V prosinci roku 1970 vypukly v komunistickém Polsku nepokoje jako reakce na náhlé zdražení masa a základních surovin. Odezva vládnoucí garnitury na dělnické stávky, demonstrace a protesty byla tvrdá. Filmová rekonstrukce by mohla být strhujícím hraným dramatem, ovšem režisér zobrazuje tehdejší události pomocí animovaných loutek a archivních audiovizuálních záznamů. Ústřední linii snímku tvoří záznamy telefonických hovorů svérázných pohlavárů, jejichž konverzace stojí na pomezí absurdního dramatu a černé grotesky. Z otázek, kdo je tehdy nahrával a proč je naopak bouřící se dav němý, však přesto mrazí. „Venku lidé bojují o příslovečný chléb a tito muži sedí obklopeni pomeranči, lahvinkami a hrozny. Je zde propast. A když dosáhne skutečně extrémních úrovní, lidé vyjdou do ulic.“   Polský institut v Praze je partnerem 25. MFDF Ji.hlava.

Strhující dobrodružství vesmírné mise letu na Měsíc vyprávěné z pohledu posádky raketoplánu Apollo ústí do vizuálně objevitelského zkoumání topografie měsíční krajiny.

Trochu o ľuďoch, trochu o noci, o dianí pod povrchom. Cez okno štvrtej hodiny rannej.(text režiséra)

Zenová ekologická meditace představuje niternou zprávu o stavu životního prostředí. Pomalu umírající příroda tiše křičí a hlasitě šeptá o tom, že člověk ztratil svoji lesní duši. Na pomoc přichází záchranná jednotka stromových ninjů. Křísí dávné rituály a rozdmýchává oheň prastaré moudrosti, aby se vznítila jiskřička naděje. Lidé se musí vnitřně obrodit, rozvětvit a prorůst, jedině tak se modrá planeta zase zazelená. „A co když jsme ještě živí? A co když stromy nejsou stromy, ale ruce lidí, kteří jsou zaživa pohřbeni?“ (Z filmu.)  

Aký vzťah existuje medzi nami a sochami? Sú to len nehybné objekty, alebo medzi sebou navzájom možme cítiť blízkosť? Absentujúce vzory sú o generačnom smútku a úzkosti, o (ne)konečnej patriarchálnej spoločnosti, ale aj o hľadaní empatie s neživými bytosťami. (text režiséra)  

Dvě dochované cívky animačních experimentů vytvořil Pilař po návratu z pařížského bienále po roce 1963. Gestická malba štětcem přes povrch původně černobílého loutkového filmu, který však z materiálu téměř kompletně odstranil, spadá do počátku jeho programu expresivní koláže a asambláže. K ní se i nadále opakovaně vracel, podobně jako k materiálu, který později přepracoval do filmů Pink Floyd (asi 1984) a Barvy 1965 (asi 1991).

Dvě dochované cívky animačních experimentů vytvořil Pilař po návratu z pařížského bienále po roce 1963. Gestická malba štětcem přes povrch původně černobílého loutkového filmu, který však z materiálu téměř kompletně odstranil, spadá do počátku jeho programu expresivní koláže a asambláže. K ní se i nadále opakovaně vracel, podobně jako k materiálu, který později přepracoval do filmů Pink Floyd (asi 1984) a Barvy 1965 (asi 1991).

Ačkoli je legendární kniha Josepha Conrada Srdce temnoty přiznanou fikcí, skutečnost ji v mnoha směrech vyrovnává, nebo dokonce překonává. Po stopách vražedného tažení jednotky kapitána Vouleta v oblasti dnešního Nigeru se vydává britský vysokoškolský student s nigerijskými kořeny. V době, kdy poprvé vycházely na pokračování ponuré spisovatelovy literární vize o bílém muži podléhajícím v africké odlehlosti megalomanskému amoku, rozpoutal kvůli koloniálním ambicím své země francouzský důstojník v centru černého kontinentu smrtící běsnění, s jehož následky se tamní obyvatelé vyrovnávají dodnes.„Chtěli jsme najít univerzální cestu k subjektu koloniální historie a myšlence, jak tato historie pokračuje dodnes.“ (Rob Lemkin)

Al Amari je palestinský uprchlický tábor situovaný uprostřed Západního břehu Jordánu. Existuje již přes sedmdesát let a jeho původní stany nahradila betonová zástavba, téměř připomínající běžné město. Do této specifické komunity již podruhé přijíždí česká režisérka a přes ostražitost mnohých obyvatel navazuje s místními přátelské vztahy. Film sestává z několika portrétů uprchlíků žijících v Al Amari a podává zprávu o nelehkých osudech i každodenních životech lidí obklopených strachem, válkou a násilím. Tyto portréty přitom spoluvytváří narativ autorky dokumentu i jednotlivých protagonistů. „Tady nikdy neděláš, co si myslíš nebo chceš. Děláš, co chce komunita, co chce náboženství, co chce rodina…“ (Z filmu.)

Aleph. Alfa. Transcendující počátek abecedy, života, univerza. Dech, vzduch, počátek všeho. Fiktivní postavy i skutečné osobnosti jsou průvodci magického putování mezi kontinenty, zeměmi a příběhy, které spojuje mikrokosmos autorského světa spisovatele Jorgeho Luise Borgese v reimaginaci režisérky Ivy Radivojević. „Dívka bez citů“ nás uvádí do rozmanitých světů a lokací, od Buenos Aires přes Alžírsko, Indii, Nepál až po Arktidu. Do míst, která jsou propojena tušenými významy mystických fragmentů nápaditého filmového díla, pulzujícího úniky a fascinací. Do míst prodchnutých příběhy, písněmi a zvyky beduínů, umělců, lesbiček i jeptišek.„Je to jen sen. V tomto snu je všechno znamením. V tomto snu začíná vše písmenem alfa (aleph). Počátečním písmenem většiny abeced. Alfa je branou, která zahrnuje celý vesmír.“

Krátký experimentální snímek z herního prostředí. Stopař se dostane na místo, které je pozměněné lidskou činností. Krajina kolem připomíná severskou, chladnou scenérii, je mlha a nikdo nikde. Noc se pomalu změní ve snovou výpravu do hlubiny jeskyně. Autora zde i v jiných pracích fascinuje vědomý kontakt s prostředím, mystika brownfieldu a znovunalezení vztahu s místy okolo nás.(FAMU / text režiséra)

"Alternativní pravda je termín, který byl v roce 2017 zařazen do Urban Dictionary, a v současnosti se stává jedním z nejběžněji používaných, často právě v kontextu s probíhající pandemií. S rozmachem nejrůznějších informačních kanálů se rozšiřuje i lidské vnímání a následná potřeba vlastní interpretace toho, co za pravdu považujeme. Lidé si častěji, než dříve, kladou otázky: “Existuje jedna pravda?“ a “Jak si něco takového může myslet?“  Dokument se dotýká těchto otázek."(text režisera)