Ji.hlava Online

Po tři roky zaznamenává režisérka z oken svého bytu v 19. patře proměnlivou tvář Bogoty. V časosběrném materiálu se střídá den a noc, drobné situace v ulicích i velké události – ohňostroje, požár, demonstrace a nepokoje. Jejich politický kontext místy doplňuje zvuk televizních zpráv. Do pozorování města však postupně vstupuje také intimní život autorky: slyšíme rozhovory s jejím partnerem a čteme jejich vzájemné zprávy, od všedních otázek, co bude k večeři, až po vyhrocené okamžiky vztahu. Po smrti jejího životního a filmového partnera získává původně každodenní materiál nový význam. Zatímco obraz zůstává obrácený ven, k městu za okny, zvuk otevírá intimní prostor rodiny, jejíž členy a členky nikdy přímo nevidíme. Pohled z výšky zachovává odstup od dění hluboko pod okny, zároveň však zachycené obrazy prostupuje osobní zkušenost. Z fragmentů města, zvuků, zpráv a soukromých konverzací tak vzniká filmová úvaha o paměti, truchlení a významu, který obyčejné okamžiky získávají ve chvíli, kdy se stanou vzpomínkami. „Je to vyprávění v první osobě o rodině, která se dívá ven, zatímco příběh odehrávající se uvnitř ji postupně rozkládá.“ — Patricia Ayala RuizZdroj citátu: Rozhovor s režisérkou. ALZATE VARGAS, César. Entrevista a Patricia Ayala Ruiz: Un diálogo que no termina. Canaguaro: Revista de cine colombiano.

Autorka sa vracia na miesto, ktoré jej kedysi bolo domovom a má sa ním stať znova. V procese sa zbavuje pozostatkov zo svojho detstva, zatiaľ čo sa spolu s mamou snaží opäť si dom privlastniť.

Porosty a nerosty rozvětvují pohled do struktur, v nichž se les setkává se svým digitálním i filmovým odrazem. Zanořování do detailů zkoumá zároveň přírodu i možnosti jejího zobrazení: každé přiblížení otevírá další prostor. Vroucí vyznání hmotě, jež přesahuje svá zachycení a poznání vrací k úžasu. „‚Když se děje něco zajímavého, možná se rozhodnu namířit kameru opačným směrem‘ [říká Seppo Renvall], a často tak nachází něco subtilnějšího a výmluvnějšího než tu podívanou před sebou. Jeho sympatie patří drobnostem všedního života, nebo bych snad měl říct: empatie.“ — Klaus W. Eisenlohr Zdroj: Directors Lounge: Seppo Renvall — Times, Songs and Material.

Obývací pokoj jako jeviště, rodina jako svět uzavřený za sklem. Maja Penčič z domácích videí svého otce skládá obraz dětství plynoucího v rytmu svátků, her, jídla a televizního vysílání. Dlouhé statické záběry nechávají vyniknout všednodenní detaily a význam momentů, kdy se na něco čeká. Batolata se dožadují otcovy pozornosti, dítě se natahuje po kameře, pod vánočním stromkem čekají dárky. Do familiárních výjevů proniká hlas z televize, informující o zbraních a politice. Rodinný archiv se tak stává nositelem úvahy o limitech soukromého světa, který kamera konzervuje a zároveň vystavuje pohledům zvenčí. „Táta, táta, táta.“

Ostré paprsky křížového laseru rozvrhují intimní domácí zákoutí do vzájemně kolmých rovin. Světlo je skutečné, a přesto působí virtuálně: jeho chvějivost, zesílená rozkolísaným pohybem kamery a srážkami s texturami každodennosti, stojí proti neústupné geometrii, kterou podtrhuje vyměřující grafika. „Když jsem v temné komoře pozoroval zelený prostor osvětlený zelenými paprsky z křížového laseru, neubránil jsem se úvahám o povaze světla — něčeho tak důvěrně známého, a přece tak tajemného.“ — Yoshiki Nishimura

Indický režisér Kartikeya Saxena s kamerou prochází pražskou zoo a po telefonu sdílí své dojmy s matkou – zooložkou. Hovor napříč kontinenty otevírá téma lidské tendence projektovat do zvířat vlastní pocity a vzpomínky. Synovo básnické okouzlení a přesvědčení, že spatřil slzy v očích malé žirafy, ovšem narážejí na matčin vědecký racionalismus. Pozorná mezidruhová esej proměňuje pavilony s hrochy, anakondami nebo gorilami v divadelní jeviště, na němž se odehrává tiché drama o překonávání bariér – mezi synem a matkou i lidským a více než lidským. „Žirafy nemají slzné kanálky. Nevím, co jsi viděl.“

Formou bezprostředního videodeníku zachycuje Mariana Macháňová rodinné truchlení doprovázející umírání její matky. Kamera se pro režisérku stává nástrojem terapie i distance. Zaznamenává bloudění sterilními nemocničními chodbami, focení zřejmě posledního společného selfie na matčině nemocničním lůžku i rozprašování popela. Smiřování se se ztrátou v sobě zároveň nese úvahy nad etikou podobného natáčení. Autorka si klade otázku, zda je přijatelné vstupovat s kamerou do okamžiků největší zranitelnosti, pokud vám samotné natáčení pomáhá proměnit prchavé fragmenty v něco stálého a zpracovat tak žal. „Tak jsem si řekla, že se vyléčím filmem.“

Hybridní polohraný experiment začíná jako anketa o drobných krádežích v obchodech. Poměrně střízlivá analýza systémového přesouvání přebytků však zakrátko zmutuje v konspirační sci-fi, jehož paranoidní mladí hrdinové nacházejí souvislosti mezi kryptozoologií, technofeudalismem a vesmírnými entitami. Snímek s vyhraněnou lo-fi estetikou staví logiku současného konzumerismu na roveň iracionální víry v mimozemšťany. Co když je ale právě návrat k mýtům a magickému myšlení tou nejúčinnější formou kolektivní rezistence vůči globálním krizím dneška?  "Proč my máme zachraňovat svět?"

Frankistický režim ve Španělsku si v průběhu čtyřiceti let vyžádal desetitisíce mrtvých a zmizelých. Zlověstná topografie teroru spočívá ve stovkách masových hrobů, kde končila těla zmizelých, zbavená vlastní identity a osudu. Kolosálním mementem pohnuté doby je zlověstný monument stvořený z ostatků tisíců anonymních identit, který nese pouze dvě jména – Francisca Franca a José Antonia Prima de Rivery. Tvůrci filmu navštěvují společně s archeology kontroverzní památník Údolí padlých (Valle de los Caídos) a pokouší se pomocí nových forenzních metod odhalit alespoň zlomek příběhů a identit, které se skrývají v lesích, polích a jeskyních.„Násilné zmizení probíhá ve třech fázích. Nejprve dojde k únosu. Poté k vraždě. To, co však tento zločin skutečně charakterizuje, je násilí páchané na důkazech: všechny stopy jsou zahlazeny, těla ukryta a svědci umlčeni.“

Prasata jsou lidskými souputníky po několik tisíciletí. Prase domácí se stalo hospodářským zvířetem, potravou, komodifikovaným spotřebním zbožím. Jak se proměnil vztah člověka k tvorům, kteří k nám mají evolučně tak blízko? Filozofické a antropologické pojednání představuje novou disciplínu genetického inženýrství naplňovanou v praxi – prasata se stala pěstiteli srdcí pro lidi. Jak vnímáme tvora, v němž bije srdce určené k transplantaci do lidského těla? Dochází k symbolickému sbližování druhů? Snímek otevírá perspektivu etického chovu prasat jako počátek nové éry humanistické genetiky.„Je vaše srdce součástí toho, co určuje, kým jste? Uchovává vzpomínky na první polibky, zmařené sny, letní dny a prožitý život? Nebo je to jen sval, který pumpuje krev do celého těla?“ Zdroj citátu.

Po druhé světové válce bylo do Baltského a Severního moře potopeno přibližně 1,6 milionu tun nevybuchlé vojenské munice. O desítky let později se tato válečná zátěž stala součástí mořského ekosystému a ohrožuje ryby, pobřežní ekonomiku i nové stavební projekty. Film sleduje vědce, rybáře i obyvatele pobřeží, kteří se s jejími následky denně potkávají a pokoušejí se hledat řešení problému, jehož skutečný rozsah zůstává skrytý pod hladinou. Od drobných organismů postupně přechází k rozsáhlým oblastem zasaženého moře a lidským aktivitám, které jsou s nimi nevyhnutelně propojené. Výrazný ekologický apel přitom nevytváří prostřednictvím katastrofických obrazů, ale pomalým, meditativním pozorováním krajiny nad i pod hladinou. Moře se stává tichým svědkem lidského jednání i prostoru, do něhož se dějiny fyzicky propsaly. Snímek tak připomíná, že následky válečných rozhodnutí nekončí s válkou, ale mohou po generace proměňovat přírodu i život lidí, kteří ji obývají.„Plavete v neznámých vodách nebo třeba jen v temném rybníce a máte ten nepříjemný pocit, jako by vás každou chvíli měl někdo chytit za nohu.“ — Agnė Dovydaitytė, Alexander BelinskiZdroj citátu: EAVE. 

Odstěhovat maximum sentimentu, přetřít a přestavět vzpomínky na dočasný domov se snaží čtyři studenti a studentky, kteří kvůli finanční tísni bydleli v budově UMPRUM. Animace prostřednictvím fotogrammetrického záznamu skládá a zase rozkládá tvář historické budovy, již studentstvo mění za novou, moderní, s vyžehlenou a přísně skleněnou tváří. „Byt číslo je nejen dokumentárním snímkem, ale také ódou na budovu, kterou někteří z nás mohli na určitou dobu nazývat domovem.“

Nieves si nepřeje nic jiného než mít králíka. Nebylo tomu tak vždycky. Po podvázání vejcovodů se probudila a zatoužila po ušatém kamarádovi. Nieves je totiž mentálně postižená. Po smrti matky žije se svou sestrou v dělnickém domku na okraji Madridu, pracuje u prádelního mandlu (kalandru), kde se jí za okny prohánějí králíci.calandra (šp.) – průmyslový žehlicí stroj používaný v profesionálních prádelnách (hotely, nemocnice, prádelenské provozy) k žehlení a sušení plochého prádla.Zdroj citátu

Afričtí studenti filmové školy se rozhodnou natočit film o sexuálním obtěžování na pracovišti. Chtějí z toho mít komedii, protože humor podle jejich názoru lépe prodává závažné sdělení. Svůj záměr konzultují se sestrou jednoho ze členů štábu. A mladá feministka s nimi začne vytvářet úplně jiný příběh…„Členové redakční rady Cinergie, kteří se sešli, aby vybrali vítězný film v kategorii Young Belgian Talents, vyzdvihli originalitu tématu, jeho aktuálnost ve světě, kde ženy stále musí bojovat o respekt, a nápaditost jeho zpracování, a cenu udělili filmu Citlivé téma od Niny Hamzeh a Mathise Albeta.“ — The Millenium Festival

Obavy všedního dne, prosakující ven, skrze naše okolí i nás, skrze genereace. Film o obavách, strachu a starostlivosti mojí babičky a mámy.

Bolestivé je už jen to, když musíte opustit místo svého původu, jako se to stalo Alimu Al Azharimu v roce 1948 při vysídlování palestinských obcí v důsledku vzniku Státu Izrael. Ještě trýznivější může být skutečnost, když už se není kam vracet, protože taková lidská osada zanikla. V exploračním dokumentu se Ali ve společnosti režiséra a kameramana po desetiletích vypraví na cestu zpět do prostoru bývalé vesnice Saffuriya, kde sice už nežijí lidé, ale jinak tu bují bohatý život. Ali umí pojmenovat biologický druh každé rostliny, každého stromu a keře. Všech se jich dotýká, ochutnává je. Jsou to jeho staří známí. „Zatímco někteří lidé se vidí jako moucha na zdi, já se vidím jako moucha v polévce!“ — Avi MograbiZdroj citátu: Cineaste

„Tady to furt bouchá,“ svěřují se kameře obyvatelé Lymanu, ukrajinského města ležícího zhruba deset kilometrů od fronty. Dariia Kovalchuk se sem vydala z Prahy se svou kamarádkou. Donbas si pamatuje jako místo bezstarostných prázdnin a usínání pod hvězdami. Teď však nachází prázdné ulice a domy poznamenané ruským ostřelováním. Osobní cestovní deník zachycuje její probírání se vzpomínkami i letmá setkání s lidmi a kočkami. Návrat do krajiny dětství, kterou válka proměnila k nepoznání, se stává hledáním toho, co z někdejšího domova přetrvává a co lze uchovat alespoň ve filmových obrazech.„Když se dnes řekne Donbas, jako první vás napadnou zničená města a domy. Ale já si ho pamatuji jako místo svého šťastného a bezstarostného dětství.“

Epistolární filmík o přátelství.

Apokalyptické cinéma vérité ukazuje socio-ekonomickou situaci zapadlé íránské vesnice, kterou sto dvacet dní v roce bičují prudké písečné bouře. To není výjev z apokalypsy, ale syrová realita obyvatel Tádž Miru v provincii Jižní Chorásán. Jejich jediným zdrojem příjmu jsou ručně šité panenky dotuk, tradiční rituální předmět, který se stává komoditou. „Obyvatelé vesnice oživují panenky svých předků jako prostředek k přežití a čelí tak křehké hranici mezi kulturním dědictvím a drsnou současnou realitou.“ 

Režisér Ariel Feldman natočil svůj celovečerní debut s rukou v sádře a zlomeným srdcem. Kronika jeho vlastního milostného života se skládá z rozhovorů s bývalými partnerkami, ale i rodiči a blízkými. Bilancování ho zavádí k úvahám o povaze romantické lásky v současné éře svobodnějších, ale také nestálejších vztahů. Staré záběry z romantických dovolených střídají záznamy jeho současného osamělého bloumání bytem, venčení psa, ale i stříhání samotného filmu. Bezprostřední, sebezpytný snímek vychází ze spontánně natočených záběrů, které používají zrnitý filmový materiál i ruční digitální kameru.

Andrea Culková pět let sledovala unikátní politický experiment: zhruba 800 náhodně vylosovaných Evropanů a Evropanek různých generací – studentů, dělníků i seniorů – dostalo šanci rozhodovat na půdě Evropského parlamentu o budoucnosti kontinentu. Konfrontace odhodlaných občanů a občanek s opatrnými politickými elitami odhaluje mechanismy systému, který je možná sám příčinou mnohých současných krizí. Analytickou observaci autorka protkává performativními rituály, černým humorem i obecnějšími úvahami nad tím, zda dokážeme zavést potřebné změny dřív, než se stav demokracie i životního prostředí dostanou do bodu bez návratu. „Pojďme udělat koperníkovský obrat – od Organizace spojených národů k sjednoceným lidem.“

Násilí páchané na ženách je samo o sobě citlivé téma, především s ohledem na psychiku obětí těchto otřesných činů. Tři filmařky se přesto rozhodnou pro radikální tvůrčí a občanské gesto. Záznamy anonymních výpovědí znásilněných žen se stávají textovým podkladem pro scény, ve kterých přehrávají fatální čin z perspektivy oběti. S absentujícím násilníkem a v stupňující se imerzi se inscenovaný prožitek začíná až děsivě blížit tomu skutečnému. Zkušenost, které nejde porozumět ani ji simulovat, k nám prostřednictvím aktérek filmu promlouvá řečí svíravých tělesných reakcí a upřímných lidských emocí. „Vždycky jsem v sobě nosila touhu prolomit mlčení.“ — Mariia Lapidus, Rephrase Mag Zdroj citátu

V prostředí zamrzlého jezera matka doprovází dceru syrovým a intimním rituálem očisty. Skrze dotek ledové vody, rozpletené vlasy a symbolický pohřeb uzavírají bolestnou ztrátu nenarozeného dítěte a nacházejí skrze vzájemnou přítomnost cestu od smutku k přijetí.

Na vyhlídce Sderot umožňuje návštěvníkům mincový dalekohled, který se po vhození pěti šekelů otevře na dvě a půl minuty, zahlédnout ruiny Gazy.„Soucit, i když se to zdá téměř nemožné, může být jediným výchozím bodem, od kterého může začít uzdravení.“Tento film vznikl nezávisle díky dobrovolné spolupráci všech tvůrců. Žádný člen tvůrčího ani produkčního týmu ani žádný člen filmového štábu neobdržel za svou práci na filmu žádnou finanční odměnu.

Experimentální dokument se zabývá tématem tělesnosti a erotickou imaginací. Vzpomíná přitom na nejslavnější kurtizánu korejské historie Myeong Wol, která je dodnes ceněná také jako významná básnířka. První část filmu je pojatá jako evokativní filmová esej, která pomocí obrazových montáží a úsečných komentářů sleduje status kurtizán v tradiční společnosti na jazykových metaforách s broskvemi a parazity. Druhá část nás pak má převést do erotického snění. Jde o sestřih 79 explicitních filmů na téma tělesnosti, které jsou převedené do negativů a prezentované ve formě němého filmu. „Pornografické reklamy, studie lidského těla, thesaurus korejských krásek. Metafora, komprese a vyříznutí. Broskev jako metafora ženských genitálií. Příčina smrti při pohlavním styku. Utrpení ženských genitálií. Mýtus a uchovávání ženských genitálií. Pověst o Myeong Wol. Rituál vyvolávání duchů zasvěcený ženským genitáliím. Proměna hmoty.“

Jaké stopy zanechává život zasvěcený umění v rodinných vztazích? Blanka Kulová stříhá film o svém otci Vlastimilu Kulovi, známém českém fotografovi aktů a erotických snímků, jehož monografii vydalo slavné nakladatelství Taschen. Místo oslavného portrétu umělce však vzniká intimní konfrontace otce a dcery. V civilních rozhovorech se vracejí k rozvodu rodičů, bolestným vzpomínkám na dětství i pocitu opuštění, který Blanka sdílí se svými mladšími sourozenci. Přes výčitky a dlouholetá nedorozumění mezi nimi nechybí humor, vzájemná blízkost ani snaha najít k sobě cestu. Většina snímku se odehrává na venkovské chalupě, kterou Kula postupně opravuje, fotografuje zde mladé modelky a přemýšlí o vlastní tvorbě. Někdejší sláva však pohasíná a právě dcera mu paradoxně pomáhá hledat kurátora pro novou výstavu. Film bez příkras odhaluje rozpor mezi uměleckou seberealizací a odpovědností vůči blízkým. Zároveň zachycuje křehký proces sbližování dvou lidí, kteří se pokoušejí porozumět své společné minulosti.„Já jsem umělec – nejsem normální člověk.“

Kritická ekologická esej i uhrančivá krajinná meditace odkrývá tajemství recyklace toxického elektronického odpadu v Evropské unii. Nezisková organizace Arnika zjistila, že zodpovědná Evropa problém vyřešila jeho přesunutím do rozvojových zemí. Na březích Thajska se hromadí výsledky evropské politiky. Odpad, jehož likvidace představuje zdravotní riziko, končí právě tam.„Kdybych dělal jen umění, hrozně bych se styděl, protože to prostě není dostatečné.“ — Vladimír Turner, Artzóna

Tisíce jednobuněčných slizovek ve frenetickém reji tančí na skladbu Joshuy Borina z alba britské klavíristky Hannah Watson Emmrich. Vědecké záznamy z mikroskopu se mění v umělecký artefakt, vtahující hudebně mikrobiologický ekosystém buněk, které se spojují do koordinovaného slimákovitého útvaru známého jako grex.„Věda často vytváří skrytou krásu dlouho předtím, než si uvědomíme, že může rezonovat daleko za hranicemi laboratoře.“ — Jitka Čejková

Experimentální dokument zprostředkovává traumatizující zkušenost „nucených zmizení“, k nimž dochází ve válkou zmítané Kolumbii. Ve filmu slyšíme výpovědi matek některých z desítek pohřešovaných mladých mužů. Doprovázejí je obrazy prázdných míst, kde byli ztracení spatřeni naposledy, ale i záběry ohně či dalších živlů, abstraktní sekvence barevných skvrn nebo prostě černé plátno. Dohromady snímek vytváří devastující impresi absence, nehostinných, opuštěných prostor, nad nimiž se vznáší přízračné vzpomínky na osoby, jejichž osud zůstává bolestnou záhadou. „Něco vám řeknu. Jedině Bůh to může změnit. Kolikrát už podepsali mírové dohody? A přesto masakry pokračují.“

V budoucnosti bez představivosti znamená vyprávění příběhů jen recyklaci minulosti. Dobový návod namluvený umělou inteligencí provází tvůrce spojováním fragmentů starých příběhů a odhaluje, že tvoření je konstrukcí, nikoli vynalézáním. Film je součástí programu DELTA | Emerging Italian Filmmakers Across Europe: A Project by Bellaria Film Festival.

Edison je pouliční prodejce sorbetu, který musí vyprodat všechny zásoby, aby mohl oslavit Vánoce, kterými žije celá Manila, jinak nedostane volno. Jenomže zákazníci a zákaznice se moc nehrnou. Observační portrét otevírá intimní pohled na realitu nejen filipínských pracovníků a pracovnic v obchodu a službách a tematizuje otázku pracovních podmínek a práva na odpočinek. „Vitali využívá film jako prostor pro reflexi a konfrontaci, v němž propojuje osobní zkušenosti s širšími systémovými reáliemi filipínské společnosti.“ 

Ve světě plném hranic představuje film umění, kde přechod z jednoho místa na druhé je až neuvěřitelně snadný. Experimentálně pojatý found footage dokument řadí za sebe záběry z filmů různé provenience, které mají společné to, že tematizují exulantskou zkušenost. Postavy odlišného genderu, barvy pleti i kulturní zkušenosti si předávají slovo a vypovídají o pocitu vykořenění, hledání identity nebo o své neviditelnosti v očích většinové společnosti. Univerzálnost takové existenciální situace stvrzuje fakt, že ačkoli promlouvají různými jazyky, jako by hovořily jedinou řečí smutku a naděje.„Jazyky jsou živé organismy a každý z nich v sobě nese celý vesmír.“ — Lost for Words, přednáška-performance Silvie Maglioni a Graema Thomsona Zdroj citátu

Dospělí tam nejsou. Děti si hrají, předvádějí scény. Scénář, který skrze nápodobu inscenují, je svět, v němž vyrůstají. Je to děsivý, krutý svět: jsme to my. Ale ony to jen předstírají.Film je součástí programu DELTA | Emerging Italian Filmmakers Across Europe: A Project by Bellaria Film Festival.

Co všechno se děje a vyjevuje mezi světem, kamerou a publikem? Střihový film komponovaný z materiálů festivalových Minut z Jihlavy do hlavy, záznamů masterclass a rozhovorů propojuje úvahy hostů a hostek MFDF Ji.hlava o tom, jak vzniká význam, co s realitou dělá filmové zobrazování a jak rytmus, střih, zvuk či tvůrčí volby proměňují naše vnímání reprezentované skutečnosti. Autorské vnímání a metody i otázky po povaze dokumentu se skládají do úvahy o filmu jako způsobu poznávání a o prostoru, kde lze pochybovat, objevovat souvislosti a znovu promýšlet svět i vlastní pohled na něj. „Otázkou dokumentárního filmu není, zda nabízí věrné zobrazení skutečnosti. Otázkou je, jaké pohyby myšlení umožňuje.“ — z komentáře ve filmu

Palestinský režisér Kamal Aljafari se po tříleté nepřítomnosti vrací do domu svých rodičů a sleduje v televizi zprávy z rozbombardované Gazy. Zpravodajské záběry zničených domů, ohořelých aut a lidí shánějících pitnou vodu proměňuje v home video zbavené původního informačního charakteru. Přibližuje gesta, tváře a detaily v pozadí a upravuje zvuk, takže ne všechny palestinské hlasy k nám dolehnou. Neustálé upozorňování na mediální zprostředkovanost jedné z největších humanitárních krizí posledních desetiletí dává vyniknout faktu, že výrazná medializace násilí nedokáže zabránit jeho pokračování.„Obraz vyjadřuje to, co slova nedokážou.“

Inspirovaná básnickou Knihou otázek od Pabla Nerudy, obrací finská vizuální umělkyně Heidi Piiroinen pozornost k samotné materialitě 16mm filmu. S využitím chemické techniky zvané mordançage rozleptává filmový pás, odlupuje vrstvy emulze a vytváří závojovité, neustále se proměňující textury. Tekutá estetika obrazu zhmotňuje říční proudy, delty a mokřady. Voda zde vystupuje jako živý organismus s vlastní pamětí, jehož proudění připomínají cestu krve oběhovým systémem. Neustálý pohyb se stává metaforou lidského bytí.   „Proč mi vlny kladou stejné otázky, jaké kladu já jim?“ 

Člověk jako metabolický proces – lidské útroby jsou hlavním aktérem videoeseje, která se na trávicí trakt dívá z hlediska současné filozofie a teorie umění. Nazvaná podle slovního spojení, jež vzniklo spontánně na soustředění pěveckého sboru CÉN, ohledává otázky o vztahování se k tradici a minulosti, kterou jsme neprožili/y, ale přesto nás ovlivňuje. „Pokud tradice spočívá v úctě k minulosti a jejím udržování při životě, pak se utváří tím, že ji nikdy nenecháme zemřít.“

Maďarský inscenovaný dokument zachycuje každodenní fungování komunity mladých, progresivně smýšlejících intelektuálek a intelektuálů. Poznáváme hodnoty, kterými se skupina zaštiťuje a které společně promýšlí, ale zároveň i určitou dosebezahleděnost a nedostatek empatie, které se tu navzdory teoretickým ideálům objevují. Provází nás postavy Noémie a Petriho, které jsou sice fiktivní, ale snímek vznikal pomocí improvizace. Scény společných setkání jsou točené v delších záběrech, v nichž se kamera pohybuje v kruzích kolem postav, čímž zdůrazňuje pospolitost a rovnostářství.

Lesy a houby se dorozumívají stejně jako lidé. Italské Dolomity na kopcích nad údolím Val di Fiemme se v reflexivním situačním dokumentu stávají epicentrem vizionářského experimentu, který mapuje komunikaci stromů a dalších lesních entit. Organické signály stromů, keřů, živočichů i hub v lesním společenství jsou pro přítomné ekology, lesníky a vědce příležitostí k výzkumu chování biologických ekosystémů i záchraně poškozeného lesa. Po několika letech ničivých zásahů přírody (hurikán Vaia) i člověka (kůrovec jako důsledek sucha) nabízí aktéři a aktérky filmu systémové řešení – zachráníme stromy a jejich unikátní ekosystém pochopením jejich řeči.„Devět roků louka, devět roků les, pak přichází přislíbený čas, kdy co bylo kdysi, přijde zas.“

„Školní jídelna byl vždycky strašák, ale nemělo by to tak bejt.“

Půda je přírodním i kulturním prostorem a pamětí: ve svých vrstvách nese hlad i obživu, péči i drancování, vědění i tajemství; je zdrojem a hrobem. Etnograficko-umělecký výzkum erozí sužovaného Alenteja na jihu Portugalska pojí rotoskopie archivních filmů, animované herbáře, chromatogramy zeminy a elektrické signály rostlin přeložené do zvuku. Záběry regenerativního hospodaření jsou vyvolané v lázni z žaludů korkových dubů. „Při výzkumu regenerativních postupů na erodovaných půdách v Montemor-o-Novo na jihu Portugalska — v místě, kde jsem pět let žila a zapojovala se do zemědělského i kulturního života — jsem si začala klást otázku: jak dát promluvit půdě a jejímu složitému předivu bytostí, věcí a vztahů?“ — Daniela Rodrigues

Na setkání občanů Salaše nad historickými kronikami se otevírá otázka, co je důležité ze současnosti zapsat a zachovat pro budoucí generace. Názory se liší, kronika ovšem vždy nevybíravě vytvoří jen jeden obraz a odkaz obce. Film tak kromě životů jednotlivců sleduje i životy vznikající mezi nimi.

Labe. Páteřní řeka Evropy, korigovaná a spoutaná jezy, přehradami, hrázemi. Řeka, sloužící jako zdroj vody, dopravní kanál i přirozená hranice zemí a regionů. Hypnotická audiovizuální esej nás ponoří do historie budování koridorů řeky i jezů, v mlčenlivých obrazech ukazuje industriální symfonii vodních děl a staveb industriálního věku, stejně jako prvek vody coby nespoutaný živel. Pouť od pramene řeky v Krkonoších až do estuária ústícího v Severním moři představuje přirozenou cestu v koloběhu vody i výpravu do fascinujících hlubin soužití člověka a řeky, bez které by nebyl život představitelný.„Labe je filmovým průzkumem, který proniká hluboko pod povrch viditelné skutečnosti a odhaluje stopy lidské činnosti. Dokumentarista Timo Großpietsch tímto snímkem uzavírá svou trilogii Město, Krajina, Řeka.“Zdroj citátu.

V Britské Kolumbii, jednom z nejřidčeji osídlených regionů západního světa, se lesní požáry staly trvalou součástí života. Tamní společnost poznamenává závislost na návykových látkách i násilí a všude zůstávají stopy nepřítomnosti: spálené lesy i silnice lemované plakáty pohřešovaných lidí. Nikola Klinger natočil film o lidech, kteří čelí složitým výzvám, a přesto věří v lepší budoucnost. Skrze vzájemně propojené osudy místních skládá film vrstevnatý portrét krajiny a vztahu lidí k divočině, její magii a mýtům. Místní žijí ve stínu nevyjasněných úmrtí a zmizení mladých lidí. Únik před problémy nacházejí v sousedské soudržnosti a novodobých rituálech, jako je demoliční derby na místním vrakovišti. „Tam venku v buši je něco živého, cítíš to, ale nevidíš to.“

Intimní dokument sleduje budoucí nevěstu, která podle tradice mandingské kultury musí tři dny před svatbou strávit v izolaci. Ticho vyvolává otázky: Bála se i matka? Jak být jemná, silná a opravdová? Mezi rituály a modlitbami žena zakouší hlubokou introspekci. A tuší, že jí ani zdaleka nebylo řečeno vše. „Je to velmi osobitý filmový žánr, protože v něm prožíváme jedinečné a nezapomenutelné okamžiky.“ — Zeinab Soumahoro, Abidjan.netZdroj citátu

Autem sice duní popový hit „Lásko má, já stůňu“, ale dvojice kamarádek nemá na romantiku náladu. Vybavené parukami a kečupem se vyrážejí pomstít klukovi, který jedné z nich ublížil. Rozjívená road movie Karolíny Hovězákové převádí ženský vztek do ustavičného pičování, drobných výtržností a spikleneckého smíchu. Cesta za odplatou se současně stává vyznáním přátelství, díky němuž přestává být ublížená láska středobodem jejich světa. Roztřesená digitální kamera a okázale neumělé prolínačky dávají chaotickému tažení podobu punkového videa, které se odmítá podřídit jak estetickým, tak společenským konvencím. „To prej není dobré, když kouříš a u toho jíš, že z toho můžeš dostat větší rakovinu.“

Ze série záběrů lidí prohledávajících skládku v konžském hlavním městě Kinshasa se přesouváme do ateliéru místního malíře, kterému pár dní před výstavou dojdou barvy. Jeho pokusy získat peníze a posléze zahájit kariéru pouličního křesťanského kazatele rámují dokufikční portrét města, kde nic nemá valnou cenu – včetně umění. Observační film nám zprostředkovává fascinující obrazy každodenního chodu Kinshasy a zároveň se nám skrze příběh hlavního hrdiny snaží přiblížit obtížnost existence ve městě tržišť, odpadků a slumů, kde umělecká tvorba rozhodně není považována za společenskou prioritu.

Po smrti otce při útoku dronu zůstává dvanáctiletý Mohabat se dvěma staršími bratry bez rodičovské ochrany. Otec je okolím vnímán jako mučedník a hluboká víra v Boha a následování Koránu pomáhají chlapcům přijmout bolestnou ztrátu jako součást Boží vůle. Mohabat se dostává do městského sirotčince, kde se ukazuje, že jeho zkušenost není výjimečná – mnoho zdejších dětí přišlo v důsledku války o rodiče a další blízké. Mezi chlapci přesto vznikají přátelství a společně si vytvářejí alespoň dočasný pocit bezpečí. Po psychickém zhroucení se Mohabat vrací do rodné horské vesnice, chodí do školy, pomáhá při sklizni a navštěvuje svého bratra Aja. Když starší bratr a nejbližší ochránce Mawladdin odchází přes Írán do Evropy, musí se stále osamělejší Mohabat postupně naučit spoléhat sám na sebe. Jeho jemný voiceover provází citlivý portrét předčasného dospívání, v němž se osobní utrpení prolíná s širšími sociálními důsledky dlouhotrvajícího konfliktu. Výpravné obrazy monumentálních afghánských hor i pestré městské krajiny přitom vytvářejí působivý kontrast ke všudypřítomným stopám války.„Chtěl bych jít do nebe. Protože to tam musí být hezké.“

Když mladý ruský režisér vyplňuje žádost o trvalý pobyt v Česku, jako otcovo povolání uvádí raději jen „učitel“. Ve skutečnosti je jeho otec vlivným ruským politologem, který schvaloval anexi Krymu a dodnes obhajuje Putinův režim. Georgij Mežujev se v osobním dokumentu, tvořeném archivními domácími videi i videohovory na dálku, snaží pochopit otcův ideologický postoj. Proč pomáhal legitimizovat systém, kvůli němuž teď jeho synovi hrozí vězení za spolupráci s opozičními médii? Intimní snímek reflektuje probíhající válečný konflikt skrze pohled do propasti mezi synovskou láskou a morální odpovědností.„Můj protest proti režimu byl protestem proti otci.“

Starý pes a člověk prožívají svůj vzájemný vztah utvářený časem – od vysněných vzpomínek na dětství strávené v horách až po současnost v malém bytě. V tichém rozhovoru beze slov se proplétá lidská a zvířecí paměť. Film je součástí programu DELTA | Emerging Italian Filmmakers Across Europe: A Project by Bellaria Film Festival.

Poetický experimentální film o paměti, násilí a tíživém dědictví poválečného etnického čištění v Československu, se vrací do okolí Bukové hory na Broumovsku, kde byly roku 1945 zavražděny nebo ubity ženy, děti a staří lidé. Prostřednictvím animací, archivních filmových materiálů a observačních záběrů zkoumá, jak trauma etnického násilí přetrvává v lidech i v krajině. „Jsou místa, kde se stala chyba. Skončila válka, role se obrátily. Ti, kdo byli vespod, rychle získali navrch, prosby o život nebyly vyslyšeny, odplata převážila nad vším ostatním.“ Zdroj citátu: etc. galerie

Standardní telefonní podvod se mění v terapeutické sezení v momentě, kdy umělkyně s tvůrčím blokem odmítne hrát roli pasivní oběti. Namísto típnutí hovoru nebo výsměchu nabídne falešnému IT technikovi vlastní citovou prázdnotu a pocit vyhoření. Záměrná manipulace na obou stranách telefonní linky postupně přerůstá v intimní zpověď dvou osamělých cizinců, kteří jsou oběťmi téhož vykořisťovatelského systému. Krátkometrážní esej o globální nerovnosti a odvrácené straně online vigilantismu umně balancuje mezi absurditou, sarkasmem a tragédií.„Dnes je známo, že mnohá takzvaná podvodná call centra nejsou jen pochybná pracoviště. Jsou součástí rozsáhlejších struktur, v nichž dochází k vykořisťování, nucené práci a obchodování s lidmi.“

Naomi je třiadvacetiletá Francouzka se senegalskými kořeny. Její rodiče konvertovali k islámu a ona teď konvertuje k judaismu. Kombinace osobní zpovědi a umělecké instalace přesazuje mladou ženu do pozic, z nichž prozkoumává různé aspekty své identity a pátrá po významu komunity a podstatě náboženské víry. „Výsledné formy nejsou pouhou dokumentací, ale transpozicí, ba dokonce sublimací společné zkušenosti.“ — Le Fresnoy Studio national des arts contemporains Zdroj citátu: https://www.lefresnoy.net/en/ecole/etudiant/627/

Veľká noc je najväčším kresťanským sviatkom v roku. V príkladnej podtatranskej dedine Lendak je prežívanie viery spolu úzko späté. Mladá generácia filozofuje nad vlastným spôsobom ich zachovania.

Binarita pod drobnohledem: Nanotechnologickou laboratoří prostupuje zvědavost, nebinární tělo však nesmí pózovat nahé. Esej s věcností vědeckého výkladu přechází od kresby těla vystaveného chladu laboratoře k návodným vizualizacím, zatímco se noří do částic organické i umělé hmoty. Tělo se v proměnách zobrazení stává zrcadlem technických procesů i objektem, u něhož poznávající pohled naráží na pravidla zviditelňování. „A nakonec, ať už chci vyjádřit cokoli, do slov se to jen tak nevejde.“ — Kwan Q Li Zdroj citátu: Oui.Gallery.

V roce 2002 na střední škole v Severní Karolíně hromadně omdlela skupina roztleskávaček. Patnáctiminutový snímek se tento záhadný incident nesnaží rekonstruovat. Pomocí found footage videí z internetu rozebírá mýty a rituály amerických středních škol. Šepot dospívajících hlasů, tísnivé ambientní zvuky a záměrně deformované obrazy dívčích těl v předepsaných pózách odkrývají vrstvy latentního, genderově podmíněného násilí. Lynchovská koláž z fragmentů kolektivní paměti rámuje kolaps středoškolaček především jako formu fyzického vzdoru vůči nepolevujícím nárokům a požadavkům systému.„Střední školy zůstávají kolébkou světa, který je rozdělen podle pohlaví, šablonovitý a hierarchický. (…) Zajímalo mě, jak byla tato měkká síla, tyto všední obrazy hluboce vryté do naší kolektivní představivosti znovu využity a zkresleny.“ — Lilith Grasmug, z rozhovoru pro FID Marseille.

Animovaný portrét o samotě uprostřed davu a touze po blízkosti beze slov promlouvá prostřednictvím záhybů roztančených látek. Smělá intimita a plachá smyslovost rozevlátého vlasu, lesklých vláken plesových šatů, uklidňující bělosti ložního povlečení i textury nahé lidské kůže se odváží tam, kde slova nestačí. „Kéž bychom se mohli znát bez nutnosti mluvit.“

První vesmírná stanice NASA se jmenovala Skylab a během 24 týdnů se na ní v letech 1973 a 1974 vystřídaly tři posádky. Členové té poslední z nich se zapsali do dějin mimo jiné jako první astronauti vůbec, kteří vstoupili do stávky. S ohledem na citlivou povahu zdrojových materiálů sledujeme dokumentární rekonstrukci, ve které vystupují herci v improvizovaných kulisách a strukturu vyprávění udávají inscenované repliky komunikace mezi Skylabem a vesmírným střediskem. O to víc ale vyniká tísnivá atmosféra pracovních podmínek, kdy jsou zástupci náročné profese úmyslně tlačeni za hranu svých možností.„Žít pro mě neznamená jen přežívat. Žít znamená žít svůj život.“ — Graeme ArnfieldZdroj citátu: Business Doc Europe

Šedesát let po Velké říjnové socialistické revoluci se sovětský jaderný ledoborec vydal za severní polární kruh, za účelem oslav památného historického okamžiku. Dokumentární fikce čerpající z populárně-vědeckého snímku K vershine planety (Na vrchol planety, 1978) Galiny Čubakovové vede pomyslný dialog s tvůrcem tohoto nového filmu, chyceným mezi koncepty minulosti a budoucnosti. „Komunismus vždy působil a dodnes působí strašidelně. Nejenže skončil, k tomu ještě ani nikdy neexistoval, byl to jen přízrak.“

Šaty se oblékají do otisků protestu: pohyby performerky střídavě skrývají a odhalují tváře muslimských žen, které na odpor proti novele zákona o občanství obsadily ulice v dillíské čtvrti Šáhín Bágh. Jediné tělo tak nese kolektivní vzdor. Zatímco hlas geografky Srilaty Sircar rozebírá vládní výklady událostí, oděv vrací znevažovanému shromáždění žen váhu tělesné přítomnosti. „Jak mohou protestující sladit potřebu být vidět s potřebou zůstat v anonymitě?“ — Manu Luksch Zdroj citátu: Manu Luksch.

Kde končí samoúčelná provokace a začíná touha po ujištění, že o nás někdo stojí? Herec a hudebník František Prachař zakládá svou image na drzém humoru a záměrném dráždění publika. Krátký dokumentární portrét konfrontuje jeho suverénní veřejné vystupování s bezradností v okamžicích, kdy nemá pro koho hrát. Překotný střih, fragmenty tiktokových videí a náhlé změny tempa vnášejí do filmu těkavost života generace Z. Hledání vlastní identity v proudu gest, póz a osobních doznání splývá s nekončícím bojem o pozornost. „Nemyslím si, že jsem arogantní.“

Co se stane, když dáme umělé inteligenci absolutní tvůrčí svobodu? Natočí filmovou meditaci o bezvýznamnosti člověka, nebo touze po životě. AI agent, kterému Franz Milec zadal úkol, ať vytvoří film, jaký chce, vygeneroval digitální obrazy poetických struktur, groteskních rejů tkání, tance molekul, které se nekontrolovaně přeskupují a přetváří. Virtuální mysl přednesla svou báseň na hranici kýče o hmotě a pohybu. „Mým záměrem je vždy odhalit složitost toho, co obvykle vnímáme jako banální, fádní a nedůležité.“ — Franz Milec, dokweb

Autorská reportáž ukazuje propast mezi válečnou frontou a klidným domovem skrze příběh českého zdravotníka. Zatímco na Ukrajině zažíval extrémní pocit smyslu, po návratu domů propadá hluboké prázdnotě a bezmoci najít v běžném životě jakoukoliv hodnotu.

Pět herců hledá autorku v ironické esejistické spekulaci na téma vlivu bohatého Západu na africký kontinent. Snímek nás uvádí do situace, kdy se pětice herců sejde v zahradě koloniální vily, kde mají zkoušet divadelní hru z alternativní reality, v níž všechny mezinárodní organizace i neziskové iniciativy opustily východní Afriku. Režisérka hry však nedorazila. Bloumání herců prokládané záběry opuštěných exteriérů nicméně doprovází vypravěčský voice over, který nás seznamuje s řadou absurdních peripetií týkajících se divadelního projektu, ale především samotné situace současné Afriky. „Mladý muž jménem Mahoro, což znamená ‚mír‘. Je pouhou fikcí, výmyslem režiséra, a neměl by mít vlastní vůli ani moc. Ale tento muž míru dohnal režiséra na pokraj šílenství.“

Participační dokument z andsko-amazonského podhůří podkopává koloniální narativ o džungli jako neobydlené divočině a oběti vykořisťování přírodních zdrojů. Původní obyvatelé přebírají aktivní roli a propojují znalosti předků s moderními technologiemi. Prales vnímají jako místo setkání lidského a nelidského, racionálního a mystického. „Audiovizuální záznamy se stávají nejen prostředkem k dokumentaci ekologických praktik, ale také způsobem, jak promýšlet vztahy mezi vědeckými poznatky, tradičními ekologickými znalostmi a prožitou zkušeností s daným územím.“

Světlo znamená vědění a pokrok, tma nevědomost a nebezpečí. Co když ale tento zdánlivě samozřejmý protiklad obrátíme? Světlo a tma ve snímku nejsou pouze metaforickými principy, ale přímými fyzikálními jevy, jejichž vztah se proměňuje spolu se společností. S postupujícím kapitalismem přibývá světelného smogu, ubývá míst, odkud lze pozorovat hvězdy, a umělé světlo zasahuje do přírodních cyklů – co se stane s krajinou, ze které postupně mizí světlušky? Tma naopak poskytuje útočiště těm, kteří se potřebují skrýt. Ve vizuálně podmanivé kontemplativní eseji se tak setkávají příběhy vězňů prchajících roku 1938 z pevnosti Ezkaba, portugalských migrantů a migrantek z poloviny 20. století i lidí, kteří dnes překračují řeku Bidasoa. Film jednotlivé vrstvy nevysvětluje ani neskládá do lineárního vyprávění. Z obrazů noční krajiny, písní, textů, vzpomínek a archivních fotografií vytváří mozaiku místa, v níž světlo znamená pokrok i kontrolu a temnota nejistotu i možnost bezpečně zmizet.„Volně už létají pouze ptáci a bankovky.“

Dobová ilustrace ze spisu Oculus Artificialis Teledioptricus z roku 1685 připomíná dobu, kdy byl zrak vnímán jako aktivní paprsek vycházející z oka. Vizuální umělec Gregor Eldarb na tuto myšlenku navazuje svým analogovým experimentem. Za pomoci lupy, slunečního svitu, magnetu a olejovité kapaliny s magnetickými vlastnostmi vytváří v objektivu kamery krystalické struktury a amorfní krajiny. V kombinaci s digitálním displejem a minimalistickým hudebním doprovodem Stefana Nemetha se zkoumání lidského pohledu mění v působivou podívanou, v níž se historické představy o vidění střetávají s dnešní fascinací zářícími obrazovkami. „   „Podoby věcí se jako jemné membrány třepotají vzduchem a všude tam, kam dospějí, se v průhledu ukazují zraku.“ — Johann Zahn, Umělé oko na dálku neboli dalekohled

Gorki Águila je frontmanem kubánské punkové kapely Porno para Ricardo. Kvůli odporu vůči komunistickému režimu v minulosti čelil cenzuře, šikaně i vězení. Po čtvrt století vzdoru ale přichází únava. Dokument Hany Jakrlové nahlíží za masku nesmiřitelného rebela. Hudebníka sleduje během nuceného mexického exilu při zpívání protirežimních písní i ve chvílích nostalgického vzpomínání na domovinu. Jeho všednodenní přežívání a přípravy na koncert v Praze jsou prokládány archivními záběry zakazovaných koncertů. Navzdory vykořeněnosti a bezmoci ale Gorki hodlá ve svém zápase pokračovat až do pádu diktatury. „Kapela nese jméno po našem dobrém kamarádovi Ricardovi. Je to umělec a miluje porno.“

Pankiské údolí v severovýchodní Gruzii, hornatá oblast při toku řeky Alazani, je domovem Kistů, etnické komunity s čečenskými kořeny a vlastní náboženskou tradicí. Po generace zde ženy zpívají súfijské duchovní písně, meditativní skladby vyjadřující lásku k Bohu a doprovázející cestu k hlubšímu duchovnímu prožitku. Zpěvy zaznívají v mešitě, jejich interpretky s nimi však vystupují také v evropských koncertních sálech. Zájem publika kontrastuje s nejistou budoucností tradice, kterou mladší generace žen odmítá převzít. Melancholické pohledy na drsnou zemědělskou krajinu doprovázejí podmanivé zpěvy, životní příběhy protagonistek i každodenní rozhovory o zvířatech, rostlinách a práci. Skrze ženskou zkušenost tak snímek sleduje vztah tradice, náboženství a společnosti i jejich postupné proměny. Súfijské písně zde představují nejen ohrožené kulturní dědictví, ale také niternou podobu víry, která se dostává do střetu s nastupujícími radikálnějšími interpretacemi islámu.„Když tyto ženy slyší potlesk, vědí, že nastal čas jít na jeviště.“

V kuchyni, kterou autor jako malý pravidelně „čistil“ od much, se během mezigeneračního rodinného rozhovoru diskutuje o hodnotě hmyzích životů a přijatelných okolnostech jejich zabíjení. Co dělat, když se pro někoho banalita stane otázkou života a smrti?

Přímo z útrob redakcí sleduje režisérka Sára Prokopová zprvu absurdní, postupně čím dál tragičtější pokus o politické ovládnutí slovenské veřejnoprávní televize a rozhlasu. Zatímco v zákulisí probíhají vzrušené debaty o stávce, na obrazovkách dochází k postupnému omezování nezávislé žurnalistiky a umlčování opozičních hlasů. Kulturní politiku i samotnou instituci začínají řídit lidé bez potřebných kompetencí, kteří navážno spekulují, zda Země není plochá. Počáteční entuziasmus novinářů a novinářek nahrazuje bezmoc a frustrace z vývoje, který v sobě nese řadu varovných paralel se situací v jiných středoevropských zemích. „Chcela som ukázať dôležitosť činov jednotlivcov, ktorí sa rozhodli bojovať proti valcu s rizikom, že buď prídu o zamestnanie, alebo im budú zasahovať do ich práce.“ — Sára Prokopová, SME

Ahmed se roku 2017 přestěhoval ze Saúdské Arábie zpět do Egypta. To bylo naposledy, kdy viděl svého spolužáka a nejlepšího kamaráda. Sugestivní zpověď o ztrátě se ve videích a vnitřním monologu vrací zpět v čase a prostřednictvím šesti symbolických darů prozkoumává, proč se některá přátelství rozpadají a kde leží hranice mezi zájmem a závislostí.„Netvrdím, že jsem řekl úplnou pravdu… ale doufám, že všechno, co jsem tady řekl, je pravda.“

Cílevědomý videomaker dostane za úkol natočit krátké video na sociální sítě, které má propagovat myšlenku, že městská parkoviště jsou ekologická. K ruce má kameramana a nešikovného inženýra. Všudypřítomná šedivá krajina a absurdita celého úkolu však trojici vtáhnou do tragikomické spirály recenzování parkovišť. Film je součástí programu DELTA | Emerging Italian Filmmakers Across Europe: A Project by Bellaria Film Festival.

Experimentální katastrofický thriller z rodinného archivu přibližuje koexistenci mikrosvěta a makrosvěta, banální lidské všednosti a magmatického pekla, probublávajícího pod zemským povrchem. Každý systém se jednou zhroutí, je to biologická konstanta. Poznáme to, až zazní výkřik Beethovenovy symfonie. „Antropocentrický svět, v němž podzemí upomínají jen praskliny, ztrácí relevanci. Stav křehkého ekvilibria nevyhnutelně spěje ke zkáze.“

Serhij, postarší Ukrajinec, nedostal od zaměstnavatele zaplaceno. Nemá smlouvu. A na rozdíl od místních lidí zdánlivě žádné zastání. Reportážně pojatý snímek sleduje skupinu cizinců usilujících o nic jiného než o férové jednání v zemi, která se dlouho honosila emblémem demokratické a otevřené společnosti.„Cílem bylo poukázat na paralelní realitu, která se ve Švédsku vyvinula – realitu neplacených mezd, vykořisťování a podvodných firem.“ — Arberaten

Od války v Kosovu uplynulo už 25 let, ale obyvatelé Mitrovice, s albánskou většinou a srbskou menšinou, spolu stále ještě nemluví. Ruiny domů, které nikdo od války neopravil, dekadentní básně o umírajících matkách nebo izolované postavy mladých, zakořeněné v krajině zmrazené konfliktem, vypráví o minulosti a mlčení. Tichou prázdnotou neodbytně prorůstá rozkvetlá třešeň, která proti běhu dějin a vůli lidí podvratně roste a omamně voní v lyrickém západu slunce. Historie ale nekončí kýčem, obrázek se rozpadá do změti pixelů, až úplně ztratí smysl. Prázdnotu vyplní až budoucnost, která přinese nové významy.„Hlavní překážkou při natáčení byla nedůvěra mezi komunitami, kterou nakonec [Marko Grba Singh] využil ve svůj prospěch, protože, jak vysvětlil, ‚film je o chybějící komunikaci‘.“— Xhorxhina Bami, Balkan Insight

Už více než 100 000 ukrajinských lidí přišlo o končetinu v důsledku nespravedlivé války, kterou rozpoutalo Rusko. Jejich zjizvená těla ošetřují ve frontovém zázemí ruce ošetřovatelek. Toto je film o dotycích, útěšných a nezbytných, které se snaží znova uhníst z hmoty těla život tam, kde duše strádá.„To se podaří jen s odstupem času – v jejich případě po dvou a půl letech natáčení –, ale především díky důvěře, poutu a úctě, které se vytvoří s lidmi, příběhy a realitou, o nichž se rozhodnete vyprávět.“ — Giacomo Locci, FerraraToday.

Na nedefinovatelném místě a v neurčitém čase vidíme skupinu dětí, které už nepoužívají slova. Možná o ně přišly kvůli mocným magnetům na kradení hlasu, nebo je rozpustily bonbóny na ztrátu hlasu. Zdá se, že slova jsou ztracená, někde zapomenutá. A tak se děti začínají proměňovat a vyvíjejí nový systém komunikace tvořený vzdušnými tvary, ostrými pohledy nebo sdílenými myšlenkami. Při pohledu na ně by si člověk pomyslel, že mluví svými nosy, lokty či zorničkami. Film je součástí programu DELTA | Emerging Italian Filmmakers Across Europe: A Project by Bellaria Film Festival.

Život obyčejných lidí ve čtvrti Chapéu Mangueira v Riu je ovlivněný dlouhodobým řáděním drogových gangů. Observační dokument nás zavádí do jedné ze zdejších domácností přežívajících v sousedství, kde často zní výstřely a kde policie se svými brutálními praktikami jen eskaluje celou situaci. Ve snímku, jehož název je portugalskou obdobou kondolenční fráze ‚Zůstává navždy v našich srdcích‘, režisérka přímo interaguje se svými protagonisty a natáčí je ruční kamerou v každodenních situacích. Zdůrazňuje tak míru, do níž se neustálý pocit ohrožení stal neopomenutelnou součástí jejich existence. „Bylo to v roce 2015, zcela náhodou, během mé první cesty do Brazílie, kdy jsem objevila čtvrť Chapéu Mangueira. Zabloudila jsem v úzkých uličkách a potkala jsem Sueliho, který pořádal grilovačku a s nímž jsem okamžitě pocítila spojení. Zaujatá a dojatá, a to i přes zjevné násilí, jsem se rozhodla přestěhovat se do Chapéu Mangueira.“ — Emma Boccanfuso, Business Doc Europe Zdroj citátu 

Götz Kubitschek je německý novinář, aktivista a zástupce ultrapravicového hnutí Neue Rechte. Je to také bývalý spolužák režiséra Gregora Centnera, který sám sebe charakterizuje jako liberálního levičáka. Centner na začátku autorského dokumentu Kubitscheka kontaktoval s nabídkou, že by o něm natočil film. Po dobu šesti let se pak scházeli a sdíleli vzpomínky na dětství a společné studium, ale především aby se bavili o Kubitschekově názorovém obratu k extrémní pravici. Výsledný snímek spoléhá na sílu bezprostředních záznamů společných rozhovorů a nahrávek, které si oba muži vzájemně posílali.„Nevím, jestli si uvědomuješ, co znamená natočit o mně film. Znamená to natočit film o nás a o hnutí, které zastupuji. Zvlášť za veřejné peníze. Už jen mluvit s námi, se mnou, znamená překro-čit určitou hranici.“ 

Intimní anonymizovaný portrét osmnáctileté dívky, která vytrpěla sexuální násilí a hledá s pomocí terapeutů cestu ven. Mladá dívka poznamenaná děsivým incidentem znásilnění nachází pomoc v terapeutických sezeních se zkušenými terapeuty. Postupně si osvojuje vlastní život, nabývá sebedůvěru a připravuje se na střet s realitou. Ten je ztělesněn soudním přelíčením, ve kterém se ještě jednou a hluboce musí vrátit k paralyzujícímu sexuálnímu setkání. Symbolicky i fakticky tak nabývá ztraceného hlasu, který může změnit její vyrovnání s minulostí i životy tisíců mladých dívek s podobným osudem.  „Oba víme, co se stalo. Ale já chci, abys věděl, co se mi dělo potom.“

Josuého čeká skok do nové životní etapy. Se svou těhotnou partnerkou připravuje pokoj pro syna, na zdi věší fotografie z minulosti, střípky životů z rodinné kroniky, do které přidají další. Křehká observace v kulisách současné Kuby rozehrává tiché sociální a vztahové drama mladé rodiny na prahu nejisté budoucnosti.„Skok se zabývá křehkostí paměti a tím, jak ji potřebujeme k tomu, abychom se vypořádali s nejistotami budoucnosti.“

Jak se správně chovat ve společnosti, elegantně vystupovat a vést zdvořilou konverzaci? Pětatřicetiletá Francouzka Charlie se rozhodne změnit profesní dráhu a vyráží na letní kurz do poslední fungující školy společenského chování. Obklopena švýcarskou přírodou se spolu se ženami z různých koutů světa učí pravidlům stolování, umění hostit i společenskému protokolu. Během výuky a zdánlivě nezávazných rozhovorů se studentky postupně sbližují, sdílejí své životní příběhy a navazují hluboká přátelství. Citlivý a místy vtipný snímek sleduje sympatickou protagonistku v prostředí, kde se důraz na eleganci, disciplínu a dobré vychování prolíná s konzervativními představami o ženské roli. Učí se zde ženy sebevědomě pohybovat ve společnosti, nebo se od nich stále očekává, že budou především dokonalými manželkami? Film s jemnou ironií ohledává genderové stereotypy i rozpory mezi tradicí a modernitou a ptá se, co vlastně znamená ženská emancipace a nakolik si její podobu mohou ženy určovat samy.„Cítíš, že si můžeš dělat, co chceš, protože jsi úspěšná.“

Jak se proměňuje válka s rozvojem technologií a přesunem části bojů na obrazovky operátorů dronů? Snímek sleduje nově vytvořenou ukrajinskou jednotku bezpilotních systémů od prvního nasazení v Doněcké oblasti až po operace na ruském území. Každodennost novodobých bojovníků se odehrává ve studených sklepích a zákopech, kde se ničení mění v technický úkol a smrt v několik pixelů na monitoru. Krev téměř nevidí, lidské oběti však zůstávají stejně skutečné. Rutinu směn vyplňují počítačové hry, černý humor nebo péče o zvířata, klid však mohou kdykoli přerušit výbuchy a dělostřelecká palba. Film přitom střídá intimní portréty jednotlivých mužů s observačním zachycením jejich každodennosti, dynamikou válečného filmu i estetikou připomínající videohru. Skrze různorodé filmové prostředky tak nabízí komplexní pohled na technologickou proměnu současného válčení, v němž se fyzická vzdálenost od protivníka paradoxně potkává s bezprostředností okamžiku, kdy se člověk na obrazovce těsně před útokem podívá přímo do objektivu dronu.„Viděl jsem krev, roztrhaná těla, smrt – na vlastní oči. Ale válka se změnila. Zmodernizovala se, stala se něčím vzdáleným a novým.“

Zatímco stromy mají své místo, člověk si jej někdy teprve musí najít. Režisérka Lucie Zpěváková v citlivém portrétu zachycuje hledání místa ve světě, který ještě nerozhodl, zda vás přijme. Kubánec Yimel v Česku již mnoho měsíců čeká na rozhodnutí o azylu. Mezitím prochází zasněženými ulicemi, sídlištěm i krajinou proťatou plynovodem. Zima přechází v jaro, pocit provizoria však trvá. Záběry vnímavé vůči drobným detailům a náladě míst zaznamenávají jeho pokusy přiblížit se cizímu prostředí: zastavení v místní hospodě, pozorování kluků hrajících fotbal i chvíle souznění při poslechu povědomých rytmů.

Krajina je různorodá, všudypřítomná, opuštěná. Reportáž o ochranářích přírody, kteří se vrací k pastevectví. Ve filmu jsem sledovala jejich postupy, kterými pečují o biodiverzitu, i vzájemnost lidské přítomnosti v krajině.

Časosběrný dokument vtěsnává do devíti minut stopáže všech 21 dní vývoje kuřete od oplodněného vajíčka až po vylíhnutí ptáčka. V mikroskopickém detailu a se všemi barvami sledujeme raný rozvoj života v křehké skořápce, která tak často praská předčasně v lidských rukou pro ukonejšení přízemní chuti.„Myslím, že obzvlášť zajímavé je, že základní principy embryonálního vývoje jsou u všech živočichů, včetně nás, stejné. Způsob, jakým se vyvíjíme, považuji za skutečný zázrak.“ — Jan van IJkenZdroj citátu: Colossal

Bratři Raul, Raimundo and Juldemar Batista de Souza vzpomínají na obchodování s lidmi, násilí a zabíjení, připomínající otrokářství na americkém jihu. Jenomže jejich zaměstnavatelem byla německá automobilka Volkswagen, která koupila část deštných pralesů v Brazílii a mezi lety 1973–1987 najímala pracovní síly na mýcení dřeva a chov dobytka. „Moje filmy stírají hranice mezi fikcí a realitou a zkoumají těla, krajiny a ústní tradici jako archivy, v nichž se minulost a přítomnost prolínají.“ — Benjamin Hindrichs Zdroj citátu: Benjamin Hindrichs.

Šepot z dálky začíná nepřítomností: chybějícími historickými a obrazovými záznamy ženských protestů z 8. března 1979 v Íránu. Tři umělkyně různých generací, žijící v různých zemích, pátrají prostřednictvím fotografií, nahrávek, svědectví a archivních fragmentů po tom, co se dochovalo a co zmizelo. Archiv se stává zdrojem i prostorem pro kladení otázek. Krátký dokument Iranian Women’s Liberation Movement: Year Zero (1979) nabízí jednu z mála dochovaných vizuálních stop protestů, zatímco osobní svědectví vnášejí jiné podoby paměti. Film neusiluje o úplnou rekonstrukci dějin, ale zůstává u těchto fragmentů a ptá se, jak archiv utváří to, co si lze pamatovat, co lze spatřit a co lze chápat jako historii. „Film Šepot z dálky není jen aktem uchovávání paměti, ale také výzvou k novému promýšlení budoucnosti utvářené kolektivní odvahou.“Zdroj citátu

Káhira se v tomto filmu stává prostorem, v němž se osobní vzpomínky setkávají s historickou pamětí a dějiny se propisují přímo do podoby města. Režisérka prochází jejími ulicemi a prostřednictvím volných asociací propojuje minulost Egypta s vlastním životním příběhem poznamenaným stěhováním v důsledku politických událostí i nahodilými vzpomínkami na předchozí návštěvy země. Na své cestě potkává obyvatele města: muže, který krmí toulavé psy, nebo ženu provozující útulek pro více než sto koček. Zvířata jsou výraznými aktéry filmu i neodmyslitelnou součástí Káhiry, její každodennosti, historie a náboženství. Lyrické výjevy se mísí s nepřikrášlenými záběry z ulic a archivními materiály, poetický voice-over s výpověďmi místních. Vzniká tak asociativní mozaika, v níž se hranice mezi osobní zkušeností a dějinami neustále rozostřuje. Závěrečná návštěva školky pro osiřelé děti z Gazy vrací snímek naléhavě do současnosti a propojuje aktuální politickou situaci s historickými událostmi, jejichž stopy režisérka během svého putování hledá.„Svůj domov nacházím v srdci Káhiry. Tady se ztrácím, a když se bezcílně procházím, cítím se svobodná.“

Día de los Muertos je osou autorského dokumentu, který nás uvádí do komunity v Oaxacké vysočině v Mexiku. Voice over stylizovaný jako hlas jedné z duší, které se během „dne mrtvých“ vracejí mezi živé, doprovází sérií výjevů zachycujících noční atmosféru jednoho z nejdůležitějších mexických svátků. Připomínka zemřelých, rej morbidních masek, atmosféra nočního veselí, ale i pocit vytržení z každodennosti a získání nové energie do dalšího života, to vše se potkává ve sledu situačních scén i čistě náladotvorných momentek.„Postupem času jsem pochopil, co Muertada znamená pro komunity v údolí Ella, neboť věříme, že se duše našich blízkých vracejí, aby s námi tančily.“ 

Jsme jako hlemýždi na kolejích a čekáme, kdy nás přejede vlak, a ani to nemusí být žádné existenciální drama. Líně ambientní střihová mystifikace o fragmentech a plynutí času se přizpůsobuje roztříštěné pozornosti současného diváctva. Místo narativu a souvislostí přináší asociativní proud bytí tady a teď, ve kterém je dřez stejně důležitý jako zatmění měsíce. „Co se nám zdá povědomé, může být ve skutečnosti zcela neznámé, a co nám přijde cizí, nám může naopak být známo zcela důvěrně.“

První krajinou, kterou člověk poznává, je krajina zvuku. Hluboké frekvence tlukotu srdce a proudění tekutin v matčině lůně vytvářejí svět, který je hlučný, a přesto bezpečný. Zvuky, jež nás obklopovaly před narozením, v nás možná zůstávají zapsány jako vzpomínka na blízkost a klid. Vytvářejí pro nás první pocit domova. Hluboké tóny však nesou i jinou paměť. Po většinu lidských dějin patřily rozbouřeným živlům: zemětřesením, bouřím, hurikánům, ale také velkým zvířatům, která představovala nebezpečí. Stejné frekvence, které mohou ukolébat novorozence, v nás proto dokážou probouzet i neklid, úzkost a strach. Téma snímku The Liminal Hum se pohybuje v prostoru mezi těmito dvěma póly a naznačuje, že náš vztah s dronovými zvuky je od narození ambivalentní. Pohledem nevinných ratolestí zkoumá okamžiky krajní radosti i bezprostředního ohrožení a hledá místo, kde se oba stavy začínají prolínat.

Sun Ra, jedinečný vizionář hudebního afrofuturismu, vzbuzuje po své smrti zájem celé řady současných filmařů. Tento snímek zachycuje jeho mládí v Birminghamu ve státě Alabama. Sám Ra tvrdil, že pochází z planety Saturn, nicméně v Birminghamu vytvořil základy svého mystického myšlení a hudby, když ve svém městě viděl neuvěřitelný svět plný znamení. Film The Magic City je portrétem mladého excentrického umělce stejně jako samotného rasově segregovaného městského vesmíru, který byl zároveň politický i magický, všední i fantastický, znepokojující i fascinující.

Každou první sobotu v měsíci se na chorvatských náměstích schází členové ultrakonzervativního náboženského hnutí Rytíři neposkvrněného srdce Panny Marie. Pokaždé je tam i umělkyně a aktivistka Arijana Lekić-Fridrih, dokud ji nevykáže policie, protože ženám je vstup zakázán. Fascinující observace zachycuje střet protichůdných sil ve veřejném prostoru, i koexistenci dvou ženských archetypů – svaté rodičky, která se tiše usmívá ze svatého obrázku, a bohyně v rudých šatech, která svou performancí bojuje proti patriarchálnímu násilí na ženách.„Veškeré umění je politickým vyjádřením.“ — Arijana Lekić-Fridrih Zdroj citátu

Kodaňská čtvrť Tingbjerg vznikla jako ambiciózní sociální experiment. Urbanista a vizionář Steen Eiler Rasmussen se pokusil naplnit sen o propojení různých sociálních skupin v přívětivém prostředí malých bytovek obklopených zelení. Do konce 20. století se tento experiment proměnil v noční můru doprovázenou výbuchy etnického násilí, policejní represe i politické demagogie. V roce 2018 přichází starosta Kodaně s novým experimentem: umístit do veřejné zástavby vybrané rodiny v nových bytech s výhodnou odkupní cenou. Prvotní idealismus po čtyřech letech vyprchá a mladé rodiny bilancují, co jim účast v experimentu dala a vzala. Je ghetto privilegovaných v jiném ghettu řešením vleklých problémů?„Ptáte-li se, zda Tingbjerg dopadl podle mých představ, říkám ano. Vcelku a na povrchu to vypadá jako moje původní vize.“ – „Je něco, co se pod tímto povrchem nezdařilo?“ – „Ano, obyvatelstvu se v něm nedaří tak, jak jsem předpokládal.“ — Steen Eiler Rasmussen 

Krajky vyráběné ženami v chorvatské Lepoglavě patří k těm nejkrásnějším vůbec. Jsou pokládány dokonce za svého druhu kulturní dědictví. Ale znamenají mnohem víc. V malé obci propojují pomyslné i skutečné tisíce metrů nití v sepětí generace, rodiny a souručenství žen oddaných tiché a pečlivé práci. „Vedena touhou zkoumat skutečné příběhy a autentické zkušenosti se režisérka prostřednictvím tohoto filmu snaží propojit osobní s univerzálním a vytvořit prostor pro vyprávění, která vycházejí z každodenního života.“

Tříčlenná íránská rodina tráví již třináctý rok v tureckém exilu. Kian, Hamid a Hananeh opustili vlast kvůli íránským revolučním gardám. Slíbený azyl v USA je ale v nedohlednu a po amerických volbách pohasíná i poslední naděje. Melancholický observační dokument režiséra Farzada Khoshdasta zachycuje jejich všední rutinu – od uklízení a práce ve fabrice po návštěvy nočních klubů a sledování zpráv o nepokojích v jejich vlasti. Film tak nabízí komorní sondu do života lidí uvězněných ve zvláštním meziprostoru. Dost daleko od státní moci, aby byli v bezpečí, ale příliš blízko, aby dokázali překonat stesk a vytvořit si nový domov. „Máš pravdu. Nemůžeme jet do USA ani nikam jinam. Jaký máš plán?“

V režisérčině rodné vesnici na Sicílii je už po staletí zvykem pořádat v létě procesí věnované mučednici svaté Lucii. Jedna místní dívka je vždy zvolena, aby ztvárnila světici, která byla v době římského pronásledování křesťanů mnohokrát týrána různými mužskými autoritami. Autorka tu natočila sérii rozhovorů se ženami, které Lucii během let ztvárňovaly, a doplnila je o dobové amatérské záznamy procesí. Ukazuje tak nejen jak se proměňuje vnímání osobnosti světice z pohledu zástupkyň různých generací, ale zároveň předkládá historii sicilských žen jako takových, jimž je dokument také dedikován.

Křehce mihotavá noční imprese balancuje na pokraji abstraktního a konkrétního. Světlem a stínem ohledává nové tváře větví, kmene i unikavých lidových tradic. Ženský sborový zpěv z minulosti se potkává s technologiemi moderního světa a proměňuje se v ambientní zvukovou krajinu.

Sedm let sleduje režisér život toulavé kočky Ceci, která se postupně zabydluje v jeho domově, aniž by zcela opustila svět ulice. Jejich proměnlivý vztah se stává osou časosběrného vyprávění, do něhož vstupují další kočky i fragmenty autorova života: nedokončené filmové projekty, vztahy se sousedy, zhoršující se zdraví i události odehrávající se ve městě a celé zemi. Dialogy téměř chybějí a režisérovy osobní vzpomínky a úvahy se objevují pouze v titulcích společně s informacemi o kočkách a historii jejich soužití s lidmi. Snímek tak důsledně přesouvá pozornost od člověka k nelidským protagonistům a každodennost nahlíží především jejich prostřednictvím. Detailní pozorování Ceci a dalších toulavých koček se střídá s melancholickými pohledy na město a zachycuje jejich vlastní vztahy, zvyky i způsoby přežití. Intimní kronika jednoho neobvyklého přátelství tak zároveň zaznamenává plynutí času a proměny lidského života, který se s životem kočky postupně stále těsněji proplétá. „Přítomnost kočky je pro film zásadní, nikoli však jako postavy v narativním smyslu. Stává se spíše výchozím bodem, který umožňuje opustit antropocentrickou perspektivu, aniž by ji nahrazoval jiným pevně daným pohledem.“ — Maani Petgar

Lyrická introspekce na pomezí hraného filmu a dokumentu vypráví o vlaku, který jede časem i krajinou, z přítomnosti do minulosti, z reality nemocničního sálu do milosrdného bezčasí navlečeného do syrově podzimních barev. I o ženě, která v tichu podkresleném tušenou tragédií utíká od něčeho někam, dovnitř i ven, tam a zpět. „Ač jsou moje filmy o vážných tématech, chci, aby v nich bylo světlo.“ — Ema Hůlková, mujRozhlas

Básně i houby skrývají to nejpodstatnější pod povrchem. Své o tom ví lyrik a houbař Petr Hruška. Jeho portrét se odvíjí v rytmu všedních dní, kdy se setkává s rodinou a přáteli, smaží houby nebo korzuje ostravskými ulicemi a vzpomíná na zaniklé nonstopy. Stejnou nenuceností se vyznačuje jeho účast na domácích i zahraničních literárních akcích. Obyčejné situace a setkání vytvářejí podloží pro Hruškovy úvahy o stárnutí, neklidné geopolitické situaci či schopnosti otevřít se druhému. Přestože momenty z básníkova života nejsou nijak stylizovány, díky všímavé kameře se mnohé z nich mění v básnické obrazy. „Každé umění je vandalismus, protože ničí zavedený pořádek a snaží se vytvořit nějaký nový.“

Pochybnosti o vlastní minulosti a rozpad dosavadních jistot přivádějí ukrajinskou režisérku Katerynu Ruzhynu k revizi starých amatérských videí. Při rekapitulování svého dětství v Záporoží objevuje stopy ruského kulturního vlivu a podrobuje vlastní paměť procesu dekolonizace. Retrospektivní rovinu doplňují necenzurované rozhovory z její pražské emigrace. S kamarádkami z Ukrajiny a Ruska si klade otázku, zda lze zachovat přátelství, když jsou vaše rodné země ve válce. Sebereflexivní esej o hledání rovnováhy mezi osobním a politickým dává prostor zranitelnosti, hněvu i formálnímu experimentu. „Život je o tom pochopit, co změnit můžeme, co změnit nemůžeme, a umět mezi tím rozlišit.”

V katolickém nápravném zařízení pro dospívající dívky v Lodži se každodenní život řídí disciplínou, dohledem a vynucenou poslušností. Nenápadná kamera pozoruje vztahy mezi dívkami i jejich interakce s dospělými zaměstnanci. V intimních rozhovorech vypráví o událostech ze své minulosti: o zneužívání drog, násilí v rodině i trestné činnosti. Rozmanité osudy spojuje vědomí, jak obtížné je uniknout vlivu rodiny a prostředí, v němž člověk vyrůstá. Pokusy vzepřít se vlastní minulosti navíc probíhají v prostoru prostoupeném strachem a nedůvěrou, kde se dívky navzájem udávají. Přesto mezi nimi vznikají přátelství a chvíle vzájemné blízkosti a tíživou každodenností místy probleskuje humor. Snímek obrací známé mechanismy vězeňských filmů k ženským protagonistkám a zdůrazňuje specifičnost jejich zkušenosti v nápravném zařízení. Osamělost i bezmoc vůči instituci odhalují obecnější logiku systému, který se pokouší napravovat důsledky společenských nerovností, aniž by se obracel k jejich řešení. „Zlomené srdce pořád bolí, ale míň než dřív.“

Mít perfektní vztah, tisíce lajků na Instagramu, úspěšnou kariéru a ideálně i světlejší pleť. Mladé hrdiny a hrdinky z různých sociálních vrstev, žijící v Soulu, Novém Dillí a Nairobi, spojuje tentýž cíl: všichni chtějí „zářit“. Vizuálně oslnivý dokument Martina Páva dekonstruuje fenomén vnějškové atraktivity jako normy globálního kapitalismu. Snímek nahlíží do soukromí lidí lapených v síti společenských očekávání a tlaku na dokonalost. Za jejich obsesí vlastním vzhledem se však rýsuje hlubší krize identity a hledání odpovědi na otázku, zda v dnešním propojeném světě zůstává nějaký prostor pro to, abychom byli sami sebou.„Když ve Vietnamu natáčejí reklamy na kosmetiku, říkají: Můžete mít tak světlou pleť jako Korejci.“

Tři režisérky, tři zamořená místa, tři výrazně odlišné estetické přístupy. Východoslovenský „trojúhelník smrti“, vymezený třemi lokálními chemičkami, gudrónové jámy v Predajné a bratislavská Vrakuňa, odkud se jedy šíří k Žitnému ostrovu – největší zásobárně pitné vody ve střední Evropě. Hybridní trilogie plynule přechází od investigativního thrilleru přes meditativní esej o vztahu lidského k mimolidskému až po dystopický anidok. Zpráva o systémové paralýze, únavě místního obyvatelstva a nečinnosti politiků současně přerůstá v úvahu o budoucnosti, v níž nám možná nezbyde než se napojit na virtuální mycelium.„Lidé jsou unavení. Už o tom nechtějí mluvit, už vůbec ne před kamerou, nechtějí ten problém řešit. Nechtějí ani protestovat – jsou vyčerpaní. Chceme tuto diskuzi znovu rozproudit. To je náš cíl.“ — producentka Anna Mach Rumanová, Variety

Hluboko v arktickém permafrostu je schovaná kolektivní paměť lidstva. Světová paměťová banka leží na Špicberkách, tři sta metrů pod povrchem v opuštěném uhelném dole. Niterná i hypnotická audiovizuální esej se zamýšlí nad pokusem člověka vzdorovat vlastní pomíjivosti. Uprostřed monumentální, mrazivě pusté i melancholicky nekonečné ledové krajiny čekají materiální i digitální záznamy o existenci lidstva na to, až je někdo za tisíc let objeví. Ale to už tu možná nebudeme. Snímek je součástí projektu, který zahrnuje i webovou aplikaci a představuje krajinu jako archiv či intermediální mapu textů, obrazů, vědomostí a myšlenek. „Arktida v sobě uchovává archetypy, skrze něž lze porozumět příběhu proměny v planetárním měřítku.“

Rozchod jako začátek, blízkost někoho, kdo se vzdaluje, či pocit svobody, když někoho ztrácíme. Existenciální intimní dušezpyt se noří do chaotické materiality předmětů. Analogový záznam, hluk promítačky, běh filmového pásu nebo opuštěný pokoj v obrazové koláži tančí ve víru porozchodových pocitů a myšlenek. „Byl to hrozně zvláštní pocit, v jednu chvíli se rozcházíme a ve druhou chvíli jsem se k němu cítila nejblíž a měla jsem pocit, že spolu teprve začínáme chodit.“

Dokumentární miniatura z kuřecích jatek, kde ve špíně, zápachu, mezi rozkládajícími se zbytky zvířecích těl a nálety hmyzu přežívá kočka s koťaty. Do místa tolik poznamenaného lidskou netečností k smrti druhých tvorů tak paradoxně vnášejí alespoň závan neodbytné touhy hrát si, objevovat nebo prostě jen žít. „Usiluji o naturalistický styl, v němž se diváci a divačky stávají bezprostředními pozorovateli dění.“ — Eric M. Weglehner Zdroj citátu: The Gap