Třicátá dokumentární Ji.hlava je téměř tady! Jubilejní ročník nabídne výrazné filmové novinky z domova i ze světa, velkou sekci Filmů, které změnily svět i retrospektivu slavné americko-vietnamské filmařky a teoretičky Trinh T. Minh-ha. V programu se potkají filmy Fredericka Wisemana, Errola Morrise, Rithyho Panha, Elišky Cílkové, Filipa Remundy nebo Heleny Třeštíkové. Inspirační fórum přiveze do Ji.hlavy britského archeologa Davida Wengrowa nebo íránsko-australskou architektku a členku kolektivu Forensic Architecture Samaneh Moafi. 30. MFDF Ji.hlava proběhne od 23. října do 1. listopadu 2026.
Třicet let filmů, na které se nezapomíná. Třicet let objevů a setkání napříč generacemi. MFDF Ji.hlava slaví třicet let a začíná za čtyři týdny. „Třicet let Mezinárodního festivalu dokumentárních filmů Ji.hlava je svědectvím o proměně dokumentárního filmu, který se stal jedním z hlavních způsobů, jak rozumět současnému, stále komplexnějšímu a propojenějšímu světu. Digitální technologie umožnily filmařům bezprostředně zachycovat dění kdykoli a kdekoli, ať už jde o významné světové konflikty nebo niterné a intimní situace. Ještě před rokem jsme si mohli myslet, že dokumentární film může být ze své podstaty uchráněn vlivu umělé inteligence. Dnes víme, že její nástroje umějí upravit, změnit či vytvořit záběr tak, že jej nelze rozeznat od autentického záznamu. Současný svět je proto stále křehčí nejen vlivem napjatějších vnějších okolností, ale i proto, že je stále těžší orientovat se v obrazech, které nám ho zprostředkovávají. Brzy proto budeme muset jako diváci zpřesnit principy a očekávání spojená s pravdivostí a autenticitou dokumentárních obrazů i s etickým přístupem filmařů. Co pro nás budou znamenat dokumentární záznamy, když jejich vztah ke skutečnosti nebude samozřejmý? A na čem bude stát důvěra mezi filmaři a diváky? Dokumentární kinematografie se tak ocitá ve zlomovém bodu a bude důležité, jak se s novými výzvami vypořádá,“ říká ředitel festivalu Marek Hovorka.
„Letos uváděné filmy, jejich podoba i témata, jsou velmi aktuální reflexí fenoménů dneška. A jsem vděčný všem filmařům a filmařkám, díky kterým jsme schopni přemýšlet o naší době bez předpojatosti a ideologií, bez zkratek a zkreslení, zkrátka nově. Díky jejich svědectvím a umělecké vizi se jako diváci stáváme vynálezci a objeviteli současnosti. Atmosféra filmového festivalu ještě umocňuje společné prožívání filmových projekcí i dalších diskusí a setkávání, které se následně proměňují ve společný dialog – nebo třeba jen mlčení – nad rychle se měnící a morfující dobou,“ dodává Hovorka.
Ji.hlava 30: Myslet filmem
Třicet let Ji.hlavy zpřítomní střihová filmová esej režisérky Andrey Slovákové a střihačky Janky Vlčkové s pracovním názvem Ji.hlava 30: Myslet filmem. Z téměř stovky hodin archivních záznamů, které vznikaly pro festivalové Minuty, jako záznamy masterclass a rozhovorů, skládají obraz toho, jak se za tři desetiletí proměňovalo přemýšlení o dokumentárním filmu. Nejde přitom o chronologickou historii festivalu, ale o osobitou skladbu myšlenek a hlasů filmařek a filmařů, kteří Ji.hlavu v průběhu let navštívili. Ve filmu zazní mimo jiné Jørgen Leth, Frederick Wiseman, Deborah Stratman, Béla Tarr, Michael Glawogger, Viktor Kossakovsky, Godfrey Reggio, umělecké duo Flatform, Mike Hoolboom nebo střihačka Claire Atherton.
„Pátrat v audiovizuálním archivu festivalu je dobrodružné, poučné a někdy i dojemné: vidíme filmaře a filmařky v jejich živlu – přemýšlení o filmu; spatřujeme promlouvat lidi, kteří už mezi námi nejsou; objevujeme vnímání dokumentu z velmi různých úhlů pohledu. Zároveň je to i práce s mezerami: zpřítomní se nám, co zachyceno není, co zaznělo pouze pro tehdejší publikum a už to nemůžeme zaslechnout znovu, protože ne všechen průběh festivalu, diskuse, vystoupení je možné natočit. A tak je jedním z nejsilnějších dojmů z práce s archivem znovu-uvědomění si jedinečnosti festivalu jako setkání (lidí i myšlenek), které probíhá pouze tam a pouze během jeho konání a zůstává pak jako otisk v myslích diváků a divaček. Náš film je pozastavením této efemérnosti a rozšířením onoho otisku o některé připomínky, jak autorky a autoři dokumentárních filmů myslí filmem a o filmu,“ říká Andrea Slováková.
Hotová filmová esej bude premiérově uvedena na letošní jubilejní Ji.hlavě. Film vzniká v šesti přibližně desetiminutových kapitolách, které budou uvedeny také samostatně jako předfilmy před vybranými festivalovými projekcemi.
Filmy, které změnily svět
Výroční sekce Filmy, které změnily svět představí snímky, jejichž dopad přesáhl filmové sály. Sekce nabídne třináct snímků, které dokázaly ovlivnit veřejnou debatu a proměnit ji v akci, změnit legislativu nebo zásadně proměnit celospolečenský úhel pohledu.
„Mohou filmy změnit svět? Rozhodli jsme se vzít tuto otázku vážně a napříč posledním stoletím hledat snímky, kterým se to skutečně podařilo. Jsou mezi nimi filmy, které pomohly dostat nespravedlivě odsouzené z vězení, vedly ke změně pravidel, přispěly k financování zanedbávaných regionů nebo ke změně zákonů. Nejsou to filmy ideologické, ale filmy stojící na straně obyčejných lidí – jednotlivců, komunit i celé společnosti,“ říká o sekci ředitel festivalu Marek Hovorka.
Sekce připomene například jeden z nejvlivnějších televizních dokumentů v historii americké žurnalistiky, Hanebná sklizeň (1960). Producent a reportér David Lowe v něm spolu s Edwardem R. Murrowem odhalili otřesné podmínky života a práce migrujících zemědělských dělníků v USA. Tito lidé neměli ze zákona zaručenou minimální mzdu, omezení pracovní doby, zdravotní péči ani ochranu dětí před prací. Snímek vyvolal celostátní debatu a uspíšil projednání zákonů o práci v zemědělství. Dvacet dva měsíců po jeho odvysílání podepsal prezident Kennedy Migrant Health Act, který umožnil federální financování sítě klinik a zdravotní péče pro rodiny námezdních dělníků. V roce 1967 získala část zemědělských dělníků poprvé nárok na minimální mzdu.
Výjimečný pohled do zákulisí dělnických nepokojů přináší film Nashledanou, doufám, že brzy (1968) režisérské dvojice Chrise Markera a Maria Marreta. V prosinci 1967, devět měsíců po velké stávce, natočili rozhovory s dělníky a odboráři textilky Rhodiacéta v Besançonu. Po projekci ale dělníci filmu vytkli, že zdůrazňuje jejich stížnosti na úkor konkrétního programu a opomíjí práci žen i odborovou práci předcházející stávce. Marker s Marretem reagovali myšlenkou militantní kinematografie vytvářené samotnými dělníky. Dvacet z nich vyškolili ve filmové tvorbě a vznikly tak skupiny Medvedkin, které do roku 1974 natočily na tucet filmů z vlastního pracovního prostředí.
Snímek S21: Vražedná mašinérie Rudých Khmerů (2003) režiséra Rithyho Panha přivádí do věznice „S-21“ jedenáct jejích bývalých zaměstnanců a dva vězně, z nichž většina byla umučena. Společně procházejí místa mučení, vězeňské záznamy i registrační fotografie. Těžiště filmu zůstává u pachatelů: Panh je nechává znovu provádět běžné pohyby každodenní krutosti a vyprávět, jak se stali součástí vraždící mašinérie. Film vznikl téměř čtvrt století po pádu Rudých Khmerů, za jejichž vlády zahynuly zhruba dva miliony lidí, a podařilo se mu zdokumentovat jejich zločiny i získat konkrétní přiznání pachatelů. Zákon o zřízení zvláštního tribunálu pro souzení Rudých Khmerů přijala Kambodža v době natáčení.
Československou stopou v sekci je snímek Děti bez lásky (1963) česko-německého režiséra Kurta Goldbergera. Na filmu spolupracoval také dětský psycholog Zdeněk Matějček. Snímek otevřeně poukázal na problém psychické deprivace dětí v kolektivních zařízeních tehdejšího socialistického státu, zejména v týdenních jeslích a kojeneckých ústavech. Jejich rozšíření souviselo se snahou zapojit ženy ve velkém měřítku do pracovního procesu. Film vyvolal mimořádnou veřejnou diskusi a přispěl k prodloužení mateřské dovolené a regulaci noční práce žen.
Ji.hlavské publikum bude mít možnost zhlédnout také přelomový americký dokument Titicutské taškařice (1967) Fredericka Wisemana, který je syrovým pohledem na nelidské podmínky a zacházení s chovanci v nápravném zařízení pro duševně nemocné kriminálníky. Režisérův debut otevřel otázku zacházení s lidmi v psychiatrických institucích a stal se také předmětem dlouhého soudního sporu o cenzuru. Film výrazně ovlivnil debatu o potřebě reformy psychiatrické péče v USA a také o etice dokumentárního filmu.
Průlomový snímek Minamata: Nemocní a jejich svět (1971) Noriakiho Tsuchimota zachycuje život lidí postižených otravou rtutí v oblasti zálivu Minamata. Černobílé záběry nemocných a jejich příbuzných doprovází především jejich vlastní vyprávění. V době natáčení už byla minamatská choroba téměř patnáct let součástí života regionu, přesto stát nepřiznával vinu a obyvatelé nedůvěřovali médiím. Film zachycuje také vznik „hnutí jedné akcie“, které nemocným a pozůstalým umožnilo vstoupit na valnou hromadu společnosti Chisso. Hnutí vedlo k rozsudku z roku 1973, který konstatoval zavinění firmy.
Dnes již klasický dokumentární film amerického filmaře Errola Morrise Tenká modrá čára (1988) rozebírá vraždu dallaského policisty z roku 1976 a odhaluje mechanismus justičního selhání. Prostřednictvím rozhovorů, policejních a soudních materiálů a minimalistické hudby Philipa Glasse skládá protichůdné verze jediné noci a ukazuje, že k odsouzení Randalla Dalea Adamse vedly manipulace, nespolehlivé výpovědi a institucionální tlak na rychlé uzavření případu. Zjištění získaná během natáčení zpochybnila svědecké výpovědi i konstrukci obžaloby, přispěla k obnovení řízení a zvýšila veřejný tlak na přezkum rozsudku. V březnu 1989 texaský odvolací soud Adamsovo odsouzení zrušil a po dvanácti letech vězení byl propuštěn.
Na myšlenku sekce Filmy, které změnily svět odkazuje i letošní vizuál Ji.hlavy. Motiv kruhu proměněného v rozbíhající se vlny připomíná, že každý čin může mít dopad daleko za své původní místo a čas – podobně jako filmy, jejichž účinek se šíří dál za hranice filmového plátna. Partnerem sekce je Pale Fire Capital Jana Barty.
Průhledná bytost Trinh T. Minh-ha
Ji.hlava letos nabídne také retrospektivu Trinh T. Minh-ha, jedné z nejvýraznějších osobností experimentálního a esejistického dokumentárního filmu. Tato vietnamsko-americká filmařka, spisovatelka, skladatelka a teoretička ve své tvorbě zpochybňuje tradiční způsoby zobrazování druhých kultur, žen, menšin i samotné dokumentární reality. Chybět mezi nimi nebude režisérčin debut Znovusložení: Od světla ohně k plátnu (1982), který patří k zásadním dílům postkoloniální a feministické kinematografie. Film natočený v Senegalu záměrně odmítá tradiční způsob antropologického dokumentu, v němž západní tvůrci vystupují jako autority a druhou kulturu vysvětlují publiku. Místo toho nechává obrazy, zvuky a fragmenty každodenního života otevřené různým interpretacím. Významným filmem retrospektivy bude také Příjmení Viet, jméno Nam (1989), v němž Trinh Minh-ha prostřednictvím výpovědí vietnamských žen zkoumá, kdo jejich příběhy vypráví a co se s nimi děje, když jsou přeneseny do filmového obrazu. I zde záměrně narušuje představu dokumentu jako objektivního záznamu skutečnosti.
Jaké budou české a slovenské filmy?
Soutěžní sekce Česká radost nabídne například nový snímek režisérky Elišky Cílkové Znovu vstaň. „Časosběrný observační dokument sleduje tři roky života mladé sportovkyně ve světě, v němž se hodnota člověka snadno měří výsledky, body a umístěním. Bez komentáře a vysvětlování zachycuje chvíle tréninku, pochybností i hledání cesty zpět. Postupně se tak z příběhu o cestě za sportovním úspěchem stává intimní portrét dospívání, ve kterém je potřeba najít svůj vlastní vztah k výkonu,“ říká o filmu režisérka.
Jaroslav Seifert v rytmu bezčasí filmaře Pavla Štingla se vrací k životu a dílu českého básníka a jediného českého nositele Nobelovy ceny za literaturu. Film přichází v roce, kdy uplyne 125 let od jeho narození a 40 let od jeho smrti. „Jméno Jaroslava Seiferta rezonuje kulturním povědomím dodnes. Málokdo však zná více než pár Seifertových říkadel, málokdo zná jeho vrcholnou poezii. Přitom Seifert dělal ve své době přesně to, co mladí milují na poezii dnes – vyjadřují skrz ni autentické pocity, cítí okamžitý rytmus, kterým mladý Seifert ve svých vizuálních básních předběhl éru sociálních sítí. Poselstvím filmu je i otázka hrdinství v totalitách dvacátého století, kulturní odboj a formování české národní identity a kultury paměti v přesahu od vzniku meziválečné republiky až do současnosti,“ říká o filmu režisér.
Expozice láskou Filipa Remundy je osobní film o vztahu Blanky a jejího otce Vlastimila Kuly, známého českého fotografa aktů a erotických snímků, jehož monografii vydalo slavné nakladatelství Taschen. Blanka Kulová stříhá film o svém otci, film odhaluje rozpor mezi uměleckou seberealizací a odpovědností vůči blízkým a zachycuje křehký proces sbližování otce a dcery, kteří se pokoušejí porozumět své společné minulosti. „Metodou se Expozice láskou hlásí k tomu, čemu se v americkém prostředí říká narativní dokumentární film. Natáčeli jsme situace z reálného života, a přesto jsme s kameramanem Jakubem Halouskem hledali přesné kompozice, přibližovali protagonisty i prostředí, v němž žijí, v dramatických obrazech. Zvuk jsme snímali s důrazem na atmosféru lesa, divoké přírody i nuance hlasu ve vyhrocených situacích. Pečlivě jsme hlídali dramaturgickou stavbu tak, aby film zůstal věrný protagonistům a jejich příběhu. Nejedná se však o rekonstrukci ani inscenaci v pravém slova smyslu, ale o snahu dát autentickému materiálu formu, která by nám dovolila přenést na plátno odraz reálných situací ze zápasu o život celé rodiny,“ říká o filmu Filip Remunda.
Sekce Zvláštní uvedení nabídne Přeladění slovenské režisérky Sáry Prokopové. Film zachycuje situaci ve slovenské veřejnoprávní televizi po nástupu nové politické garnitury. V prostředí rostoucího politického tlaku a obav z cenzury sleduje zaměstnance, kteří se rozhodnou bránit svou profesi a veřejnou službu „Více než samotný mechanismus rozkladu instituce populisty mě od začátku zajímala lidská reakce na tento proces. Zaměřila jsem se proto na ty, kteří byli z debaty o změně zákona odstřiženi, přestože jsou to právě oni, kdo vytvářejí jeho obsah a nejlépe znají jeho skutečné problémy. Navzdory zastrašování a verbálním útokům, které se staly běžnou součástí komunikace politiků vůči novinářům a kritické veřejnosti nejen na Slovensku, se našla hrstka odvážných lidí, kteří se rozhodli postavit aroganci moci slušnou snahou o dialog. Film přitom zachycuje jen zlomek aktivit z posledních tří let, které byly časově i psychicky nesmírně náročné,“ říká o filmu režisérka.
Salman Rushdie, Anatolij Kašpirovskij i Kambodža
A co letos nabídnou další sekce? Za vidění bude stát nový film oscarového dokumentaristy Alexe Gibneyho Nůž: Pokus o vraždu Salmana Rushdieho, který měl letos premiéru na festivalu Sundance. Film tematizuje svobodu slova a cenu, kterou za ni může člověk zaplatit. Sleduje život a zotavování spisovatele Salmana Rushdieho po útoku z roku 2022, při němž byl během veřejného vystoupení patnáctkrát pobodán. Gibney vychází z Rushdieho stejnojmenných memoárů a využívá dosud nezveřejněné záběry z doby zotavování. Vedle samotného útoku a jeho následků se film vrací k desetiletím, během nichž Rushdie čelil hrozbám po vydání románu Satanské verše, a otevírá otázky svobody projevu.
Portrét výrazné průkopnice lesbického a queer experimentálního filmu nabídne oceňovaný snímek Barbara navždy režisérky Brydie O’Connor. Barbara Hammer, patřila k prvním filmařkám, které začaly lesbickou zkušenost systematicky zapisovat do dějin filmu. O’Connor při práci na svém režijním debutu vycházela z více než čtyř set hodin archivních materiálů – z filmů, domácích záběrů, fotografií i osobních zvukových nahrávek – a nechává příběh vyprávět samotnou Hammer. Film získal cenu za střih na festivalu Sundance a Teddy Award za nejlepší dokumentární film na Berlinale.
Na programu bude také nový snímek Viktora Kossakovského Bilion. Černobílý film téměř beze slov sleduje drobný pohyb člověka, vody a krajiny a vytváří z něj filmovou meditaci o opakování, práci a vytrvalosti. Kossakovsky v něm pokračuje ve své „trilogii empatie“, v níž se snaží dívat na svět jinak než z výhradně lidské perspektivy.
Ji.hlavské publikum se může těšit také na nový film kambodžsko-francouzského režiséra Rithyho Panha Jsme plody lesa, který sleduje po dobu čtyř let život domorodých Bunongů v horských oblastech severovýchodní Kambodže. Jejich způsob života je úzce spojený s lesem, půdou a tradicemi, které se předávají po generace, zároveň ale čelí rychle se měnícímu světu, klimatickým změnám a tlaku velkých developerských projektů.
Pozornost si zaslouží také dokument Kašpirovskij: V jeho moci polského režiséra Łukasze Konopy. Jeho protagonistou je Anatolij Kašpirovskij, psychiatr a hypnotizér, který se na konci 80. let proslavil televizními léčebnými seancemi a stal se jednou z nejznámějších osobností pozdního Sovětského svazu. Jeho vystoupení sledovaly miliony lidí. Film se vrací k jeho tehdejšímu vzestupu i k jeho současnému životu. Film sleduje proměnu společnosti na konci sovětské éry a ptá se, jakou moc měla televize a proč dokázal jeden člověk získat tak obrovský vliv.
V programu se objeví také dva filmy, které se vracejí k současnému Afghánistánu. Mohabat amerického režiséra Jamese Longleyho sleduje mladého chlapce, jehož život poznamenala smrt otce při americkém dronovém útoku. Intimní portrét ukazuje válku z perspektivy dítěte. 771 dní afghánské režisérky Zainab Entezar, vznikal pak tajně během 771 dní jejího života pod vládou Tálibánu. Entezar v něm zachycuje proměnu každodenního života, omezení, jimž čelí ženy, i jejich protesty.
FAMU 80
Osm desítek let své existence připomene na Ji.hlavě také pražská FAMU. Výběr filmů z různých období její historie ukáže, jak se v tvorbě studentů a studentek proměňovala nejen samotná škola, ale i společnost kolem ní. Program nabídne rané práce Věry Chytilové, Jiřího Menzela, Evalda Schorma, Jaromila Jireše nebo Heleny Třeštíkové a další. Přehlídka tak nabídne nejen průřez osmdesáti lety FAMU, ale i neobvyklý pohled na československé a české dějiny očima několika generací jejích studentů a studentek.
