Opus Bonum

Po tři roky zaznamenává režisérka z oken svého bytu v 19. patře proměnlivou tvář Bogoty. V časosběrném materiálu se střídá den a noc, drobné situace v ulicích i velké události – ohňostroje, požár, demonstrace a nepokoje. Jejich politický kontext místy doplňuje zvuk televizních zpráv. Do pozorování města však postupně vstupuje také intimní život autorky: slyšíme rozhovory s jejím partnerem a čteme jejich vzájemné zprávy, od všedních otázek, co bude k večeři, až po vyhrocené okamžiky vztahu. Po smrti jejího životního a filmového partnera získává původně každodenní materiál nový význam. Zatímco obraz zůstává obrácený ven, k městu za okny, zvuk otevírá intimní prostor rodiny, jejíž členy a členky nikdy přímo nevidíme. Pohled z výšky zachovává odstup od dění hluboko pod okny, zároveň však zachycené obrazy prostupuje osobní zkušenost. Z fragmentů města, zvuků, zpráv a soukromých konverzací tak vzniká filmová úvaha o paměti, truchlení a významu, který obyčejné okamžiky získávají ve chvíli, kdy se stanou vzpomínkami. „Je to vyprávění v první osobě o rodině, která se dívá ven, zatímco příběh odehrávající se uvnitř ji postupně rozkládá.“ — Patricia Ayala RuizZdroj citátu: Rozhovor s režisérkou. ALZATE VARGAS, César. Entrevista a Patricia Ayala Ruiz: Un diálogo que no termina. Canaguaro: Revista de cine colombiano.

Po druhé světové válce bylo do Baltského a Severního moře potopeno přibližně 1,6 milionu tun nevybuchlé vojenské munice. O desítky let později se tato válečná zátěž stala součástí mořského ekosystému a ohrožuje ryby, pobřežní ekonomiku i nové stavební projekty. Film sleduje vědce, rybáře i obyvatele pobřeží, kteří se s jejími následky denně potkávají a pokoušejí se hledat řešení problému, jehož skutečný rozsah zůstává skrytý pod hladinou. Od drobných organismů postupně přechází k rozsáhlým oblastem zasaženého moře a lidským aktivitám, které jsou s nimi nevyhnutelně propojené. Výrazný ekologický apel přitom nevytváří prostřednictvím katastrofických obrazů, ale pomalým, meditativním pozorováním krajiny nad i pod hladinou. Moře se stává tichým svědkem lidského jednání i prostoru, do něhož se dějiny fyzicky propsaly. Snímek tak připomíná, že následky válečných rozhodnutí nekončí s válkou, ale mohou po generace proměňovat přírodu i život lidí, kteří ji obývají.„Plavete v neznámých vodách nebo třeba jen v temném rybníce a máte ten nepříjemný pocit, jako by vás každou chvíli měl někdo chytit za nohu.“ — Agnė Dovydaitytė, Alexander BelinskiZdroj citátu: EAVE. 

Jaké stopy zanechává život zasvěcený umění v rodinných vztazích? Blanka Kulová stříhá film o svém otci Vlastimilu Kulovi, známém českém fotografovi aktů a erotických snímků, jehož monografii vydalo slavné nakladatelství Taschen. Místo oslavného portrétu umělce však vzniká intimní konfrontace otce a dcery. V civilních rozhovorech se vracejí k rozvodu rodičů, bolestným vzpomínkám na dětství i pocitu opuštění, který Blanka sdílí se svými mladšími sourozenci. Přes výčitky a dlouholetá nedorozumění mezi nimi nechybí humor, vzájemná blízkost ani snaha najít k sobě cestu. Většina snímku se odehrává na venkovské chalupě, kterou Kula postupně opravuje, fotografuje zde mladé modelky a přemýšlí o vlastní tvorbě. Někdejší sláva však pohasíná a právě dcera mu paradoxně pomáhá hledat kurátora pro novou výstavu. Film bez příkras odhaluje rozpor mezi uměleckou seberealizací a odpovědností vůči blízkým. Zároveň zachycuje křehký proces sbližování dvou lidí, kteří se pokoušejí porozumět své společné minulosti.„Já jsem umělec – nejsem normální člověk.“

Postarší muži v oprýskaných pickupech projíždějí kanadskou divočinou, kde po masivních požárech nezbylo ani dřevo na topení. Přestože neustále někam přejíždějí, hranice skomírajícího regionu nepřekročí. Melancholický observační dokument Nikoly Klingera zachycuje severozápad Kanady jako zapomenutý kus krajiny potýkající se s environmentálním i sociálním rozkladem. Místní navíc žijí ve stínu nevyjasněných zmizení mladých domorodých žen. Únik před steskem a traumatem nacházejí alespoň v sousedské soudržnosti a novodobých rituálech, jako je destrukční derby na místním vrakovišti. „Přišli jsme pravděpodobně o více než 60 % naší půdy kvůli požárům.“

Po smrti otce při útoku dronu zůstává dvanáctiletý Mohabat se dvěma staršími bratry bez rodičovské ochrany. Otec je okolím vnímán jako mučedník a hluboká víra v Boha a následování Koránu pomáhají chlapcům přijmout bolestnou ztrátu jako součást Boží vůle. Mohabat se dostává do městského sirotčince, kde se ukazuje, že jeho zkušenost není výjimečná – mnoho zdejších dětí přišlo v důsledku války o rodiče a další blízké. Mezi chlapci přesto vznikají přátelství a společně si vytvářejí alespoň dočasný pocit bezpečí. Po psychickém zhroucení se Mohabat vrací do rodné horské vesnice, chodí do školy, pomáhá při sklizni a navštěvuje svého bratra Aja. Když starší bratr a nejbližší ochránce Mawladdin odchází přes Írán do Evropy, musí se stále osamělejší Mohabat postupně naučit spoléhat sám na sebe. Jeho jemný voiceover provází citlivý portrét předčasného dospívání, v němž se osobní utrpení prolíná s širšími sociálními důsledky dlouhotrvajícího konfliktu. Výpravné obrazy monumentálních afghánských hor i pestré městské krajiny přitom vytvářejí působivý kontrast ke všudypřítomným stopám války.„Chtěl bych jít do nebe. Protože to tam musí být hezké.“

Dva sourozenci z domorodé komunity Paiwan na Tchaj-wanu se svým vzhledem ani chováním nevejdou do místních představ o mužství. Rodina jejich odlišnost raději přehlíží a doufá, že náboženství, modlitby a tradice potlačí jejich hledání vlastní genderové identity. Mufan a Chen Wei nacházejí oporu jeden v druhém. Sdílejí každodenní starosti, důvěrné rozhovory i naději, že jednoho dne budou moci žít podle svých představ. Útočištěm se jim stávají zpěv a tanec, při nichž před publikem vystupují ve svých ženských alter egách. Jejich společný svět se však promění, když Mufan odchází studovat hudbu do Tchaj-peje a Chen Wei zůstává v komunitě. Citlivý snímek nahlíží do zkušenosti společenského vyloučení a objevování vlastní genderové identity v prostředí, které queer lidi raději ignoruje, než aby přijalo jejich odlišnost. Vysoce poetické vyprávění plné magických obrazů a odkazů k místní mytologii zachycuje touhu po lásce, přijetí a možnosti žít podle vlastních představ.„To, co uchováváme v nejhlubších zákoutích svého srdce, bývají zpravidla ty nejdůležitější pocity našeho života.“ — Elvis A-Liang LuZdroj citátu: Ji.hlava New Visions Projects 2024.

Světlo znamená vědění a pokrok, tma nevědomost a nebezpečí. Co když ale tento zdánlivě samozřejmý protiklad obrátíme? Světlo a tma ve snímku nejsou pouze metaforickými principy, ale přímými fyzikálními jevy, jejichž vztah se proměňuje spolu se společností. S postupujícím kapitalismem přibývá světelného smogu, ubývá míst, odkud lze pozorovat hvězdy, a umělé světlo zasahuje do přírodních cyklů – co se stane s krajinou, ze které postupně mizí světlušky? Tma naopak poskytuje útočiště těm, kteří se potřebují skrýt. Ve vizuálně podmanivé kontemplativní eseji se tak setkávají příběhy vězňů prchajících roku 1938 z pevnosti Ezkaba, portugalských migrantů a migrantek z poloviny 20. století i lidí, kteří dnes překračují řeku Bidasoa. Film jednotlivé vrstvy nevysvětluje ani neskládá do lineárního vyprávění. Z obrazů noční krajiny, písní, textů, vzpomínek a archivních fotografií vytváří mozaiku místa, v níž světlo znamená pokrok i kontrolu a temnota nejistotu i možnost bezpečně zmizet.„Volně už létají pouze ptáci a bankovky.“

Pankiské údolí v severovýchodní Gruzii, hornatá oblast při toku řeky Alazani, je domovem Kistů, etnické komunity s čečenskými kořeny a vlastní náboženskou tradicí. Po generace zde ženy zpívají súfijské duchovní písně, meditativní skladby vyjadřující lásku k Bohu a doprovázející cestu k hlubšímu duchovnímu prožitku. Zpěvy zaznívají v mešitě, jejich interpretky s nimi však vystupují také v evropských koncertních sálech. Zájem publika kontrastuje s nejistou budoucností tradice, kterou mladší generace žen odmítá převzít. Melancholické pohledy na drsnou zemědělskou krajinu doprovázejí podmanivé zpěvy, životní příběhy protagonistek i každodenní rozhovory o zvířatech, rostlinách a práci. Skrze ženskou zkušenost tak snímek sleduje vztah tradice, náboženství a společnosti i jejich postupné proměny. Súfijské písně zde představují nejen ohrožené kulturní dědictví, ale také niternou podobu víry, která se dostává do střetu s nastupujícími radikálnějšími interpretacemi islámu.„Když tyto ženy slyší potlesk, vědí, že nastal čas jít na jeviště.“

Na začátku snímek působí jako klasický observační dokument z pařížského Národního ústavu pro nevidomou mládež. Sleduje každodennost studentů a studentek, kteří se učí orientovat v prostoru a zvládat běžné činnosti bez pomoci zraku. Postupně však opouští zdánlivě objektivní perspektivu a předává kameru pěti z nich. Z pozorovaných se stává spoluautorstvo, které zaznamenává vlastní každodennost, myšlenky, vzpomínky, trápení i umělecké zájmy. Výraznou roli v jejich osobních filmových denících získává hudba a především zvuk, který se stává prostředkem orientace ve světě i sebevyjádřením. Citlivý kolektivní portrét tak obrací pozornost od toho, co jeho protagonisté a protagonistky nevidí, ke způsobům, jimiž svět vnímají prostřednictvím sluchu, hmatu a dalších smyslů. Film zároveň zpochybňuje představu, že obraz a filmové médium jsou neoddělitelně spjaty se zrakem. Prostřednictvím obrazů vytvořených jimi samotnými nám umožňuje na chvíli vnímat svět z jejich perspektivy. „Měsíc se totiž pohyboval zleva doprava, nebo se pokoj pohyboval zprava doleva…“ — Samuel Beckett, Molloy.

Jak se správně chovat ve společnosti, elegantně vystupovat a vést zdvořilou konverzaci? Pětatřicetiletá Francouzka Charlie se rozhodne změnit profesní dráhu a vyráží na letní kurz do poslední fungující školy společenského chování. Obklopena švýcarskou přírodou se spolu se ženami z různých koutů světa učí pravidlům stolování, umění hostit i společenskému protokolu. Během výuky a zdánlivě nezávazných rozhovorů se studentky postupně sbližují, sdílejí své životní příběhy a navazují hluboká přátelství. Citlivý a místy vtipný snímek sleduje sympatickou protagonistku v prostředí, kde se důraz na eleganci, disciplínu a dobré vychování prolíná s konzervativními představami o ženské roli. Učí se zde ženy sebevědomě pohybovat ve společnosti, nebo se od nich stále očekává, že budou především dokonalými manželkami? Film s jemnou ironií ohledává genderové stereotypy i rozpory mezi tradicí a modernitou a ptá se, co vlastně znamená ženská emancipace a nakolik si její podobu mohou ženy určovat samy.„Cítíš, že si můžeš dělat, co chceš, protože jsi úspěšná.“

Jak se proměňuje válka s rozvojem technologií a přesunem části bojů na obrazovky operátorů dronů? Snímek sleduje nově vytvořenou ukrajinskou jednotku bezpilotních systémů od prvního nasazení v Doněcké oblasti až po operace na ruském území. Každodennost novodobých bojovníků se odehrává ve studených sklepích a zákopech, kde se ničení mění v technický úkol a smrt v několik pixelů na monitoru. Krev téměř nevidí, lidské oběti však zůstávají stejně skutečné. Rutinu směn vyplňují počítačové hry, černý humor nebo péče o zvířata, klid však mohou kdykoli přerušit výbuchy a dělostřelecká palba. Film přitom střídá intimní portréty jednotlivých mužů s observačním zachycením jejich každodennosti, dynamikou válečného filmu i estetikou připomínající videohru. Skrze různorodé filmové prostředky tak nabízí komplexní pohled na technologickou proměnu současného válčení, v němž se fyzická vzdálenost od protivníka paradoxně potkává s bezprostředností okamžiku, kdy se člověk na obrazovce těsně před útokem podívá přímo do objektivu dronu.„Viděl jsem krev, roztrhaná těla, smrt – na vlastní oči. Ale válka se změnila. Zmodernizovala se, stala se něčím vzdáleným a novým.“

Káhira se v tomto filmu stává prostorem, v němž se osobní vzpomínky setkávají s historickou pamětí a dějiny se propisují přímo do podoby města. Režisérka prochází jejími ulicemi a prostřednictvím volných asociací propojuje minulost Egypta s vlastním životním příběhem poznamenaným stěhováním v důsledku politických událostí i nahodilými vzpomínkami na předchozí návštěvy země. Na své cestě potkává obyvatele města: muže, který krmí toulavé psy, nebo ženu provozující útulek pro více než sto koček. Zvířata jsou výraznými aktéry filmu i neodmyslitelnou součástí Káhiry, její každodennosti, historie a náboženství. Lyrické výjevy se mísí s nepřikrášlenými záběry z ulic a archivními materiály, poetický voice-over s výpověďmi místních. Vzniká tak asociativní mozaika, v níž se hranice mezi osobní zkušeností a dějinami neustále rozostřuje. Závěrečná návštěva školky pro osiřelé děti z Gazy vrací snímek naléhavě do současnosti a propojuje aktuální politickou situaci s historickými událostmi, jejichž stopy režisérka během svého putování hledá.„Svůj domov nacházím v srdci Káhiry. Tady se ztrácím, a když se bezcílně procházím, cítím se svobodná.“

Sedm let sleduje režisér život toulavé kočky Ceci, která se postupně zabydluje v jeho domově, aniž by zcela opustila svět ulice. Jejich proměnlivý vztah se stává osou časosběrného vyprávění, do něhož vstupují další kočky i fragmenty autorova života: nedokončené filmové projekty, vztahy se sousedy, zhoršující se zdraví i události odehrávající se ve městě a celé zemi. Dialogy téměř chybějí a režisérovy osobní vzpomínky a úvahy se objevují pouze v titulcích společně s informacemi o kočkách a historii jejich soužití s lidmi. Snímek tak důsledně přesouvá pozornost od člověka k nelidským protagonistům a každodennost nahlíží především jejich prostřednictvím. Detailní pozorování Ceci a dalších toulavých koček se střídá s melancholickými pohledy na město a zachycuje jejich vlastní vztahy, zvyky i způsoby přežití. Intimní kronika jednoho neobvyklého přátelství tak zároveň zaznamenává plynutí času a proměny lidského života, který se s životem kočky postupně stále těsněji proplétá. „Přítomnost kočky je pro film zásadní, nikoli však jako postavy v narativním smyslu. Stává se spíše výchozím bodem, který umožňuje opustit antropocentrickou perspektivu, aniž by ji nahrazoval jiným pevně daným pohledem.“ — Maani Petgar

V katolickém nápravném zařízení pro dospívající dívky v Lodži se každodenní život řídí disciplínou, dohledem a vynucenou poslušností. Nenápadná kamera pozoruje vztahy mezi dívkami i jejich interakce s dospělými zaměstnanci. V intimních rozhovorech vypráví o událostech ze své minulosti: o zneužívání drog, násilí v rodině i trestné činnosti. Rozmanité osudy spojuje vědomí, jak obtížné je uniknout vlivu rodiny a prostředí, v němž člověk vyrůstá. Pokusy vzepřít se vlastní minulosti navíc probíhají v prostoru prostoupeném strachem a nedůvěrou, kde se dívky navzájem udávají. Přesto mezi nimi vznikají přátelství a chvíle vzájemné blízkosti a tíživou každodenností místy probleskuje humor. Snímek obrací známé mechanismy vězeňských filmů k ženským protagonistkám a zdůrazňuje specifičnost jejich zkušenosti v nápravném zařízení. Osamělost i bezmoc vůči instituci odhalují obecnější logiku systému, který se pokouší napravovat důsledky společenských nerovností, aniž by se obracel k jejich řešení. „Zlomené srdce pořád bolí, ale míň než dřív.“

Tři režisérky, tři zamořená místa, tři výrazně odlišné estetické přístupy. Východoslovenský „trojúhelník smrti“, vymezený třemi lokálními chemičkami, gudrónové jámy v Predajné a bratislavská Vrakuňa, odkud se jedy šíří k Žitnému ostrovu – největší zásobárně pitné vody ve střední Evropě. Hybridní trilogie plynule přechází od investigativního thrilleru přes meditativní esej o vztahu lidského k mimolidskému až po dystopický anidok. Zpráva o systémové paralýze, únavě místního obyvatelstva a nečinnosti politiků současně přerůstá v úvahu o budoucnosti, v níž nám možná nezbyde než se napojit na virtuální mycelium.„Lidé jsou unavení. Už o tom nechtějí mluvit, už vůbec ne před kamerou, nechtějí ten problém řešit. Nechtějí ani protestovat – jsou vyčerpaní. Chceme tuto diskuzi znovu rozproudit. To je náš cíl.“ — producentka Anna Mach Rumanová, Variety