Sociologicky zaměřený dokument o životě v nouzové kolonii Na slatinách v pražských Ďáblicích, postavené za První republiky na loukách a močálech a dosud existující bez vody či kanalizace a bez pozornosti úřadů. Vyprávění je založené na výpovědích starousedlíků, z nichž někteří by se raději přestěhovali do civilizovanějších podmínek, jiní jsou spokojení s venkovským rázem odlehlého místa. Dokumentární cvičení 2. ročníku.

O co z naší minulosti v procesu zapomínání přicházíme? A jaké stopy minulosti, která se téměř vytratila, dodnes nacházíme v hudbě či lidových mýtech? Dokument představuje Čínu jako složitou mozaiku lidí, zvyků a příběhů, která se vzpírá jednoduchému výkladu. Prostřednictvím záběrů z venkovských oblastí země natočených v 90. letech, vyprávění, poezie a hudby se vrací k minulosti a zároveň sleduje její ozvěny v současnosti. Navzdory důrazu na koncept harmonie snímek nenabízí idealizovaný portrét asijské velmoci. Při zkoumání této země se nevyhýbá společenským ani genderovým nerovnostem a v době globální proměny obrací pozornost především k jejím obyvatelům a obyvatelkám, včetně těch nejzranitelnějších.

Portrét Antonína Martina Brousila, jednoho ze zakladatelů FAMU a dlouholetého rektora AMU, k jeho padesátinám. Film má oslavný ráz zdůrazněný vzletným komentářem: Brousila představuje jako „novináře, vědce, učitele a rádce“, jemuž rodný jihočeský kraj „naplnil duši chlapce touhou po kráse, kterou chtěl neustále sdělovat ostatním lidem“ a „odtud vyšel do světa, aby bojoval za české umění“. Vyzdvihují se jeho zásluhy o národní kinematografii a její mezinárodní reprezentaci (zvláště zmíněny jsou festivaly v Benátkách a v Karlových Varech a osobní vztahy se světovými filmaři), stejně jako o rozvoj FAMU. Film kombinuje natáčení s archivy, cenná je zejména úvodní pasáž z Brousilova rodiště v Dolním Ostrovci u Písku, kam přijíždí se svou ženou na návštěvu k rodičům, a záběry z FAMU, kde jsou zachyceny seminární diskuze AMB se studentstvem a oslavy desátého výročí školy.

Záznam exkluzivního rozhovoru zpěváka J. Laufera, který díky svému původu uměl dobře anglicky, s Luisem Armstrongem u příležitosti jeho koncertu v pražské Lucerně. Odehrává se v komunistickém reprezentativním hotelu International a celý působí rozpačitě a trapně způsobem snímání i typem kladených otázek. Vtipný je dárek od studentů a studentek FAMU – dětská trumpetka, odpovědi Armstrongovy jsou spontánní i opatrné. Vedlejším efektem je svědectví o trapné snaze domácích firem zviditelnit se před kamerou dárky, které zpěvákovi vnucují (Amati Kraslice, Plzeňský Prazdroj) i o oficiální stránce jeho návštěvy (odjezd Tatrou 613 na prohlídku Hradu). Dokumentární cvičení 2. ročníku KDF.

Propagační film prezentuje práci Československých aerolinií. Na příkladu tří letů jsou představeny některé z profesí – piloti, technici, letoví dispečeři, hydrometeorologové – a vybrané typizované situace včetně dramatického navádění stroje ve ztížené viditelnosti. Dílo budoucího průkopníka československé nové vlny Štefana Uhera zaujme mimo jiné působivou obrazovou složkou.

Dokument o hudebním skladateli a herci Janu Klusákovi. Ukazuje ho v rolích Němcových filmů O slavnosti a hostech a Mučedníci lásky a připomíná jeho Čtyři malá hlasová cvičení, komponovaná na téma z Franze Kafky, na základě jejichž uvádění v Divadle Na Zábradlí pak spolupracoval s E. Schormem i s V. Chytilovou. Zachycuje ho u něj doma („Jsem konzervativní, mohu pracovat jen ve svém pokoji.“), na chodbě Rudolfina i na Židovském hřbitově na Olšanech, kam chodí na procházky. Ptá se, proč neemigroval po sovětské okupaci („Když jste nešťastný, nemůžete před tím nikam utéct.“). Zcizující efekt se objevuje v závěru, kdy Klusák štábu radí, aby na sebe švenkoval do zrcadla. Cvičení 2. ročníku KR.

Film se skládá ze dvou částí spojených na principu kontrastu. První (delší) část tvoří zádumčivě stylizovaná hudební koláž na motivy americké folkové písně Where Have All the Flowers Gone (Řekni, kde ty květy jsou), jejíž německy zpívané znění, odkazující na provedení Marlene Dietrich, doprovázejí statické záběry osamělé dívky v nehostinné zimní krajině a na hřbitově. Druhou část tvoří záznam rušného pouličního života moderního města natočený skrytou kamerou a provázený svižnou hudbou. Smutnou dívku z první části hraje tehdejší studentka VŠMU Soňa Valentová. Dokumentární cvičení 4. ročníku.

Neklidná duše poutníka nikdy nezůstává na jednom místě natrvalo. Jeho cestu dnes rituálně zachycují sledy vizuálních záznamů, které vydávají svědectví o konkrétním čase, místě i o něčem, co se vzpírá slovům. Ve svém prvním digitálním filmu se dokumentaristka Trinh T. Minh-ha obrací k Japonsku a jeho kulturním a společenským rituálům. Kamera se stává pečlivým nástrojem pozorování i váhavého porozumění. Snímek, vznikající na přelomu tisíciletí, je zároveň meditací o způsobech, jakými se prostřednictvím pohyblivého obrazu pokoušíme zachytit svět. Režisérka se v tomto světě ocitá zároveň v roli izolované pozorovatelky i průvodkyně.

Dokument zachycuje čtyři absolventy loutkářské katedry DAMU, kteří si založili Divadlo v kufru, s nímž hrají na Karlově mostě, v zahraničí i pro děti za pomoci pantomimy i loutkohry, ukázky z her i jejich komentáře. Oponují pedagogovi s tím, že katedra je prý zneužívala, k divadlu se dostali až ke konci studia. Anketa Jak má člověk vypadat? říká, že „člověk má vypadat k obrazu božímu“ a „každý ať je rád, že je takový, jaký je“. Cvičení 2. ročníku KFTP.

Černobílý záznam posledního týdne srpnové stávky za zlepšení pracovních a sociálních podmínek v gdaňské loděnici roku 1980, která brzy přerostla v širší politický protest proti fungování komunistického režimu v Polsku, uvozuje titulek: pro zachování věrnosti pravdě ve filmu zůstaly i nahrávky, které z technických důvodů nedoprovází obraz. Přiznání slepých míst stáčí pozornost ke zvuku, který v době natáčení v přímém přenosu poslouchaly v areálu tisíce dělníků. Shromáždění je tak ve filmu přítomno, i když se kamera drží jednacího stolu, kde proti sobě sedí stávkový výbor, vedený Lechem Wałęsou, a vládní komise. Deset let po potlačeném Prosinci ‘70 se tu naplňuje požadavek z podtitulu cenzurou okleštěného dokumentu Robotnicy '71: Nic o nas bez nas. Třetí z jednadvaceti srpnových postulátů, které mezipodnikový stávkový výbor předložil vládě, žádal svobodu slova. Film sám ji ovšem, i přes protesty filmařské obce, nedostal: cenzura ho do běžné distribuce nepustila, povolila však projekce pro potřeby Solidarity. Odbory si pronajímaly kinosály a titul filmu nebyl uváděn v programech. Jen v roce 1981, než výjimečný stav odbory umlčel, však film vidělo přes 4,7 milionů diváků a divaček. Podle dokumentaristy Marcela Łozińského jim film dával „pocit obrovské síly“ v boji proti komunistickému režimu.

 Kojencům a batolatům nestačí jen bezpečí, plný žaludek a dobrá zdravotní péče: potřebují také lásku. Základní argument knihy Psychická deprivace v dětství (1963) J. Langmeiera a Z. Matějčka i výzkumů lékařky M. Damborské snímek dokládá rozsáhlým srovnáním. Citová deprivace na tisíc způsobů – v kojeneckých ústavech a dětských domovech, týdenních jeslích i při dlouhých dnech ve školce – stojí vedle šťastnějších konstelací, s maminkou, která se vynoří z kuchyně při sebemenším povyku. Trpělivá kamera i Matějčkovy otázky zkoumají deprivované děti a jejich obraz kladou ke zvážení „pánům hospodářům“.Film Děti bez lásky vychází z dobového odborného i politického obratu k rodině, který postupně nahlodával socialistickou víru v blahodárnost státem zřízené a odborně vedené ústavní péče o děti. Mateřská dovolená, v roce 1963 osmnáctitýdenní, se následně během pěti let prodloužila na 26 týdnů a doplnila ji nová možnost zůstat s dítětem doma do jeho prvního roku. S obdobím veřejného promítání filmu a jím vyvolaných diskusí je pak souběžný útlum týdenních jeslí a regulace noční práce těhotných žen a matek dětí do jednoho roku. Na nebezpečí citové deprivace dětí se odvolávalo i polistopadové rozpuštění státem zřizovaných jeslí, s jehož dopadem se potýkáme dodnes. 

Dokument s inscenovaným příběhem zachycuje život podunajské lodnické rodiny z pohledu malého chlapce, který musí opustit řeku a nastoupit do školy. Film pracuje s emocionálním kontrastem mezi romantikou plavby a první povinností, kterou chlapec zvládne díky péči rodičů a lodnické pospolitosti. Současně ukazuje práci lodníků a přístavních dělníků a jejich starostlivých žen. Film je natočený jako němý, ve zvukové stopě se prolínají ruchové kompozice (troubení lodí) s podmanivým hudebním motivem (ústřední melodie Téma exodu Ernesta Golda z židovského dramatu Exodus Otto Premingera). Film vznikl jako dokumentární cvičení 2. ročníku. V roce 1964 se autor k látce vrátil a v profesionálních podmínkách udělal širokoúhlý remake Posledná plavba sledující lodní cestu až do Černého moře. Již během studií na FAMU realizoval na téma říčních lodníků hranou etudu Majstr alkohol (1962).