V rozlehlých pláních Kyrgyzstánu pěstují muži skupinový sport s dlouhou tradicí. Cílem hry buzkaši je obrat soupeřící družiny jezdců o trofej v podobě mrtvého kozla a udržet se přitom celou dobu na koňském hřbetě. Do tohoto drsného maskulinního světa vstupuje žena Atirkül s podnikavým duchem a smyslem pro humor. Snímek sleduje všední dny svéhlavé milovnice koní Atirkül, jejíž ambicí je vybudovat vlastní tým hry buzkaši z místních mladých mužů a zachovat tak dědictví svého rodného kraje. Etnografický pohled se přitom střídá s ryze osobním a postupně vyjevuje možnosti překonávání genderových rolí.„Říkají, že to není pro ženy! To mě znejisťuje. Ale nesejde na tom, prostě následuji své srdce.“

Konceptuální vizuální umělec Ján Mančuška zemřel v roce 2011. Za krátkých 39 let své existence však stihl stvořit celou řadu pozoruhodných děl, z nichž mnohá byla vystavena v renomovaných galeriích po celém světě – včetně pařížského Centre Pompidou nebo newyorského MoMA. Ve své domovině se však jeho tvorba reflektující každodennost, sociální realitu nebo smysl jazyka nikdy srovnatelného věhlasu nedočkala. Společně s dětmi výtvarníka, jenž se nebál konfrontovat veřejnost s otázkou, co je významem umění, se režisér vydává na cestu, jež si klade za cíl nejen se Mančuškovi přiblížit, ale také ho odhalit v dosud nepoznaných odstínech, a zaplnit tak mezery, kterých se v souvislosti s blednoucí vzpomínkou na jeho osobnost objevuje čím dál tím více.„Snažíme se [Mančuškovy] práce zpřítomnit, znovu se s nimi konfrontovat. Nebýt odkázáni jenom na vzpomínání, na paměť, ale vlastně mít tu možnost to znova prožít, znova ty věci vidět.“ — Štěpán PechCitát z časopisu Artalk.

Když zavřeme oči, svět kolem nás zmizí, ale v našem nitru se objeví nový. Po stopách lidí, hledajících tento neviditelný svět, se vydává vizuální umělkyně Lea Petříková. Jako bránu do rozšířené reality nevyužívá psychedelika, ale záhadná místa. Hora, kde sídlí ďábel, kámen s otiskem Kristovy nohy, rampa pro přistání UFO nebo krypta s prastarými nápisy představují zkratky do abstraktních, imaginárních či duchovních světů. Takovou branou je i filmové médium, které je jako turínské plátno malované světlem a stínem a představuje magický otisk něčeho většího.„Film by mohl být něco jako turínské plátno, tím, že se otiskne něco většího. Nejde jen o to zachytit, ale zachytit něco, co nás přesahuje, a udělat to tak, abychom mohli zažít i ten přenos.“ — Ladislav Valeš

„Myslela jsem si, že to půjde snáz,“ připouští režisérka Marta Kovářová v půlce filmu. Formou živého deníku v něm zachytila boj svého otce za klimatickou spravedlnost. Jiří Svoboda z Ústavu fyziky materiálů Akademie věd přišel s geniálně jednoduchým nápadem, jak snížit emise skleníkových plynů. Navrhuje globální zpoplatnění uhlíku. Brněnský vědec za doprovodu dceřiny kamery a písní navštěvuje lokální protestní setkání i světové ekologické summity. Nakažlivé odhodlání obou protagonistů ale naráží na liknavost politiků a političek a nepružnost mocenských struktur. Svobodu přesto neopouští humor a víra, že určité věci má smysl dělat zkrátka proto, že jsou správné.„Chtěla jsem filmem prověřit, proč by to na světě nemohlo fungovat tak, jak si táta v kuchyni představuje.“ — Marta Kovářová.Citát z časopisu dok.revue.

Nejtěžší je zachytit bolest, říká dokumentaristka Claire Simon, která na gynekologickém oddělení pařížské kliniky Tenon natočila téměř tříhodinovou fresku o vypořádáváním se s ženstvím. Na chirurgickém sále i v ordinaci hledá správná slova a obrazy, které by zachytily intimitu lidských těl i duší při porodu, diagnóze zhoubné nemoci nebo změně pohlaví.  S odzbrojující empatií portrétuje rituální cykličnost přelomových fází života a zachycuje jednu z nejkrásnějších scén anestezie, která se jí týká více než před začátkem natáčení čekala.

Elena Lacková (1921–2003) byla významná romská spisovatelka, dramatička a sociální pracovnice. Její pravnučka Alžběta Ferencová alias Zea je zpěvačkou, tanečnicí a herečkou. Snímek vytváří paralely mezi dvěma rodinně spřízněnými ženami, které navzdory společenským předsudkům věnují svůj život umělecké tvorbě. Skrze archivní materiály a povídání pamětníků se odhaluje nelehký osud Eleny Lackové: od vyrůstání v romské osadě přes období romského holokaustu až po emancipační práci za komunismu. V poetickém vyprávění se přitom vyjevuje, jak může v naší společnosti osobní nabývat politických rozměrů. „Celkově mi v mediálním prostoru chybí prostor k tomu, abychom se my Romové mohli vyjadřovat. Proto je potřebné, abychom se o ten prostor hlásili.“Citát z časopisu A2larm.

Letní olympijské hry 2020 v Tokiu se konaly s ročním zpožděním způsobeným globální krizí pandemie koronaviru. Režisérka Naomi Kawase pokračuje v tradici celovečerních dokumentárních snímků točených při příležitosti olympiád a po několik měsíců sleduje dění na sportovištích i mimo ně. Drží se přitom svého citlivého a intimního způsobu vyprávění a odhaluje zákulisní scény ze života jednotlivých atletů, atletek i jejich rodin. Záběry na fascinující sportovní výkony se tak prolínají s výpověďmi soutěžících, které poukazují na tenkou hranici mezi osobním a politickým, sportem a celospolečenskými problémy.„Spíše než očekávanou propagací olympiády se Strana A zabývá pomíjivostí času a několika otázkami týkajícími se olympijských her. Jakou cenu má dočasná krása, když celá akce stojí miliardy?“ Zdroj citátu: Seventh Row

První část (Side A) oficiálního filmu k příležitosti Letních olympijských her 2020 konaných v Tokiu s ročním zpožděním způsobeným pandemií koronaviru se zaměřila na osobní životy soutěžících a nabídla sociální kritiku sportovního prostředí. Druhá část (Side B) odhaluje politické pozadí her a dokumentuje protesty veřejnosti, které tento ročník provázely. Archivní záběry, porady organizátorů, ale i osobní výpovědi pracovníků stadionu ilustrují nesnadný úkol uspořádat takto gigantickou akci navzdory nepříznivé globální situaci. Kawase tak ukazuje odvrácenou stranu olympiád, která bývá zraku veřejnosti obvykle skryta.„Jak se vypořádali s výzvou uspořádat o rok odložený sportovní festival bez diváků? Chtěla jsem generacím, které budou žít za 100 let, zprostředkovat, jak jsme tuto vzácnou výzvu překonali, a chtěla jsem to udělat pohledem dítěte.“ — Naomi Kawase Zdroj citátu: web International Olympic Committee

Jaký dopad mají olympijské hry na svá pořadatelská města? Atény, Tokio, Peking a Paříž – města, která kvůli olympiádě změnila urbanistický plán celých čtvrtí a navždy tak proměnila svou podobu. Nevyužívané sportovní stadiony chátrají a obrůstá je tráva, zatímco pozornost veřejnosti se soustředí na výstavbu nových stadionů za miliardy, kvůli nimž se musí vystěhovat i tisíce obyvatel, aby jim uvolnili místo. Režisérka cestuje po hostitelských městech olympijských her a zkoumá tento neudržitelný cyklus, který má devastující vliv na ekonomiku města, životní prostředí, ale i na životy obyčejných lidí.„Myslím, že ruiny jsou živé a uvnitř nich existuje zároveň současnost, minulost i budoucnost.“

Teherán v červenci 2007. Devatenáctiletá studentka architektury Reyhaneh Jabbari má pracovní schůzku se starším mužem. Ten se ji během setkání pokusí znásilnit. Reyhaneh ho v sebeobraně pobodá. Ještě téhož dne je zatčena a navzdory mezinárodním protestům odsouzena k trestu smrti. Film s pomocí tajně pořízených videozáznamů, svědeckých výpovědí a dopisů z vězení sugestivně rekonstruuje ženiny několikaleté útrapy i zoufalé volání její rodiny a právníků po spravedlnosti. Reyhaneh odmítá stáhnout obvinění ze sexuálního útoku a její příběh se stává symbolem boje za práva, svobodu a bezpečný prostor pro íránské ženy. „Bylo mi jasné, že jádrem filmu musí být záběry natočené rodinou. Zbytek byly záběry […], které jsem natočil s malým týmem. Kromě toho tam byly záběry z věznice, které tajně natočili příbuzní, jimž se během návštěvy podařilo vzít dovnitř mobilní telefon.“ – Steffi Niederzoll Zdroj citátu: Iran Journal

Pobřeží malebného japonského ostrova omývají silné nárazy vln, které jednu noc vyplaví nahé tělo mrtvého muže. Objeví jej nad ránem chlapec, jehož život je s mrtvolou spjatý víc, než se na první pohled zdá. Tento hrůzný objev podnítí dospívající protagonisty – chlapce a jeho dívku – pátrat po smyslu koloběhu života a smrti. Navštěvují dívčinu umírající matku, která ovládá magii a umí promlouvat s bohy, aby se dozvěděli více o lidské smrtelnosti. V tomto básnivém, kontemplativním snímku slouží neutichající moře a tajemná voda jako motivy propojující lidské strasti s věčností a posmrtným životem. „Splynutí s vlnou, protože je to poslední okamžik, má neuvěřitelně silnou energii. Když pak tuto sílu přijmete celým svým tělem, na okamžik se promění v nicotu. Nicotu nebo klid.“

Nejstarší polské DJce Virginii Szmyt, kterou návštěvníci a návštěvnice tanečních party znají pod jménem Vika, bude letos osmdesát pět let. Dokáže roztančit davy a na veřejnosti aktivně vystupuje proti stereotypům spojeným se stářím. Za dveřmi svého bytu je to však osamělá vdova s tragickými vzpomínkami na druhou světovou válku a zpřetrhanými vazbami s rodinou. Mnohovrstevnatý emotivní portrét nezdolné životní síly s něžnou melancholií nahlíží na hledání způsobu, jakým se Vika snaží přes nánosy společenských norem žít naplno tady a teď. Prožitek přítomného okamžiku je o to silnější, oč členitější je mapa její osobní historie a intenzivnější vědomí vlastní konečnosti. „Člověk nejvíce ze všeho v životě potřebuje něhu, kterou po smrti blízkého už nikdy nedostane.“