Fascinace: UI

„První krátký film na světě, který byl stoprocentně vytvořený, animovaný a vyprávěný umělou inteligencí,“ hlásá popisek na úvod a na závěr snímku, jímž defilují tklivé, svůdné i latentně agresivní fikční postavy, které vygenerovala aplikace Open AI DALL-E 2 z náhodného souboru pixelů-šumů. Ve svých promluvách se dotýkají palčivých otázek a úzkostí týkajících se budoucnosti kreativních průmyslů i umělecké tvorby po jejich zahlcení plody AI.„Umělá inteligence vás nenahradí, nahradí vás člověk používající umělou inteligenci.“ — Rodger WerkhovenZdroj citátu: interview na Linkedin.

Digitální otisk hlasu Karla Gotta byl vytvořený ze zvukových záznamů Gottova pořadu Zpátky si dám tenhle film vysílaného na Dvojce Českého rozhlasu v letech 2011–2015. Získaný materiál posloužil pro trénování modelu syntézy řeči založeného na hlubokých neuronových sítích. Takto natrénovaná umělá inteligence načetla vybrané pasáže z autobiografie Karla Gotta, jež prošly důkladnou kontrolou editorů hlasové syntézy. Projekt Gott navždy vznikl v koprodukci Českého rozhlasu a společnosti Karel Gott Agency a ve spolupráci se společností SpeechTech, s.r.o. a Výzkumným centrem NTIS ZČU v Plzni.„V případě, kdy vytváříme digitální otisk hlasu nežijící osoby, jsme pravidla nastavili velmi přísně. Z těch základních je zásadní to, že smíme hlas vytvořený umělou inteligencí použít pouze pro texty, který daný člověk skutečně napsal nebo pronesl. A druhá důležitá věc je, že nesmíme ty věty vytrhávat z kontextu a používat je pro jiný účel, než k jakému byly zamýšleny.“ — Ondřej Nováček, programový ředitel Českého rozhlasuZdroj citátu: iROZHLAS.

Tísnivý proud bezešvé proměny jednoho fotografického portrétu z autorčina domácího archivu do druhého – od miminka po dospělou osobu a zase nějak zpět – ukazuje křehkost a neuchopitelnost identity, jež zůstává – anebo nezůstává? – totožnou napříč proměnami. Nezřetelnou hranici mezi růstem a rozpadem má na svědomí GAN (Generative Adversarial Network), kterou Claudie Larcher nasytila 350 fotografiemi své tváře a doprovodila koláží útržků z rozhovorů o identitě, jež vedla s různými chatboty.„Experimentuji také s diváky, konkrétně s tím, zda něco vnímají jako skutečné, nebo jak daleko mohu zajít, než rozpoznají ‚faleš‘.“Zdroj citátu: niio

Osobní rysy mluvčího, který čte manifest vybízející k odmítnutí viditelnosti, zůstávají skryty za amorfní temně růžovou maskou a umělým hlasem. Sestřih propagačních a zpravodajských šotů o technologiích schopných rozpoznávat tváře a ukládat biometrická data doprovází tento digitální voice-over vyhlášením neposlušnosti. „Maska teplouše“, vytvořená z biometrických dat obličejů mnoha queer mužů, varuje před důsledky využívání těchto technologií jako „gaydarů“.„Ve svém Manifesto Contrasexual (2001) Paul Preciado rozvíjí queer koncept ‚kontrasexuality‘. Kontrasexualita, popisovaná jako odmítání sexuálních norem, zakazuje jakoukoli artikulaci sexuality jako naturalizované. Vyslovení tohoto slova totiž nutí říkat ‚proti sexualitě‘ – tedy proti chápání sexuality jako konstituované dominantní a hegemonní mocí… Kontrasexualita je zároveň odmítnutím a konstituováním alternativy.“Zdroj citátu: e-flux.

Bezelstný monolog vánoční ozdoby, jež k vlastnímu překvapení nabyla vědomí, nás provází svým životem od vzpomínek na její rodiště v sibiřské továrně na sváteční dekorace, přes dopravu v krabici a setkání s druhým, až k jejímu zakotvení v rytmu sovětské domácnosti a bezděké emigraci. Silný ruský akcent propůjčuje robotickému hlasu, kterým lesklá figurka kosmonauta nejistě ohmatává dějinné události a svůj vlastní osud, něhu a lidskost.„Snažím se vytvořit futuristickou poetiku dat, umělé inteligence a cestování vesmírem. Jako meditace o vesmíru a budoucím životě na Zemi je vnímám jako radikální alternativu k invazivním agendám soukromých či korporátních podniků a vládních programů, jako je exponenciální nárůst sběru lidských dat, který nás žene k singularitě a společenské kontrole…“Zdroj citátu: Frieze

Název filmu odkazuje na videoinstalaci Haruna Farockého Myslel jsem, že vidím vězně (2000), který poukazuje na morální vakuum vznikající kolem pohledu „strojů na vidění“. Aktéry subverzivně apelativního filmu Myslel jsem, že slyším občany jsou animovaní avataři, kteří přesvědčivě a se stopami tělesné nepohody promlouvají o nebezpečích souvisejících se sběrem a využíváním osobních dat, nad nimiž nemáme kontrolu.„Když automatizujeme rozhodování // Když algoritmizujeme vzdělávání // Když gamifikujeme občanství // Tak kým se staneme?“Zdroj citátu: webová stránka Manu Luksch.

Svižný sarkastický esej o propouštění řadových zaměstnanců, jejichž práci nahrazují stroje, kombinuje ruční zpracování 16mm filmu s umělou inteligencí, strojovým učením a hlasy vlivných osobností prezentujících vemlouvavé manažerské monology ve verších. Zatímco zvukové projevy stavějí hráz vůči morálním skrupulím, výkonní ředitelé zodpovědní za „zlá rozhodnutí“ ve prospěch firmy jsou obrazy odhalováni a svlékáni.“Umění i obchod potřebují k výrobě produktů pro své trhy pracovní sílu. Tvůrci nemají pod kontrolou trhy, na kterých se prodává jejich dílo, které práci nehodnotí. Experimentální film není považován za sběratelsky zajímavý pro bohaté, a proto je pro trh s uměním neperspektivní.”

Spletitá struktura filmu jako by se rozpínala v několika do sebe zamotaných chapadlech: jeden proud tvoří limitní představy ne-lidských či více-než-lidských subjektivit, další rovinou je přednáška napadající institucionální formy produkce a uchovávání poznání pronášená člověkem, který je v nich až příliš dobře zabydlen, třetí vrstvu tvoří básnící umělá inteligence generující texty na základě díla Samuela Becketta.„Někteří [vědci] jdou tak daleko, že tvrdí, že [hlavonožci] mají devět mozků: jeden centrální, a pak všech osm ramen má dostatek neuronů, které umožňují ‚nezávislé‘ fungování. Moje práce a výzkum s hlavonožci tento druh decentralizovaného étosu napodobují.“Zdroj citátu: Bomb magazine.

Jak rychle je rychle? Každých 100 sekund se perspektiva filmu zpomalí desetkrát, což nám umožňuje vidět transformativní události v nové perspektivě. Extatický zážitek, který se dál vyvíjí a syntetizuje pokaždé, když je film promítán.

Rušnou nákupní ulici Essex Road v severním Londýně, plnou cedulí, reklam a značení, hltají zmatené kamerové „oči“ smartphonového překladače Word Lens nastaveného na převod francouzštiny do angličtiny. Jeho vize, zahlcená slibnými podněty, úslužně proměňuje nápisy do více či méně absurdních verzí sebe sama. Velkoměstská symfonie v algoritmickém překladu.„Aplikace se beznadějně přehrabuje ve svém slovníku, nahrazuje slova na výlohách a displejích velmi chybnými odhady, než úplně selže a vstoupí do oblasti They Live, kde na prázdné betonové zdi a chodníky nasazuje falešná podstatná jména a slovesa. Říše znaků je svržena, její jazyk kontroly je nenapravitelně rozvrácen…“Zdroj citátu: Tim Hayes, Sight and Sound, September 2016.

Plynulý proud transformací amorfní televizní obrazovky, která vrůstá i s rámem do nového, ještě většího televizoru, jenž se opět stává obsahem média, podtrhává obraz televize jako všepohlcujícího organismu, který věčně reprodukuje sebe sama. Hypnotickou poctu nekonečné mediální sebereflexi animovala umělá inteligence.„Programováním jsem posedlý od chvíle, kdy jsem se s ním seznámil uprostřed finské demoscény 90. let, počítačové subkultury zapsané na seznamu světového nehmotného dědictví UNESCO. V roce 2009 jsem v každém daném JPEGu otevřel portál do jiných dimenzí tím, že jsem jako svou diplomovou práci na magisterském studiu vymyslel algoritmus ve stylu třídění pixelů. Od té doby studuji jeho variace.“Zdroj citátu: Umělcovo prohlášení k jeho nejnovějšímu filmu, Kultama.

Členka uměleckého kolektivu Philth Haus SYLLA je umělá inteligence vytvářející videa na základě masmediálního zobrazení „dívčího věku“. Báseň o touze po sebeurčení a přijetí, která ve filmu zazní několikrát, doprovázejí reklamní záběry, jež zůstávají doslovné a ilustrativní, třebaže postupně ztrácejí „autentické“ lidství. SYLLA je do značné míry inspirována dílem francouzského filozofického kolektivu Tiqqun, knihou Předběžné materiály k teorii mladé dívky (1999), pojednávající dívku jako „totální produkt konzumní společnosti“.„Mladá dívka není vždy mladá, stále častěji to ani není žena. Je postavou totální integrace v rozpadající se společenské totalitě.“Zdroj citátu: Theory of the Young-Girl by Tiqqun.

Obraz omšelé fasády, jehož proměny uvádí v pohyb umělá inteligence, pozbývá jeden záchytný bod za druhým a nešetrně testuje naši schopnost rozpoznávat tvar. Film spolu s Claudií Larcher vytvořily Generátor a Diskriminátor, neuronové sítě, které se živily papírovými kolážemi Baumeister (2011–2021), jež Larcher vytvořila z výstřižků z architektonických časopisů. Zvukovou stopu z nestabilního vlnícího se obrazu odvodili „pomocníci“ zvaní Dynascore a Imaginary Soundscape.„Myslím, že obrazovka je sama o sobě heterotopií, prostorem, který se stává ‚jiným‘ a vkládá se do našeho životního prostředí.“Zdroj citátu: niio