Opus Bonum

Stručný obsah dokumentu zní jako netradiční pohádka – starý poustevník a mladá dívka, která umí komunikovat s ptáky, zaslechnou jednoho dne zpěv neznámého ptáka a vydávají se do lesa a opuštěného dolu, aby jej našli. Ačkoli ve skutečnosti příběh zahrnuje moderní nahrávací zařízení a mikrofony, na jeho pohádkové poetičnosti mu to neubírá. Snímek, jehož středobodem je ptačí zpěv, nabádá k soustředěnému poslechu, a zároveň vede k zamyšlení nad tím, že i tak běžný zvuk, jako je zpěv ptáků, má v sobě něco záhadného.„Hluboko v lesích svět přírody vybízí stejnou měrou k tomu, aby byl předmětem zájmu vědců a předmětem touhy básníků.“---Zdroj citátu: https://www.cinemadureel.org/en/films/7h15-merle-noir-2/  

Jak vypadá svět z jiného než lidského pohledu? Překvapivě poetický snímek, který lze směle označit za zástupce pure cinema, nás prostřednictvím záběrů z bezpečnostních kamer z nejrůznějších koutů světa bere na pouť napříč ročními obdobími. Jednotlivé, na první pohled neutrálně zaznamenané útržky života vypadají jako rozpohybovaná výtvarná plátna či pohlednice, jež nám umožňují navštívit místa, která bychom jinak nikdy nenavštívili. Kamery, jakožto nástroje dohlížení, vyjevují nečekanou krásu industriálních prostorů, soukromých objektů i přírodní krajiny.„Autoportrét přebírá zodpovědnost za vlastní interpretace, představy a fikce každého okamžiku, ale stále se snaží nechat prostor subjektivnímu pohledu diváků a umožnit jim, aby si našli svůj vlastní smysl nebo pronikli do vlastních představ.“

Tchaj-wan a Rakousko, dvě země na odlišných kontinentech, dvě kultury. Dva taneční soubory rozděluje mnoho odlišného a přeci jejich členové mluví stejnou řečí. Režisér dva roky s kamerou navštěvoval taneční zkoušky vídeňského státního baletu a tchajwanské taneční společnosti Cloud Gates Dance Theatre. Zachycuje, jak z drobných gest, kroků a figur vzniká představení, jež nakonec neuvidíme. Zaznamenává totiž něco víc než jen výsledné dílo. Sledujeme živou matérii, která se pod vedením choreografa vtěsnává a formuje do ideálního tvaru. Umění je jako život a život je jako umění. „Zkoušky jsou vždycky úchvatná práce. Žádné rozhovory, žádné komentáře ani titulky – za vše mluví řeč těla.“

Uprostřed vřavy pouličních nepokojů se seznamuje filmařka a mladý levicový aktivista Pierre. Každou sobotu se potkávají, aby společně podpořili hnutí žlutých vest v pařížských ulicích protestující od listopadu 2018 za dostupné ceny bydlení a pohonných hmot, později však za celkovou ekonomickou spravedlnost a odstoupení francouzského prezidenta. Snímek sestává ze záběrů natočených ze srdce davu a autentických rozhovorů s odpůrci*kyněmi i příznivci*kyněmi hnutí. Introspektivní voiceover autorky přitom tematizuje její vášeň a romantické city, jež se v ní probouzí navzdory brutalitě a naléhavosti demonstrací. „Filmařka se rozhodla využít linie láskyplné vášně a nerozumného okouzlení jako zrcadla ohnivých, revolučních nadějí sociálního hnutí, které každý týden v ulicích Paříže shromažďuje jednotlivce z velmi odlišných horizontů.“ (Fabien Lemerciera)---Zdroj citátu:https://cineuropa.org/en/newsdetail/423280/

Uprostřed rozlehlé pouště na americkém Západě leží opuštěné ruiny města, v nichž přežívají poslední podivínští obyvatelé. Jedním z nich je mladý*á člověk, který*á se rozhodl*a opustit hektický ruch moderního života a zasvěcuje svůj život tvrdé práci. Přes den opravuje rozpadající se domy v městečku, v noci spí ve svém karavanu. Potkává přitom řadu místních i cestovatelů, s nimiž sdílí své radosti i pochyby. Časosběrný dokument funguje jako dvojí portrét: portrét figury vzdorující představám společnosti a portrét místa žijícího v minulosti, které je plné svérázných figurek a fascinujících životních příběhů.

„Před válkou jsem měla mnoho přátel, mnozí z nich už jsou mrtví,“ komentuje jedna z vypravěček školní fotku svých spolužáků*aček. „Měli jsme perfektní život, ale nikdy jsme nebyli spokojeni,“ dodává lakonicky. Gymnázium v Mostaru je spojilo, válka za nezávislost rozdělila. Mozaika vzpomínek na počátek 90. let je skládána z dobových pohlednic a tichých záběrů míst, kde se kdysi válčilo. Jejich dnešní klid kontrastuje s emotivními úryvky z dopisů chorvatských studentů*ek. Popisují v nich svůj útěk za hranice, zážitky z uprchlických táborů i přetrvávající nenávist k nepřátelům, kteří je připravili o domov i mládí.„Vzali mi všechno, všechno, co jsem měla. Vyhnali mě z domova, okradli mě, uvěznili mého otce, zničili mé město a všechno, co jsem na něm milovala.“

V prosinci 2020 se z důvodu pandemie zrušila veškerá představení, které měla autorka filmu sjednaná pro malé experimentální divadlo v newyorském obvodu Queens. Rozhodla se tedy se svým partnerem, hudebním skladatelem, do divadla na dva týdny nastěhovat a každý večer performovat pro absentující publikum. Snímek přitom sestává ze směsice žánrů a forem od stand-up výstupů přes monology o umění i životě až k hudebním instalacím. V kombinaci s dokumentárními záběry na každodenní úkony tak vznikl film odhalující tragikomičnost osudu umělce v karanténě, jehož tvorba postrádá bez živého publika smysl.„Vtip neexistuje bez publika.“

Na řeckém ostrově Arki žije tisíc koz, ale jen třicet lidí. Mezi nimi i jediný chlapec jménem Kristos, který právě dokončuje první stupeň základní školy. Aby mohl dokončit základní vzdělání, musí odjet studovat na jiný ostrov, což si ale jeho rodiče nemohou dovolit. Kristosova učitelka Maria je však rozhodnuta udělat pro to vše, co je v jejích silách. V poetickém observačním dokumentu čelí desetiletý chlapec dilematu, zda zůstat na rodném ostrově a stát se pastevcem jako jeho otec a bratři, nebo se vydat do neznáma.„Tento film je návrat do mého dětství. Otec byl vášnivý mořeplavec a já s ním rok co rok vyrážela na plavbu po Egejském moři. Z celého soustroví Dodekanés jsem si nejvíc oblíbila ostrov Arkoi. Po jeho smrti jsem pocítila potřebu se tam vrátit a zarazilo mě, že tam zbylo jen jedno dítě, jediný žák místní maličké školy. Záhy mi došlo, že Kristos je ve stejném věku jako já, když jsem poprvé přistála u břehů jeho ostrova. Jaký je to pocit, zůstat úplně sám a dospívat bez jediného kamaráda? Dostala jsem chuť natočit film o tom, jaký život na tohoto kluka čeká.“ — Giulia Amati---Zdroj citátu: https://www.giornatedegliautori.com/en/program/kristos-the-last-child-eng/

Madridská residence Josete Massa je první domov důchodců na světě, určený pro seniory z řad LGTBIQ+ komunity. Javier Codesal zde natáčel mezi lety 2019 a 2020, v době, kdy budova procházela rekonstrukcí. Umisťuje obyvatele domova mezi sutiny téměř jako živé sochy do galerie. Jejich těla se, stejně jako jejich duše, vymykají heteronormativní představě o kráse. Jako novodobí apoštolové pronáší útržky biblických textů a citují Pasoliniho a Jarmana. Náboženské texty, které jim plynou ze rtů, se netýkají ani tak víry, jako kulturní tradice. Položily základ po staletí děděným kanonickým příběhům, které redukují představitele a představitelky sexuálních menšin na soubor stereotypů.„Žena stvořená z Adamova žebra dává translidem mytický význam. Tento mýtus nás vede k přesvědčení, že fyzická realita translidí vyjadřuje původní rysy naší proměnlivé tělesnosti.“

Švýcarsko je jednou z mála evropských zemí, v níž stále platí povinná vojenská služba. Snímek dává nahlédnout za stěny kasáren, v nichž se vojáci účastní povinných drilů a cvičení, zároveň však nachází způsoby, jak si krátit dlouhou chvíli. Sledujeme mladé rekruty při každodenních činnostech: jídle, úklidu pokojů i videohovorech s okolním světem. Součástí montáže jsou však i domácí vlogy mužů, kteří již vojenským výcvikem prošli a o své zkušenosti, historky i frustrace se dělí s internetem. Mezi zábavnými úryvky z vojenského života se tak vyjevují problematické aspekty militarizované společnosti. „Lidé, kteří se mnou sdíleli pokoj naříkali / hej, nechci vždycky po ránu slyšet hip hop / řekl jsem, je mi to jedno, musím zničit špatné pocity z vojny.“ ---Zdroj citátu: Rap vojáka z filmu Over Our Hills (28:40-28:56)    

Tři skupiny dospívajících kamarádek z Québecu procházejí obdobím velkých změn. Proces objevování vlastního těla a identity zaznamenávají chytrými telefony a sdílejí s vrstevníky*icemi z jiných koutů sesíťovaného světa. Kvůli silné potřebě vnějšího potvrzení své životy proměňují v pásmo vyretušovaných fotek a videí. Filmová kamera ale zachycuje i pocity prázdna a samoty a projevy hluboké vnitřní nejistoty, které pro Periscope, TikTok nebo Instagram nejsou tak atraktivní. Intimní portrét adolescence je natočen s pochopením pro prožívání a sebeprezentaci generace vyrůstající na pomezí skutečného a virtuálního světa.„Je jednodušší mluvit s telefonem než s ostatními lidmi.“

Okres Tchaj-nan leží na jihozápadním pobřeží Tchaj-wanu. Místní obyvatelé žijí skromným životním stylem a věnují se pěstování rýže a rybolovu. Autor snímku zde po dobu dvanácti let žil, sbíral záběry nádherné pobřežní krajiny a zaznamenával životní osudy jejích obyvatel. V tomto časosběrném dokumentu se tak vyjevuje proměna přírody i městského osídlení vlivem lidské činnosti a zároveň stálost tradice a lidské sounáležitosti. Statické záběry na mořské vlny a rozhlehlá rýžová pole budí dojem oživlých fotografií a vytváří tak kontemplativní film o pocitu bezčasí v rurální komunitě jihovýchodní Asie.„V roce 2021, když jsem byl zaneprázdněn závěrečnou fází postprodukce, můj otec náhle zemřel. Myslel jsem, že nejlepší dárek, který jsem mu mohl dát, je toto dílo plné mořské soli a silného větru, které se velmi podobalo našemu životu a osudu.“---Zdroj citátu: prohlášení režiséra, Taiwan Docs. https://docs.tfai.org.tw/en/film/6738

Opatrovatelka, parta dělníků a řidič dálkového kamionu. Narodili se na Slovensku, po vstupu země do EU ovšem využili možnosti pracovat v libovolné zemi schengenského prostoru. Během týdenních pracovních turnusů v Rakousku, Německu nebo na evropských dálnicích se snaží sžít s cizím prostředím a neztratit kontakt s dětmi a partnery. Kvůli jejich budoucnosti za lépe placenou prací odcestovali. Teď je vinou své nepřítomnosti ztrácejí. Neví, co je čeká, až se vrátí domů. Trojice posmutnělých příběhů skládá lakonický portrét globalizovaného pracovního trhu, který lidem sice umožňuje plnit si sny, ale často za cenu velkých obětí.

Ani více než 25 let od hrůzných válečných zločinů spáchaných v bývalé Jugoslávii se tato tragická historie neuzavírá – pro příbuzné obětí, pro znesvářené národy ani pro českého vyšetřovatele, který se po letech navrací na místa pátrání. Dokumentární cesta zpět se neubírá jen po drahách prchajících zločinců, ale je vedena i snahou zachytit něco z étosu právě v té době ustaveného Mezinárodního soudního Haagu a jeho dvojaké podstaty – prostřednictvím nezávislého vyšetřování válečných zločinů usilovat o nastolení smíru v případě komplikovaných etnických, národnostních a jiných konfliktů.„Mezinárodní trestní tribunál pro bývalou Jugoslávii odsoudil pouze zlomek pachatelů – stovku klíčových aktérů konfliktu, kteří nesli vojenskou nebo politickou odpovědnost. Přirozeně to však mělo také neoddiskutovatelný symbolický rozměr.“---Zdroj: https://www.denik.cz/ze_sveta/jugoslavie-valka-chorvatsko-20210815.html  

Ani více než 25 let od hrůzných válečných zločinů spáchaných v bývalé Jugoslávii se tato tragická historie neuzavírá – pro příbuzné obětí, pro znesvářené národy ani pro českého vyšetřovatele, který se po letech navrací na místa pátrání. Dokumentární cesta zpět se neubírá jen po drahách prchajících zločinců, ale je vedena i snahou zachytit něco z étosu právě v té době ustaveného Mezinárodního soudního Haagu a jeho dvojaké podstaty – prostřednictvím nezávislého vyšetřování válečných zločinů usilovat o nastolení smíru v případě komplikovaných etnických, národnostních a jiných konfliktů.„Mezinárodní trestní tribunál pro bývalou Jugoslávii odsoudil pouze zlomek pachatelů – stovku klíčových aktérů konfliktu, kteří nesli vojenskou nebo politickou odpovědnost. Přirozeně to však mělo také neoddiskutovatelný symbolický rozměr.“---Zdroj: https://www.denik.cz/ze_sveta/jugoslavie-valka-chorvatsko-20210815.html

Yoyogi je park, nacházející se v centru Tokia. Yoyogi je dějištěm, ale také hlavní postavou tohoto dokumentu. Záměrem režiséra ale není představit historii parku – až na úvodní titulek se o něm publikum nedozví žádná fakta. Dokument bez mluveného komentáře zachycuje park a jeho návštěvníky pouze statickou kamerou a jemným střihem. Děti hrající si na památníku, objímající se dvojice pod deštníkem na lavičce, mladíci soutěžící v rapu, bezdomovec, kterého míjí kolemjdoucí, dívka natáčející TikTokové video, skupinka černochů zpívající píseň v cizím jazyce. Meditativní observace.„Tento film kombinuje dvě zvláštní a zdánlivě se překrývající specifika. Na jednu stranu je zde odtažité, téměř vědecké pozorování v jeho suchosti, pozorování obyčejných scén ze života lidí v parku, na druhou stranu je zde pocit jakéhosi kouzla a neskutečnosti toho, co se odehrává.“---Zdroj citátu: https://allfilm.ee/work/yoyogi-haiku/

Sisco, Cecilia, Gibbo a Armelle pracují jako námezdní sběrači*ky zemědělských plodin. Spolu s ostatními sezónními dělníky*cemi přespávají na pozemcích farmářů. Pak putují dál. Jejich nepravidelný pracovní režim je odvislý od cyklických změn počasí. Chvíli sbírají jahody v Dánsku, pak víno ve Francii nebo pomeranče ve Španělsku. Nacházejí se sice na okraji společnosti, která jejich kočovný způsob existence někdy odsuzuje a jindy obdivuje, ale jsou relativně svobodní a nezávislí. Na práci i na penězích. Prekarizace, se kterou jiní dennodenně zápasí, je pro ně životním stylem. Neví, co bude zítra. Zbývá jim ovšem dost času na snění a hry.„Myslíme, že v naší společnosti je nezbytný posun v určitém vnímání, zejména v oblasti sdílení prostoru s ostatními. Jsme toho názoru, že bolest, úzkost, nejistota a slabost nejsou emoce, jimž bychom se měli vyhýbat. Současná krize by se měla akceptovat a prožít.“ (Angrisani Giulia, Mattia Petullà)---Zdroj citátu: https://cvb.be/sites/default/files/catalogue/dp_tiv_fr.pdf