politika

Frankistický režim ve Španělsku si v průběhu čtyřiceti let vyžádal desetitisíce mrtvých a zmizelých. Zlověstná topografie teroru spočívá ve stovkách masových hrobů, kde končila těla zmizelých, zbavená vlastní identity a osudu. Kolosálním mementem pohnuté doby je zlověstný monument stvořený z ostatků tisíců anonymních identit, který nese pouze dvě jména – Francisca Franca a José Antonia Prima de Rivery. Tvůrci filmu navštěvují společně s archeology kontroverzní památník Údolí padlých (Valle de los Caídos) a pokouší se pomocí nových forenzních metod odhalit alespoň zlomek příběhů a identit, které se skrývají v lesích, polích a jeskyních.„Násilné zmizení probíhá ve třech fázích. Nejprve dojde k únosu. Poté k vraždě. To, co však tento zločin skutečně charakterizuje, je násilí páchané na důkazech: všechny stopy jsou zahlazeny, těla ukryta a svědci umlčeni.“

Andrea Culková pět let sledovala unikátní politický experiment: zhruba 800 náhodně vylosovaných Evropanů a Evropanek různých generací – studentů, dělníků i seniorů – dostalo šanci rozhodovat na půdě Evropského parlamentu o budoucnosti kontinentu. Konfrontace odhodlaných občanů a občanek s opatrnými politickými elitami odhaluje mechanismy systému, který je možná sám příčinou mnohých současných krizí. Analytickou observaci autorka protkává performativními rituály, černým humorem i obecnějšími úvahami nad tím, zda dokážeme zavést potřebné změny dřív, než se stav demokracie i životního prostředí dostanou do bodu bez návratu. „Pojďme udělat koperníkovský obrat – od Organizace spojených národů k sjednoceným lidem.“

Na vyhlídce Sderot umožňuje návštěvníkům mincový dalekohled, který se po vhození pěti šekelů otevře na dvě a půl minuty, zahlédnout ruiny Gazy.„Soucit, i když se to zdá téměř nemožné, může být jediným výchozím bodem, od kterého může začít uzdravení.“Tento film vznikl nezávisle díky dobrovolné spolupráci všech tvůrců. Žádný člen tvůrčího ani produkčního týmu ani žádný člen filmového štábu neobdržel za svou práci na filmu žádnou finanční odměnu.

Ve světě plném hranic představuje film umění, kde přechod z jednoho místa na druhé je až neuvěřitelně snadný. Experimentálně pojatý found footage dokument řadí za sebe záběry z filmů různé provenience, které mají společné to, že tematizují exulantskou zkušenost. Postavy odlišného genderu, barvy pleti i kulturní zkušenosti si předávají slovo a vypovídají o pocitu vykořenění, hledání identity nebo o své neviditelnosti v očích většinové společnosti. Univerzálnost takové existenciální situace stvrzuje fakt, že ačkoli promlouvají různými jazyky, jako by hovořily jedinou řečí smutku a naděje.„Jazyky jsou živé organismy a každý z nich v sobě nese celý vesmír.“ — Lost for Words, přednáška-performance Silvie Maglioni a Graema Thomsona Zdroj citátu

Maďarský inscenovaný dokument zachycuje každodenní fungování komunity mladých, progresivně smýšlejících intelektuálek a intelektuálů. Poznáváme hodnoty, kterými se skupina zaštiťuje a které společně promýšlí, ale zároveň i určitou dosebezahleděnost a nedostatek empatie, které se tu navzdory teoretickým ideálům objevují. Provází nás postavy Noémie a Petriho, které jsou sice fiktivní, ale snímek vznikal pomocí improvizace. Scény společných setkání jsou točené v delších záběrech, v nichž se kamera pohybuje v kruzích kolem postav, čímž zdůrazňuje pospolitost a rovnostářství.

Šedesát let po Velké říjnové socialistické revoluci se sovětský jaderný ledoborec vydal za severní polární kruh, za účelem oslav památného historického okamžiku. Dokumentární fikce čerpající z populárně-vědeckého snímku K vershine planety (Na vrchol planety, 1978) Galiny Čubakovové vede pomyslný dialog s tvůrcem tohoto nového filmu, chyceným mezi koncepty minulosti a budoucnosti. „Komunismus vždy působil a dodnes působí strašidelně. Nejenže skončil, k tomu ještě ani nikdy neexistoval, byl to jen přízrak.“

Gorki Águila je frontmanem kubánské punkové kapely Porno para Ricardo. Kvůli odporu vůči komunistickému režimu v minulosti čelil cenzuře, šikaně i vězení. Po čtvrt století vzdoru ale přichází únava. Dokument Hany Jakrlové nahlíží za masku nesmiřitelného rebela. Hudebníka sleduje během nuceného mexického exilu při zpívání protirežimních písní i ve chvílích nostalgického vzpomínání na domovinu. Jeho všednodenní přežívání a přípravy na koncert v Praze jsou prokládány archivními záběry zakazovaných koncertů. Navzdory vykořeněnosti a bezmoci ale Gorki hodlá ve svém zápase pokračovat až do pádu diktatury. „Kapela nese jméno po našem dobrém kamarádovi Ricardovi. Je to umělec a miluje porno.“

Přímo z útrob redakcí sleduje režisérka Sára Prokopová zprvu absurdní, postupně čím dál tragičtější pokus o politické ovládnutí slovenské veřejnoprávní televize a rozhlasu. Zatímco v zákulisí probíhají vzrušené debaty o stávce, na obrazovkách dochází k postupnému omezování nezávislé žurnalistiky a umlčování opozičních hlasů. Kulturní politiku i samotnou instituci začínají řídit lidé bez potřebných kompetencí, kteří navážno spekulují, zda Země není plochá. Počáteční entuziasmus novinářů a novinářek nahrazuje bezmoc a frustrace z vývoje, který v sobě nese řadu varovných paralel se situací v jiných středoevropských zemích. „Chcela som ukázať dôležitosť činov jednotlivcov, ktorí sa rozhodli bojovať proti valcu s rizikom, že buď prídu o zamestnanie, alebo im budú zasahovať do ich práce.“ — Sára Prokopová, SME

Serhij, postarší Ukrajinec, nedostal od zaměstnavatele zaplaceno. Nemá smlouvu. A na rozdíl od místních lidí zdánlivě žádné zastání. Reportážně pojatý snímek sleduje skupinu cizinců usilujících o nic jiného než o férové jednání v zemi, která se dlouho honosila emblémem demokratické a otevřené společnosti.„Cílem bylo poukázat na paralelní realitu, která se ve Švédsku vyvinula – realitu neplacených mezd, vykořisťování a podvodných firem.“ — Arberaten

Götz Kubitschek je německý novinář, aktivista a zástupce ultrapravicového hnutí Neue Rechte. Je to také bývalý spolužák režiséra Gregora Centnera, který sám sebe charakterizuje jako liberálního levičáka. Centner na začátku autorského dokumentu Kubitscheka kontaktoval s nabídkou, že by o něm natočil film. Po dobu šesti let se pak scházeli a sdíleli vzpomínky na dětství a společné studium, ale především aby se bavili o Kubitschekově názorovém obratu k extrémní pravici. Výsledný snímek spoléhá na sílu bezprostředních záznamů společných rozhovorů a nahrávek, které si oba muži vzájemně posílali.„Nevím, jestli si uvědomuješ, co znamená natočit o mně film. Znamená to natočit film o nás a o hnutí, které zastupuji. Zvlášť za veřejné peníze. Už jen mluvit s námi, se mnou, znamená překro-čit určitou hranici.“ 

Zatímco stromy mají své místo, člověk si jej někdy teprve musí najít. Režisérka Lucie Zpěváková v citlivém portrétu zachycuje hledání místa ve světě, který ještě nerozhodl, zda vás přijme. Kubánec Yimel v Česku již mnoho měsíců čeká na rozhodnutí o azylu. Mezitím prochází zasněženými ulicemi, sídlištěm i krajinou proťatou plynovodem. Zima přechází v jaro, pocit provizoria však trvá. Záběry vnímavé vůči drobným detailům a náladě míst zaznamenávají jeho pokusy přiblížit se cizímu prostředí: zastavení v místní hospodě, pozorování kluků hrajících fotbal i chvíle souznění při poslechu povědomých rytmů.

Tříčlenná íránská rodina tráví již třináctý rok v tureckém exilu. Kian, Hamid a Hananeh opustili vlast kvůli íránským revolučním gardám. Slíbený azyl v USA je ale v nedohlednu a po amerických volbách pohasíná i poslední naděje. Melancholický observační dokument režiséra Farzada Khoshdasta zachycuje jejich všední rutinu – od uklízení a práce ve fabrice po návštěvy nočních klubů a sledování zpráv o nepokojích v jejich vlasti. Film tak nabízí komorní sondu do života lidí uvězněných ve zvláštním meziprostoru. Dost daleko od státní moci, aby byli v bezpečí, ale příliš blízko, aby dokázali překonat stesk a vytvořit si nový domov. „Máš pravdu. Nemůžeme jet do USA ani nikam jinam. Jaký máš plán?“