Průhledná bytost: Marguerite Duras

V roce premiéry vydala Marguerite Durasová v deníku Le Monde varovný text, v němž upozorňovala, že někteří diváci by měli před tímto filmem přímo prchat a zdaleka se mu vyhnout. Jiní by si ho neměli za žádnou cenu nechat ujít. Kdo z nás je tedy vhodným divákem či divačkou pro Marguerite Durasovou? Obrazově je film složen z velké části ze tmy. Nevznikl pro obecenstvo, které si myslí, že pro něj někdo natáčí filmy. Byl vytvořen v naprosté nevědomosti toho, že něco jako obecenstvo existuje. Svou formou se snímek blíží durasovské představě ideálního filmu, přičemž sledujeme autorčina partnera a slyšíme její text.

„U zrodu obou filmů stál můj dopis někomu, koho jsem neznala. Mluvili jsme spolu pouze po telefonu. Tu osobu jsem viděla pouze jednou před třinácti lety. Zapomněla jsem její obličej a zapamatovala si pouze hlas. Dopis jsem nakonec neodeslala, ale díky němu jsem se znovu pustila do psaní.“„Melbourne jsme snímali v protisvětle. Obličeje jsou rozmazané, jsou vidět jen obrysy. Kamera je pohlcuje a řeka je odnáší. Myslím, že v jednu chvíli je vidět Aurélii na mostě jen jako siluetu dívky s dlouhými blonďatými vlasy.“ – Marguerite Duras

„U zrodu obou filmů stál můj dopis někomu, koho jsem neznala. Mluvili jsme spolu pouze po telefonu. Tu osobu jsem viděla pouze jednou před třinácti lety. Zapomněla jsem její obličej a zapamatovala si pouze hlas. Dopis jsem nakonec neodeslala, ale díky němu jsem se znovu pustila do psaní.“„Vancouver jsem napsala za měsíc a půl, bylo to 13 stran na psacím stroji. Měli jsme jen 72 minut materiálu, jeden kotouč jsme nevyužili. Tudíž jsme spotřebovali jen 68 minut. Film trvá přesně 50 minut. 18 minut jsem nepoužila.“ – Marguerite Duras

Název Caesarea či Kaisareia označuje dnes již neexistující antické město pojmenované asi k poctě Gaia Iulia Caesara. Jde o využívanou metaforu zapomenutého místa. Obdobně jí využívají Racine nebo Louis Aragon.„Oba filmy (Negativní ruce a Cesarea) jsou vytvořené z nepoužitých záběrů pro film Loď jménem Noc. Sochy na Náměstí Svornosti a Maillol byly příliš okázalé pro pusté záběry ze zamýšleného filmu. Také jsou ty záběry moc figurativní a v případě Negativních rukou jsou nepovedené. Nevím, jaký tam byl technický problém, ale červená na semaforu vypadá spíš jako krvavá skvrna.“– Marguerite Duras

Marguerite Durasová vepsala autorce věnování do knihy Milenec (1992): „Mé přítelkyni Dominique Auvray, aby si pamatovala jeden z těch zázraků z nedávné minulosti, kdy jsme spolu točily snímek Durasová a film.“ Jde o čisté dokumentární zamyšlení, v němž se snad nejlépe odhaluje vztah slavné spisovatelky a režisérky ke kinematografii. Vidíme nejen zajímavé záběry, ale především sledujeme tok myšlenek vedoucích nás k originální vizi filmu. A možná i pochopíme její známý bonmot: „Točím filmy, protože nemám sílu nic nedělat. To je jediný důvod, proč filmuji.“ S Dominique Auvray spolupracovaly ještě na filmech Baxterová, Vera Baxterová (1976), Kamion (1977), Loď jménem Noc (1978) a Děti (1984).Po projekci následuje diskuze s režisérkou filmu Dominique Auvray.

Claire Simonová zkoumá vztah Yanna Andréa a Marguerite Duras. Muž zapletený do vášnivého vztahu s o třicet let starší slavnou spisovatelkou si potřebuje promluvit. Je jí fascinován, a přesto cítí, že už prostě nemůže dál. Otevře se jí ve snaze vyjádřit slovy intenzitu své lásky a popíše ji velmi jasně. Rozhovor je emotivní a přesnou rekonstrukcí Yanna Andréa, kterou představil v knize s názvem Je voudrais parler de Duras. Rozhovor, který ochotně poskytl v naději, že mu dá smysl silné pouto, které ho váže k proslulé francouzské spisovatelce a filmařce Marguerite Duras.

Krátké věty se vyhýbají popisu. Marguerite Durasová předčítá nahlas a Gérard Depardieu je jejím řidičem kamionu. Záběry na oba protagonisty sedící u stolu se střídají se záběry kabiny nákladního auta, kde nikdo nesedí. Občas vidíme ubíhající krajinu. Čas plyne a pomalu se smráká, Durasová a Depardieu se začnou nezávazně bavit o cigaretách… Kamion je brilantní filmové dílo na téma jak intuitivně pracovat s časem, délkou, pauzou, textem, hlasem a hudbou. Kamion bývá označován za film-portrét, je zde metaforou cesty, na níž se neklopýtá.

Bezpochyby jde o jedno z nejpůsobivějších děl. Je to film, který se nepovedl. Je to evokace Facebooku a Tinderu. Durasová po skončení natáčení vykřikla: „Je to nepovedený film… je to konec filmu!“ Až sen jí přinesl řešení a plátno zaplnila záběry z nepodařeného natáčení. Ústředním tématem jsou anonymní telefonické linky z doby německé okupace, které stovky mužů a žen používají k dlouhým hovorům, k navázání vztahů a k hledání lásky. Marguerite Durasová jako hlasy všech žen a Benoît Jacquot jako všechny mužské hlasy nás postupně vtahují do světa plného osamocení a zoufalství. Milostné vztahy bytostí, které se nikdy nepotkají… stejně jako dnes ve virtuálním světě.

Marguerite Durasová se ptá sedmiletého Françoise na budoucnost, televizi, školu, na Belphégora, na literaturu nebo jaký má smysl psát, počítat… Myslíte si, že koně budou mluvit? Že budou děti trávit prázdniny na Měsíci? K čemu je televize? Obdivuhodně vedený rozhovor neupadá do banální dětinskosti, ale zajímavě odkrývá způsob myšlení.

V pařížské zoo ve Vincennes se setkáváme s pečovatelem lvů, kterého Durasová nenápadně vyzpovídá ohledně jeho práce. Obrazově výmluvné záběry na zoufalé lvy kroužící v kleci nás přesouvají k tématu, zda mohou být taková zvířata šťastná. Ačkoliv sledujeme zaměstnance zoo při rutinní práci, je cítit, že ho otázky znejistěly.

Marguerite Durasová vede rozhovor s jedinou ředitelkou věznice ve Francii. Nejdříve ji nechá vysvětlit, jak se stala vězeňskou dozorkyní. Následně mluví o své práci, o vězeňkyních, o životních podmínkách, o autoritě, trestech a sebevraždách. Zdánlivě banální rozhovor graduje a přístup reportérky postupně hraničí až s agresivitou.

„Oba filmy jsou vytvořené z nepoužitých záběrů pro film Loď jménem Noc. Sochy na Náměstí Svornosti a Maillol byly příliš okázalé pro pusté záběry ze zamýšleného filmu. Také jsou ty záběry moc figurativní a v případě Negativních rukou jsou nepovedené. Nevím, jaký tam byl technický problém, ale červená na semaforu vypadá spíš jako krvavá skvrna.“ Negativní ruce je označení malířské techniky spojované s malbami v prehistorických jeskyních. Marguerite Duras

Marguerite Durasová vede rozhovor s významným scenáristou, producentem a novinářem Pierrem Dumayetem na téma slávy a způsobu, jak se v tomto kontextu přistupuje k ženám. Spisovatelka evokuje Micheletovu definici čarodějnice a nakonec sama hovoří o vlastním vnímání rozdílu mezi mužem a ženou.

Zcela unikátní portrét šestnáctiletého studenta Romaina Goupila od Marguerity Durasové. Budoucí slavný režisér je zde politickým aktivistou během stávky a trvá na nedostatku svobody projevu, mluví o hnutí středoškolských studentů, o politice a revoluci, která se musí provést, a o represi na různých středních školách. Durasová zajímavě střídá autentické záběry s rozhovorem.

Filmy Marguerity Durasové nelze převyprávět, protože nemají zápletku. Žena od Gangy je výsostně durasovské dílo, v němž se snoubí film-obraz a film-zvuk v jednom. Jsou spojené pouze materiální shodou okolností a stávají se bezprostřední diváckou výzvou. Nacházíme se asi někde v Normandii v přímořském letovisku. Ten muž, který sem přijel, tu asi hledá vzpomínky. Vždyť ty domy jsou mu povědomé a někde se tu seznámil s nějakou dívkou. To nejsilnější na spisovatelčině filmovém rukopise je schopnost potlačit či úplně eliminovat narativní a psychologické techniky. Ocitáme se tváří v tvář plátnu, na němž se pohybují nějaké postavy a něco říkají. Spíše kladou otázky, než by na nějaké odpovídaly.