společnost

Zpěvačka Eva Pilarová, textař Jan Schneider a hudební skladatel Bohuslav Ondráček v magickém prostoru mezi tichem a zvukem hledají správnou melodii, slovo, tón. Intimita jejich tvůrčího procesu připomíná alchymii, při které se z not, textu a nahrávací aparatury rodí hořce houpavá milostná píseň To se stává.

Vysoko v horách Pamíru leží jezero Bulunkul a stejnojmenná vesnice, jedno z nejchladnějších obydlených míst bývalého Sovětského svazu. Hory, planina, stádo jaků. Zdánlivě se zde zastavil čas. Přežití v nehostinné krajině ve skutečnosti závisí na vnímavosti vůči výkyvům počasí a změnám přírody.

Dětské prádlo na šňůře, vymyšlená maminka a postýlky pro šedesát pět chlapců a děvčat uvíznutých v čase dotváří citlivý portrét o obyvatelích a obyvatelkách dětského domova. Sonda do křehkého světa čekajících doplňuje Táborského sociálně laděné celovečerní snímky Útěk do větru a Zázračný hlavolam.

Aaron, Luke a Mark jsou tři mladí protagonisté, z nichž každý byl z jiných důvodů chycen do pasti zvané incel – misogynní subkultury, jejíž frustrace pramení z nedobrovolného celibátu a s ním souvisejícího pocitu ponížení a méněcennosti. Krátký hybridní snímek inspirovaný příběhy skutečných mužů přibližuje projevy i zdroje patriarchálního extremismu, který stále častěji uniká z virtuálního prostoru do toho skutečného. „Termín [incel] se natolik odtrhl od původního významu, že se stal zbytečným.“

Budu malovat i slepý, prohlašuje český malíř Jan Zrzavý ve filmovém dialogu se sebou samým o stárnutí a nekonečnosti. Čas je pro něj magicky zvnitřnělý. Zastavený uprostřed ničeho se proměňuje v rozostřené struktury a krajiny, ukryté před okolním světem.

Tvrdé české palice vydržely už mnoho dat končících osmičkou, od Přemyslovců po Sověty. Miloš Kopecký ve filmu-anketě vede švejkovský rozhovor s krejčovskou pannou a s hlavou vytesanou do kamene debatuje o významu Alexandera Dubčeka a Pražského jara.

Byli jsme si nejbližší, teď si budeme cizí, loučí se Věra a Vladimír s prohranými roky manželství, završeného rozvodovým řízením. Dámské boty, pánská aktovka a fotografie s malým synem a detaily osobních fetišů se v propasti jednací síně proměňují v odcizení fragmenty lidských tváří, těl a vzpomínek.

Hodím tě do jámy, zasypu tě pískem a bude od tebe pokoj, povzdychne si řidič tatrovky, který musí za jednu směnu dojet osmnáctkrát z pískovny k náplavce do Veltrus a zpátky. Jezdit, vysypat, nabrat a zase jezdit, prach, horko a opálené tváře ošlehané větrem představují atributy nechtěného hrdinství.

Život je jako hospoda, groteskní mikrokosmos, před kterým parkuje kočárek a rakev. Přehlídka lidských osudů v expresivním detailu očí, tváří a těl, intimních obětí, letmých polibků, bezzubých úst a svraštělých tváří ukazuje, že všichni se vezeme.

Halina je jednou z posledních zpěvaček smutečních písní z východopolského Podlesí. Její syn Andrzej zase pracuje jako hrobník. Již mnoho let doprovázejí druhé na jejich poslední cestě. Smrt, před kterou si moderní společnost zakrývá oči, je pro ně přirozenou součástí života, ve které nacházejí jistotu a klid. „Když se pohřby zabýváte více než deset let, tak se stane všechno.“

Postarší vietnamský pár už mnoho let provozuje stánek s čerstvou pomerančovou šťávou. Žijí a pracují na pražské tržnici Sapa. Observační dokument o práci a stesku po domově nabízí unikátní skicu každodennosti na místě, které bývá označováno za srdce vietnamské komunity v Česku. „Někdy člověk náhle zemře kvůli ironii.“

Může se někdo stát matkou, aniž by porodil dítě? Odpověď na tuto otázku společně hledají devětadvacetiletá režisérka Santwana, která zatím není připravena stát se matkou, a pětačtyřicetiletá dula Kata, která, ač sama bezdětná, pomáhá mnoha párům přivést jejich děti na svět. Vysoce intimní dokument nás s empatií seznamuje s nejkrásnějšími i nejzranitelnějšími okamžiky života, které se vážou k porodu. „Znáte Khalila Gibrana? Pamatujete si, co říká o dětech? Vaše děti nejsou vaše děti. Jsou to synové a dcery touhy Života po sobě samém. Přicházejí skrze vás, ale ne od vás, a ačkoli jsou s vámi, přece vám nepatří.“ — Kata

Statický záběr na mořský záliv a horizont městské zástavby je během koronavirové pandemie každý den stejný. V pozadí je slyšet rádiové vysílání, úryvky z filmů i zvuky mytí nádobí. Autorův hlas přitom sdílí své intimní pocity i filozofující úvahy o změnách, které se v této zdánlivé neměnnosti vyjevují.„Tohle není deník počasí. Je to klimatický deník. Změny jsou v něm velice nenápadné. Sotva se dají postřehnout.“

Pocta prarodičům a jednomu bytu v nejvyšším patře bratislavského paneláku, s výhledem na Dunaj i Rakousko, má formu intimního dialogu. Mezi generacemi, minulostí a přítomností, východem a západem. Ve stejném prostoru se skrze rodinné zážitky a traumata formovala také identita autorky. „Pesimisté se dívají k Petržalce, optimisté k Rakousku.“

Kdo byly neznámé hrdinky, které se na začátku 20. století zasloužily o prosazení ženských práv v Evropě? Dokument producentky a režisérky Silvie Venegas upozorňuje na význam minulého i současného aktivismu, díky němuž se i dnes španělské ulice plní lidmi, kteří demonstrují a vzdávají hold těm, jejichž rebelie posunula postavení žen ve společnosti a otevřela jim možnosti, o kterých si dříve mohly nechat jen zdát. Jejich cesta však zdaleka není u konce… „Kdo byly ty matky, které okupovaly ulice Evropy, aby bojovaly za naše práva (nejdůležitější z nich bylo volební právo, které nás konečně uznalo za skutečné občany)?“ — Silvia Venegas

Asociativní koláž obrazů se zamýšlí nad naší bytostnou potřebou přemýšlet o sobě jako o autonomním individuu a vymezovat se vůči vnější realitě. Fragmenty z edukačních filmů lodžského filmového studia doprovází rozhovor s britskou psycholožkou a terapeutkou Halinou Pytlasinskou, která pracuje s konceptem kolektivního nevědomí. „Postoj člověka je dvojí, v souladu s dvojí povahou prvotních slov, která říká.“ — Martin Buber

Ve frankensteinovském duchu pojatý portrét vědkyně, která vyvíjí materiály pro konstrukci robotů s citlivými a ohebnými částmi, a sama přitom ztrácí kontrolu nad svým vědomím. V důsledku stresového přetížení není, alespoň dočasně, schopná toho, co už zvládají její produkty – spolehnout se na svou paměť. „S režií filmů jsem začala ve druhém ročníku vysoké školy. Přišla jsem k tomu spontánně a naučila jsem se toto umění milovat natolik, že někdy režíruji i své sny.“ — Inshallah Montero Zdroj citátu: GMA News

Rumunský senior Constantin Reliu nemá žádné doklady, práva ani nárok na důchod. Pětadvacet let pracoval v Turecku. Poté byl ze země deportován. Po návratu do vlasti zjistil, že je považován za mrtvého. Systém odmítá formálně uznat, že stále žije. Ale zatím mu nedošly síly na boj s byrokratickým aparátem. Dokumentaristka Ilinca Calugareanu se suchým humorem zaznamenává jeho osamělou a strastiplnou snahu získat zpět ztracenou identitu. Příběh, připomínající absurdní výchozí situací snímky rumunské nové vlny, je ale temnější a spletitější, než se zpočátku zdá. A autorka se do něj stále více zaplétá. „Třiašedesátiletý muž, který byl v roce 2016 prohlášen za mrtvého, je pro stát neviditelný.“

Pachatelé sexuálních útoků bývají vykreslováni jako monstra. Signe Rosenlund-Hauglid k nim oproti tomu přistupuje s empatií a snahou pochopit, co je k činu vedlo. V jejím dokumentu sledujeme trojici mužů ve věku 20 až 27 let, kteří se po večírku dopustili znásilnění. Čeká je obvinění, soudní proces, vynesení rozsudku a nakonec propuštění. Během toho Morten, Benjamin a Kasper v otevřených rozhovorech mluví o krizi identity, společenském stigmatu i sebevražedných myšlenkách. Tváří v tvář režisérce, která se sama stala obětí napadení, jim zároveň dochází, jak zničující může být zásah do něčí tělesné integrity. „Ztotožnit se s pojmem ‚znásilnitel‘ je vskutku nemožné.“

Protagonista románu Orlando od Virginie Woolf se narodil jako muž. Po třiceti letech života se ale probouzí jako žena a jeho dosavadní perspektiva se radikálně mění. Podobně tato osobně laděná filmová esej mění hledisko, z něhož je obvykle prezentován příběh střední třídy. Když nejste ani bohatí, ani chudí, celý život se potýkáte s problémem identity. Tím spíš, svádíte-li navíc coby žena zápas o svá práva, vzdělání a finanční nezávislost. Film inspirovaný textem Daniely Dröscher nevypráví jen o vyrůstání v Západním Německu, ale obecněji o ztížených možnostech sociální mobility pro toho, kdo není heterosexuální muž. „Dlouho mi trvalo, než jsem si uvědomila, že pocházím z nižší střední třídy, z maloměšťácké rodiny. Nějakou dobu jsem nevěděla, jak své sociální postavení nazvat.“Do češtiny je tlumočena první projekce filmu.

Datová centra společnosti Google jsou proslulá svou rozlehlostí a efektivitou. A taky opředena mnoha otázkami. Adam Diller se pokusil proniknout za bezpečnostní oplocení a některé z nich zodpovědět. Ve svém multimediálním projektu, který vedle tohoto filmu zahrnuje také knihu a výstavu, se zaměřil na datové centrum v oregonském městě The Dalles, postavené v roce 2006. S pomocí vlastních i archivních záběrů odkrývá jednotlivé mocenské, mediální a ekologické vrstvy, aby pochopil historii daného místa i materiální a diskurzivní postupy, s nimiž dennodenně přicházíme do kontaktu při používání internetu. „Internet, který toto datové centrum pomáhá vytvářet, mění náš vztah k sobě samým a všemu kolem nás.“Do češtiny je tlumočena první projekce filmu.

zkušenosti Louise Lemoine. Jako malá strávila roky po léčebnách, kde pečovali o jejího vážně postiženého otce. Své traumatické vzpomínky konfrontuje s kinematografickým ohledáváním zařízení REHAB v Basileji – unikátního zdravotnického prostoru uzpůsobeného pro speciální účely. K povaze jeho holistického charakteru dochází autorské duo cestou rozkladu na dílčí prvky, těla budovy, která citlivě přiléhá k duševnímu stavu pacientů. Nemocnice nebo léčebny totiž nejsou jen továrnami určenými ke spravování lidí. „Všechny způsoby, jakými zabíráme prostor, jak se mu přizpůsobujeme a jak ho rozvracíme, jsou pro nás zásadní, a přesto máme dojem, že o tom jako společnost příliš málo přemýšlíme.“ Zdroj citátu: ArchDaily

8. května 2019 Žluté vesty rehabilitují hrobku Gustava Courbeta v Ornans. Nedaleko odtud si malířovo dílo přivlastňuje Christian Corouge, bývalý člen skupiny Medvedkine, militantního filmového kolektivu. Ale „nebudeme diskutovat o malování, každý si vezme, co chce, je mi to jedno!“.

David Vostrovský je profesionální sekáč. Se svou nabroušenou kosou a letitými zkušenostmi se účastní mezinárodních turnajů v kosení trávy a své řemeslo vyučuje i druhé. Snímek je sondou do této neobvyklé záliby a alternativního životního stylu v lůně přírody, který Sekáč sdílí se svými dvěma dospělými dětmi. „Vztah člověka k přírodě se vytrácí, stává se z toho klišé.“ Zdroj citátu: Český rozhlas

Režisér se vrací do svého rodného Lisabonu, aby zjistil, že město se za jeho nepřítomnosti téměř k nepoznání změnilo. Snaží se tento proces změny zachytit na kameře a alespoň pomocí filmu zdokumentovat poslední zbytky metropole, jak si ji pamatoval. Vlivy koronavirové pandemie, rozvoje trhu s nemovitostmi a masového turismu se podepisují na budovách v historickém centru, kde vše staré a nostalgické musí udělat prostor novému a blyštivému. Časosběrný snímek po dobu jednoho roku sleduje výstavbu jedné takové budovy a kriticky nahlíží pracovněprávní problémy námezdní práce v Portugalsku. „Práce na podobě filmu je pro mě organický proces, který se vždy rodí z konfrontace nápadu a materiálu, který mám před kamerou.“ — João Rosas Zdroj citátu: DocLisboa.org

Jak koronavirová epidemie proměnila každodenní život v Šanghaji? Svět se jakoby zbarvil do černobíla. Novou rutinu střídají mnohdy drásavé a bezútěšné prolínající se příběhy, veřejná hlášení či výkřiky o pomoc. Ty režisérka pozoruje ze skrytu svého domova, i ten však v důsledku izolace přestává navozovat pocit bezpečného útočiště. „Během posledních dvou měsíců byla moje kamera svědkem mých každodenních rutinních činností na tomto místě. Zdá se, že toto místo je přesně jako můj domov, ale něco je tu divné.“ — Clarissa Zhang

Dokumentární mozaiku tvoří čtyři příběhy ze slovenských romských osad. Protagonisté nezapadají ani do majoritní společnosti, ani do vlastní komunity. Důvodem je sexuální orientace, náboženská víra nebo tělesné postižení. Z věcné observace jejich boje o důstojný život je ale patrné, že nezahořkli. Naopak v sobě den co den nacházejí sílu a naději k překonávání běžných překážek a vystupování mimo škatule, do nichž byli situováni druhými lidmi i svým původem. Od ostatních přitom nežádají víc než to, s čímž sami nemají problém – schopnost chápat a přijímat své bližní v jejich jinakosti. „Film je věnován všem, kterým není lhostejný osud ostatních, kteří hledají cestu ke spojení, ne k rozdělení, kteří myslí více na druhé než na sebe, kteří více dávají, než berou, kteří nesoudí, ale snaží se pochopit druhé.“ – Juraj Baláž Zdroj citátu: The Film New Europe (FNE) Association

Covidová pandemie rozdělila mnohé rodiny také v Rumunsku. Jedna z nich se různým omezením navzdory snaží i během pohřbívání zůstat v kontaktu jak s tradicemi, tak s příbuznými v zahraničí. Jejím členům a členkám při tom kromě moderních technologií pomáhá také černý humor.

Václavské náměstí je Československá socialistická republika v kostce, vysvětluje Karel Höger v komentované mozaice lokálních jevů, ke kterým patří setkávání u koně, rozvlněné davy turistů a turistek z Čech i zahraničí, nákupní horečka nebo vlastenecká náklonnost k českému pivu a sklu.