podhodnocováním, je to zkušenost s tlačením do rolí, které jsem si nevybrala. Pravidla mého světa vytvářejí především muži, politici, a to včetně takových věcí, jako je rození dítěte. I můj právní stát je mužské hřiště. Celý svůj život se snažím dávat hlas ženám a dalším menšinám, které nejsou v takovém světě slyšet. Mým cílem je proměna společnosti, která bude feministická, nebo nebude vůbec.

Jaké společenské otázky považujete ve světle současné situace za nejdůležitější?
Měli bychom najít kompromis mezi blahobytem a respektem k přírodě, abychom nemuseli prožít pomalou a bolestivou klimatickou apokalypsu. V Česku potřebujeme kvalitnější vzdělávání pro všechny, důležitá je nezávislost médií a podpora kvalitní žurnalistiky. Měli bychom se ptát, kam nás dovedl individualismus posledních desetiletí a zda ho nenahradit něčím vzájemnějším, například solidaritou.

Co z letošní knižní či umělecké tvorby s Vámi nejvíce rezonovalo?
Na knižním trhu mi dovolte zmínit publikace nakladatelstvi Wo-man. Tematicky i zpracováním jsou knihy tohoto nakladatelství nadstandardní díla. Z prací diplomantů a diplomantek na AVU mě nejvíce zasáhla díla Elišky Konečné a Kateřiny Konvalinkové. Jsem ráda, že finalisté a finalistky letošní ceny Jindřicha Chalupeckého odmítli princip soutěžení a že NGP má nové svěží vedení.

nahoru △

Jana Návratová (CZ)

Specialistka Institutu umění – Divadelního ústavu na oblast tance, druhou kariéru a téma status umělce. Je také publicistkou, editorkou, kulturní manažerkou a kurátorkou v oblasti tance, pohybového divadla. V roce 2009 založila bienále Festivalu tanečních filmů, jehož je uměleckou ředitelkou. Od roku 2005 je předsedkyní správní rady Nadačního fondu pro taneční kariéru. Spolupracuje s odbornými kulturními médii, včetně Českého rozhlasu – stanice Vltava, České televize a Aktuálně.cz

Jak byste popsala svou práci a své cíle v kontextu hledání toho, jak učinit kulturu více udržitelnou?V Institutu umění – Divadelním ústavu, kde působím, se tématu udržitelnosti hodně věnujeme – od praktických záležitostí (třídění, omezení tisku, publikování e-knih) až po podporu a iniciací projektů s tímto tématem, a samozřejmě šíření dobré praxe. Coby kurátor, kritik a hodnotitel se hluboce zamýšlím nad hodnotou, účelem a dopadem toho, co zařazuji do programu či posuzuji. Kulturní projekty často fungují setrvačně, úspěch mnohých je dán tím, že mají vlivné žadatele apod. Je potřeba najít odvahu k třídění a nebát se zkomplikovat si život nekonformním postojem. Osobně se zabývám situací profesionálních tanečníků a jejich sociálním postavením. V poslední době se toto téma rozšiřuje na další profese v rámci facilitace tématu statusu umělce. S tím souvisí otázka, jak je umění a kultura udržitelná z hlediska profesního personálu. Prekarizace, cena umělecké práce, druhá kariéra umělců – to je pár klíčových slov mé současné práce.
 

Co ve světle nynější situace považujete za důležité, jakým otázkám bychom se jako společnost měli s vážností věnovat?
Je to bezesporu životní prostředí a biodiverzita. Společnost už dávno měla komplexně a v globálním měřítku přehodnotit svoje sebevražedné spotřební chování, tlak na růst, který jen zdánlivě znamená pozitivní hodnotu. Na osobní úrovni je to péče o tělo i duši, dobré vztahy k okolí, ať to znamená cokoli. Kulturní chování v praxi.

Co z letošní knižní či umělecké tvorby s Vámi nejvíce rezonovalo?
Letos jsem toho z jevištního umění moc neviděla, ale určitě zmíním Panoptikum Lenky Vagnerové a film Davida Attenborougha – Život na naší planetě. Z literatury jsem objevila knihy terapeuta Thomase Moora. Velký dojem na mě udělal celý sektor kultury v tom, jak bojuje v nepříznivých podmínkách, jak přemýšlí a hledá cesty k udržení kontaktu s publikem. Vznikají platformy na distribuci obsahu, sbírky, projekty na podporu umění … tohle je vážně silná vibrace, která nás posune všechny.

nahoru △

Eszter Nova (HU)

Přednáší filozofii a politologii. Zabývá se úlohou tzv. naučené bezmocnosti při nástupu autoritářství – a její léčbou.

Jak byste popsala svou práci a své cíle v oblasti politické analýzy?
Psychologie naučené bezmocnosti nahrává autokratům a autoritářským politikům. Při vzniku autokracií se občané smiřují s tím, že se proti autokratovi nedá nic dělat (hlas). Ti, kteří nemohou odejít ze země, na něj často změní názor (dysfunkční loajalita). Pro nastupujícího autokrata je proto navýsost důležité dát jednoznačně najevo, že odpor (hlas) je marný. Pro ty, kdo se snaží autokracii svrhnout, by proto na druhou stranu mělo být prioritou odnaučit bezmocnosti a nahradit ji závislostí na pocitu, že člověk má vliv (hlas). Je to překvapivě snadné, když přesně víme, čeho se snažíme dosáhnout.

nahoru △

Gosia Plysa (PL)

Výkonná ředitelka Unsound – mezinárodního festivalu současné hudby v polském Krakově, v jehož rámci se konají vystoupení také v Adelaide, New Yorku, Londýně, Torontu a mnoha dalších městech. Gosia je spoluředitelkou Unsound Productions – kreativní a manažerské agentury řídící několik speciálních projektů Unsound a pracuje s umělci, jako jsou Jlin, Zora Jones & Sinjin Hawke. Kromě toho je zapojená do networkingových projektů Unsoud, jako jsou ICAS, platforma SHAPE nebo We Are Europe.

nahoru △

Jan Press (CZ)

Ředitel Moravské galerie. Vystudoval Dějiny umění a Muzeologii na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity v Brně a stavební fakultu na VUT v Brně. Pracoval pro Biskupství brněnské jako projektový manažer, ve stejné pozici působil v Moravské galerii od roku 2008. V roce 2010 se stal vedoucím odboru sbírek, po dvou letech zastával funkci vedoucího odboru ekonomiky a provozu v odboru ředitele. Na této pozici mimo jiné řídil projektové týmy na rekonstrukci vily Dušana Jurkoviče v Brně, program Culture a připravoval v Integrovaném operačním programu rekonstrukci Místodržitelského paláce.

nahoru △

Filip Remunda (CZ)

Český režisér, kameraman a producent. Vystudoval katedru dokumentární tvorby na FAMU. Je spoluzakladatelem Institutu dokumentárního filmu, který pomáhá prosazení českého filmu v zahraničí. Do širšího povědomí veřejnosti se dostal spolu s Vítem Klusákem kontroverzní filmovou reality show o fiktivním hypermarketu Český sen. Je držitelem Ceny Pavla Kouteckého za film Pulec, králík a Duch svatý.

nahoru △

Ingerid S. Straume (NO)

Ingerid S. Straume je norská publicistka a filozofka vzdělávání. Působí jako ředitelka programu akademického psaní na univerzitě v Oslu. V poslední době se podílela například na publikaci What Children Ask from Us: Education and Worldlessness in the Anthropocene, kam přispěla jednou kapitolou, a zveřejnila článek „What may we hope for? Education in times of climate change“, který je volně dostupný veřejnosti.

Jak byste popsala svou práci a cíle s ohledem na vývoj ve vzdělávání?
Pracuji v rámci evropské tradice, která vidí souvislost mezi vzděláváním a politickou filozofií, psychologií a sociální teorií. Mým nejoblíbenějším tématem je politika v klasickém, demokratickém smyslu slova. Předmětem mého zájmu jsou věci, které mi pomáhají zkoumat a posilovat stávající i potenciální možnosti, jak proměnit sociální instituce.

Jaké společenské otázky považujete ve světle současné situace za nejdůležitější?
Zabývám se zejména „aktivistickými“ tématy, jako jsou environmentalismus, eko-pedagogika, radikální demokracie a sociální hnutí. Konkrétně mne znepokojují sklony k anti-politice a depolitizaci, které lze pozorovat v dnešním veřejném životě, ať už na Západě, nebo jinde ve světě.

Co z letošní knižní či umělecké tvorby s Vámi nejvíce rezonovalo?
Ráda bych doporučila snímek Thank you for the rain. Vznikl už sice před několika lety, ale řeší řadu problémů souvisejících se změnou klimatu.

nahoru △

Marek Szolc (PL)

Právník, poradce pro otázky veřejné politiky a odborník na udržitelnost. Vystudoval Varšavskou univerzitu a Université de Poitiers. Pracoval ve významné mezinárodní nevládní organizaci zaměřené na environmentální právo ClientEarth a v polském Sejmu působil jako poradce jedné z parlamentních skupin. Podporoval Warszawski Alarm Smogowy, hlavní organizaci, která se v polském hlavním městě zasazuje o čistotu ovzduší. V roce 2018 byl zvolen členem varšavského zastupitelstva. Na varšavském magistrátu předsedá Výboru pro ochranu životního prostředí, který se zaměřuje na zavádění a prosazování progresivních, udržitelných městských politik. V současné době pracuje jako analytik pro otázky udržitelnosti ve společnosti EcoVadis, která poskytuje rating systémů řízení sociální odpovědnosti a podporuje podniky na cestě k větší udržitelnosti.

Jak byste popsal svou práci a své cíle ve vztahu k právu a politice?
V politice se pohybuji pět let. Nejprve jsem působil v sektoru nevládních organizací, potom jsem byl poradcem, a nakonec jsem byl zvolen členem městského zastupitelstva. V každé fázi jsem se snažil přiblížit politiku problémům skutečného života a měnit zákony tak, aby nebránily pokroku, ale naopak ho podporovaly. Polsko s nevyzpytatelnou tvorbou politických koncepcí, vlažnými nebo naprosto nevyhovujícími politikami v oblasti klimatu a životního prostředí a přetrvávají krizí právního státu je obzvlášť náročným bojištěm.

Co ve světle nynější situace považujete za důležité, jakým otázkám bychom se jako společnost měli s vážností věnovat?
Musíme se zaměřit na dvě klíčové výzvy: urychlenou dekarbonizaci naší ekonomiky a zamezení rozpadu biologické rozmanitosti. Je bezpodmínečně nutné zabránit tomu, aby klimatická krize narostla natolik, že již nebudeme schopní omezit její dopady, a zachovat přirozené životní prostředí, bez kterého jsou nemyslitelné veškeré lidské aktivity.

Co z letošní knižní či umělecké tvorby s Vámi nejvíce rezonovalo?
Kniha Koblihová ekonomika (Doughnut Economics) Kate Raworthové – ambiciózní pokus představit si systém, ve kterém může lidstvo prosperovat, aniž by překročilo limity naší planety.

nahoru △

Filip Vostal (CZ)

Získal doktorát v oboru sociologie v roce 2013 na University of Bristol. Působí jako vědecký pracovník v Kabinetu pro studium vědy, techniky a společnosti na Filosofickém ústavu AV ČR. V současnosti se zabývá temporalitou produkce vědění v oblasti laserových experimentů s volnými elektrony a zkoumá epistemickou roli zrychlení a rychlosti v nových metodách molekulární dynamiky.

Jak byste popsal svou práci a své cíle v kontextu studia proměny společnosti v modernitě?
Ve svém výzkumu se zabývám sociologií času a zrychlení a zároveň se věnuji sociálním studiím vědy a technologií. Mezi mé klíčové výzkumné cíle patří to, jak se mění pozdní modernita ve světle imperativu zrychlení. Soustředím se především na studium proměn času ve vědeckém prostředí a temporalitu produkce vědění v molekulární biofyzice. Důvodem tohoto mého zaměření je to, že se v něm střetává právě imperativ zrychlení a věda jako hroty modernity - a to v různých modifikacích a proměnách. Pokud mám být více konkrétní v současnosti zkoumám tzv. 3D molekulární kino, což je nový experimentální cíl molekulárních biofyziků. I v něm - jak z názvu patrné - je zřejmá nesamozřejmá kombinace současného zlomového bádání na poli molekulární dynamiky a kinematografu jakožto předního vynálezu rané modernity.

Co ve světle nynější situace považujete za důležité, jakým otázkám bychom se jako společnost měli s vážností věnovat?
Měli bychom se především věnovat otázce, že si neklademe otázky. Nebo rozhodně ne tak, jak si to naše doba žádá. Žijeme ve společnosti, která nabízí a prahne po (inovativních - ať už to znamená cokoliv) řešeních a odpovědích, ale málo se ptá sama sebe na to, čím prochází, jak se mění vztah člověka a přírody, člověka a různých systémů a infrastruktur, které si vytvořil, člověka a technologií. Řekl bych, že současná podoba kapitalismu, měnící politické konstelace v kombinaci s digitalizací a aritmetizací společnosti podkopávání tradiční pilíře sebevědomé, odolné a zdravé demokratické společnosti (v doslovném i přeneseném smyslu) a důvěru ve svobodná média, vědu a jiné moderní instituce. Málo rozumíme světu kolem nás a v nás - a nijak nás to, podle všeho, neznepokojuje.

Co z letošní knižní či umělecké tvorby s Vámi nejvíce rezonovalo?
Z umělecké tvorby mne letos nejvíce oslovily (stejně jako každý rok) "cestující" umělecké projekty pod hlavičkou Artformats Thierriho Geofforye, především pak Critical Run, Awareness Muscle, Slowdance DebateDelay Museum. Umělecká činnost TG představuje globální kritickou platformu, která reaguje na různé formy stavů nouze (emergencies), kterým jako společnost čelíme. Z knižní tvorby mne zaujala knižní rozhovor Erica Lonergana a Marka Blytha Angrynomics, dále Making Time on Mars od Zary Mirmalek a editovaná kniha Time Work: Studies of Temporal Agency od Michaela G. Flahertyho, Lotte Meinert a Anne Line Dalsgård. Z tuzemských počinů mne oslovila kniha mého oblíbeného novináře Petra Fischera Byla tohle krize? Proč některá letadla nejsou vidět.

nahoru △

 

FILMY K TÉMATU

Oeconomia (Carmen Losmann, Německo, 2020)
Kampaň proti klimatu (Mads Ellesøe, Dánsko, Finsko, Norsko, Švýcarsko, Belgie, 2020)
Coronation (Ai Weiwei, Německo, 2020)
Vivos (Ai Weiwei, Německo, Mexiko, 2020)
Nová šichta (Jindřich Andrš, Česká republika, 2020)
Cesta kolem domova za 60 dní (David Schwartz, Vlad Petri, Teona Galgotiu, Laura Pop, Andra Tarara, Alina Manolache, Alexandru Solomon, Rumunsko, 2020)
Antigona - Jak se opovažujeme? (Jani Sever, Slovinsko, 2020)
Interregnum (César Souto Vilanova, Fernando Gómez-Luna, Španělsko, 2020)
Mizející (Filippo Ticozzi, Itálie, 2020)

nahoru △

 

ČÍTÁRNA

Pokud se chcete do tématu ponořit hlouběji, nabízíme vám výběr těch nejzajímavějších zdrojů, na které jsme narazili během přemýšlení o programu letošního Inspiračního fóra.

YUK HUI: ONE HUNDRED YEARS OF CRISIS (E-FLUX) 

Ve své eseji nahlíží filozof technologií působící na výmarské škole Bauhaus na globální pandemii našeho “post-metafyzického” světa skrze reflexi události, jež otřásly západní společností v posledních sto letech, které uběhly od první světové války. Zamýšlí se nad tím, které z mechanismů a institucí globalizované společnosti obstojí v kontextu naší nové reality. A upozorňuje na nebezpečí související s nedostatkem diverzity a solidarity v online světě ovládaném technologickými giganty.

„Pro Jacquesa Derridu (jehož vdova, Marguerite Derrida, nedávno zemřela na koronavirus) byl útok na Světové obchodní centrum 11. září 2001 projevem autoimunitní krize, který rozložil techno-politickou mocenskou strukturu, která byla po desetiletí neměnná – Boeing 767 byl použit jako zbraň proti zemi, která ho vyvinula, jako kdyby šlo o zmutovanou buňku nebo virus v těle. Termín ,autoimunitní‘ je biologickou metaforou pouze, pokud je zasazen do politického kontextu:  globalizace je proces vytváření světového systému jehož stabilita je závislá na techno-vědecké a ekonomické hegemonii. Útoky z 11. září tedy byly chápány jako zlom, který rozvrátil politickou konfiguraci vytvářenou od dob osvícení křesťanským Západem, což vyvolalo autoimunitní reakci ve formě trvalého výjimečného stavu – války proti válkám. Koronavirus tuto metaforu sjednocuje: biologie a politika se stává jedním. Snahy zabránit šíření viru neobnášejí pouze dezinfekci a léky, nýbrž také mobilizaci armády, uzavírání zemí a hranic a přerušování mezinárodních letů a vlakových spojů.“

 

MAT SCHULZ: THE TYRANNY OF CLOSENESS: THE EXPERIENCE OF EXILE IN A VIRTUAL WORLD (THE GRIFFITH REVIEW) 

Spisovatel a umělecký ředitel krakovského Unsound festivalu přemítá nad tím, co získáváme, a o co přicházíme ve světě, kde překonávání vzdálenosti, ať už díky letecké dopravě nebo permanentní připojenosti na síť, není problém. Zamýšlí se také nad dopady svého životního stylu, jehož pevnou součástí je pravidelné cestování mezi kontinenty.

Včera jsem se bavil s kamarádem, Australanem, který žije v Paříži. Zeptal se mě: ,Co se stane, když nám dojde internet?‘ Je to pochopitelně hrozivá představa: co bychom dělali? Tuto myšlenku vypuzuji do pozadí své mysli, kde žije bok boku s mnoha dalšími, čím dál tím temnějšími myšlenkami.“

 

INGERID S. STRAUME: WHAT MAY WE HOPE FOR? EDUCATION IN TIMES OF CLIMATE CHANGE (WILEY ONLINE LIBRARY) 

Norská filozofka vzdělávání upozorňuje na to, že dopady klimatické změny nelze řešit pouze pomocí technicko-vědeckého přístupu, ale je třeba přehodnotit i fungování společnosti a jejich institucí, včetně škol. Jako jednu z cest vidí „transformativní učení“ zaměřující se na proměnu perspektivy. Klimatická změna v něm není jen další položkou ve školních osnovách, ale východiskem k proměně pedagogiky a organizace výuky.

„Jako politická (a morální) kategorie je naděje obzvláště důležitá pro děti a mládež; přesto si dovolím tvrdit, že naděje může být dlouhodobě produktivní, pouze pakliže je založena na realistických předpokladech a znalosti pravdy. V tomto ohledu jsem kritická vůči naivním představám v komunikaci o změně klimatu, která je (přinejmenším v bohatších částech světa) založená na předpokladu, že změnu klimatu lze „vyřešit“ nějakou dosud neznámou technologickou inovací nebo že již máme pro boji proti ní potřebné prostředky a zbývá nám pouze tyto prostředky implementovat. Naopak, vycházím z toho, že k drastickým změnám zemského systému již došlo a že některé z těchto procesů jsou nevratné a nadále směřují ke svým bodům zlomu. Změna klimatu a další ekologické problémy se jednoduše staly součástí života na Zemi.“

 

TERENCE SHARPE, NEW GENRES OF BEING FOR THE MITIGATION OF ECOCIDE (STRELKA MAG) 

Irský umělec a kurátor Terence Sharpe ve svém textu pro Strelka Mag naznačuje, že základním předpokladem řešení krizí naší doby - především pak té klimatické - je to, abychom si uvědomili, že jsme součástí lidského druhu a tuto skutečnost nahlíželi z neantropocentrické perspektivy. To je však podle něj v rozporu s tím, jak pevně je naše společnost zakořeněná v kapitalismu, a proto je třeba proměnit stávající ekonomický systém.

„Z lidského pohledu je změna klimatu v zásadě ekonomickým problémem, který neexistuje uvnitř samotné struktury ekonomického systému, na kterém je dnešní společnost postavena, ale je pouze jeho součástí. Jelikož se zdá, že v tomto bodě nelze člověka koncipovat mimo ekonomický systém, je tedy třeba přepracovat globální finanční systém tak, aby jeho zájmy směřovaly k zelené energii a alternativním systémům pro vytváření hodnoty.“

nahoru △


Ministerstvo kultury
Fond kinematografie
Creative Europe
Město Jihlava
Kraj Vysočina
Česká televize
Český rozhlas
Aktuálně.cz
Respekt