Krátká radost

Formou bezprostředního videodeníku zachycuje Mariana Macháňová rodinné truchlení doprovázející umírání její matky. Kamera se pro režisérku stává nástrojem terapie i distance. Zaznamenává bloudění sterilními nemocničními chodbami, focení zřejmě posledního společného selfie na matčině nemocničním lůžku i rozprašování popela. Smiřování se se ztrátou v sobě zároveň nese úvahy nad etikou podobného natáčení. Autorka si klade otázku, zda je přijatelné vstupovat s kamerou do okamžiků největší zranitelnosti, pokud vám samotné natáčení pomáhá proměnit prchavé fragmenty v něco stálého a zpracovat tak žal. „Tak jsem si řekla, že se vyléčím filmem.“

Nieves si nepřeje nic jiného než mít králíka. Nebylo tomu tak vždycky. Po podvázání vejcovodů se probudila a zatoužila po ušatém kamarádovi. Nieves je totiž mentálně postižená. Po smrti matky žije se svou sestrou v dělnickém domku na okraji Madridu, pracuje u prádelního mandlu (kalandru), kde se jí za okny prohánějí králíci.calandra (šp.) – průmyslový žehlicí stroj používaný v profesionálních prádelnách (hotely, nemocnice, prádelenské provozy) k žehlení a sušení plochého prádla.Zdroj citátu

Afričtí studenti filmové školy se rozhodnou natočit film o sexuálním obtěžování na pracovišti. Chtějí z toho mít komedii, protože humor podle jejich názoru lépe prodává závažné sdělení. Svůj záměr konzultují se sestrou jednoho ze členů štábu. A mladá feministka s nimi začne vytvářet úplně jiný příběh…„Členové redakční rady Cinergie, kteří se sešli, aby vybrali vítězný film v kategorii Young Belgian Talents, vyzdvihli originalitu tématu, jeho aktuálnost ve světě, kde ženy stále musí bojovat o respekt, a nápaditost jeho zpracování, a cenu udělili filmu Citlivé téma od Niny Hamzeh a Mathise Albeta.“ — The Millenium Festival

Apokalyptické cinéma vérité ukazuje socio-ekonomickou situaci zapadlé íránské vesnice, kterou sto dvacet dní v roce bičují prudké písečné bouře. To není výjev z apokalypsy, ale syrová realita obyvatel Tádž Miru v provincii Jižní Chorásán. Jejich jediným zdrojem příjmu jsou ručně šité panenky dotuk, tradiční rituální předmět, který se stává komoditou. „Obyvatelé vesnice oživují panenky svých předků jako prostředek k přežití a čelí tak křehké hranici mezi kulturním dědictvím a drsnou současnou realitou.“ 

Když chcete vidět válku v přímém přenosu, stačí se z izraelské hranice podívat na zničenou Gazu a zaplatit za to pět šekelů. Ve Sderotu se kolem turistického dalekohledu namířeného na frontu potkává židovská i izraelská společnost. Kdo jsou a co cítí její zástupci a zástupkyně se ptá observační sociologická studie o monetizaci války a ztrátě soucitu.„Soucit, i když se to zdá téměř nemožné, může být jediným výchozím bodem, od kterého může začít uzdravení.“Tento film vznikl nezávisle díky dobrovolné spolupráci všech tvůrců. Žádný člen tvůrčího ani produkčního týmu ani žádný člen filmového štábu neobdržel za svou práci na filmu žádnou finanční odměnu. 

Edison je pouliční prodejce sorbetu, který musí vyprodat všechny zásoby, aby mohl oslavit Vánoce, kterými žije celá Manila, jinak nedostane volno. Jenomže zákazníci a zákaznice se moc nehrnou. Observační portrét otevírá intimní pohled na realitu nejen filipínských pracovníků a pracovnic v obchodu a službách a tematizuje otázku pracovních podmínek a práva na odpočinek. „Vitali využívá film jako prostor pro reflexi a konfrontaci, v němž propojuje osobní zkušenosti s širšími systémovými reáliemi filipínské společnosti.“ 

Intimní dokument sleduje budoucí nevěstu, která podle tradice mandingské kultury musí tři dny před svatbou strávit v izolaci. Ticho vyvolává otázky: Bála se i matka? Jak být jemná, silná a opravdová? Mezi rituály a modlitbami žena zakouší hlubokou introspekci. A tuší, že jí ani zdaleka nebylo řečeno vše. „Je to velmi osobitý filmový žánr, protože v něm prožíváme jedinečné a nezapomenutelné okamžiky.“ — Zeinab Soumahoro, Abidjan.netZdroj citátu

Každý rok v srpnu se tisíce lidí sjedou do okolí bulharské vesnice Žeravna. Koná se tu totiž festival lidových krojů. Spojení malebné přírody, zvuků bubnů, tradičních dud a kostýmů ze zašlých časů navrací na pár dní pocit světa řídícího se cykly lidských životů a ročních dob. I když je „potřeba“ udělat si občas selfie.„U tohoto druhu práce jde stejně tak o vztahy jako o samotné natáčení.“ — Sophia Bartholomew, Public Parking

Naomi je třiadvacetiletá Francouzka se senegalskými kořeny. Její rodiče konvertovali k islámu a ona teď konvertuje k judaismu. Kombinace osobní zpovědi a umělecké instalace přesazuje mladou ženu do pozic, z nichž prozkoumává různé aspekty své identity a pátrá po významu komunity a podstatě náboženské víry. „Výsledné formy nejsou pouhou dokumentací, ale transpozicí, ba dokonce sublimací společné zkušenosti.“ — Le Fresnoy Studio national des arts contemporains Zdroj citátu: https://www.lefresnoy.net/en/ecole/etudiant/627/

Olivovníky potřebují ke svému růstu slunce a především vodu, pokud mají nést šťavnaté plody. Tradiční způsoby pěstování v suchém Tunisku mají daleko do romantického obrazu zemědělství provozovaného v sepětí s přírodou. Více mohou připomínat vadnoucí hospodářské odvětví napájené jen nezdolnou dřinou lidí z farem.„Film zachycuje útrapy, kterým čelí zemědělci, kteří i nadále setrvávají u tradičních metod lisování oliv za studena.“ Zdroj citátu: Journées Cinématographiques de Carthage

Participační dokument z andsko-amazonského podhůří podkopává koloniální narativ o džungli jako neobydlené divočině a oběti vykořisťování přírodních zdrojů. Původní obyvatelé přebírají aktivní roli a propojují znalosti předků s moderními technologiemi. Prales vnímají jako místo setkání lidského a nelidského, racionálního a mystického. „Audiovizuální záznamy se stávají nejen prostředkem k dokumentaci ekologických praktik, ale také způsobem, jak promýšlet vztahy mezi vědeckými poznatky, tradičními ekologickými znalostmi a prožitou zkušeností s daným územím.“

Ahmed se roku 2017 přestěhoval ze Saúdské Arábie zpět do Egypta. To bylo naposledy, kdy viděl svého spolužáka a nejlepšího kamaráda. Sugestivní zpověď o ztrátě se ve videích a vnitřním monologu vrací zpět v čase a prostřednictvím šesti symbolických darů prozkoumává, proč se některá přátelství rozpadají a kde leží hranice mezi zájmem a závislostí.„Netvrdím, že jsem řekl úplnou pravdu… ale doufám, že všechno, co jsem tady řekl, je pravda.“

Serhij, postarší Ukrajinec, nedostal od zaměstnavatele zaplaceno. Nemá smlouvu. A na rozdíl od místních lidí zdánlivě žádné zastání. Reportážně pojatý snímek sleduje skupinu cizinců usilujících o nic jiného než o férové jednání v zemi, která se dlouho honosila emblémem demokratické a otevřené společnosti.„Cílem bylo poukázat na paralelní realitu, která se ve Švédsku vyvinula – realitu neplacených mezd, vykořisťování a podvodných firem.“ — Arberaten

Už více než 100 000 ukrajinských lidí přišlo o končetinu v důsledku nespravedlivé války, kterou rozpoutalo Rusko. Jejich zjizvená těla ošetřují ve frontovém zázemí ruce ošetřovatelek. Toto je film o dotycích, útěšných a nezbytných, které se snaží znova uhníst z hmoty těla život tam, kde duše strádá.„To se podaří jen s odstupem času – v jejich případě po dvou a půl letech natáčení –, ale především díky důvěře, poutu a úctě, které se vytvoří s lidmi, příběhy a realitou, o nichž se rozhodnete vyprávět.“ — Giacomo Locci, FerraraToday.

Josuého čeká skok do nové životní etapy. Se svou těhotnou partnerkou připravuje pokoj pro syna, na zdi věší fotografie z minulosti, střípky životů z rodinné kroniky, do které přidají další. Křehká observace v kulisách současné Kuby rozehrává tiché sociální a vztahové drama mladé rodiny na prahu nejisté budoucnosti.„Skok se zabývá křehkostí paměti a tím, jak ji potřebujeme k tomu, abychom se vypořádali s nejistotami budoucnosti.“

Časosběrný dokument vtěsnává do devíti minut stopáže všech 21 dní vývoje kuřete od oplodněného vajíčka až po vylíhnutí ptáčka. V mikroskopickém detailu a se všemi barvami sledujeme raný rozvoj života v křehké skořápce, která tak často praská předčasně v lidských rukou pro ukonejšení přízemní chuti.„Myslím, že obzvlášť zajímavé je, že základní principy embryonálního vývoje jsou u všech živočichů, včetně nás, stejné. Způsob, jakým se vyvíjíme, považuji za skutečný zázrak.“ — Jan van IJkenZdroj citátu: Colossal

Bratři Raul, Raimundo and Juldemar Batista de Souza vzpomínají na obchodování s lidmi, násilí a zabíjení, připomínající otrokářství na americkém jihu. Jenomže jejich zaměstnavatelem byla německá automobilka Volkswagen, která koupila část deštných pralesů v Brazílii a mezi lety 1973–1987 najímala pracovní síly na mýcení dřeva a chov dobytka. „Moje filmy stírají hranice mezi fikcí a realitou a zkoumají těla, krajiny a ústní tradici jako archivy, v nichž se minulost a přítomnost prolínají.“ — Benjamin Hindrichs Zdroj citátu: Benjamin Hindrichs.

Šepot z dálky začíná nepřítomností: chybějícími historickými a obrazovými záznamy ženských protestů z 8. března 1979 v Íránu. Tři umělkyně různých generací, žijící v různých zemích, pátrají prostřednictvím fotografií, nahrávek, svědectví a archivních fragmentů po tom, co se dochovalo a co zmizelo. Archiv se stává zdrojem i prostorem pro kladení otázek. Krátký dokument Iranian Women’s Liberation Movement: Year Zero (1979) nabízí jednu z mála dochovaných vizuálních stop protestů, zatímco osobní svědectví vnášejí jiné podoby paměti. Film neusiluje o úplnou rekonstrukci dějin, ale zůstává u těchto fragmentů a ptá se, jak archiv utváří to, co si lze pamatovat, co lze spatřit a co lze chápat jako historii. „Film Šepot z dálky není jen aktem uchovávání paměti, ale také výzvou k novému promýšlení budoucnosti utvářené kolektivní odvahou.“Zdroj citátu

Utrpení lidí ve vězeních Rudých Khmerů muselo být nezměrné. I po desetiletích od pádu jednoho z nejkrutějších režimů v historii zůstávají na zdech bývalých cel v kambodžském Phnom Penhu vyryta slovní sdělení a kresby. Jako by po těch ztrácejících se v nenávratnu zůstávaly šepoty, plné poetického vzepětí tváří tvář zkáze. „Ve své tvorbě se zabývám prolínáním paměti, prostorové historie a vizuální poetiky.“ — Xiang Ding Zdroj citátu: FilmFreeway

Krajky vyráběné ženami v chorvatské Lepoglavě patří k těm nejkrásnějším vůbec. Jsou pokládány dokonce za svého druhu kulturní dědictví. Ale znamenají mnohem víc. V malé obci propojují pomyslné i skutečné tisíce metrů nití v sepětí generace, rodiny a souručenství žen oddaných tiché a pečlivé práci. „Vedena touhou zkoumat skutečné příběhy a autentické zkušenosti se režisérka prostřednictvím tohoto filmu snaží propojit osobní s univerzálním a vytvořit prostor pro vyprávění, která vycházejí z každodenního života.“

Navenek může podstoupená interrupce pro ženu znamenat potupu, odsudek společnosti i přiznání nevyhnutelnosti. Co se děje vevnitř, zůstává často skryté. Analytický dokument o vztahu k mateřství staví právě na kontrastu viditelného povrchu (archivní záběry žen-matek a květin) a neznámého vnitřku (anonymní výpovědi žen). „Toto téma je pro mě velmi osobní. Už jen proto, že jako žena mě znepokojuje omezování mé vlastní svobody rozhodovat o svém osudu a zdraví.“ — Dorota Vlnová Zdroj citátu: European Short Pitch

Dokumentární miniatura z kuřecích jatek, kde ve špíně, zápachu, mezi rozkládajícími se zbytky zvířecích těl a nálety hmyzu přežívá kočka s koťaty. Do místa tolik poznamenaného lidskou netečností k smrti druhých tvorů tak paradoxně vnášejí alespoň závan neodbytné touhy hrát si, objevovat nebo prostě jen žít. „Usiluji o naturalistický styl, v němž se diváci a divačky stávají bezprostředními pozorovateli dění.“ — Eric M. Weglehner Zdroj citátu: The Gap