Opus Bonum vybírá pozoruhodný dokumentární film roku z různorodé kolekce reprezentující tendence světového dokumentu. Všechny filmy jsou podstatné, a tak festival nabízí další hru: jeden porotce vybere jeden film, dílo zářivé.

Sekce První světla uvádí první velké filmy začínajících dokumentaristů s cílem sledovat rozvoj dokumentu, proměnu témat a stylů, zpřehlednit jména nových tvůrců. Tato díla se chtějí stát hlasem v zápase o svobodu a smysl dokumentárního filmu.

Mezi moři je soutěžní sekcí, která reprezentuje země a národy střední a východní Evropy, teritorium jejich vzájemných dějinných, politických či kulturních vztahů.

Nejpozoruhodnejší filmy studentů filmových škol v zemích střední a východní Evropy.

Česká radost představuje prestižní výběr českých dokumentů. Není jenom soutěží o nejlepší z českých filmů, ale především oslavou jeho různosti v objevování nových témat i v dobrodružství kinematografického výrazu.

Fascinace jsou velkou továrnou experimentální kinematografie, která film opřený o realitu zbavuje všeho, co jej tíží, a podstatným způsobem tak prohlubuje možnosti filmového vnímání.

Exprmntl.cz je soutěžní přehlídka nejnovějších českých experimentáloních filmů, které se vztahují ke skutečnosti a neustávají v pátrání po nových vyýrazech jejího zpracování na filmový materiál a digitální formáty.

Krátká radost nabízí výběr nejlepších evropských krátkých filmů – svrchovaných děl, která prozkoumávají na malém a ještě menším prostoru možnosti a sílu dokumentu. Podívejte se na všechny filmy už nyní online na portálu DAFilms.cz a hlasujte pro nejlepší film - porota jste vy!

Svědectví o politice vytvářejí prostor, ve kterém se hlasy a vize prolínají s obrazy a rytmem, obsahová naléhavost s formální neústupností. Soutěžní přehlídka nejpodstatnějších letošních dokumentů s politickým přesahem.

Svědectví o přírodě jsou soutěžní přehlídkou letošních dokumentů, které vytříbenými filmovými prostředky hovoří o zániku a vzniku, o hrozbách a výzvách, o člověku jako součásti i jako úhlavním nepříteli přírody.

Svědectví o poznání jsou soutěžní sekcí filmů, které nově definují žánr vědeckého dokumentu. Hranice lidského poznání, hranice zobrazitelného – a možnosti jejich překračování.

Výjimečné kinematografické události, které nezaměnitelným stylem provázejí hlubokou a kritickou reflexí záhybů žitého světa.

Sekce Souhvězdí představí filmy, které v posledním roce zazářily na světové dokumentární obloze. Uvádíme v ní výběr pozoruhodných snímků z jiných filmových festivalů.

Odvážné alegorické, radikálně poetické a netypické dokumentární filmy vznikající na okrajích oficiálních struktur v období poválečného sovětského režimu na Ukrajině. Experimentální film korespondující s dobovými avantgardami v západní Evropě, Americe či východní Asii druhé poloviny 20. století na Ukrajině neexistoval. Experimentování s reprezentací, médiem a jeho výrazem a žánry však probíhalo v několika podobách na různých místech: na okrajích oficiálních struktur, na filmové škole i mimo státem kontrolovaný systém vznikaly radikálně poetické snímky, hybridní díla kombinující alegorie, výraznou vizualitu, inscenaci, performanci a dokumentární pozorování či situačnost. Vznikaly radikálně poetické snímky (jejichž autoři byli později nazývaní i ukrajinskou školou poetického filmu), z nichž některé nesly zjevný otisk vlivu velikána poetického filmu Sergeje Pardžanova, který na ukrajinské filmové škole učil. Další vlivnou postavou byl Felix Sobolev, tvůrce vizuálně strhujících populárně-vědeckých filmů. Vizuální koláže nesly často ironický podtext, především při práci s výrazovými prostředky typickými pro „oficiální“ dokumentární film, jako byl komentář pronášený v nadšené budovatelské dikci. Mezi amatérskými filmaři se v tomto období objevovaly pokusy o výraznější vizualitu – součástí retrospektivy je i příklad rodinného filmu, který pracuje s prvky netypickými pro běžný domácí film (detaily, motivy netýkající se rodiny a společných zážitků). Místem spontánních pokusů a dokumentací performativních vstupů do veřejného prostoru byly především univerzity: Polytechnický institut v Charkově a Institut medicíny ve Ľvovu. Na filmové škole rovněž vzniklo několik subverzivních filmů – některé z nich byly odmítnuty či dokonce zakázány (z nichž nejznámější je dnes již kultovní hudební snímek Konec prázdnin). Mnohé z filmů prezentovaných v této retrospektivě byly donedávna, či jsou dodnes neznámé i na Ukrajině. A pouze dva z nich byly dosud promítány i v zahraničí. Retrospektiva je součástí dlouhodobého zaměření MFDF Ji.hlava na region střední a východní Evropy a navazuje na předchozí doprovodné projekce Konference Fascinace, v rámci nichž se její účastníci, významní světoví distributoři, zástupci festivalů experimentálních filmů a galeristé seznámili v roce 2015 s českou experimentální scénou, v roce 2016 s historickou etapou komunistické totality a undergroundového a experimentálního filmu ve východní Evropě, v roce 2017 s experimentální tvorbou ve stejné etapě v balkánských zemích, a v roce 2018 s experimentálním a undergroundovým filmem v pobaltských zemích během komunistické totality. Za velkorysou pomoc děkujeme Oleksandru Teliukovi a Oleksandr Dovzhenko a National Cinematheque of Ukraine. Andrea Slováková

Třicet let po listopadových událostech, které zásadně změnily politické poměry v bývalém Československu, bude mít jejich připomínání zřejmě odlišný ráz, než bylo zvykem při minulých výročích. Bohatá země je rozdělená víc než kdy předtím a zdá se, že znovu hledá svoji budoucnost a tvář. Jihlavský festival ctí a hájí hodnoty, které po roce 1989 určily směr naší země, svobodu, demokracii, spravedlnost, zájem o veřejné dění, respekt k různosti názorů. Výročí velké společenské změny připomínáme svébytnou kolekcí filmů a přednášek, jež pomůže pochopit čas před i po ní stejně jako kořeny nynější krize, z nichž může vyrůst až jakýsi Soud nad českou cestou, který do dokumentární inscenace převedl režisér Robert Sedláček. Časoprostor vyčerpaného reálného socialismu vystihují filmy disidentského filmaře Michala Hýbka, který natáčel s Václavem Havlem po jeho propuštění z vězení a také se symbolem pražského jara Alexandrem Dubčekem. Ten v dosud neznámém a na jihlavském festivalu poprvé veřejně uvedeném záznamu rozhovoru ze září 1989 zastupuje bývalé reformní komunisty, kteří nepřemýšleli o demokracii západního typu, ale o reformovaném socialismu. Hlas rigidní komunistické nomenklatury zaznívá v připravovaném filmu Jana Rouska Normalizace moci. Zlomové události 17. listopadu nově popisuje dokument Ley Petříkové a Jana Rouska Sametová FAMU. Filmová akademie stojí na rohu Národní třídy, kde policejní jednotky napadly pokojný studentský průvod. Byli to právě studenti FAMU a DAMU, kteří vyhlásili stávku na vysokých školách. Ta se vzápětí začala šířit divadly a vyvrcholila generální stávkou, jež v podstatě ukončila komunistické panství. Svědectví bývalých studentů vyvracejí různé konspirační teorie, jimž se ve svém filmu věnuje Andrea Sedláčková. Rychlost a divokost porevoluční doby ukáže dokument o české reklamě i přednáška o restitucích v českém filmu. Reklama je symbolem rychlého nástupu volného trhu, zatímco restituce byly pokusem vyrovnat se po čtyřiceti letech s tzv. znárodněním, jímž komunistická diktatura převedla soukromý majetek do státního vlastnictví. Zajímavé je, že se tématu restitucí věnoval víc český hraný film než tehdejší dokumentární tvorba. Významnou osobnost dramatika, esejisty, disidenta a prezidenta Československé a poté samostatné České republiky připomeneme takřka neznámým dokumentem Juraje Herze Vision 2000 i ukázkami z připravovaného filmu Petra Jančárka Tady Havel, slyšíte mě?

Zevrubné vhledy do metod dokumentární práce a tvůrčích rozhodnutí, do autorských stylů a kinematografického myšlení výjimečných bytostí dokumentárního světa.

Kontakt s aktuálním světovým hudebním dokumentem a experimentem. Co z dnešní záplavy hudby skutečně funguje? Existuje ještě dnes umění zvuku (a umění naslouchat!), které má sílu mytických Sirén?

Reality TV otevírá oči diváků novými televizními formáty a v nejširším světovém záběru představuje aktuální podoby zkřížených žánrů, jako jsou dokudrama, docusoap, reality show nebo mockument.

Doc Alliance Selection je festivalovou sekcí vzešlou z přátelství na trase Česko: Jihlava – Dánsko: Kodaň – Francie: Marseille – Německo: Lipsko – Polsko: Varšava – Švýcarsko: Nyon – Portugalsko: Lisabon. Tato sekce v sedmi zemích uvádí tři výběrové snímky, aby představila aktuální trendy dokumentárního filmu.

FAMU uvádí výběr nejpozoruhodnějších dokumentárních filmů, které v uplynulém roce vznikly na různých katedrách akademie.

FAMU International je jedna z kateder na FAMU, která má několik studijních programů v anglickém jazyce. Studenti těchto programů pochází z různých kultur a to jim umožňuje nahlédnout a zpracovat lokální témata s jedinečnou perspektivou. V této sekci budete mít možnost vidět filmy, které byly vytvořeny studenty magisterského programu oboru režie. Dalšími snímky jsou filmy studentů jednoletého programu, kteří měli za úkol natočit portrét.

Česká televize jako každoročně navazuje na zájem o svou dokumentární tvorbu uplynulého roku. Vedle snímků, které se objeví v soutěžních sekcích festivalu, promítne v Horáckém divadle i dalších dvacet filmů z aktuální produkce.

Dílny jsou místem blízkých setkání diváků a tvůrců a jejich prací, ateliérem, kde obrazy mluví, neboť v dílnách je lze vidět, lze o nich rozmlouvat, lze se na fi lmy přímo ptát.

My Street Films se během pěti let své existence etabloval jako zásadní vzdělávací projekt inspirující zájemce z řad nejširší veřejnosti k tomu, aby natočili krátký film a podíleli se tak na vytváření jedinečné paměti našich měst – online audiovizuální mapy mystreet-films.cz.

Sergej Dvorcevoj (1962) je kazašský režisér a dokumentarista ruského původu. Často bývá řazen k tzv. ruské nové vlně, jež se formovala na přelomu milénia jako důsledek snahy reflektovat filmovým médiem stav ruské společnosti a řadu socio-ekonomických problémů. Dvorcevoj se narodil v kazašském Šymkentu, a než se začal věnovat studiu filmového řemesla, vystudoval leteckou školu na Ukrajině a Radiotechnický institut v Novosibirsku. Chvíli se živil jako technik letecké společnosti, načež byl přijat na Vyšší režisérské a scenáristické kurzy v Moskvě, což odstartovalo jeho kariéru tvůrce dokumentárních a fikčních krátkometrážních filmů. V roce 2008 debutoval celovečerním hraným filmem Tulpan, jenž mu přinesl řadu ocenění na mezinárodních filmových festivalech – nejlepší režie na IFF v Tokiu, objev roku na European Film Awards a cena Na východ od Západu na MFF v Karlových Varech. Film Tulpan obsahuje silné odkazy na Dvorcevojovu sociálně kritickou dokumentární tvorbu a mísí v sobě prvky výtvarného lyrismu s naturalistickou snahou o zachycení reálného života kazašských pastevců. Vrcholem kritického naturalismu v jeho dosavadní tvorbě je snímek Ajka (2018) tematizující žalostné životní podmínky migrantů v ruské společnosti a explicitně zobrazující poporodní komplikace u žen, jenž vynesl představitelce titulní postavy filmu Samal Esljamové cenu pro nejlepší herečku na festivalu v Cannes.

Man Ray: Filmový malíř Američan Emmanuel Radnitsky (1890–1976) je známý spíš pod pseudonymem Man Ray, tj. Muž Paprsek. Považoval se totiž za umělce tvořícího světlem a své umělecké jméno sestavil ze tří písmen křestního jména a tří písmen příjmení. Man Ray byl umělecky všestrannou osobností a jednou z významných postav meziválečných avantgard. Pocházel z rodiny ruských židovských emigrantů a dětství prožil v Brooklynu. Na střední škole získal stipendium, které by mu umožnilo studovat architekturu, ale vzdal se ho s touhou být umělcem. Střídal pak různá zaměstnání. Nakonec se zapsal na výtvarnou akademii. Díky tomu se postupně dostal mezi umělce, objevil evropskou avantgardu a kolem roku 1914 začal fotografovat. Záhy následovala první výstava, definitivní začlenění do uměleckého prostředí, a především seznámení s Marcelem Duchampem. Man Ray se začal věnovat novým technikám a vytvářet originální umělecké předměty. V letech 1921 až 1940 žije ve Francii, kde vznikla většina jeho filmů. Dlouhou dobu byl znám hlavně jako dadaista a výrazný člen surrealistické skupiny a tvůrce čtyř filmů. Ale mezi lety 1985 až 1996 byly nalezeny další jeho filmy. Jde vesměs o snímky, které nebyly určené k veřejné projekci, ale umožňují rozšířit si představu o pojetí filmu u Mana Raye. Pozoruhodné jsou vizuální skici k jeho výtvarným dílům, například Autoportrét aneb co nám všem schází. V některých případech je obtížné s jistotou určit autora a můžeme se pouze domnívat, že je natočil Man Ray, i tak jsou ovšem cenným svědectvím o avantgardě 20. let. Důvodem rozchodu Mana Raye s kinematografií na přelomu 20. a 30. let není nástup zvuku, nýbrž zvyšující se závislost na finančním zázemí pro natáčení, odpor ke kolektivnímu sledování filmu a, jak sám přiznává, skutečnost, že vlastně pohyblivá díla neměl rád. David Čeněk

Felix Sobolev: Film jako objev Vystudovaný herec Felix Sobolev (1931–1984) se ocitl na půdě kyjevského studia dokumentárních filmů Kijevnaučfilm náhodou, ale v ideální moment roku 1960. Chruščovovo odsouzení stalinismu na XX. sjezdu (1956) a chystaný start první lidské výpravy do vesmíru byly předzvěstí ideologického uvolnění a příslibem nové epochy lidské evoluce. Víra v bezmezný potenciál vědy byla příznačným rysem probouzející se generace tzv. šedesátníků, k nimž Sobolev bezesporu patřil, a žánr vědecko-populárního filmu byl ideálním prostředkem k jejímu vyjádření. Cílem každého Sobolevova filmu tak bylo učinit objev a v tomto ohledu mu na teritoriu SSSR brzy nebylo rovno. Sobolevova dokumentární revoluce spočívala v tom, že z vědecko-populárního žánru učinil emotivní podívanou a z diváků účastníky prováděného experimentu s předem neznámým vyústěním. Dokumenty se v jeho podání staly umělecky autonomní oblastí, kde jejich nevšední informační hodnota byla i originálně vizualizována. Navíc pro každé pojednávané téma režisér hledal vlastní estetické řešení, a tak jsou jeho díla svébytnou kombinací dokumentárních záběrů, animace, hraných pasáží, záznamů ze skryté kamery, makrodetailů vědeckých pokusů a vlastních technických vynálezů. Maximálně intenzivního sdělení byl přitom schopen dosáhnout i s minimem výrazových prostředků. V Hrdinství okázal vytvořit fenomenální výpověď o válce pomocí jedné fotografie a textů několika dopisů. Úvahu o vzniku života na Zemi v eseji Biosféfra! Nejvyšší čas se zamyslet doprovází v asociativním i kauzálním sledu konkrétní i abstraktní obrazy. Jejich spojení umocňuje polyfonní audiostopa ruchů, Bachovy hudby a patetického opakujícího se monologu. Toto hledání transcendentního výrazu demonstrovalo Sobolevovu kompoziční odvahu par excellance. Revolučně působily i snímky Jazyk zvířat a Umí zvířata přemýšlet?, které se staly v SSSR kasovními trháky. Zvídavý (a realizačně náročný) pohled do živočišné říše představoval tematický i formální přerod sovětské dokumentaristiky. Hledání spojitostí mezi zvířecím a lidským světem doprovázely zneklidňující otázky po lidské zodpovědnosti za další vývoj Země, které se staly příznačným rysem Sobolevovy tvorby. Zájem o konstituci lidského rozumu přivedl Soboleva k pozoruhodným psychologickým dokumentům, kterých se účastnili jak akademici, tak běžní spoluobčané. V Sedmi vykročeních za horizont se navzdory deklarativně rovnostářskému systému SSSR pokusil otevřít téma nadčlověka, ne jako výkonnostního stachanovce, ale jako nositele supermozku. Neomezenost intelektuálního potenciálu zkoumal i pomocí sugesce pomáhající překonat psychologické bariéry (Vytrvejte, máte talent!). Psychologie lidského chování režiséra přivedla i k na svou dobu ožehavým tématům. Film Já a ti druzí (1971) o principech manipulace a společenském konformismu byl pro přemýšlivé diváky roven protirežimní provokaci. Pohled na to, jak jednoduše lidé podléhají mínění svého okolí a bez jakéhokoli donucení nazývají sladké slaným, černé bílým a ženu mužem, byl v Brežněvově „normalizovaném“ Svazu bezprecedentní bombou. Hrátky s politicky výbušnými tématy se ale Sobolevovi staly osudné. V očekávání státního vyznamenání se režisér chopil projektu Kyjevská symfonie (1982), který se po zásahu cenzury stal tendenčním pamfletem, po němž se od autora odvrátili mnozí z jeho spolupracovníků. S pošramocenou pověstí a podlomeným zdravím se v padesáti letech pouští do svého posledního filmu Zacíleno na váš mozek, o mechanismech americké propagandy, který měl po vzoru Rommova Obyčejného fašismu (1965) promlouvat stejně naléhavě o obou ideologických táborech. Kamila Dolotina Filmy poskytlo Oleksandr Dovzhenko a National Cinematheque of Ukraine.

Tematická retrospektiva ukazuje různorodé podoby reprezentace tělesné touhy, přitažlivosti a projevů fyzické lásky. Od křehké fotogenie nahoty přes hluboké pochopení a přijetí tělesnosti po politická provolání filmová avantgarda problematizuje vztah společnosti k zobrazování nahoty a sexu, zdůrazňuje různost v podobě queer erotiky, kritizuje cenzuru vyjadřování tělesnosti v uměleckých dílech, ale také oslavuje a zkoumá lidskou intimitu. Tematizace tělesné přitažlivosti a obdivu k sexualitě, kterou můžeme v meziválečném období vidět v náznacích či jemném zobrazení nahého těla, se ve 40. a 50. letech stává předmětem explicitnějších symbolických her. V 60. letech 20. století zesílily obě tendence: zobrazení nahoty a sexu jako prostředku k radikálním průzkumům intimního života a vnímání i rázné politické manifesty. Ty byly většinou namířeny vůči oficiálním státním nařízením zavádějícím cenzuru uměleckých děl z hledisek vágně a konzervativně definované „morálky“. Odpor vůči německému filmovému zákonu nesmlouvavě vyjádřil Helmut Costard, který zpodobnil ministra jako mluvící penis. Jiné filmy sice nebyly přímo míněny jako manifesty, staly se jimi ale díky reakci úřadů. Dnes již legendární dílo Jacka Smithe Vášnivé bytosti autor dle svých vyjádření myslel především jako svobodný rozverný film plný humoru. Postoj státních orgánů (byl zakázán ve 22 amerických státech) z něj však, nejprve v rámci komunity newyorského undergroundu, později pro americkou kulturní obec, a také avantgardu v Evropě, udělal klíčový snímek artikulující odpor vůči cenzuře filmu. V dnešní době posilování diskurzu zdravého přístupu k tělu a akceptování různých tělesných proporcí a podob se to může zdát triviální, ale mnohé avantgardní filmy byly průkopnické i tím, že pracovaly s těly, která nepatřila modelům a modelkám, ale běžným lidem, či dokonce autorce nebo autorovi. Odvaha některých filmařek a filmařů se projevovala i v podobě prezentace sebe sama. Carolee Schneemann zkoumala, jaké pocity a prožitky v ní vyvolává sexuální styk s jejím partnerem, když se ona sama, ale i další lidé, dívá na jeho zachycení. Ke prozkoumávaným oblastem patří rovněž queer sexualita, kde byl pionýrem Kenneth Anger. V posledních třech dekádách se filmaři obracejí také k analytické i poetické reflexi zobrazování nahoty a sexu, většinou v podobě found footage koláží, které odkazují či přímo pracují s pornografickými filmy anebo jinak kriticky remediují ony starší reprezentace. Andrea Slováková

Výběr osmi digitálně restaurovaných filmů představuje průřez slovenskou krátkometrážní dokumentární kinematografií 60. let a zachycuje rozmanitost přístupů jednotlivých autorů k médiu dokumentu.

Propracovanost, technologická i estetická úroveň VR děl se každoročně zvyšuje závratným tempem. Vznikají lineární 360° filmy, které uvádíme ve VR kině ve čtyřech komponovaných programech, interaktivní zážitky (experience), jejichž instalacím je vyhrazeno šest prostorů ve VR zóně v DKO. Zásadně se rozšiřuje i vztah děl k fyzickému světu – prostřednictvím scénografických prvků anebo živé akce. Při instalaci Re-Animated budete moci chodit po kůře stromů, abyste zážitek lesa prožili co nejvíc fyzicky. Výraznou tematickou tendencí mezi nejnovějšími VR díly je zaměření na rozbor výtvarných děl či směrů a častými motivy jsou krajina a ekosystém.

Již popáté Ji.hlava otevírá Game Zone, v níž představuje počítačové hry, které se zabývají naléhavými a komplexními tématy současného světa, nečekaně pracují s odkazy k realitě anebo hledají výjimečná estetická řešení. Některé poetiky či herní přístupy sledujeme již déle: hry, v nichž hráči svojí aktivitou přispívají ke zkoumání a řešení vědeckých problémů, hry zkoumající politické otázky a přispívající k formulaci argumentů ve společenské debatě anebo tzv. pomalé hry, které motivují k vytržení z frenetické každodennosti.