Agáta Trlidová
Práce s AI v audiovizi je komplikovaným tématem. Část průmyslu mluví o umělé inteligenci jako nástroji demokratizace, jiní poukazují na jeho negativní dopad na životní prostředí a práva umělců. V dnešním světě, kdy přístup k informacím představuje možnost autonomně se rozhodovat a mít kontrolu nad svým životem, jak si takovou kontrolu získat? Lze jako filmař mít kontrolu nad vlastním dílem a jakou roli má audiovize hrát v této nové mediální krajině?
Díky internetu a dalším technologiím máme kdekoliv a kdykoliv přístup k velkému množství dat, které je pochopitelně přehlcující. Už není v silách jednotlivce dohledávat každou informaci manuálně a proto je většinou dostáváme z druhé ruky: od učitelů ve škole, od agregátu stránek v internetovém prohlížeči, od influencerů a od AI. Každý z již zmíněných druhotných zdrojů informací manipuluje s daty netransparentním způsobem. Lidská mysl, některé technologie a obzvláště umělá inteligence jsou totiž svým způsobem black boxy. Jako řadový uživatel nevidíme do jejich vnitřního fungování, a tudíž můžeme jen odhadovat, jak s informacemi nakládají. V této nejistotě spočívá ztráta kontroly nad vlastní informovaností.
V umění se se ztrátou kontroly pracuje poměrně běžně. I “tradiční” lidský kreativní proces lze vnímat jako ztrátu kontroly. Vstupují do něj vstupují emoce, podvědomí a asociace, které jsou poháněny lidskou myslí, jejíž černou skříňku se vědě možná nikdy nepodaří otevřít. Ztráta autorské kontroly při práci s technologiemi a umělou inteligencí může fungovat například v kontextu posthumanismu a dalších experimentech, které ohledávají roli člověka v technologizovaném světě. Zároveň představa o umělecké kontrole jednoho auteura nad dílem je na poli filmu, který je téměř vždy kolaborativní, už dávno překonaná. V tomto ohledu je možné vnímat AI, které je de facto algoritmicky agregovaná koláž lidských dat, jako spolupracovníka, bez ohledu na to, jak je eticky kompormitovaný. Ztráta kontroly je tedy s umělou inteligencí i bez ní v kreativním procesu nevyhnutelná a ne nutně patologická.
Etická rovina práce s AI kontrolu naopak vyžaduje. AI činí tvorbu audiovize přístupnější i pro menší tvůrce, ale její environmentální a lidskoprávní dopady nelze ignorovat. Bohužel ve společenském systému, který prioritizuje ekonomický růst nám nástroje regulace stále chybí. Odpovědnost za etiku umělé inteligence nesou diváci, autor ale především korporace, které umělou inteligenci vyvíjejí. Pokud chceme, aby byla kontrola důsledná a závazná pro všechny, je třeba problém řešit institucionálně a vymáhat změnu od velkých AI firem. Regulace internetového obsahu je však dlouhodobě těžce řešitelná a může trvat roky, než se nám nějaké dostane.
V roce 2025 jsme tedy součástí poněkud dystopické mediální krajiny, kde je nám přístup k informacím je ztěžován agendou velkých hráčů na mediálním trhu, jejichž hnacím motorem je především profit. Kontrolu nad tokem informací mají tak především ony a úkolem řádového konzumenta je pokoušet se vybojovat si část této kontroly kritickým myšlením a dalšími strategiemi. Není tedy divu, že ztráta kontroly prostředictvím umění je něco, po čem touží umělci i konzumenti. Audiovizuální díla, která využívají AI a ztráty kontroly smysluplným způsobem nám zároveň můžou pomoci ohmatat si naši mediální situaci jak racionálně, tak emocionálně, což je právě v dnešní době extrémně důležité.
