Opus Bonum

Dlouhé statické záběry, většinou celky a velké celky, a v nich se toho zdánlivě mnoho neděje. Jako by často někdo pustil kameru až poté, kdy se to důležité už odbylo. Ve chvílích, kdy nastupují úklidové čety a vždy takřka neviditelné ženy s prachovkou, mopem a kbelíkem. Kdy je potřeba vše připravit na další kolo provozu a užívání za podmínek, které jsme si zvykli vnímat jako zdravé. Minimalistický observační dokument nás nechává nahlédnout různé podoby toho, jak se lidská kultura zbavuje špíny a dalších nánosů. Počínaje čištěním rukou ve zdravotnictví přes různé projevy psychohygieny a sakrální rituály až po úklid v památnících holocaustu, vždy jde o tentýž cyklický proces. Právě nezbytnost a samozřejmost úkonů provázejících očistu z nich činí společenskou sílu zásadního významu. Nad asociativním sledem pomalých obrazů čištěných míst a umývaných lidí se můžeme zamýšlet nad symbolickými i pragmatickými významy rituálů všedního dne, bez nichž by se naše civilizace zhroutila.„Současnou snahou je podle mě zejména dosáhnout efektivity a produktivity v neoliberálním slova smyslu. Potom se však vytrácí jakákoli barevnost a pestrost.“Zdroj citátu: Medzinárodný filmový festival Bratislava

Film inspirovaný stejnojmennou literární esejí Džuničira Tanizakiho je obrazovou ódou na stín a jeho pociťovanou marginálnost i nezbytnost pro život ve světle. V tradičních japonských domech se nacházejí prostory věnované slunci i místa halící se do příkrovu tmy. Podoba stínu se modeluje pomocí propustných materiálů, záměrných překážek nebo třeba plamenů svící, tolik odlišných od západních sériových produktů. „Kinematografická meditace ve třech dějstvích“ se pohybuje po dělicí linii světla a temnoty, ve sférách neostrých tvarů, odrážejících podobu věcí v jejich nádherné ne-úplnosti. Proměnlivost stínů s pohybem a intenzitou světla klade režisérka do analogie s celuloidovou fotografií a filmem. Na rozdíl od moderní digitální technologie jsou také vydány všanc změnám s tím, jak ubíhající čas ovlivňuje jejich chemickou stabilitu. Bez stínů vrhaných na projekční plátno bychom nemohli sledovat ani tento film, znova prožívat pocit známý už pravěkým jeskynním lidem usedajícím u ohniště. „Prchavé stíny se míhají a plynou v třpytivém pološeru, v okouzlujícím snovém stavu, který se zamýšlí nad naším místem ve světě, nad plynutím času a nad samotnou podstatou života a jeho křehkostí.“Zdroj citátu: F3M

Khlong Toei je jedna z centrálních čtvrtí Bangkoku, kde se nachází největší slum exponenciálně rostoucí thajské metropole. Místo, které pojme 100 tisíc obyvatel, by na první pohled mohly charakterizovat chaos, přelidněnost a znečištění. Čistá, imerzivní observace autorské dvojice Bêky & Lemoine zachycující rytmy denního i nočního života tohoto fascinujícího prostředí však dokazuje, že jde ve skutečnosti o živoucí organismus, v němž panuje řád a čas plyne pomalu, ale jistě. Prostředky soukromé i městské dopravy, které bez ustání přijíždějí a odjíždějí, cyklus rodícího se a zanikajícího života uprostřed obrovského trhu, jenž je tepajícím srdcem čtvrtě a původcem nejrozmanitějších mezilidských interakcí, úklidové čety zodpovědné za jeho čistotu i systematizovaný prostor, dětské hrátky a společná konzumace jídla v úzkých uličkách a útulných místnostech, jež sdílejí celé rodiny –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ to vše jsou lidsky jemné, a zároveň autenticky syrové obrazy všedního dne, které nabourávají stereotypní představu o životě ve slumech.„Film dekonstruuje klišé spojovaná se slumy, jako je násilí, gangy a nelegální obchod, ale zároveň se plně ponořuje do životních podmínek, každodenního rytmu, mikroekonomiky a sousedských vztahů, které tuto komunitu spojují.“

Konečné zastávky autobusů, tramvají a trolejbusů na předměstí Rigy. „Nemísta“ bez specifického charakteru, kde se nic zvláštního neděje a kde přesto neustává pohyb. Někteří lidé odtud vyrážejí do práce nebo do školy, jiní se vracejí domů. Nebo poblíž zastávek pracují ve svých stáncích s květinami a zeleninou. Ráno, večer, ve sněhu i dešti. Ve všední dny i svátky. Laila Pakalniņa jejich práci, čekání a míjení, klidné i netrpělivé, zachycuje v táhlých pohyblivých záběrech. Černobílá kamera Gintse Bērziņše zůstává v jednom bodě a opisuje kruh, který nikde nezačíná a nikde nekončí. Obyčejná místa zastavení, která využíváme bez toho, abychom přemýšleli nad jejich funkcí, se v bezeslovné městské symfonii stávají důležitými křižovatkami, jejichž neměnnému rytmu se musí podvolit celá metropole. Snímek objevující poezii v každodenní rutině a opakování završuje režisérčinu ornamentální trilogii o městské hromadné dopravě, již doplňují filmy Buss (2004) a Mājas (2021).„Neustále se pohybující kamera vytváří formu filmu, nahlíží z okna autobusu, trolejbusu nebo tramvaje a pozoruje svět.“Zdroj citátu: Riga International Film Festival

Enric Miralles, jeden z nejnadanějších španělských architektů své generace, zemřel roku 2000 předčasně ve věku 45 let. Poslední útočiště našel na jím projektovaném barcelonském hřbitově Igualada, ztělesňujícím vše příznačné pro Mirallesovu tvorbu. V jakoby stále neukončeném prostoru lesního pohřebiště jde těžko oddělit vnitřek od vnějšku a příroda zde prostupuje architekturou. Dokumentární portrét výjimečné osobnosti se odvíjí jako dialog mezi autorským lyrickým subjektem a Mirallesovou přítomností v jím navržených stavbách. Sám architekt viděl svou práci až muzikálně, jako „variaci té stejné věci“, téhož motivu a melodie. Na tuto vlnu se ladí i dokumentární film, představující nám jedenáct výjimečných Mirallesových staveb. Ať už je to tržnice Santa Caterina v Barceloně, skotský parlament v Edinburghu nebo internátní škola v Morellu, vždy zde najdeme zřetelný otisk téže autorské ruky. Umělce stále se vzpouzejícího konvencím, a hlavně jakýmkoli hranicím, skutečným i pomyslným.„Hlas vypravěče, jehož autorkou je jedna z nejzajímavějších španělských spisovatelek současnosti Sara Mesa, se volně pohybuje po různých místech a vznáší se v Barceloně, hovoří s duchem, hledá ho, vyvolává ho ve svých prostorách, klade mu otázky o jeho architektuře, překračuje práh mezi smrtí a životem.“Zdroj citátu: FilmFreeway

Uzavřené oddělení psychiatrické nemocnice ve městě Cadillac je určené pro osoby, které z důvodů duševní choroby ohrožují sebe nebo své okolí. Někdo se tam ocitnul dobrovolně, někdo proti své vůli. Filmový štáb strávil za zdmi instituce jeden měsíc. Záměrem bylo přizpůsobit se jejímu rytmu a co nejméně narušovat každodenní chod. Protagonisté a protagonistky filmu – Théo, Lucie, Louisette, Hervé nebo Benjamin – jsou proto snímáni v dlouhých nehybných záběrech. Ať už vedou dialogy a monology o svých snech a trápeních, nebo jen kouří cigarety na zahradě. Čím víc času s nimi trávíme, tím méně bereme v potaz prostředí, v němž se nacházejí, a začínáme je vnímat stejně nezaujatě jako kamera. Ne jako pacienty a pacientky s diagnózou, ale jako lidi s bohatým vnitřním životem a velkou fantazií, kteří touží po blízkosti a porozumění. Zeď oddělující normální od abnormálního se tenčí a z filmu o institucionální péči se stává úvaha o schopnosti koexistovat navzdory odlišnostem.

James Joyce tvořil své monumentální dílo na podkladu Homérova eposu. Běloruský režisér se rozhodl „seškrábat“ slova z literátova textu a přes něj „psát“ vlastní novodobou odyseu. Ve svém filmu-palimpsestu se odkazuje nejen ke slavnému modernistickému románu irského spisovatele, ale hned v úvodním obraze do hry vtahuje neméně proslulý pokus o filmovou adaptaci z roku 1967. Jen Dublin nahradil Minsk a místo židovského všetečky bloudí po celý den labyrintem města Ruslyk, osobní režisér prezidenta Lukašenka. Na své postmoderní spletité pouti se potkává s lékaři, politiky, propagandisty, umělci, opilci i vyvrheli. S nimi vede rouhavé dialogy o prohnilé povaze vládnoucího režimu, ventiluje frustrace tvůrčí i osobní nebo se jen snaží vypůjčit si mobil, aby mohl zavolat domů své ženě. Přes devět hodin se odvíjející filmový kolos fascinuje všudypřítomností intenzivních momentů, skládaných za sebou s až divokou rytmickou kadencí.„Říkal jsem si, že by bylo hezké ukázat skutečný Minsk. To je jeho diss track.“Zdroj citátu: Mubi

První turecký „eko“ hotel Naturland Eco Park and Resort byl otevřen v roce 1991 a fungoval až do roku 2014. Hybridní snímek na pomezí dokumentu, černé satirické komedie a cirkusově laděné performance staví na fiktivních voice-overech přibližujících zkušenosti hotelových hostů i zaměstnanců a zaměstnankyň a postupný rozklad kdysi pompézního a nyní zchátralého opuštěného areálu, jenž byl v důsledku ohromných dluhů uzavřen a opuštěn takřka v netknutém stavu. Podivné opuštěné vyšinuté je kaleidoskopickým portrétem ambivalentního místa, které je plné vybledlých barev, oprýskaných zdí a kýčovitých soch zvířat v životní velikosti. Podobně jako samotný areál, jenž byl kdysi přední turistickou atrakcí i útočištěm pro místní politiky a smetánku, se i nenaplněný sen o harmonickém splynutí kapitalismu a ekologie stále více rozpadá a odhaluje nepěknou skutečnost, která byla pečlivě ukrývána za zdmi uměle vytvořeného ráje. Absurdita i kontroverze, které se k Naturlandu pojí, ve filmu symptomaticky odrážejí moderní historii Turecka. „Svým absurdním hlasem vytváří cirkusové panorama. Stojí uprostřed opuštěného státního pozemku s historií, která připomíná mockumentary – plnou nesčetných tragických událostí a bezbřehých absurdit z turecké minulosti – a je zřejmé, že následovat kontroverzní příběh ekoparku Naturland znamená procestovat posledních třicet let jedné země.“

Časosběrný obraz pětiletého funkčního období Zuzany Čaputové není oslavným portrétem, ale výpovědí o významu funkce hlavy státu a stavu společnosti. První slovenská prezidentka přebírá zemi rok po vraždě investigativního novináře Jána Kuciaka a jeho snoubenky, v době masových protestů proti napojení vysoké politiky na organizovaný zločin. Závěr její prezidentské funkce zase lemuje atentát na slovenského premiéra Roberta Fica z roku 2024. Na její bedra tak padá úkol, který zdaleka přesahuje reprezentativní funkci. Prezidentka má moc dát naději společnosti v krizi, promlouvat za část veřejnosti, která doposud nebyla slyšet, a ochraňovat ji, pozitivním příkladem měnit nastavení společnosti a směrovat ji k hodnotám, slučitelným s liberálním Západem. O další funkční období se však ucházet nechce a Marek Šulík odkrývá proč. Zastihuje hlavu státu v méně formálních situacích, v roli ženy, matky, manželky, která čelí genderově podmíněným útokům, výhrůžkám smrtí a bojí se o svou rodinu. Portrét Čaputové jako veřejné i soukromé postavy nahlíží společnost, jejíž přední kulturní instituce v současné době vyřazuje z repertoáru LGBTQ+ díla a podobně jako Maďarsko, Rumunsko nebo Polsko tak vyškrtává z veřejného života část populace, což podporuje smýšlení vedoucí k podobným činům jako střílení návštěvníků bratislavského gay klubu z roku 2022. „My politici musíme mít moc nad svými emocemi. Musíme mít pod kontrolou svoje myšlenky, protože tak, jak myslíme, takovými se stáváme. A my se teď především musíme stát lepšími lidmi.“ Zdroj citátu: Citace z filmu

Třináctého prosince 1981 bylo v celém Polsku přerušeno telefonní spojení. V ulicích měst se objevily tanky. V platnost vešel zákaz nočního vycházení. Vláda generála Jaruzelského totiž v reakci na rostoucí vliv odborového hnutí Solidarita vyhlásila výjimečný stav. Střihový dokument Tomasze Wolského využívá méně známých archivních záběrů, aby tuto vypjatou kapitolu polské historie zasadil do širších souvislostí. Do koláže stříhané s citem pro absurdno ovšem nezařazuje jen proslovy politiků a dramatické střety občanů s represivním aparátem. Mýtus o národu, který trpěl pod totalitní nadvládou, nabourává obrazy všedního života. Mnozí Poláci jsou v souladu s vládní propagandou přesvědčeni, že opozice mohla rozpoutat občanskou válku. Jiné trápí víc prázdné regály než nesvoboda. Všudypřítomní policisté a vojáci se stávají stejně samozřejmou součástí socialistické reality jako fakt, že obchod s botami prodává kuřata. Celou situací se paradoxně zdá být nejvíc znepokojen zahraniční zpravodaj. Portrét rozdělené země, jehož tragikomičnost spočívá i v tom, jak je nadčasový, uzavírá Wolského historickou trilogii (viz Zwyczajny kraj (2020) a 1970 (2021)).„Tentokrát jsem chtěl s archivním materiálem zacházet jako s free jazzem. To se odrazí i v soundtracku.“Zdroj citátu: Variety

Toia po smrti svého dědečka Antonia Bonina nalezla šest negativů, jež dokládají, že byl členem fašistické strany a pobočníkem Benita Mussoliniho. Pod vlivem tohoto zjištění se režisérka vydává po stopách mužské rodové linie, kterou konec druhé světové války zavedl do Argentiny. Místo zpřehledňování a zjasňování se však minulost drolí a rozkládá do mozaiky archivních materiálů, rodinných filmů, výňatků z osobních deníků a fragmentů děl Roberta Rosselliniho nebo Luchina Viscontiho. Jsou to však právě významy, vyplývající ze spojení různorodých obrazů, které nabízejí odpovědi a vyplňují informační vakuum, jež formovalo celé generace rodiny. Dynamika mužsko-ženských vztahů rodu Boninových má mnohem temnější základ, než je dobový společenský kontext. Toia v příběhu dědečka, otce, bratranců a synů nalézá i příběh o identitě, o roli manželek, matek, babiček a dcer v historii, kterou formovali muži.„Od žen v mé rodině se nic neočekávalo. To z nás udělalo svědky. Toto je můj příběh.“

Jaderný fyzik a rekordman v extrémním otužování Vitalij se živí jako zedník a žije za hranicí chudoby. Zatímco jeho rodiče, prominentní vědci, vzpomínají na slávu režimu, jenž ochotně budovali, zapřisáhlý patriot z Novosibirska postupně mění názor na putinovské Rusko. Zavrhuje jeho kapitalistickou podstatu a dál, jako radikalizovaný bloger, hlásá nastolení spravedlivějšího režimu. Tento mezigenerační střet je pro země bývalého sovětského bloku typický. Zatímco starší generace vzpomíná na jistoty a výhody minulého režimu, ta mladší se beznadějně zmítá v krizi autorit, odmítá minulou i současnou politickou reprezentaci a uchyluje se k extrémním názorům. Do krajnosti, jako ostatně vše ve svém životě, prožívá své politické procitnutí i Vitalij jako syn elit odsunutých po rozpadu impéria na společenskou periferii. Časosběrná charakterová studie, natočená mezi lety 2016 a 2024, vyobrazuje, jak dlouhodobá frustrace a deziluze vede k tomu, že se celé generace a společenské třídy přiklání k radikálním řešením a hlasují pro autoritářské lídry typu Putina, Trumpa nebo Le Penové. „Nebojím se převratu, těším se na něj. Jakákoli změna bude k lepšímu, protože horší už to být nemůže.“ 

Po 30 letech manželství oznámili režisérovi filmu jeho rodiče, že se rozvádějí. Naprosto nepřipravený a zaskočený se musí vypořádávat s obřím otřesem základních jistot. Přes to všechno v tak kritický okamžik bere do ruky kameru a na této bolestivé zkušenosti zakládá velmi osobní dokumentární výpověď o spletitosti rodinných i milostných vztahů. Zatímco se v separátních dialozích s matkou a otcem snaží porozumět, co se mezi nimi stalo, zamiluje se a započíná svůj vlastní partnerský a rodičovský život. Jedna rodina se mu rozpadá a druhá rodí. Právě moment souběžnosti dvou mezních stádií – konce a začátku – umožňuje rozvíjet myšlenkové řady ve směru skepse i poučení. Jestli lze vybudovat plnohodnotný vztah a zajistit tak, aby se nikdy nerozbil. Když se rodiče a děti pohybují v jiných světech a časech a na nás se geneticky i výchovou přenášejí „dědičné hříchy“ předků, pak láska opravdu někdy nestačí. I takové myšlenky se honí hlavou synovi, partnerovi, otci a režisérovi v jedné osobě.„Ve skutečnosti mě to nezajímá, když při natáčení dokumentu nedojde k žádnému objevu, když filmař od začátku přesně ví, o jaký film jde.“Zdroj citátu: Cineuropa