Keno Bergholz (zdroj: Tagesschau)
V Americe je Elizabeth Loftus celebritou – jako psycholožka se podílela na procesech s Harveyem Weinsteinem nebo Kevinem Spaceym. Její specializací je paměť. Režisér Hendrik Löbbert o ní nyní natočil dokumentární film.
NDR Kultur: Memory Wars, tedy „Války paměti“. Proč jste pro svůj film zvolil tak bojovný název?
Hendrik Löbbert: Taky jsem přemýšlel, jestli to není trochu příliš bojovné, ale skutečně existoval zásadní spor, který se odehrával především v USA v 90. letech – spor mezi dvěma představami o tom, jak funguje paměť.
Na jedné straně byla představa, že člověk může vzpomínky vytěsnit, pokud jsou obzvlášť traumatické, a na dlouhá léta zapomenout, co se stalo. Týkalo se to tehdy hlavně sexuálního zneužívání.
A na druhé straně stáli lidé, vědkyně jako Elizabeth Loftus, kteří o tomto typu vytěsnění kompletních vzpomínek pochybovali. Tahle etapa měla dokonce svůj konkrétní název a pro mě to byl od začátku pracovní titul filmu.
Dlouholetý výzkum
NDR Kultur: A právě Elizabeth Loftus stojí v centru vašeho filmu, který je od včerejška k vidění v německých kinech. Čím vás její práce tak fascinovala?
Löbbert: Poprvé jsem Elizabeth Loftus natáčel v roce 2016 pro televizní dokument, kde byla jednou z několika protagonistek. Už tehdy mi bylo jasné, že z toho okruhu výrazně vyčnívá, protože u soudu vystupuje jako expertka a obhajuje vlastní výzkum.
Od 70. let sama zkoumá vzpomínky očitých svědků, respektive omylnost těchto vzpomínek, a od 70. let je také přizývána do velkých amerických procesů na straně obžalovaných, aby členům poroty vysvětlovala, že svědkům vystupujícím u soudu není vždy možné důvěřovat.
Právě tahle kombinace vědkyně a expertky v těchto velkých případech pro mě byla důvodem natočit film o pravdě – z různých perspektiv skrze jednu konkrétní postavu.
Kritika ze strany organizací zastupujících oběti
NDR Kultur: Za to všechno byla Elizabeth Loftus poměrně ostře kritizována organizacemi zastupujícími oběti. Přijde vám to oprávněné?
Löbbert: Ano, i to k tomu patří. A i to je součást pravdy. Není to tak jednoduché. Tím filmem bych vlastně chtěl znovu otevřít dialog. Elizabeth Loftus je svým výzkumem do jisté míry také aktivistkou, protože zkoumá jen velmi konkrétní věci.
Často jde právě o omylnost vzpomínek svědků-obětí. A tím se samozřejmě stává terčem kritiky. Je to velmi jednostranný vědecký pohled, který ale není nesprávný. Myslím, že útoky z pohledu obětí jsou naprosto oprávněné. Už tak je dost těžké jít kvůli sexuálnímu zneužívání k soudu a obvinit pachatele. To, co Elizabeth Loftus u soudu dělá, proto oběti samozřejmě vnímají jako políček.
Teorie paměti
NDR Kultur: Jak spolehlivá je naše paměť, zvlášť když jde o výjimečné situace, jako jsou nehody nebo závažné zločiny?
Löbbert: Myslím, že obecně je naše paměť docela fantastická. Funguje extrémně dobře, dokážeme si hodně věcí zapamatovat a hodně s nimi pracovat. Pochybnosti přicházejí až tehdy, když jde právě o situace řešené před soudem, kde existují dvě různé verze událostí.
A tam vstupuje do hry teorie, která se ve filmu objevuje: jde o „happening truths“ a „story truths“, tedy o to, co se skutečně stalo, a o to, co si o tom vyprávíme.
V běžném životě je úplně normální, že si věci přikrášlujeme nebo je spojujeme jinými souvislostmi.
Jenže u soudu je problém v tom, že jde o rozsudek, a tam je zásadní, aby každý detail seděl. Příběhy, které si vyprávíme, se navíc mohou výrazně proměňovat. Může se stát, že ryba, kterou jsme chytili před deseti lety, je s každým dalším vyprávěním o pár kilo těžší. A to je v pořádku, protože tam o nic nejde. Jde jen o dobrý příběh.
Rozhovor vedl Keno Bergholz pro NDR Kultur. Pro lepší čitelnost byl lehce upraven a zkrácen.
Rozhovor v původním znění si můžete přečíst zde.
