Matilda Hague (zdroj: Filmmaker)
Řada mužů sedí hrdě na koních, zatímco ve větru líně povlává bílá vlajka. Žhnoucí slunce osvětluje dav, který tleská nástupu diktátora Alfreda Stroessnera k moci v roce 1954 a vítá příslib „míru, pokroku a bratrství“. Čas se zpomaluje a scénu obklopuje tísnivá atmosféra, která předjímá budoucnost Paraguaye. Debutový celovečerní film Juanja Pereiry Pod prapory, slunce je hlubokým zkoumáním Stroessnerovy diktatury. Téměř výhradně z archivních materiálů skládá portrét dosud nezahojených ran, které po sobě zanechalo čtyřiatřicet let diktatury. Film měl premiéru na Berlinale.
Filmmaker: Ráda bych začala otázkou na zvuk, zejména ve vztahu k přírodním motivům, které se objevují i v názvu filmu – „slunce“. Ve filmu slyšíme vítr, mouchy, hromy. Mohl byste přiblížit rozhodnutí vytvořit zvukovou krajinu spojenou s přírodními elementy?
Pereira: Na začátku jsme chtěli natočit observační film, v němž by bylo možné naslouchat přírodě, podobně jako v úvodní části odehrávající se na paraguayském venkově. Pak jsem ale úplně změnil názor, protože jsem si uvědomil, že chci, aby film byl součtem věcí, které divákovi doslova „vybuchnou v hlavě“. Začali jsme pracovat s hlasy. Nechtěli jsme ani můj komentář, ani hlas paraguayského historika. Chtěli jsme zachovat perspektivu samotných archivů, ale zároveň naznačit pocit přítomnosti.
Se zvukem jsme si hodně hráli. Mouchy měly zdůraznit představu zkažené vlády. Bouřka měla poukázat na to, že lidé kolem Stroessnera k němu vzhlíželi téměř jako ke svatému. Se zvukovým designérem Juliánem Galayem jsme se snažili převést texturu obrazu do zvuku prostřednictvím praskání a šumů. Chtěli jsme ukázat, že archiv netvoří jen obraz, ale také zvukové textury a prostorovost; respektovali jsme původní zvukovou atmosféru každého archivního materiálu.
Od samého začátku projektu jsme těmto zvukovým gestům věnovali velkou pozornost. Julián si sám dělal rozsáhlý výzkum o Paraguayi. Přinesl mi jakýsi zvukový katalog a začali jsme stříhat. Zvuk byl přítomen během celého procesu – nikdy jsme neupravovali scénu, aniž bychom přemýšleli o jejím zvuku. Střihač Manuel Embalse je zároveň hudebník a zvukový designér. Já sice hudebník nejsem, ale zvukový design mě velmi zajímá a mohl jsem tuto část procesu vést. Vytvořili jsme trojici zaměřenou na zvuk – Manuel, Julián a já. A přestože film vycházel z mého nápadu, jejich podíl byl natolik zásadní, že mám pocit, že jsme ho vytvořili společně. Hudbu složil můj přítel a spolubydlící Randy Andrés Montero Bustamante. Kromě Juliána, který žije v Berlíně, jsme pracovali velmi úzce pohromadě. Finální zvuk jsme dokončovali loni právě s ním v Berlíně.
Filmmaker: Když už mluvíme o zvuku – ve filmu zaznívají písně oslavující Stroessnera. Zaujalo mě, že nepracujete s písněmi odporu. Jak jste o těchto rozhodnutích uvažovali?
Pereira: Pravdou je, že ten film není filmem o odporu. Této linii jsme se nevěnovali, protože jsme našli jen minimum archivních materiálů zachycujících odpor vůči režimu. Většina z nich pocházela z francouzského tisku – například izolované rozhovory v Paříži s lidmi, kteří hovořili o zmizení svých blízkých nebo o mučení, které sami zažili. Francouzští novináři natáčeli i v Paraguayi.
Nenalezli jsme ale archivy podobné těm z Bitvy o Chile. Jsem si jistý, že existují, ale během svého výzkumu jsem je nenašel. Rozhodli jsme se proto pracovat se vším, co souviselo s mocí, včetně hudby, kterou moc produkovala. Vybrali jsme polky, které tehdy zněly na oslavách, ve školách i při veřejných událostech.
Film je konkrétně o rozpadu moci na základě nalezeného materiálu. Zvažovali jsme zařazení motivů odporu, ale protože jsme měli k dispozici jen velmi málo podkladů, museli bychom toto téma výrazněji rozvinout. Měli jsme fotografie nebo novinové výstřižky o guerillách, ale neměl jsem dostatek materiálu, abych toto téma skutečně zpracoval. Film netvrdí, že žádný odpor neexistoval. Jeho pozornost se soustředí na zobrazení moci.
Celý rozhovor v původním znění najdete zde.
