Sociologicky zaměřený dokument o životě v nouzové kolonii Na slatinách na pomezí pražské Michle, Záběhlic a Strašnic, postavené za První republiky na loukách a močálech a dosud existující bez vody či kanalizace a bez pozornosti úřadů. Vyprávění je založené na výpovědích starousedlíků, z nichž někteří by se raději přestěhovali do civilizovanějších podmínek, jiní jsou spokojení s venkovským rázem odlehlého místa. Dokumentární cvičení 2. ročníku.

Po tři roky zaznamenává režisérka z oken svého bytu v 19. patře proměnlivou tvář Bogoty. V časosběrném materiálu se střídá den a noc, drobné situace v ulicích i velké události – ohňostroje, požár, demonstrace a nepokoje. Jejich politický kontext místy doplňuje zvuk televizních zpráv. Do pozorování města však postupně vstupuje také intimní život autorky: slyšíme rozhovory s jejím partnerem a čteme jejich vzájemné zprávy, od všedních otázek, co bude k večeři, až po vyhrocené okamžiky vztahu. Po smrti jejího životního a filmového partnera získává původně každodenní materiál nový význam. Zatímco obraz zůstává obrácený ven, k městu za okny, zvuk otevírá intimní prostor rodiny, jejíž členy a členky nikdy přímo nevidíme. Pohled z výšky zachovává odstup od dění hluboko pod okny, zároveň však zachycené obrazy prostupuje osobní zkušenost. Z fragmentů města, zvuků, zpráv a soukromých konverzací tak vzniká filmová úvaha o paměti, truchlení a významu, který obyčejné okamžiky získávají ve chvíli, kdy se stanou vzpomínkami. „Je to vyprávění v první osobě o rodině, která se dívá ven, zatímco příběh odehrávající se uvnitř ji postupně rozkládá.“ — Patricia Ayala RuizZdroj citátu: Rozhovor s režisérkou. ALZATE VARGAS, César. Entrevista a Patricia Ayala Ruiz: Un diálogo que no termina. Canaguaro: Revista de cine colombiano.

„Máma se vrátila z protestů a je naživu!“ Malý syn vítá svou matku, která se stala aktivistkou v Afghánistánu pod nesmiřitelnou, tmářskou nadvládou hnutí Tálibán. Obchody, kavárny, hřiště, které navštěvovala, jsou zavřené. Univerzity nefungují. Společenský život pro ženy neexistuje. Přes všudypřítomné riziko a hrozbu smrti se Zainab pravidelně vydává na pouliční protesty společně s dalšími ženami, aby pomohla svrhnout fundamentalistický režim. 771 dnů pod nadvládou Tálibánu začíná a končí riskantním útěkem s tím nejcennějším, co režisérka a matka má – synem, laptopem a harddiskem se záběry z přísně střežené země. „Tálibán se rozlil do ulic našich měst, Kábulu, Herátu, Mazáre Šerífu, Farahu. Zaplavili naše města. Zaplavili naše ulice, domovy, sny. Tálibán.“

Autorka sa vracia na miesto, ktoré jej kedysi bolo domovom a má sa ním stať znova. V procese sa zbavuje pozostatkov zo svojho detstva, zatiaľ čo sa spolu s mamou snaží opäť si dom privlastniť.

O co z naší minulosti v procesu zapomínání přicházíme? A jaké stopy minulosti, která se téměř vytratila, dodnes nacházíme v hudbě či lidových mýtech? Dokument představuje Čínu jako složitou mozaiku lidí, zvyků a příběhů, která se vzpírá jednoduchému výkladu. Prostřednictvím záběrů z venkovských oblastí země natočených v 90. letech, vyprávění, poezie a hudby se vrací k minulosti a zároveň sleduje její ozvěny v současnosti. Navzdory důrazu na koncept harmonie snímek nenabízí idealizovaný portrét asijské velmoci. Při zkoumání této země se nevyhýbá společenským ani genderovým nerovnostem a v době globální proměny obrací pozornost především k jejím obyvatelům a obyvatelkám, včetně těch nejzranitelnějších.

Portrét Antonína Martina Brousila, jednoho ze zakladatelů FAMU a dlouholetého rektora AMU, k jeho padesátinám. Film má oslavný ráz zdůrazněný vzletným komentářem: Brousila představuje jako „novináře, vědce, učitele a rádce“, jemuž rodný jihočeský kraj „naplnil duši chlapce touhou po kráse, kterou chtěl neustále sdělovat ostatním lidem“ a „odtud vyšel do světa, aby bojoval za české umění“. Vyzdvihují se jeho zásluhy o národní kinematografii a její mezinárodní reprezentaci (zvláště zmíněny jsou festivaly v Benátkách a v Karlových Varech a osobní vztahy se světovými filmaři), stejně jako o rozvoj FAMU. Film kombinuje natáčení s archivy, cenná je zejména úvodní pasáž z Brousilova rodiště v Dolním Ostrovci u Písku, kam přijíždí se svou ženou na návštěvu k rodičům, a záběry z FAMU, kde jsou zachyceny seminární diskuze AMB se studentstvem a oslavy desátého výročí školy.

Porosty a nerosty rozvětvují pohled do struktur, v nichž se les setkává se svým digitálním i filmovým odrazem. Zanořování do detailů zkoumá zároveň přírodu i možnosti jejího zobrazení: každé přiblížení otevírá další prostor. Vroucí vyznání hmotě, jež přesahuje svá zachycení a poznání vrací k úžasu. „‚Když se děje něco zajímavého, možná se rozhodnu namířit kameru opačným směrem‘ [říká Seppo Renvall], a často tak nachází něco subtilnějšího a výmluvnějšího než tu podívanou před sebou. Jeho sympatie patří drobnostem všedního života, nebo bych snad měl říct: empatie.“ — Klaus W. Eisenlohr Zdroj: Directors Lounge: Seppo Renvall — Times, Songs and Material.

Akce Asanace byla komunistickým zločinem proti lidskosti, který dodnes nebyl potrestán, a jeho oběti se nedočkaly náležité rehabilitace. Proč je v naší společnosti tak těžké dosáhnout spravedlnosti a tak snadné zapomenout? A jaký význam má dnes ještě pojem morální satisfakce? Mechanismus mocenské zvůle, kterým totalitní režim skrze nátlak StB systematicky likvidoval životy svých odpůrců, nebyl nikdy adekvátně odsouzen. Přes soudní boj některých postižených ukazuje dokumentární film, proč je v naší společnosti tak těžké dosáhnout spravedlivé satisfakce a jak pohodlné je některé vzpomínky vytěsnit.

Obývací pokoj jako jeviště, rodina jako svět uzavřený za sklem. Maja Penčič z domácích videí svého otce skládá obraz dětství plynoucího v rytmu svátků, her, jídla a televizního vysílání. Dlouhé statické záběry nechávají vyniknout všednodenní detaily a význam momentů, kdy se na něco čeká. Batolata se dožadují otcovy pozornosti, dítě se natahuje po kameře, pod vánočním stromkem čekají dárky. Do familiárních výjevů proniká hlas z televize, informující o zbraních a politice. Rodinný archiv se tak stává nositelem úvahy o limitech soukromého světa, který kamera konzervuje a zároveň vystavuje pohledům zvenčí. „Táta, táta, táta.“

Ostré paprsky křížového laseru rozvrhují intimní domácí zákoutí do vzájemně kolmých rovin. Světlo je skutečné, a přesto působí virtuálně: jeho chvějivost, zesílená rozkolísaným pohybem kamery a srážkami s texturami každodennosti, stojí proti neústupné geometrii, kterou podtrhuje vyměřující grafika. „Když jsem v temné komoře pozoroval zelený prostor osvětlený zelenými paprsky z křížového laseru, neubránil jsem se úvahám o povaze světla — něčeho tak důvěrně známého, a přece tak tajemného.“ — Yoshiki Nishimura

Jak roste bělost: „albus“ je latinské označení pro bílé. Důkladné studium nenápadných proměn ledových struktur, utvářejících kry, mrazové krusty či pěnové shluky, vyvěrá na hraně abstrakce, stejně jako šumy a ševel ukazující, jak zní led. „Ledové povrchy přecházejí v proměnlivé textury a utvářejí jemný rytmus, který tichý pohyb přírody proměňuje v malířskou kompozici.“ — Youjin Moon

Pohled na jedno z hlavních alžírských náměstí zachycuje proud chodců, povozů a každodenních setkání. Kamera sleduje veřejný prostor jako živý organismus, v němž se prolíná koloniální architektura s místním životem. Z městského ruchu vzniká spontánní obrazová kompozice.