Průhledná bytost: Pavel Koutecký

Manželství je cesta do budoucnosti, milenci se od svatebního oltáře v dokumentárních pasážích Pavla Kouteckého vydávají do animovaného světa Michaely Pavlátové. Rozkvetlá přítomnost jedné duše a dvou těl se mění ve vyprahlou ledovou poušť oddělených ložnic, deziluze a pastí.

Sklářští alchymisté, Josef Rozínek a René Roubíček, vdechují život skleněné myšlence. V přátelském zápolení mezi rukama a mozkem, hmotou a duší, formou a obsahem, tvarují neviditelné fluidum, které naplňuje průzračné hlavy, promlouvající křišťálovým životem.

Magicko-poetický portrét pražských, vídeňských i lublaňských staveb slovinského architekta a urbanisty představuje obrazovou esej, milostný dopis, kroniku i modlitbu v jednom. Elementární tvary do nebe sahajícího kamene, lyricky oblečené do světa a stínu, obtékají intimní prostor Plečnikovy tvorby i československých dějin. Pražský hrad, jehož obnovu dostal na starosti, se stává místem setkávání historických etap, režimů i srdcí. Jedno z nich patří Alici, dceři T. G. Masaryka, která píše Plečnikovi milostná psaní.

Časosběrný filozoficko-historický exkurz do prvního desetiletí polistopadové demokracie ústy Jana Rumla, Michaela Kocába, Martina Mejstříka a Kryštofa Rímského promlouvá o svobodě jednotlivce i společnosti. Všechny spojuje účast na sametové revoluci, nespokojenost s následujícím politickým vývojem i otázka, jak v něm žít a nezpronevěřit se sám sobě. Frustrující není samotná svoboda, ale hledání bodů, které ji ohraničí.„Lidi v sobě měli obrovské očekávání, které jim umožnilo přežít frustraci ze svobody, když se očekávání nenaplnilo, přišla společenská deprese.“

Dvojí znárodnění a trojí totalita lemují životy dvou českých Židů, kteří za druhé světové války nalezli nový domov v Chile. Kapitalista a komunista se nacházejí ve fiktivním sporu o pravdivý obraz totality. Ten však leží nad historickou zkušeností jednotlivce, ve společné přípravě chilského uvedení opery Brundibár.

Vidět včelu pod mikroskopem je jako dotknout se snu. Šamani v bílých pláštích v brněnském Ústavu přístrojové techniky odhalují haptický rozměr vědeckého bádání. Tvarují myšlenky, překračují hranice hmoty, pouští život do tepen drátů a kovového těla umělého dítěte, elektronového litografu.

Olympionik s mentálním postižením Bronislav Zemek není květina ve skleníku, ale příklad syrového nespoutaného lidství. Koláž expresivních fotografií Romana Sejkota, které roku 1994 vyhrály cenu World Press Photo, nahlíží do znepokojivě spontánního, groteskně svobodného světa bez masek a společenských bariér.

Po projekci snímku Občan Havel následuje diskuze "Aktivismus v pasivní společnosti?" v rámci série debat Café Evropa, pořádaných Europeem a Evropským parlamentem. Debaty se zúčastní Stanislav Daniel a Michaela Šojdrová, moderuje Viktor Daněk. Časosběrný portrét prezidenta Václava Havla, který po Kouteckého tragické smrti dokončil Miroslav Janek, nahlíží mezi lety 1992 až 2003 do zákulisí měnící se porevoluční společnosti. Krouží kolem všednodennosti občana, jenž se z režiséra sametové revoluce stal protagonistou absurdního divadelního představení. Intimní svědectví o proměně Havlovy společenské role podává obraz disidenta ve vysoké politice jako relikt doby. S nastupující žraločí garniturou nového tisíciletí se z nositele naděje stává hromosvod společenské frustrace z nenaplněných očekávání, symbol nedosažitelného mravního ideálu, o který je třeba stále usilovat. „Vstupujeme do éry stabilizované demokracie, která je charakterizována systémem určité dělby moci. Nejsem zdaleka vůdcem národa, který o všem rozhoduje a do všeho mluví.“ – Václav Havel

Co je pravda, jakou má barvu, číslo a obličej, ohledává střihová groteska v předvečer prvních svobodných voleb v Československu roku 1990. V orchestřišti čerstvě posttotalitních dějin se rozeznívá nová doba. V hemžení plakátů, hesel a prohlášení ji vyhlíží hejna lidí, kteří se slétávají na sochu Jana Husa, a kolem nich v červené kápi jezdí kat.

Problémy s nebem mají lidé odjakživa, tak jako hrdina studentského portrétu, novodobý ikaros, fotograf a výtvarník, který se na svém rogalu povznáší nad mravenčí lidskou každodennost. V oblacích se nikdo nemačká jako v tramvaji, je tam ticho, klid a natahuje se tam čas, je to místo, kde jsme každý výjimečný.

Čtvrtý Mnichov, hořící cirkus nebo kapitulace před realitou, tak nazývají někteří politici projednávání zákona o zániku České a Slovenské Federativní Republiky, které probíhalo v závěru roku 1992. Kamera, která toto dění zachycuje, není mouchou na zdi, ale dotěrným komárem, v jehož přítomnosti politici vypadávají z role a odhalují svou pravou tvář. Budovou bývalého Federálního shromáždění prochází nejen smuteční průvod za zemřelé bratrství, ale i busta T. G. Masaryka. Sametový rozvod československého manželství, které trvalo sedmdesát čtyři let, je tak i duchařským příběhem o zániku československé státnosti a nejisté budoucnosti země v chaosu. „Parlament se stal prostředím inflace slov, místem pro vybíjení ničím nepodložených ambicí, laboratoří pro osobní zhrzenost.“ – Jan Ruml