Čtvrtého dubna 2025, třicet osm minut před polednem, zbavil korejský ústavní soud prezidenta Yoon Suk Yeola úřadu. Černobílé záběry rozřezané do svislých vzorců a rotujících terčů zachycují okamžik vyhlášení rozsudku a vibrující atmosféru ulic hlavního města Soul. Obraz roztažený v čase do geometrických struktur doprovází noisová stopa kolektivního afektu.

Amnion – plodový obal chránící zárodek života – se ve filmu stává metaforou intimního prostoru, v němž lze sdílet bolest a hledat cestu k uzdravení. Citlivý portrét tří žen, jejichž život poznamenala stejná zkušenost náhlého odloučení, je od počátku nesen meditativní zvukovou stopou, která formuje prostředí, v němž se osobní zkušenost stává vyslovitelnou. Rituální gesta – kroje, společné vaření, objetí – vytvářejí ochranný obal, jenž dovoluje bolest nejen vyjádřit a sdílet, ale i proměnit.„Skutečné uzdravování jednoduše znamená otevřít se pravdě svého života.“ — doprovodný materiál k filmu

Když se režisérka a etnoložka Hana Nováková setkala s losem, změnilo jí to život. A nebyla první. Prastarým totemovým zvířetem, jedním z největších savců severní polokoule, jsou již po staletí fascinováni lidé napříč kontinenty a kulturami. Zatímco dřív si jej chtěli podmanit, dnes mu spíš naslouchají. Režisérčina filmová odysea je výsledkem několikaletého pátrání po losím tajemství. Vede z českých lesů přes ruskou domestikační stanici až na území původních obyvatel Kanady. Koláž příběhů vyprávěných z osobní, spirituální i vědecké perspektivy ukazuje losa jako průvodce mezi světy, symbol rovnováhy a obnovy a možnou odpověď na otázku, jak můžeme uzdravit náš vztah k přírodě.„Natáčení živočichů napříč planetou je věc neobyčejně výpravná – a to tím spíš, jde-li člověku o ‚procesový film‘, tedy o rozehrané pozorování dějů, u nichž často tak úplně nevíme, jak skončí, byť je jisté, že jejich rozbuškou bylo právě natáčení.“ — Hana NovákováZdroj citátu: Dok.revue

Zdánlivě čistě observační fascinaci hmyzím tělem narušuje diegetická zvuková stopa složená z výrazných frekvencí, jimž jsou pozorovaní živočichové vystaveni. Vědecko-filmový experiment, který vyústí ve vizuální přepis jejich zvukových reakcí do barevných stop na reproduktoru, uzavírá tragická pointa.„Snímek zachycuje, jak některý hmyz reaguje na zvukové frekvence, které se využívají například i ve vojenství.“ — doprovodný materiál k filmu

Roku 2011 uvedl tchajwanský tvůrce svou divadelní hru Only You, ve které po jevišti půl hodiny pomalu chodí postava středověkého buddhistického mnicha Xuanzanga. Tato scéna ho inspirovala k natáčení krátkých snímků, které uvádí do kontrastu pomalost chůze a rychlost okolního dění. První z nich s názvem Beztvarý vznikl v ulicích Tchaj-peje a kochá se dualitou času a prostoru, humorně vypointovanou skladbou Feeling Good zpěvačky Niny Simone.

Petrovi bude brzy osmnáct. Už teď má postavu dospělého muže. A značnou sílu. Občas ji obrací proti sobě, občas proti blízkým. Včetně otce, který jej sám vychovává. Výbuchy agrese jsou pro dospívajícího chlapce způsobem, jak dát průchod pocitům a potřebám, jež kvůli poruše autistického spektra neumí artikulovat jinak. Jeho hendikep vyžaduje být neustále ve střehu. Petrův otec, sestra Vanesa i dvojice asistujících se navzdory tomu – a navzdory finančním i institucionálním omezením – snaží pro chlapce vytvořit přijímající, bezpečné prostředí. Intimní, tři roky natáčený observační dokument dává vyniknout především trpělivosti a obětavosti lidí, kteří se své životy rozhodli zasvětit péči o druhé. „Film by měl být proto poctou lidem na pečujících pozicích. Chceme ukázat, s čím vším se v životě musejí potýkat, jejich motivace i pochybnosti, a také to, co jim život nebo práce s hendikepovanými lidmi přináší.“ — Martin TrabalíkZdroj citátu: Dok.revue

Dálková linie včasného varování (DEWLine), rozsáhlý řetězec radarových stanic budovaný USA a Kanadou během studené války, měla sloužit k detekci případného jaderného útoku ze Sovětského svazu. Video vychází z digitalizovaných 8mm filmů z roku 1956, které zachycují přesuny mohutné vojenské techniky do panenské arktické krajiny Aleutských ostrovů a každodennost pracovníků působících v inuitských oblastech. Algoritmické intervence do přepsaných obrazů vytvářejí přízraky krajiny, lidí i vojenských zařízení. Stopy dočasné lidské přítomnosti jsou postupně překrývány abstraktními vrstvami technologického vidění. „Lavatelli transformuje 8mm záběry tak, aby se pohybovaly mezi lidským pohledem a nepochopitelným úhlem pohledu technologie, a představuje apokalyptickou vizi, jako by se to nejhorší již stalo. Abstraktní, roztavené, blikající textury evokují radioaktivní otravu a atomovou destrukci. Lidské postavy se objevují a mizí, pohlceny silami, které jsou daleko mimo lidskou kontrolu.“ — z doprovodného materiálu k filmu

Třetí chodecký film, který vznikl na zakázku benátské přehlídky současného umění Biennale, proměňuje v uměleckou instalaci lidskou postavu i kuchyňský spotřebič. Zvuk vařící se rýže, který podkresluje kroky mnicha v červené kápi, je duchařskou reminiscencí na dech režisérovy umírající matky a potkává se v něm tělesnost živých a mrtvých.

Digitální animace oživuje kresby polární záře, které v roce 1839 vytvořil francouzský grafik Louis Bévalet na sámském území na severu Norska. Multiplikující se křivky vyznačují nekonečné prostory, do nichž proniká hypnotický rituální joik v podání domorodé sámské hudebnice Ánnámáret, podpořený hrou na smyčcový nástroj jouhikko. Zpěv evokuje památku sámských předků, jejichž duchové – Vuoiŋŋat – dodnes bloudí nad krajinou Sápmi.„Dílo je věnováno památce Sámů, kteří byli před přibližně 100–150 lety exhumováni ze svých hrobů na pohřebištích v Laponsku ve jménu genetického výzkumu, který byl prováděn z rasistických důvodů. Pozůstatky těchto okradených těl byly teprve nedávno, v roce 2022, znovu pohřbeny v Laponsku na území Inari, Utsjoki a Nellim.“ — Marja Viitahuhta

Kawaguchi v Éteru navazuje na svůj starší snímek Air (1992), kde zvětšováním 8mm filmového materiálu rozkládal obraz až do úrovně jednotlivých zrn a proměňoval ho v malbu. Nyní pokus replikuje skrz jiné médium: odcházející dívku ve zpomaleném záběru snímá digitální kamera a zvětšený obraz přetváří umělá inteligence, která ve vizuálním šumu nachází vzory a v rozostřené tváři tisíce podob. Zvěčnění jednoho šťastného okamžiku se tu mění v meditaci o digitální vizualitě. „Když se opotřebení zhoršuje a ztráta informací překročí určitou hranici, objeví se obraz ‚vytvořený‘ umělou inteligencí. […] Tento nový ‚šum‘ lze považovat za něco, co se blíží ‚iluzi‘ ve vizuálním rozpoznávacím procesu v mozku. V tom smyslu, že obrazy jsou v podstatě ‚napodobeninami‘ reality, lze však říci, že to je samotná podstata obrazů.“ — autorský komentář

Pastelové barvy nekonečných horizontů a prosvětlené lesní porosty se střídají se záběry opuštěných hyperdesignových hnízd a high-tech uzlů. Postorganické digitální snění rozvíjí nostalgickou vzpomínku na krajinu kdysi obývanou bytostmi schopnými citu. Do „negativů temnoty“ jsou vepsány básnivé miniatury Vladislava Kneževiće, citované v různých jazycích. Pomalá postapokalyptická vize je natočena s nekonečnou něhou. Potomci světelných strojů Pro ty, kteří mají slabou podstatu Na okraji rozbitých horizontů Rozpadáme se na mnoho fragmentů Od této chvíle

Čtyřminutová stop-motion animace složená z fotografií, akvarelů a fungálních pigmentů rozehrává obraznost hub v nekonečné škále tvarů a podob. S nadsázkou a humorem nechává vyrůstat fascinující mykologické univerzum a evokuje nekonečně rozvětvený, tajemný svět podhoubí a jeho skrytou komunikaci.„Co uděláte, když se vám začíná hroutit svět? Jdu se projít a když mám opravdu štěstí, najdu houby. Houby mě přivádějí zpět k rozumu, a to nejen – jako květiny – svými bujnými barvami a vůněmi, ale také tím, že se objevují nečekaně a připomínají mi, jaké štěstí mám, že se tam zrovna nacházím.“ — Anna Lowenhaupt Tsing, The Mushrooms at the End of the World (Princeton University Press, 2015), str. 1.