Česká radost

Obývací pokoj jako jeviště, rodina jako svět uzavřený za sklem. Maja Penčič z domácích videí svého otce skládá obraz dětství plynoucího v rytmu svátků, her, jídla a televizního vysílání. Dlouhé statické záběry nechávají vyniknout všednodenní detaily a význam momentů, kdy se na něco čeká. Batolata se dožadují otcovy pozornosti, dítě se natahuje po kameře, pod vánočním stromkem čekají dárky. Do familiárních výjevů proniká hlas z televize, informující o zbraních a politice. Rodinný archiv se tak stává nositelem úvahy o limitech soukromého světa, který kamera konzervuje a zároveň vystavuje pohledům zvenčí. „Táta, táta, táta.“

Indický režisér Kartikeya Saxena s kamerou prochází pražskou zoo a po telefonu sdílí své dojmy s matkou – zooložkou. Hovor napříč kontinenty otevírá téma lidské tendence projektovat do zvířat vlastní pocity a vzpomínky. Synovo básnické okouzlení a přesvědčení, že spatřil slzy v očích malé žirafy, ovšem narážejí na matčin vědecký racionalismus. Pozorná mezidruhová esej proměňuje pavilony s hrochy, anakondami nebo gorilami v divadelní jeviště, na němž se odehrává tiché drama o překonávání bariér – mezi synem a matkou i lidským a více než lidským. „Žirafy nemají slzné kanálky. Nevím, co jsi viděl.“

Formou bezprostředního videodeníku zachycuje Mariana Macháňová rodinné truchlení doprovázející umírání její matky. Kamera se pro režisérku stává nástrojem terapie i distance. Zaznamenává bloudění sterilními nemocničními chodbami, focení zřejmě posledního společného selfie na matčině nemocničním lůžku i rozprašování popela. Smiřování se se ztrátou v sobě zároveň nese úvahy nad etikou podobného natáčení. Autorka si klade otázku, zda je přijatelné vstupovat s kamerou do okamžiků největší zranitelnosti, pokud vám samotné natáčení pomáhá proměnit prchavé fragmenty v něco stálého a zpracovat tak žal. „Tak jsem si řekla, že se vyléčím filmem.“

Hybridní polohraný experiment začíná jako anketa o drobných krádežích v obchodech. Poměrně střízlivá analýza systémového přesouvání přebytků však zakrátko zmutuje v konspirační sci-fi, jehož paranoidní mladí hrdinové nacházejí souvislosti mezi kryptozoologií, technofeudalismem a vesmírnými entitami. Snímek s vyhraněnou lo-fi estetikou staví logiku současného konzumerismu na roveň iracionální víry v mimozemšťany. Co když je ale právě návrat k mýtům a magickému myšlení tou nejúčinnější formou kolektivní rezistence vůči globálním krizím dneška?  "Proč my máme zachraňovat svět?"

Andrea Culková pět let sledovala unikátní politický experiment: zhruba 800 náhodně vylosovaných Evropanů a Evropanek různých generací – studentů, dělníků i seniorů – dostalo šanci rozhodovat na půdě Evropského parlamentu o budoucnosti kontinentu. Konfrontace odhodlaných občanů a občanek s opatrnými politickými elitami odhaluje mechanismy systému, který je možná sám příčinou mnohých současných krizí. Analytickou observaci autorka protkává performativními rituály, černým humorem i obecnějšími úvahami nad tím, zda dokážeme zavést potřebné změny dřív, než se stav demokracie i životního prostředí dostanou do bodu bez návratu. „Pojďme udělat koperníkovský obrat – od Organizace spojených národů k sjednoceným lidem.“

Vzpomínky na útěk a věznění se v málomluvném snímku Milana Mazúra prolínají se současnou realitou sezónních dělníků bez dokladů. Paní Eva se kdysi pokusila prchnout z Československa. Teď navzdory kulturním a jazykovým rozdílům poskytuje azyl a mateřskou péči mladým migrantům na italském venkově. Do kontemplativních obrazů manuální práce a odpočinku však proniká podprahová tenze, daná nejistým statusem mladých mužů i nevraživostí místních obyvatel. Obrazově vyhraněná úvaha o různých podobách migrace ukazuje, že solidarita nemusí být podmíněna sdíleným jazykem a kulturou. „Je tu jedna paní, které říkáme Máma.“

Jaké stopy zanechává život zasvěcený umění v rodinných vztazích? Blanka Kulová stříhá film o svém otci Vlastimilu Kulovi, známém českém fotografovi aktů a erotických snímků, jehož monografii vydalo slavné nakladatelství Taschen. Místo oslavného portrétu umělce však vzniká intimní konfrontace otce a dcery. V civilních rozhovorech se vracejí k rozvodu rodičů, bolestným vzpomínkám na dětství i pocitu opuštění, který Blanka sdílí se svými mladšími sourozenci. Přes výčitky a dlouholetá nedorozumění mezi nimi nechybí humor, vzájemná blízkost ani snaha najít k sobě cestu. Většina snímku se odehrává na venkovské chalupě, kterou Kula postupně opravuje, fotografuje zde mladé modelky a přemýšlí o vlastní tvorbě. Někdejší sláva však pohasíná a právě dcera mu paradoxně pomáhá hledat kurátora pro novou výstavu. Film bez příkras odhaluje rozpor mezi uměleckou seberealizací a odpovědností vůči blízkým. Zároveň zachycuje křehký proces sbližování dvou lidí, kteří se pokoušejí porozumět své společné minulosti.„Já jsem umělec – nejsem normální člověk.“

Představa chráněných přírodních oblastí jako nedotknutelného skanzenu stále častěji naráží na realitu klimatických změn. Jedním z paradoxních nástrojů k regeneraci krajiny může být podle odborné veřejnosti řízený oheň a s ním spojená dočasná destrukce. Vědecké argumenty i pozitivní příklady ze zahraničí ale v dokumentu Markéty Ekrt Válkové narážejí na skepsi tuzemských hasičů a politiků a političek i zakořeněný strach a neznalost místního obyvatelstva. Obrazově podmanivý film přibližuje kontroverzní téma skrze zapálený odborný výklad ekologa Ondřeje Sedláčka i poetické toulky českou krajinou v doprovodu botanika Jiřího Sádla. „Cílem ochrany lesů v národních parcích není mít hezký les.“

Archivní filmy a fotografie, groteskní hrané scénky i ochotnické divadlo v režii Davida Vávry tvoří kolážovitý dokument Pavla Štingla, který v duchu poetismu připomíná osobnost jediného českého laureáta Nobelovy ceny za literaturu. Snímek se vrací na místa, kde Jaroslav Seifert žil a tvořil, listuje jeho publicistickými texty, básněmi i pozůstalostí. Od žižkovského dětství, přes anarchistické dospívání až po rozchod s komunistickou stranou a podpis Charty 77. Z jednotlivých fragmentů je skládán rozmanitý portrét tvořivého ducha, který se nenechal svázat stranickými ani estetickými dogmaty. „Seifert byl romantik, a proto jeho žena žárlila na ty postavy, kde byl příslib polibku."

Nový dokument Víta Klusáka vznikl jako součást preventivní kampaně České asociace pojišťoven, která upozorňuje na nebezpečí běžně tolerovaných zlozvyků za volantem. Rámec filmu tvoří skupinové sezení s krizovou interventkou, jehož účastnictvo reflektuje čtyři tragické příběhy z českých silnic. Tři řidiči a jedna řidička popisují okolnosti dopravních nehod způsobených vlastní nepozorností, únavou či jízdou na oranžovou. Jejich vyprávění doplňují sugestivní hrané rekonstrukce a emotivní setkání s pozůstalými. Snímek názorně ukazuje, že cenou za drobné zaváhání může být dlouholeté trauma i lidský život. „Hledali jsme příběhy, které vycházejí z přestupků nebo zlozvyků, kterých se dopouštíme takřka všichni.“ — Vít Klusák, Pražský deník

Postarší muži v oprýskaných pickupech projíždějí kanadskou divočinou, kde po masivních požárech nezbylo ani dřevo na topení. Přestože neustále někam přejíždějí, hranice skomírajícího regionu nepřekročí. Melancholický observační dokument Nikoly Klingera zachycuje severozápad Kanady jako zapomenutý kus krajiny potýkající se s environmentálním i sociálním rozkladem. Místní navíc žijí ve stínu nevyjasněných zmizení mladých domorodých žen. Únik před steskem a traumatem nacházejí alespoň v sousedské soudržnosti a novodobých rituálech, jako je destrukční derby na místním vrakovišti. „Přišli jsme pravděpodobně o více než 60 % naší půdy kvůli požárům.“

Autem sice duní popový hit „Lásko má, já stůňu“, ale dvojice kamarádek nemá na romantiku náladu. Vybavené parukami a kečupem se vyrážejí pomstít klukovi, který jedné z nich ublížil. Rozjívená road movie Karolíny Hovězákové převádí ženský vztek do ustavičného pičování, drobných výtržností a spikleneckého smíchu. Cesta za odplatou se současně stává vyznáním přátelství, díky němuž přestává být ublížená láska středobodem jejich světa. Roztřesená digitální kamera a okázale neumělé prolínačky dávají chaotickému tažení podobu punkového videa, které se odmítá podřídit jak estetickým, tak společenským konvencím. „To prej není dobré, když kouříš a u toho jíš, že z toho můžeš dostat větší rakovinu.“

Když mladý ruský režisér vyplňuje žádost o trvalý pobyt v Česku, jako otcovo povolání uvádí raději jen „učitel“. Ve skutečnosti je jeho otec vlivným ruským politologem, který schvaloval anexi Krymu a dodnes obhajuje Putinův režim. Georgij Mežujev se v osobním dokumentu, tvořeném archivními domácími videi i videohovory na dálku, snaží pochopit otcův ideologický postoj. Proč pomáhal legitimizovat systém, kvůli němuž teď jeho synovi hrozí vězení za spolupráci s opozičními médii? Intimní snímek reflektuje probíhající válečný konflikt skrze pohled do propasti mezi synovskou láskou a morální odpovědností.„Můj protest proti režimu byl protestem proti otci.“

Časosběrný dokument Ondřeje Šálka zachycuje vyostřenou pouliční válku mezi proruskými aktivisty u petičního stánku na pražském Klárově a skupinou liberálně smýšlejících občanů a občanek, kteří se rozhodli vzít spravedlnost do vlastních rukou. Záznamy z livestreamů i bezprostřední observace odkrývají verbální i fyzické potyčky a narůstající radikalizaci obou názorových táborů. Zneklidňující zpráva o podobách občanského odboje v ostře polarizované společnosti nepřejímá optiku ani jedné strany. Nezaujaté sledování akcí a protiakcí ukazuje, jak lehko může pocit ohrožení a touha po příslušnosti k určité komunitě přerůst v agresi. „Radikální empatie nás vede k pochopení lidí na opačné straně barikády. Neznamená to s nimi souhlasit, ale snahu jim porozumět.“ — Václav Havel

Kde končí samoúčelná provokace a začíná touha po ujištění, že o nás někdo stojí? Herec a hudebník František Prachař zakládá svou image na drzém humoru a záměrném dráždění publika. Krátký dokumentární portrét konfrontuje jeho suverénní veřejné vystupování s bezradností v okamžicích, kdy nemá pro koho hrát. Překotný střih, fragmenty tiktokových videí a náhlé změny tempa vnášejí do filmu těkavost života generace Z. Hledání vlastní identity v proudu gest, póz a osobních doznání splývá s nekončícím bojem o pozornost. „Nemyslím si, že jsem arogantní.“

Gorki Águila je frontmanem kubánské punkové kapely Porno para Ricardo. Kvůli odporu vůči komunistickému režimu v minulosti čelil cenzuře, šikaně i vězení. Po čtvrt století vzdoru ale přichází únava. Dokument Hany Jakrlové nahlíží za masku nesmiřitelného rebela. Hudebníka sleduje během nuceného mexického exilu při zpívání protirežimních písní i ve chvílích nostalgického vzpomínání na domovinu. Jeho všednodenní přežívání a přípravy na koncert v Praze jsou prokládány archivními záběry zakazovaných koncertů. Navzdory vykořeněnosti a bezmoci ale Gorki hodlá ve svém zápase pokračovat až do pádu diktatury. „Kapela nese jméno po našem dobrém kamarádovi Ricardovi. Je to umělec a miluje porno.“

Zatímco stromy mají své místo, člověk si jej někdy teprve musí najít. Režisérka Lucie Zpěváková v citlivém portrétu zachycuje hledání místa ve světě, který ještě nerozhodl, zda vás přijme. Kubánec Yimel v Česku již mnoho měsíců čeká na rozhodnutí o azylu. Mezitím prochází zasněženými ulicemi, sídlištěm i krajinou proťatou plynovodem. Zima přechází v jaro, pocit provizoria však trvá. Záběry vnímavé vůči drobným detailům a náladě míst zaznamenávají jeho pokusy přiblížit se cizímu prostředí: zastavení v místní hospodě, pozorování kluků hrajících fotbal i chvíle souznění při poslechu povědomých rytmů. „Stromy tě toho hodně naučí.“

Tříčlenná íránská rodina tráví již třináctý rok v tureckém exilu. Kian, Hamid a Hananeh opustili vlast kvůli íránským revolučním gardám. Slíbený azyl v USA je ale v nedohlednu a po amerických volbách pohasíná i poslední naděje. Melancholický observační dokument režiséra Farzada Khoshdasta zachycuje jejich všední rutinu – od uklízení a práce ve fabrice po návštěvy nočních klubů a sledování zpráv o nepokojích v jejich vlasti. Film tak nabízí komorní sondu do života lidí uvězněných ve zvláštním meziprostoru. Dost daleko od státní moci, aby byli v bezpečí, ale příliš blízko, aby dokázali překonat stesk a vytvořit si nový domov. „Máš pravdu. Nemůžeme jet do USA ani nikam jinam. Jaký máš plán?“

Básně i houby skrývají to nejpodstatnější pod povrchem. Své o tom ví lyrik a houbař Petr Hruška. Jeho portrét se odvíjí v rytmu všedních dní, kdy se setkává s rodinou a přáteli, smaží houby nebo korzuje ostravskými ulicemi a vzpomíná na zaniklé nonstopy. Stejnou nenuceností se vyznačuje jeho účast na domácích i zahraničních literárních akcích. Obyčejné situace a setkání vytvářejí podloží pro Hruškovy úvahy o stárnutí, neklidné geopolitické situaci či schopnosti otevřít se druhému. Přestože momenty z básníkova života nejsou nijak stylizovány, díky všímavé kameře se mnohé z nich mění v básnické obrazy. „Každé umění je vandalismus, protože ničí zavedený pořádek a snaží se vytvořit nějaký nový.“

Více než desetiletá kronika venkovského života se zaměřuje na obec Staňkovice, kde vznikl spolek chovatelů drobného zvířectva, pravidelně pořádající prodejní výstavy a soutěže. Film rámovaný bilančním rozhovorem se zakladatelem a dlouholetým předsedou spolku Ladislavem Plavajkou zachycuje postupné štěpení původní chovatelské solidarity. Fungování organizace v průběhu let ohrožují osobní ambice, závist i spory kolem bodování králíků či hospodaření s veřejnými penězi. Hořkosladká sonda do lokální politiky a komunitního života odkrývá univerzální mechanismy české mentality a malých společenství. „Pražáci to maj za 140, protože maj větší platy, nic nedělaj, chodí jenom po divadlech a po koncertech.“

Pochybnosti o vlastní minulosti a rozpad dosavadních jistot přivádějí ukrajinskou režisérku Katerynu Ruzhynu k revizi starých amatérských videí. Při rekapitulování svého dětství v Záporoží objevuje stopy ruského kulturního vlivu a podrobuje vlastní paměť procesu dekolonizace. Retrospektivní rovinu doplňují necenzurované rozhovory z její pražské emigrace. S kamarádkami z Ukrajiny a Ruska si klade otázku, zda lze zachovat přátelství, když jsou vaše rodné země ve válce. Sebereflexivní esej o hledání rovnováhy mezi osobním a politickým dává prostor zranitelnosti, hněvu i formálnímu experimentu. „Život je o tom pochopit, co změnit můžeme, co změnit nemůžeme, a umět mezi tím rozlišit.”

Slovo jako závazek, tělo jako pracovní nástroj. Dynamický snímek Slobodanky Radun zachycuje spisovatelku a překladatelku Radku Denemarkovou v neustálém pohybu mezi světovými metropolemi a Prahou. Namísto rekonstruování minulosti zachycuje v přítomném čase jeden rok života oceňované autorky. Zatímco Denemarková píše, beseduje nebo se opaluje na zahradě, zpoza obrazu zaznívají její úvahy o solidaritě, Číně, holocaustu či vyprázdněnosti pojmu demokracie. Z pnutí mezi intimním mikrosvětem a globální nespravedlností vyvstává základní otázka spisovatelčiny tvorby: může literatura změnit svět? „Tohle je film jednoho okamžiku života Radky Denemarkové.“ — Slobodanka Radun, ČT na MFF Karlovy Vary

Několikaminutová sekvence chladnokrevné porážky prasete předznamenává tón celovečerního debutu Martina Imricha, který vznikl pod mentorským vedením Bély Tarra. V pomalých záběrech prostých barev a dialogů sledujeme každodenní úkony několika postarších mužů. Pečují o hospodářská zvířata i své lovecké pušky, hlídají areál místního podniku, a přesto při kráčení vylidněnou venkovskou krajinou působí ztraceně – jako by jim scházela společná vize. Snímek prostoupený atmosférou izolace a zániku zachycuje periferii věcně, bez potřeby cokoli dramatizovat či vysvětlovat. Zbývá jen otupělé přežívání ze dne na den. „V momentě, kdy začali otáčet prasetem, neschopni trefit ho správně, Béla odvracel oči; nedalo se na to dívat.“ — Martin Imrich, dok.revue

Mít perfektní vztah, tisíce lajků na Instagramu, úspěšnou kariéru a ideálně i světlejší pleť. Mladé hrdiny a hrdinky z různých sociálních vrstev, žijící v Soulu, Novém Dillí a Nairobi, spojuje tentýž cíl: všichni chtějí „zářit“. Vizuálně oslnivý dokument Martina Páva dekonstruuje fenomén vnějškové atraktivity jako normy globálního kapitalismu. Snímek nahlíží do soukromí lidí lapených v síti společenských očekávání a tlaku na dokonalost. Za jejich obsesí vlastním vzhledem se však rýsuje hlubší krize identity a hledání odpovědi na otázku, zda v dnešním propojeném světě zůstává nějaký prostor pro to, abychom byli sami sebou.„Když ve Vietnamu natáčejí reklamy na kosmetiku, říkají: Můžete mít tak světlou pleť jako Korejci.“

Trojitý skok na ledních bruslích trvá pár vteřin, ale vyžaduje roky fyzického drilu a psychické izolace. Časosběrný portrét trojnásobné mistryně ČR v krasobruslení Barbory Vránkové zachycuje zlomové období mezi patnáctým a osmnáctým rokem života. Její dny vyplňuje online výuka, návštěvy fyzioterapie a hlavně přísná tréninková rutina. Kamera sladěná s pohyby protagonistky nás bere přímo na led, kde se skřípot nožů a dunění popových hitů misí s pokřikováním trenérů. Snímek bez umělého patosu sleduje, jak se mladá sportovkyně pád za pádem propracovává k preciznosti na ledové ploše a vlastní autonomii mimo ni. „Zvuk pro mě nikdy nebyl jen doprovodem obrazu. Postupně se stal i cestou k tématům, kterých se film dotýká. K výkonu, k očekáváním i k hledáním vlastního místa ve světě, který člověka neustále poměřuje výsledky.“ — Eliška Cílková Andršová, dok.revue

Tři režisérky, tři zamořená místa, tři výrazně odlišné estetické přístupy. Východoslovenský „trojúhelník smrti“, vymezený třemi lokálními chemičkami, gudrónové jámy v Predajné a bratislavská Vrakuňa, odkud se jedy šíří k Žitnému ostrovu – největší zásobárně pitné vody ve střední Evropě. Hybridní trilogie plynule přechází od investigativního thrilleru přes meditativní esej o vztahu lidského k mimolidskému až po dystopický anidok. Zpráva o systémové paralýze, únavě místního obyvatelstva a nečinnosti politiků současně přerůstá v úvahu o budoucnosti, v níž nám možná nezbyde než se napojit na virtuální mycelium.„Lidé jsou unavení. Už o tom nechtějí mluvit, už vůbec ne před kamerou, nechtějí ten problém řešit. Nechtějí ani protestovat – jsou vyčerpaní. Chceme tuto diskuzi znovu rozproudit. To je náš cíl.“ — producentka Anna Mach Rumanová, Variety