My Street Films

Trochu o ľuďoch, trochu o noci, o dianí pod povrchom. Cez okno štvrtej hodiny rannej.(text režiséra)

Aký vzťah existuje medzi nami a sochami? Sú to len nehybné objekty, alebo medzi sebou navzájom možme cítiť blízkosť? Absentujúce vzory sú o generačnom smútku a úzkosti, o (ne)konečnej patriarchálnej spoločnosti, ale aj o hľadaní empatie s neživými bytosťami. (text režiséra)  

"Alternativní pravda je termín, který byl v roce 2017 zařazen do Urban Dictionary, a v současnosti se stává jedním z nejběžněji používaných, často právě v kontextu s probíhající pandemií. S rozmachem nejrůznějších informačních kanálů se rozšiřuje i lidské vnímání a následná potřeba vlastní interpretace toho, co za pravdu považujeme. Lidé si častěji, než dříve, kladou otázky: “Existuje jedna pravda?“ a “Jak si něco takového může myslet?“  Dokument se dotýká těchto otázek."(text režisera)  

Skupina chalanov, čo skejtujú a snažia si nájsť vlastnú cestu životom. (text režiséra)

Moje máma i můj táta jsou oba z jednovaječných dvojčat. Kdo je kdo, co je já a co je my a kdo je lepší šachista? Hledej dva rozdíly je film o hledání sama sebe, když člověk chodí po světě ve dvou.(text režiséra)

Krátký dokumentární portrét člověka, jehož povolání je ve společnosti pořád velkým tabu. Přitom na něj spoléháme v nejtěžší okamžiky našich životů.(text režiséra)

Audiovizuální počin o říčním břehu a řece v člověkem upraveném prostředí - městě. Impulsem ke vzniku byl osud říčky Ponávky svedené do podzemní stoky za účelem eliminace záplav. Ty se děly v důsledku předešlého vysušení rybníků na jejím toku a kvůli narovnání koryta. Fieldrecordové nahrávky a samply jsou vrstveny, deformovány a doplněny o elektronické prvky s pokusem dojít k imaginativnímu a neantropomofnímu vnímání pomyslného vypravěče: říčního břehu.(text režiséra)

Audio tohoto filmu, by mělo lidem přiblížit, co všechno se může stát ve válce. Zatímco video by Vám mohlo připomenout proč znovu vstát, i když budeme na dně.(text režiséra)

Návrat domů pátrá po důvodech, kvůli kterým se lidé stěhují do Prahy a nadále v ní setrvávají. Po zkušenosti s pandemií zvládáme online téměř všechno, odkudkoli. Co tedy náplavám brání vrátit se domů, do kraje, odkud pocházejí? Mezi většinovou motivací nacházíme také hlubší důvody a nesamozřejmé možnosti, které velkoměsta nabízejí - v tomto případě zejména ženám. (text režiséra)

Zdeněk a Lenka, dva lidé, kteří se navzájem našli, avšak geneticky se k sobě nehodí. Dva synové, kteří se zdáli být obrazem svých rodičů a nadějí na spokojený život. Pouze však do doby, než se jim začala projevovat vzácná nemoc. Jak reaguje maminka plná očekávání a otec odhodlaný starat se o svoji rodinu, když zjistí, že jejich děti po nich nezdědili barvu očí, ale fatální nemoc, která jim předpovídá jen pár let života? Je možné se v takové situaci těšit z budoucnosti, snít a plánovat? Film, jako projev respektu k lidem, kteří se nevzdali, naučili se žít okamžikem a vnímat důležitost života druhých. (text režiséra)

Deníkový film posouvá možnosti vlogu a stává se osobním svědectvím o životě ve světě, jehož problémy jsou na jednoho člověka až příliš veliké. Environmentální žal, kolektivní deprese, odcizení a zrušená budoucnost: „Kde hledat energii předstírat, že životy v tomto světě jsou žitelné?“ Film dospívá k naději, kterou nachází ve významu každodennosti a v sebelásce. (text režiséra)

Věřím, že loučit se je důležité, protože loučení zároveň obsahuje naději na opětovné shledání. Rituál. Slib. Ne sbohem, ale na shledanou.(text režiséra)

Dokument se zabývá životem mého bratra ing. Quirina Jedličky. S bratrem  jsme dvojčata a narodili jsme se 31. 1. 1953.  Při porodu bratr utrpěl úraz – ranou dětskou mozkovou obrnu. Naší matce lékaři nedávali žádné šance na jeho další život. Do tří let nechodil, neseděl atd.  Postupně se však, především díky obrovskému  úsilí  naší matky,  podařilo jeho stav stabilizovat a postupně se, byť se značným zpožděním, naučil dělat věci, které jeho vrstevníci už dávno zvládali. Nastoupili jsme do Základní školy. Od druhé třídy se situace změnila. Nová paní učitelka chtěla mít „socialistickou třídu“  a tak  žáky, kteří se nějak odlišovali,  navrhovala zařadit do pomocné školy. To se ji v několika případech podařilo, ne však u mého bratra. Matka musela každý rok (až do 5. třídy) donést z Dětské nemocnice potvrzení, že bratr sice nevypadá úplně socialisticky předpisově, ale že inteligenčně je naprosto v pořádku, spíše naopak. Od šesté třídy do deváté to už bylo lepší. Následně udělal zkoušky na gymnázium a maturoval v roce 1972. V témže roce byl přijat na VUT v Brně na fakultu elektrotechnickou. Absolvoval v roce 1977. Bratr se následně začal věnovat vlastní literární a výtvarné práci. Podařilo se mu získat místnost, kterou si proměnil na ateliér. Tam maluje a tvoří.  Uspořádal celkem více jak 20 samostatných výstav, zúčastnil se mnoha výstav kolektivních, byl přizván na několik domácích i zahraničních malířských sympozií. Jeho obrazy jsou vesměs abstraktní, čerpající z přírody, barevné a celkově optimistické. Co se literárního snažení týká, vydal celkem 10 básnických sbírek (vydavatelství Petrov, Větrné mlýny, Šimon Ryšav). O jeho literární tvorbě se příznivě vyjádřili např. Ladislav Fuks, Arnošt Goldflam. Společně s bratrem jsme si zrekonstruovali starou chalupu a tam také bratr často pobývá. Neoženil se a svou péči teď splácí naší mamince, se kterou v Brně žije. Takže shrnuto,  zpočátku bez šance, v závěru život prožitý a naplněný prací a tvorbou. (tezt režiséra)

Vím jistě, že až umřu, chci být stromem. Asi javorem. Zkrátka chci tu být po smrti ještě nějakou dobu, alespoň v téhle podobě. Stát se přírodou. To mě uklidňuje a dává smysl. (text režisera)

Film je syrovým a křehkým svědectvím o absenci vztahu mezi autorkou filmu a její matkou. Prostřednictvím analogií mezi povoláními matky, která je řidičkou tramvaje a radioamatérkou, autorka ohledává chybějící spoje a jejich možné trajektorie. (text režisérky)

Film zachycuje vztah dvou bratrů, které vedle bratrství pojí také vášeň k parkouru. Namísto městských kulis a party kamarádů jim však musí vystačit okolní prostředí a hřiště, které jim rodiče postavili na zahradě. (text režiséra)

Po roce a půl každodenního života vedle staveniště se dvě oddělené, ale blízké reality vyvinuly v hlučný, jednostranný milostný příběh.(text režiséra)

Dostala jsem chuť křičet. Zničehonic. Všechny moje myšlenky v tu chvíli směřovaly k tomu, abych se ovládla a nezačala doopravdy řvát. Jen jsem si v duchu říkala: hlavně nekřič. Vydržela jsem to a zůstala jsem potichu. Ale ten pocit, to vnitřní pnutí, ve mně nějak zůstalo. Začala jsem hledat místo, kde by to šlo – křičet bezpečně a přitom svobodně. Našla jsem sirény.(text režisera)

Film reprezentuje autorčin výzkum v oblasti sexuálního obtěžování žen. Originálním způsobem svádí dohromady hlasy mnoha žen, konkrétní svědectví se stávají kolektivní zkušeností. Autorčin postoj neobviňuje, snaží se motivovat ženy i muže k hlubší reflexi. (text režisérky)