Dokument bratří Mélièsových

Jde o jeden ze čtveřice snímků věnovaných řecko-turecké válce probíhající v roce 1897. K samotné bitvě došlo v dubnu. Tyto rekonstituované aktuality jsou bezpochyby zcela unikátním přístupem francouzského režiséru k významu pojmu – dokumentární. Na základě dostupných zpráv se u řady obecně známých událostí pokouší přinést vizuální ztvárnění událostí, o nichž vlastně ani nemusí podávat doplňující faktografické informace a spoléhá se pouze na divácký zájem.

Bezpochyby nejslavnější film Georgese Mélièse je nyní k dispozici i ve své ultimátní kolorované verzi. Jde na svou dobu o precizní mizanscénu s náznaky střihu, začlenění vertikálního pohybu, nalezneme zde nebývalou variabilitu prostředí a v neposlední řadě odráží dobové trendy. Méliès přiznal, že ho k filmu inspirovaly knihy Julese Verna Ze země na měsíc a Kolem měsíce, Selenity si vypůjčil z románu H. G. Wellse a nyní již nejde o divadelní vystoupení jako u předchozích filmů, ale o inspiraci komickou operou Jacqua Offenbacha z roku 1875. Zároveň jde o kvintesenci kinematografie atrakcí - není zda ani náznak psychologie postav; divákova pozornost má být zaměřena pouze na efekty a bobtnající obrazové výjevy.

Král Leopold II. proslulý svými automobilovými nehodami se vydá na cestu Paříž-Monte-Carlo za dvě hodiny. Samozřejmě nesledujeme dokumentární rekonstrukci, ale fabulaci na téma vášně všeobecně známé osobnosti. Jde o jinou polohou Mélièsova dokumentárního přístupu - natáčení filmů reflektujících realitu, o níž není třeba diváky informovat, protože ji znají. V tomto unikátní snímku jsou použity pyrotechnické triky, animace a objeví se i živá zvířata.

Z dnešního pohledu bychom tento díl označili za akční epizodu. Dojde zde k vraždě. Co je ale vzhledem k roku vzniku zajímavější, je obdivuhodně zvládnutá režie, v níž nalezneme náznaky hloubky prostoru. V záběru se pohybuje více postav, které konají různé činnosti a samotný vrahův útěk je vyřešen tak, že Méliès možná nevědomky poprvé porušil dvourozměrnou povahu své mizanscény a do jisté míry narušil divadelní tradici filmování. 

V této epizodě je především zdůrazněno politické pozadí a pokus o Dreyfusovo vysvobození. Série filmů o Dreyfusově aféře mimo jiné jasně dokazuje, že Georges Méliès ve svých filmech vyjadřoval vlastní politické názory, v jiných se zase vyjadřoval ke společenským problémům jako byla kriminalita. Není v žádném případě pouze režisérem fantasmagorických hříček. Tento seriál je také pokusem o rozčlenění komplikovanějšího děje, který by v sobě nesl politické poselství.

Podobně zajímavý je i tento díl. Sice působí více jako groteska, protože hlavní pohyb spočívá v chaotickém pobíhání, ale co bezpochyby upoutá pozornost, je efekt, který je vytvořen nabíháním novinářům na kameru. Tento detail neobvykle celou scénu oživuje. Na druhou stranu vidíme, že režisérovi více záleželo na průběhu samotného procesu než na utrpení, které Dreyfus zažíval ve vězení. Ostatně je také příznačné, že hlavní hrdina se neobjevuje ve všech dílech.

V úvodním díle jsme byli svědky sepsání příkazu k zatčení. Nyní sledujeme uvěznění na Ďábelských ostrovech ve Francouzské Guyaně. Text, který snímek doprovázel, je nezbytný pro pochopení děje. Pro řadu Mélièsových snímků se naštěstí zachoval. Projekce budou uvedeny s překladem těchto doprovodných komentářů, jak je režisér sám sepsal. 

Jedenáct unikátních filmů o Dreyfusově aféře natočil Georges Méliès v roce 1899. Dva z nich jsou velmi pravděpodobně nenávratně ztraceny. Filmy mohly být promítány vcelku nebo odděleně a jako takové byly koncipovány. Samozřejmě bez znalosti kontextu slavného justičního omylu, který se vyvíjel přes deset let, a jehož hlavním hrdinou byl francouzský důstojník Alfred Dreyfuse, nelze obsah filmů pochopit.

Epizoda sebevraždy plukovníka Henryho se proslavila na svou dobu krvavou scénou, v níž si hlavní protagonista podřízne krk. Není to jediný dobový gore film ve filmografii Georgese Mélièse. Takových lze nalézt více a jsou spojeny s různými žánry. Zatím ve všech dílech režisér nemění pojetí scény, která věrně kopíruje divadelní tradici, a každému dílu odpovídá pouze jedno prostředí.

Režisér si vybral epizodu z Dreyfusova soukromého života, čímž samozřejmě logicky dosáhl silného emočního účinku. Dreyfus svou ženu neviděl čtyři roky, což bylo pro diváky samo o sobě tragické. Poprvé se zde objevuje postava advokáta Laboriho, kterou ztvárnil sám režisér, jenž stál i ve reálném životě na straně obviněného. Tento díl je velmi důležitý, protože ukazuje Mélièse jako politicky smýšlejícího člověka, který se nebojí své názory projevit i na veřejnosti. 

Tento poslední zachovaný díl je nejdelší a snaží se o nejdůslednější historickou přesnost, což lze pochopit pouze z doprovodného komentáře, bez něhož totiž sledujeme pouze v kulisách předchozího dílu sedící soudní tribunál. Samotná scéna je po celé dvě minuty téměř bez pohybu, takže jediným vodítkem je právě popis děje, který nevidíme. Není bez zajímavosti, že Dreyfus je rehabilitován až v roce 1906 (omilostněn byl v roce natáčení), takže Georges Méliès chtěl tímto svým vícedílným filmem přispět k jeho obhajobě. 

Tento díl je zajímavý, protože v něm režisér používá triky, aby vytvořil bouři, která doprovázela vězňovo vylodění. Georges Méliès s oblibou natáčel rekonstruované události, které nazýval rekonstruovanou aktualitou. Snažil se v nich přesně do nejmenších detailů vystihnout atmosféru. Dreyfusova aféra patří v katalogu jeho společnosti Star Film právě do tohoto žánru. Při souvislém sledování si uvědomíme i stoupající obavu o Dreyfusův osud.

V únoru 1913 opouští Gaston Méliès Kambodžu a odplouvá na svou poslední zastávku do Japonska. Zde se jeho štáb rozpadá. Navíc v této zemi působí podstatně více filmových společností. Dle dostupných informací předpokládáme, že zde natočil asi dva hrané filmy (pravděpodobně nikdy distribuované) a asi dvanáct dokumentů. Jedním z nich měl být unikátní záznam o výrobě samurajských mečů a ukázky samurajských tradic. Dochoval se pravděpodobně ale pouze snímek o džudu. Gaston se zde totiž setkal se zakladatelem tohoto sportu Džigoróem Kanóem a ten mu dal svolení natáčet členy školy Kodokan.

Zcela jedinečný je tento typ produkce, kdy se Méliès snaží natočit film, jehož děj se odehrává před vynálezem kinematografu. Snaha o historickou rekonstrukci nebude už asi současnému divákovi tak zřejmá, ačkoliv to byl právě jeden z hlavních tvůrčích cílů. Jde také asi o zcela první zfilmování života Johančina života. Zajímavé je sledovat, které okamžiky přidaly autorovi podstatné.

Jde o jeden z prvních filmů, které si Méliès zapsal do prodejního katalogu. Nesledujeme ale v podstatě nic jiného než šikovný remake podobného filmu bratrů Lumièrových. Ačkoliv jsme svědky promyšlené mizanscény, její dokumentární povaha je skrytá v záměru zachytit v kondenzované podobě jakoby mimochodem běžné chování hráčů karet.

Toto je možná vůbec nejzajímavější aktualita v Mélièsově filmografii. Věrně zachycuje korunovaci krále Eduarda VII. Jako rekonstrukce vznikl proto, že šlo o objednávku anglického královského dvora. Premiéra byla připravena na den korunovace, aby vše mohlo „jít v přímém přenosu“. Nakonec to byl takový úspěch, že si ho nechal král pustit přímo v Buckinghamském paláci a ocenil přesnost rekonstrukce korunovačního obřadu, který ve skutečnosti musel být zkrácen.  

V roce 1978 vypráví syn průkopníka filmové režie André Méliès o životě a kariéře svého slavného otce ze zámku d'Orly, kde první velký filmový tvůrce prožil svá poslední léta. Jde o krátkou televizní reportáž, která je bezpochyby cenná především autenticitou svědectví osoby, která byla Georgesi Mélièsovi jednou z nejbližších.

V katalogu společnosti Star Film má tento snímek číslo 112, patří tedy mezi jedny z prvních filmů a vůbec jednu z prvních tzv. aktualit, jak si je režisér označoval. Přestože je celý natočený ve studiu, snaží se divákovi zprostředkovat pocity, které pravděpodobně zažíval pasažér na lodi mezi Calais a Doverem. Chaos na palubě nám pro svou nepřehlednost asi bude připomínat rané francouzské grotesky.

Gaston Méliès pobývá asi měsíc na Tahiti a vyjíždí natáčet na okolní ostrovy, například také na ostrov Bora-Bora. O celé tahitské etapě známe řadu detailů z dopisů, které zasílá svému synovi Paulovi do New Yorku, jenž tam zůstal zajišťovat distribuci filmů. Díky tomu známe kompletní filmografii, ačkoliv se snímky nezachovaly. Ale víme, že od počátku režisér hodlá mísit postupy hraného a dokumentárního filmu. V jednom z dopisů pak zmiňuje, že místní obyvatelé jsou již příliš civilizovaní a je proto těžké je obsadit do filmů.

Kambodža je předposlední zastávkou Gastona Mélièse na jeho filmové cestě kolem světa. Natočil zde čtyři hrané a tři dokumentární filmy. Většinou se odehrávají v troskách chrámů Angkor Vat a Angkor Thom. Dnes už nelze zcela uspokojivě vysvětlit obrazový sled; jsou zde evidentně použité inscenované záběry na lidi jedoucí na slonech a jakýsi hraný fragment. Většina snímku je pouze popisná kontemplace posvátného místa nedotčeného turistickým ruchem.

Jde o poslední ze tří dochovaných tahitských snímků. Dramatický příběh lásky mezi Tahiťankou a Američanem je distribuován ve Spojených státech a v Evropě. Ačkoliv jde o banální zápletku, výjimečné je, že režisér nestaví do centra kladného bílého muže a jako v ostatních filmech nechává hrát Tahiťany místními obyvateli, což jde proti zvyklostem amerického filmového průmyslu. Méliès tyto filmy důsledně propaguje jako tahitskou exkluzivní produkci a jeho syn se snaží o širokou distribuci ve Spojených státech a v Evropě.

Tento velmi ceněný snímek je důkazem, že Georges Méliès skutečně natáčel také v exteriérech. Zde jde navíc na svou dobu o poměrně průkopnický počin. Kamera umístěná na střeše jedoucího vlaku zachycuje ubíhající krajinu, „sklání“ se pod mosty a my jsme svědky jedné z prvních jízd ve filmu, i když se nepohybuje přímo kamera. Je zajímavé, že i tento film je v katalogu Star Filmu uváděn jako aktualita.

Vzniklo pět filmů o španělsko-americké válce, zachoval se pouze tento jediný. Po výbuchu americké bitevní lodi Maine (duben 1898), Spojené státy zasáhly proti Španělsku na Kubě, na Filipínách a u ostrova Guam. Snímek dokumentárně zachycuje vytažení těl námořníků z vraku lodi.

Druhým dochovaným snímkem z Kambodže jsou pozoruhodné dokumentární záběry z městského komplexu Angkor Thom. Místní operatér (kameraman) Hugh McLung nechal dokonce vystavět plošinu, z níž byly získány unikátní pohledy, což následně ocenil samotný kambodžský král předáním řádu. Filmový štáb strávil asi dvacet dní v Angkoru. Cestou zpět se zastavil v hlavním městě Phnompenh, kde byl Gaston Méliès přijat kambodžským králem. I zde vzniklo několik záznamů místních tradic, včetně sloního průvodu.

Všechny tři tahitské snímky jsou pravděpodobně pouze fragmenty původních verzí. Nicméně tento byl v mnoha směrech unikátní. Gaston Méliès popisuje v dopise synovi, že si vymyslel manžele Mottovy, aby mohl začít natáčet již během plavby a dokumentovat průběh cesty. Následně vidíme první záběry Papeete, hlavního města Tahiti. Mají velkou cenu, v roce 1912 má město ještě méně než čtyři tisíce obyvatel. Fikční zápletka je spíše záminkou k natáčení – manželský pár je na turistické cestě, takže převažují autentické záběry – například na tahitskou královnu, dobovou módu, ulice a obchody.

Dalším kuriózním přístupem k dokumentaci reality je u Mélièse rozvíjení hypotéz o možných příčinách jistých událostí. V tomto snímku se ve vlaku setkávají francouzský prezident Armand Fallières a anglický král Eduard VII. V noci se oběma zdá fantaskní sen o stavbě podmořského tunelu pod kanálem La Manche. Jelikož dojde ke srážce dvou vlaků, oba politici po probuzení přísahají, že k žádné stavbě nikdy nedojde. Nezapomeňme, že v té době existuje již přes sto projektů podmořského tunelu. Jedním z nich je také podvodní lokomotiva představená v roce 1869 nebo "trubkový most" navržený v roce 1875. Kromě komické zápletky je film pozoruhodný také tím, že v dochovaný kopiích jsou mezititulky, které se skutečně u Mélièse začaly objevovat již v nultých letech 20. století.

Stručný přehled života a díla Georgese Mélièse obsahuje četné úryvky z jeho filmů. Dále je složený z rekonstruovaných scén z umělcova života, ve kterých vystupují jeho syn André (hraje svého otce), první Mélièsova manželka a první filmová hvězda Jeanne d'Alcy (Cesta na Měsíc) a na filmu se také podílel Mélièsův spolupracovník François Lallement. Georges Franju také rekonstituuje první filmovou projekci bratrů Lumièrových. Ačkoliv jde celkově spíše o pietní poctu, i přesto tu nalezneme řadu inspirativních myšlenek a cenných záběrů jako devadesátiletou vdovu po slavném režisérovi kladoucí květiny na hrob svého chotě.  

Nejoblíbenějšími vyprávěnými či rekonstruovanými aktualitami byly spíše zprávy z černé kroniky jako dopravní nehody, ztroskotání lodi, zřícení letadla nebo výbuch sopky. Právě tento snímek patří ve filmové literatuře mezi nejcitovanější a téměř sto let považovaný za ztracený. Avšak jde pouze o statický záběr na maketu sopky a města pod ní. Vidíme stoupající kouř a nakonec padající sopečný popel. Ale zase je tento film příkladem dobové masové zábavy, která je s odstupem času více než banální.