Míň než tři je výsledek matematické šifry, který představuje vyznání lásky, a zároveň symbolizuje srdce. Autorka filmu přináší třetí paralelu v podobě problematiky polyamorních vztahů. Protagonistka Rasa se vyrovnává s rozchodem, přičemž stále žije ve společné domácnosti se svou bývalou partnerkou Elenou a její současnou přítelkyní.

Šestadvacetiletá influencerka bosenského původu Sandra Kisić se na pozvání české neziskovky vypravila do Ugandy. Ve městě Kabale a jeho okolí strávila deset dní. Společnost jí kromě místních dělala holandská dobrovolnice, která je už na své několikáté misi. Sandra se oproti tomu s chudobou a technologickou zaostalostí poprvé setkala jinde než na displeji mobilního telefonu, který prakticky neodkládá z ruky. Režisér střetávání navenek vzdálených, ale tváří tvář výzvám globálního charakteru rovnocenných světů zachycuje jako nestranný pozorovatel, aby nechal vyniknout četné tragikomické paradoxy. „Instantní polévka zahřeje, ale neposílí. Instagram můžeme vnímat podobně, nebo s ním pracovat jako s médiem schopným přiblížit ‚oldschoolový dokumentární film‘ mladšímu publiku.“ F. Remunda

Po úspěšném, na MFDF Ji.hlava oceněném, dokumentárním seriálu Uzamčený svět se režisér Karel Žalud ještě jednou vrací do prostředí vězení. Nyní v něm sleduje příběh Dana Laufa, mladého dozorce působícího v malé věznici v Teplicích, který odjíždí od své těhotné ženy na 30 dní na výpomoc do velké věznice ve Stráži pod Ralskem. Na jeho osobním příběhu se ukazuje nejen vězeňské prostředí a specifické nároky Laufova povolání, ale také problémy současného českého vězeňství.

Den za dnem plynou ve snímkové frekvenci obrazy filmového života v autorské koláži poslepované z útržků hraných snímků, v nichž se v různých podobách objevuje denní datum. Originální skládanka zobrazuje, jak by asi mohl vypadat jeden rok složený z různorodých filmových záběrů. Výběr scén podle kalendářového klíče je zajímavou sondou do dějin kinematografie různých zemí, přehlídkou nálad i různorodých stylů filmové narace. Pojítkem vybraných scén je přitom jistá naléhavost spojená s uvědoměním si konkrétního data, ať už se jedná o historické milníky, nebo o čištění zubů. „Film 365 dní lze vnímat prostě jako recyklovaný smyšlený příběh. Jako video esej odhaluje význam kalendářní dat pro film a vybízí k zamyšlení o životě, paměti a času.“ D. Bondarčuk 

Filmové médium využívá autorka jako prostředek k art-terapii, pomocí níž zpracovává traumatizující osobní zkušenost. Příběh vyprávěný z perspektivy dítěte staví na symbolice všedních i zvláštních předmětů, hliněného těla, svíjejícího se hada či kovového platidla, které promítá do vyprávěcí struktury opakujících se motivů.

Filozofická dystopie varovně načrtává blízkou budoucnost, v níž budou moderní technologie nikoli znakem pokroku, ale úpadku. Za vrstvou filmového obrazu se prostřednictvím počítačové animace zjevuje monstrum, jehož abstraktní virtuální tělo představuje neviditelný ideologický aparát.

Zde vstupujeme do soukromí Mana Raye a sledujeme krátký výjev, v němž hraje klíčovou roli umělcova tehdejší partnerka Ady Fidelinová, s níž žil do roku 1940.

Krutá belgická koloniální politika, rakouský útisk Balkánu a etnické konflikty po rozpadu Jugoslávie – zdánlivě nesouvisející dějinné epizody propojuje dokument do jedné linie. Historie v něm získává povahu promluvy, která ale ve vyjádřeních člověka trpícího ztrátou či poruchou řeči často končí nemožností zformulovat celou větu. Ve třech aktech hledá film slova, která by popsala a umožnila pochopit existenci muzea belgické koloniální historie, přešlapování Kurta Waldheima před komisí prošetřující jeho působení v SS nebo nechvalně proslulou fotografii, na níž nejpopulárnější bělehradský DJ kope do hlavy mrtvé ženy. „Slavenka Drakulic jednou napsala, že pokud věříme, že zločinci jsou zrůdy, je to kvůli snaze oddělit „nás” od „nich”. Afásie přichází jako výsledek zpochybnění této distance.“ J. Jureša

V dystopickém prostředí opuštěných moskevských ulic za neustávajícího padání sněhu se potácí mladá Kyrgyzka, která je na útěku z porodnice, v níž zanechala své právě narozené dítě. V těžké finanční nouzi a s již neplatnými imigračními dokumenty je připravena vzít jakoukoliv práci, aby si mohla dovolit střechu nad hlavou, zatímco neustále krvácí a trpí silnými poporodními bolestmi. Roztřesená ruční kamera zblízka pronásleduje bídou zlomenou ženu, jež i v tom nejhorším existenčním utrpení nachází víru a lásku ke svému odloučenému dítěti.

Výtvarně důmyslné ztvárnění příběhu a vnitřního světa vojáka zabitého při výbuchu je vyprávěno skrze hypnoticky vizualizované alegorické výjevy a artefakty v imaginárním setkání pohledů vědce, který hledá vztah k realitě, tvůrce promýšlejícího roli času v umění a uprchlíka, jenž přišel o možnost žít ve svém rodném městě. „Film vznikl na základě skutečného příběhu vojáka, kterého zabila bomba, když zdravil civilistu. Snaží se zachytit tento okamžik protikladů a křehkostí.“ H. Mao 

Ženský akt sestupující ze schodů, zmnožený při optickém kopírování víceexpozicí svých tří opakování. Textura je třetí částí čtyřdílného filmu Amalgám, experimentu s dobou expozice a vrstvením obrazů, který zkoumá filmový čas a pohyb v napětí mezi konkrétním obrazem a abstraktními stopami pohyblivých objektů na filmovém materiálu.

Následkem lidského počínání se planeta Země ocitá na hranici, kterou vědci označují jako šesté masové vymírání druhů. Tento alarmující fakt společně se současnou filozofií autorů, jako je například Timothy Morton, který volá po tom, aby člověk radikálně přehodnotil svůj vztah k přírodě, vyburcoval trojici dokumentaristů k práci na filmu, který se zásadně liší od filmů ukazujících krásy krajin a zvířat tím, že ukazuje vše, co tuto krásu ničí. Sugestivní obrazy z těžbou a průmyslem nejpostiženějších míst světa přinášejí důkazy lidské krátkozrakosti, aby společně s informačním a přemítavým voice-overem apelovaly na obrat v poslední chvíli.„Někdy člověk musí až do nebe, aby dané místo zachytil, jenže když nahoře zůstanete celou dobu, vzdálíte se od toho, co má smysl.“ E. Burtynsky, J. Baichwal, N. de Pencier