Terezie Laštovičková
Rychlý rozvoj generativní umělé inteligence zásadně mění způsoby, jakými dokumentaristé přemýšlejí a tvoří svůj obraz světa. Na letošní konferenci o etice v dokumentárním filmu v době AI jsme diskutovali zejména o autorství, reprezentaci, transparentnosti a ekologických dopadech využívání AI v dokumentární tvorbě. Z těchto debat vychází i hlavní otázka této eseje: kdo má kontrolu nad dokumentárním filmem, pokud do procesu vstupuje umělá inteligence? Můžeme se považovat za autory, pokud využíváme AI?
Míra autorství závisí především na způsobu využití AI v dokumentárním filmu. Pokud tvůrce zadá do systému příkaz o vytvoření celého filmu a systém mu vygeneruje obraz, scénář, rytmus vyprávění i styl, pak se lidský autor stává spíše zadavatelem úkolů než tvůrcem. V takovém případě nelze tvrdit, že dokument vytvořila lidská představivost. Znamená to, že kreativní rozhodování probíhá na straně modelu a člověk pouze dohlíží na jeho provoz. Jiná situace nastává, pokud je AI používána jako nástroj, při hledání nápadů, při rešerši, při třídění materiálu nebo v technických fázích postprodukce. V tomto případě zůstává autorství u dokumentaristy. AI tu neformuje významotvorné rozhodování, ale podporuje ho podobně jako jiné technologie, například střihové programy nebo nástroje na přepis rozhovorů. I v takových případech je ale důležité zachovat transparentnost a uvést, že AI byla do procesu zapojena.
Zásadním rizikem je však to, že modely umělé inteligence jsou trénovány na obrovských datových souborech, které obsahují kulturní, genderové i společenské předsudky. Pokud dokumentarista přebírá výstupy AI bez kritického přemýšlení, může snadno reprodukovat stereotypy nebo zkreslovat realitu. Kontrola nad dílem se tak přesouvá z člověka na algoritmus, nikoli kvůli inteligenci AI, ale kvůli nepozornosti nebo nedbalosti.
Jeden z nejvýraznějších současných příkladů je film „About a Hero“ od režiséra Piotra Winiewicze, také zmíněný na letošní konferenci. AI se významně podílí na tvorbě scénáře, což komplikuje tradiční pojetí autorství. Lidský tvůrce se stává nejen režisérem, ale také kurátorem AI-vytvořeného textu a odpovědným tvůrcem, který rozhoduje, jak a co z výstupu AI použije. Pokud se ale generativní AI používá k vytváření „realistických“ záběrů, které se vydávají za skutečné, ohrožuje to základní princip dokumentárního filmu, a to hlavně důvěru mezi tvůrcem a divákem. Dokumentární film nelze chápat jako science fiction. Jeho podstatou je vztah k realitě a závazek vůči pravdě, která ale může být subjektivní a interpretovaná.
Domnívám se, že dokumentaristou zůstává ten, kdo si udržuje kritické myšlení, etický rámec a kontrolu nad významem, nikoli ten, kdo nechá AI tvořit místo sebe. Může být užitečným nástrojem, ale autorem dokumentárního filmu je ten, kdo rozhoduje, nikoliv ten, kdo pouze generuje.