První světla

Režisér Ariel Feldman natočil svůj celovečerní debut s rukou v sádře a zlomeným srdcem. Kronika jeho vlastního milostného života se skládá z rozhovorů s bývalými partnerkami, ale i rodiči a blízkými. Bilancování ho zavádí k úvahám o povaze romantické lásky v současné éře svobodnějších, ale také nestálejších vztahů. Staré záběry z romantických dovolených střídají záznamy jeho současného osamělého bloumání bytem, venčení psa, ale i stříhání samotného filmu. Bezprostřední, sebezpytný snímek vychází ze spontánně natočených záběrů, které používají zrnitý filmový materiál i ruční digitální kameru.

Experimentální dokument se zabývá tématem tělesnosti a erotickou imaginací. Vzpomíná přitom na nejslavnější kurtizánu korejské historie Myeong Wol, která je dodnes ceněná také jako významná básnířka. První část filmu je pojatá jako evokativní filmová esej, která pomocí obrazových montáží a úsečných komentářů sleduje status kurtizán v tradiční společnosti na jazykových metaforách s broskvemi a parazity. Druhá část nás pak má převést do erotického snění. Jde o sestřih 79 explicitních filmů na téma tělesnosti, které jsou převedené do negativů a prezentované ve formě němého filmu. „Pornografické reklamy, studie lidského těla, thesaurus korejských krásek. Metafora, komprese a vyříznutí. Broskev jako metafora ženských genitálií. Příčina smrti při pohlavním styku. Utrpení ženských genitálií. Mýtus a uchovávání ženských genitálií. Pověst o Myeong Wol. Rituál vyvolávání duchů zasvěcený ženským genitáliím. Proměna hmoty.“

Experimentální dokument zprostředkovává traumatizující zkušenost „nucených zmizení“, k nimž dochází ve válkou zmítané Kolumbii. Ve filmu slyšíme výpovědi matek některých z desítek pohřešovaných mladých mužů. Doprovázejí je obrazy prázdných míst, kde byli ztracení spatřeni naposledy, ale i záběry ohně či dalších živlů, abstraktní sekvence barevných skvrn nebo prostě černé plátno. Dohromady snímek vytváří devastující impresi absence, nehostinných, opuštěných prostor, nad nimiž se vznáší přízračné vzpomínky na osoby, jejichž osud zůstává bolestnou záhadou. „Něco vám řeknu. Jedině Bůh to může změnit. Kolikrát už podepsali mírové dohody? A přesto masakry pokračují.“

Maďarský inscenovaný dokument zachycuje každodenní fungování komunity mladých, progresivně smýšlejících intelektuálek a intelektuálů. Poznáváme hodnoty, kterými se skupina zaštiťuje a které společně promýšlí, ale zároveň i určitou dosebezahleděnost a nedostatek empatie, které se tu navzdory teoretickým ideálům objevují. Provází nás postavy Noémie a Petriho, které jsou sice fiktivní, ale snímek vznikal pomocí improvizace. Scény společných setkání jsou točené v delších záběrech, v nichž se kamera pohybuje v kruzích kolem postav, čímž zdůrazňuje pospolitost a rovnostářství.

Režisérka Kristina Savutsina chtěla natáčet o incidentu z ukrajinského Kramatorsku, kde byla v osmdesátých letech omylem zazděna do panelového bytu kapsle s vysoce radioaktivním prvkem. Uvnitř kulisy vystavěné přesně podle původního bytu ale nakonec vznikl refraktivní dokument, který obrací pozornost k samotnému natáčení a k osobnosti své tvůrkyně. Svůj vztah s mužem, který je zároveň členem filmařského štábu, a další osobní prvky film nezaznamenává formou deníku, ale spíše sledu scén plných autofikční sebestylizace a narušujících hranice mezi kramatorskými reáliemi a zákulisím natáčení.

Ze série záběrů lidí prohledávajících skládku v konžském hlavním městě Kinshasa se přesouváme do ateliéru místního malíře, kterému pár dní před výstavou dojdou barvy. Jeho pokusy získat peníze a posléze zahájit kariéru pouličního křesťanského kazatele rámují dokufikční portrét města, kde nic nemá valnou cenu – včetně umění. Observační film nám zprostředkovává fascinující obrazy každodenního chodu Kinshasy a zároveň se nám skrze příběh hlavního hrdiny snaží přiblížit obtížnost existence ve městě tržišť, odpadků a slumů, kde umělecká tvorba rozhodně není považována za společenskou prioritu.

Pět herců hledá autorku v ironické esejistické spekulaci na téma vlivu bohatého Západu na africký kontinent. Snímek nás uvádí do situace, kdy se pětice herců sejde v zahradě koloniální vily, kde mají zkoušet divadelní hru z alternativní reality, v níž všechny mezinárodní organizace i neziskové iniciativy opustily východní Afriku. Režisérka hry však nedorazila. Bloumání herců prokládané záběry opuštěných exteriérů nicméně doprovází vypravěčský voice over, který nás seznamuje s řadou absurdních peripetií týkajících se divadelního projektu, ale především samotné situace současné Afriky. „Mladý muž jménem Mahoro, což znamená ‚mír‘. Je pouhou fikcí, výmyslem režiséra, a neměl by mít vlastní vůli ani moc. Ale tento muž míru dohnal režiséra na pokraj šílenství.“

Život obyčejných lidí ve čtvrti Chapéu Mangueira v Riu je ovlivněný dlouhodobým řáděním drogových gangů. Observační dokument nás zavádí do jedné ze zdejších domácností přežívajících v sousedství, kde často zní výstřely a kde policie se svými brutálními praktikami jen eskaluje celou situaci. Ve snímku, jehož název je portugalskou obdobou kondolenční fráze ‚Zůstává navždy v našich srdcích‘, režisérka přímo interaguje se svými protagonisty a natáčí je ruční kamerou v každodenních situacích. Zdůrazňuje tak míru, do níž se neustálý pocit ohrožení stal neopomenutelnou součástí jejich existence. „Bylo to v roce 2015, zcela náhodou, během mé první cesty do Brazílie, kdy jsem objevila čtvrť Chapéu Mangueira. Zabloudila jsem v úzkých uličkách a potkala jsem Sueliho, který pořádal grilovačku a s nímž jsem okamžitě pocítila spojení. Zaujatá a dojatá, a to i přes zjevné násilí, jsem se rozhodla přestěhovat se do Chapéu Mangueira.“ — Emma Boccanfuso, Business Doc Europe Zdroj citátu 

Götz Kubitschek je německý novinář, aktivista a zástupce ultrapravicového hnutí Neue Rechte. Je to také bývalý spolužák režiséra Gregora Centnera, který sám sebe charakterizuje jako liberálního levičáka. Centner na začátku autorského dokumentu Kubitscheka kontaktoval s nabídkou, že by o něm natočil film. Po dobu šesti let se pak scházeli a sdíleli vzpomínky na dětství a společné studium, ale především aby se bavili o Kubitschekově názorovém obratu k extrémní pravici. Výsledný snímek spoléhá na sílu bezprostředních záznamů společných rozhovorů a nahrávek, které si oba muži vzájemně posílali.„Nevím, jestli si uvědomuješ, co znamená natočit o mně film. Znamená to natočit film o nás a o hnutí, které zastupuji. Zvlášť za veřejné peníze. Už jen mluvit s námi, se mnou, znamená překro-čit určitou hranici.“ 

Día de los Muertos je osou autorského dokumentu, který nás uvádí do komunity v Oaxacké vysočině v Mexiku. Voice over stylizovaný jako hlas jedné z duší, které se během „dne mrtvých“ vracejí mezi živé, doprovází sérií výjevů zachycujících noční atmosféru jednoho z nejdůležitějších mexických svátků. Připomínka zemřelých, rej morbidních masek, atmosféra nočního veselí, ale i pocit vytržení z každodennosti a získání nové energie do dalšího života, to vše se potkává ve sledu situačních scén i čistě náladotvorných momentek.„Postupem času jsem pochopil, co Muertada znamená pro komunity v údolí Ella, neboť věříme, že se duše našich blízkých vracejí, aby s námi tančily.“ 

V režisérčině rodné vesnici na Sicílii je už po staletí zvykem pořádat v létě procesí věnované mučednici svaté Lucii. Jedna místní dívka je vždy zvolena, aby ztvárnila světici, která byla v době římského pronásledování křesťanů mnohokrát týrána různými mužskými autoritami. Autorka tu natočila sérii rozhovorů se ženami, které Lucii během let ztvárňovaly, a doplnila je o dobové amatérské záznamy procesí. Ukazuje tak nejen jak se proměňuje vnímání osobnosti světice z pohledu zástupkyň různých generací, ale zároveň předkládá historii sicilských žen jako takových, jimž je dokument také dedikován.

Pochybnosti o vlastní minulosti a rozpad dosavadních jistot přivádějí ukrajinskou režisérku Katerynu Ruzhynu k revizi starých amatérských videí. Při rekapitulování svého dětství v Záporoží objevuje stopy ruského kulturního vlivu a podrobuje vlastní paměť procesu dekolonizace. Retrospektivní rovinu doplňují necenzurované rozhovory z její pražské emigrace. S kamarádkami z Ukrajiny a Ruska si klade otázku, zda lze zachovat přátelství, když jsou vaše rodné země ve válce. Sebereflexivní esej o hledání rovnováhy mezi osobním a politickým dává prostor zranitelnosti, hněvu i formálnímu experimentu. „Život je o tom pochopit, co změnit můžeme, co změnit nemůžeme, a umět mezi tím rozlišit.”

Trojitý skok na ledních bruslích trvá pár vteřin, ale vyžaduje roky fyzického drilu a psychické izolace. Časosběrný portrét trojnásobné mistryně ČR v krasobruslení Barbory Vránkové zachycuje zlomové období mezi patnáctým a osmnáctým rokem života. Její dny vyplňuje online výuka, návštěvy fyzioterapie a hlavně přísná tréninková rutina. Kamera sladěná s pohyby protagonistky nás bere přímo na led, kde se skřípot nožů a dunění popových hitů misí s pokřikováním trenérů. Snímek bez umělého patosu sleduje, jak se mladá sportovkyně pád za pádem propracovává k preciznosti na ledové ploše a vlastní autonomii mimo ni. „Zvuk pro mě nikdy nebyl jen doprovodem obrazu. Postupně se stal i cestou k tématům, kterých se film dotýká. K výkonu, k očekáváním i k hledáním vlastního místa ve světě, který člověka neustále poměřuje výsledky.“ — Eliška Cílková Andršová, dok.revue