Opus Bonum

Dokud roste zelená tráva: Deník v sedmi částech bude promítán ve dvou dnech — první polovina filmu 29.10. a druhá polovina 30.10. Prosíme o rezervaci lístků na obě projekce. Celková stopáž filmu je 7 hodin. Autorův filmový deník je osobní, hlubokou meditací o lidském bytí, času a místech, která obýváme. Odehrává se v americké přírodě, od kaňonů a pouští po lesy a jeskyně, kde skrze individuální osudy postav odhaluje univerzální zkušenosti života a smrti. Sleduje, jak lidská mysl strukturuje příběhy a vnímá plynutí času: mikrovteřiny se rozvíjejí do celých scén, měsíce ubíhají během vteřin. Vizuální odysea střídá velkolepé krajinné obrazy s intimními detaily každodennosti, v nichž stírá hranice mezi přírodou a civilizací a ukazuje člověka jako jejich průsečík. Skrze intimní výpovědi protagonistů divák postupně proniká do jejich životů a odhaluje jejich vzájemnou provázanost. Vrstvy významu se odhalují konfrontací různých záběrů, od plání přes městské scenérie až po interiér obývacího pokoje režisérovy matky, jejíž odchod je jedním z podstatných motivů. Sledování filmu je až psychedelickou zkušeností, která nabízí hluboký filozofický pohled na jsoucno, smrt a hodnotu přítomného okamžiku.„Je to film pro přemýšlivé publikum a každá kapitola se vydává svou vlastní cestou do hlubin.“ — Pat MullenZdroj citátu: POV: Canada’s Documentary Magazine.

Dokud roste zelená tráva: Deník v sedmi částech bude promítán ve dvou dnech — první polovina filmu 29.10. a druhá polovina 30.10. Prosíme o rezervaci lístků na obě projekce. Celková stopáž filmu je 7 hodin. Autorův filmový deník je osobní, hlubokou meditací o lidském bytí, času a místech, která obýváme. Odehrává se v americké přírodě, od kaňonů a pouští po lesy a jeskyně, kde skrze individuální osudy postav odhaluje univerzální zkušenosti života a smrti. Sleduje, jak lidská mysl strukturuje příběhy a vnímá plynutí času: mikrovteřiny se rozvíjejí do celých scén, měsíce ubíhají během vteřin. Vizuální odysea střídá velkolepé krajinné obrazy s intimními detaily každodennosti, v nichž stírá hranice mezi přírodou a civilizací a ukazuje člověka jako jejich průsečík. Skrze intimní výpovědi protagonistů divák postupně proniká do jejich životů a odhaluje jejich vzájemnou provázanost. Vrstvy významu se odhalují konfrontací různých záběrů, od plání přes městské scenérie až po interiér obývacího pokoje režisérovy matky, jejíž odchod je jedním z podstatných motivů. Sledování filmu je až psychedelickou zkušeností, která nabízí hluboký filozofický pohled na jsoucno, smrt a hodnotu přítomného okamžiku.„Je to film pro přemýšlivé publikum a každá kapitola se vydává svou vlastní cestou do hlubin.“ — Pat MullenZdroj citátu: POV: Canada’s Documentary Magazine.

Příběh zasazený do období pandemie a let následujících sleduje dvojici protagonistů, kteří se rozhodnou proměnit svou ulici v první komunitu poháněnou výhradně solární energií. Z vlastního domova v londýnské čtvrti Walthamstow rozvíjejí myšlenku propojující uměleckou praxi, aktivismus a každodenní život. Projekt vychází z přesvědčení, že i malé kolektivy mohou pomocí přímé akce a konkrétních činů ovlivnit podobu našeho světa. Zpočátku jde o snahu přesvědčit sousedy, že společný energetický systém je reálným řešením rostoucích cen i závislosti na korporacích. V době ekonomické nejistoty se iniciativa stává symbolem naděje a solidarity pro celé sousedství, které si pomalu ani nemůže dovolit zatopit. Tvůrčí dvojice zároveň pokračuje ve své tradici protestního umění – během nejtužší zimy v Británii tráví téměř měsíc na střeše domu, aby akcí získali prostředky i mediální pozornost. Vyprávění spojuje lehkost a humor s hlubším poselstvím o síle komunity, empatie a představivosti proměnit lokální sen v univerzální výzvu ke změně.„Snažíme se – prostřednictvím vyprávění příběhu jedné ulice, všech různých postav a historie tohoto místa – ukázat, že ve skutečnosti máme sílu měnit svět.“ — Hilary PowellZdroj citátu: BBC News.

Mimořádně intimní pohled na téma otevřeného vztahu přináší dokument režisérky Diany Fabiánové. Společenskou debatu týkající se této problematiky film příliš nereflektuje, ale nahrazuje ji osobním příběhem, který ukazuje, jaké nečekané faktory do takovéto manželské dohody vstupují. Tvůrkyně obrátila kameru přímo proti sobě a své rodině a zdokumentovala, jak se jí a jejímu partnerovi daří žít v partnerství s posunutými „hranicemi věrnosti“. Řadu situací snímá ruční kamerou přímo ona sama nebo její manžel, díky čemuž se dostáváme až na dřeň jejich několikaletého experimentování s dalšími sexuálními partnerkami a partnery. Snímek, kterým nás provází monolog samotné režisérky a který se drží především její perspektivy, se nakonec zabývá otázkou upřímnosti v manželství, ale také identity, dědičných vzorců chování a smyslu nukleární rodiny jako takové. Fabiánová v souvislosti s filmem a jeho názvem mluví také o tématu stanovování si a porušování hranic mezi milostnými partnery. „Definice nevěry se odvíjí od toho, na čem se pár dohodne, že pro něj nevěrou bude.“ — Diana Fabiánová Zdroj citátu: Forbes

Snímek na pomezí hraného a dokumentárního vyprávění vychází z knihy samotného režiséra a rozvíjí napětí mezi osobní pamětí a imaginací. Autor se vrací do svého dětství, kdy sdílel každodenní dobrodružství s kamarádem Zetou, s nímž z koruny stromu pozorovali okolní svět a vytvářeli fiktivní příběhy o sousedech. Po letech se tyto vzpomínky prolínají s rekonstrukcí posledních hodin života Zety, který tragicky zahynul jako člen posádky autobusu. Hlas herce nám představuje jeho myšlenky a pocity při cestě tak, jak si je představuje autor snímku. Střetávají se s reálnými výpověďmi a telefonickými konverzacemi cestujících v současnosti, zatímco projíždějí suchou a hornatou chilskou krajinou. Část snímku prochází ulice z autorových vzpomínek prostřednictvím Google Street View, čímž se otevírá otázka digitální paměti, zachycení místa a času a prolínání reality s jejím virtuálním otiskem. Dílo tematizuje ztrátu blízkého, paměť a způsoby, jakými lze prostřednictvím filmového obrazu a vyprávění uchopit pomíjivost.„Hledal jsem tvého tátu na Facebooku. Řekl mi, že tě přijali jako stevarda u autobusové společnosti a že ses už nikdy nevrátil.“

Snímek zachycuje ambivalentní povahu tyrolské krajiny v okolí hory Bürglkopf. Idylu alpské přírody, pasoucí se dobytek, zurčící potoky a dechberoucí panoramata narušuje vědomí, že na vrcholu hory se nachází uprchlické centrum. Vstup nepovolaným je zakázán, kontakt s lidmi uvnitř nežádoucí, pohled za stěny kamerám zcela odepřen. Přísný režim, který musí žadatelé o azyl dodržovat, jim zajišťuje jediné: minimální šanci na setrvání v bezpečí Rakouska. Režisérka však navzdory restrikcím nachází způsob, jak mimo areál centra v kulisách hlubokých lesů v podhůří vést rozhovory s jeho obyvatelstvem. Jejich autentická svědectví odhalují nejen osobní zkušenosti a důvody k útěku, ale i realitu každodenního života samotného zařízení. Komplexní obraz doplňují výpovědi těch, kteří centrem prošli a usadili se v Rakousku, i kritické hlasy místních projevujících silnou empatii. Ukazuje se, že i tváří v tvář nelidskému byrokratickému aparátu si člověk může zachovat důstojnost a naději. „Když jsi mi řekl, že ta kráva má lepší život než my, zlomilo mi to srdce.“

Asllan se po desetiletích v exilu vrací se svou dcerou do rodné kosovské vesnice, aby spolu s místními obyvateli znovu oživili svět jeho dětství, který zničila válka. Prostřednictvím inscenovaných vzpomínek, rozhovorů s pamětníky a intenzivní spolupráce s komunitou se snaží dopátrat pravdy o minulosti a pochopit, jak utvářela přítomnost. Proces rekonstrukce vzpomínek odhaluje napětí mezi idealizovanou minulostí a realitou poznamenanou ztrátou, traumatem a vykořeněním. Osel přítomný v příběhu funguje jako metafora trpělivosti, kontinuity a paměti, zároveň je však zcela reálným, symptomatickým zvířetem pro vesnický život a každodenní rytmus komunity. Intimní dialog mezi otcem a dcerou se proměňuje v širší reflexi kolektivní paměti, identity a vztahu člověka k domovu, přičemž film ukazuje sílu komunity ve společném hledání smyslu a porozumění. Dílo propojuje prvky dokumentární rekonstrukce, performativního gesta a poetického realismu, čímž vytváří vrstevnatou výpověď o vztahu mezi minulostí a přítomností. „Všechno bylo tak intenzivně tady a teď. Každý byl tak plný života.“

Sonda do fungování falešných zpráv v předvolebním Bulharsku odhaluje, jací lidé stojí za jejich vytvářením a šířením, a zároveň ukazuje ty, co se je snaží odstraňovat z veřejného diskurzu. Dokument sleduje dva protichůdné protagonisty. Zkušená investigativní novinářka s dvacetiletou praxí, jejíž život byl opakovaně ohrožen a vozidlo dvakrát zapáleno, dlouhodobě osvětluje bulharské veřejnosti nebezpečí dezinformací. V kontrastu k jejím snahám stojí mladý muž vstupující do politiky, aby bojoval proti „genderové ideologii“, přistěhovalcům, očkování a západním vlivům, aktivně kupuje ruské trolly a šíří propagandu přes sociální sítě. Dokument zobrazuje absurditu některých zpráv a strategií, ale i jejich konkrétní dopady na volební výsledky a životy obyčejných lidí. Současně poukazuje na sílu internetových lobby krajně pravicových proudů a na mechanismy, jimiž pronikají do každodenního života. Snímek zkoumá rozpory mezi právními normami a morálními hodnotami a nutí publikum čelit situaci, kdy je něco legálně přípustné, ale eticky sporné. „Auto Genky Shikerové, novinářky známé svými průbojně vedenými rozhovory s bulharskými politiky, bylo zapáleno před jejím domem v Sofii v noci 16. září, což znovu vyvolalo obavy o svobodu informací a bezpečí novinářů a novinářek v Bulharsku.“ — Reportéři bez hranic Zdroj citátu: Interview with Genka Shikerova on media freedom in Bulgaria.

Otec Christine zemřel, když byla ještě malé dítě, a ona zůstala v opatrovnictví sadistické matky, která ji bila a psychicky týrala. Christine je dodnes přesvědčena, že matka jí zatajila dopis na rozloučenou od milovaného otce. Jeanův otec spáchal před několika lety sebevraždu a zanechal obsáhlý dopis, který však Jean nikdy nenašel odvahu přečíst. Společně se proto Christine a Jean vydávají na svéráznou road movie napříč francouzským venkovem, aby navštívili matku Christine a pokusili se konfrontovat minulost. Během cesty v prosluněné atmosféře letních dní, ve směsi humoru a ironie, odkrývají ze sedadel svého kabrioletu hluboká rodinná traumata a hledají způsoby, jak jim porozumět. Setkávají se s přáteli i náhodnými kolemjdoucími a v autentických rozhovorech narážejí na skutečnost, že bolest způsobená těmi nejbližšími je univerzální lidskou zkušeností. Postupně se otevírá otázka, nakolik jsme určeni tím, co jsme zdědili od rodičů. Jak překonat generační trauma a zajistit, abychom svým blízkým neublížili tak, jak bylo ublíženo nám?„Asi jsem dlouho věřila, že je inteligentní, že mě může něco naučit o životě. Ale ve skutečnosti vůbec ne, její život stál za hovno.“ — Christine

Analytický pohled na albánskou diktaturu Envera Hodži prostřednictvím archivních materiálů, původně vytvořených jako nástroje státní propagandy. Snímek sleduje čtyři desetiletí vývoje země od konce druhé světové války po závěr komunistického režimu a činí tak bez komentáře, pouze prostřednictvím obrazu a montáže. Tento postup zdůrazňuje, že archiv není neutrálním svědkem minulosti, ale aktivním činitelem, který historii nejen zaznamenává, ale také ji utváří. Výběr obrazů kombinuje chronologii s tematickými bloky, které ukazují monumentalitu masových přehlídek či politických rituálů i intimnější momenty diktátora, například jeho průjezdy černým mercedesem. Tyto motivy získávají symbolickou hodnotu a naznačují osamělost i izolaci moci. Film otevírá otázku, jak se formy propagandy proměnily a do jaké míry dnešní mediální obrazy navazují na historické vzorce. Výsledkem je dílo, které překračuje rámec národních dějin a zkoumá funkci obrazu v politickém prostoru i jeho schopnost vytvářet kolektivní paměť.„Sejkův dokument dokazuje, že archiv není jen úložištěm obrazů, ale také nástrojem pro interpretaci a přepisování dějin.“ — Bianca FerrariZdroj citátu: Bianca Ferrari: "Film di Stato": un viaggio nelle immagini della dittatura albanese di Enver Hoxha. Fred.FM, 5. září 2025.

Mladý Diego trpí neustálou únavou, která ho postupně ochromuje a zbavuje chuti k jakékoli činnosti. Je bez práce, bez motivace a jeho dny se rozpouštějí v nehybnosti. Matka se ho snaží přimět k jakékoliv aktivitě v domácnosti, aby mu pomohla znovu najít smysl či jej prostě přiměla vstát z postele. Diego hledá pomoc u lékařů, motivačních řečníků i vykládání tarotu, avšak každý pokus o uzdravení naráží na hlubší pocit prázdnoty. Jedinou osobou, s níž komunikuje, je jeho kamarádka Liz – její nespavost a chuť do života jsou protikladem jeho neustálého spánku. Liz se pokouší dokončit svůj umělecký projekt, ale chybí jí sny, které by ji inspirovaly. Vytváří se mezi nimi tiché spojenectví, v němž se střetává vyčerpání s přetlakem energie, nečinnost s tvůrčím pohybem. Jejich rozhovory o paměti a každodennosti se postupně proměňují v kontemplativní studii ztracené životní síly. Film s meditativním rytmem a poetickým obrazem zkoumá stav generace oscilující mezi paralýzou a přebytkem.  „Když se nadechnete, cítíte, jak se vám do těla vlévá nová energie.“ — relaxační páska ve filmu 

Nepřikrášlený pohled na realitu života v nejvýše položeném stříbrném dole v Bolívii uprostřed pusté krajiny. Horníci zde žijí se svými rodinami a celý jejich život je spjat s prací v dole a hledáním stříbrných žil v nekonečných masách šedého kamene. Práce je fyzicky vyčerpávající, ničí zdraví a zároveň přináší neustálý psychický tlak – smrt může přijít kdykoli. Děti se ve škole učí, jak se bránit zlodějům, kteří v noci kradou stříbro, vraždí a znásilňují a jejichž oběťmi jsou i malé děti. V takové realitě je oporou téměř cokoli, včetně neutuchající spirituality. Film je vyprávěn i očima dvanáctiletého chlapce, jenž se kromě školní docházky už zaučuje v dole: malé ruce svírají nástroje, zatímco si uvědomuje, že jiný osud už jej patrně nečeká. Hra se slepicemi nebo bobování na štěrku se pak stávají jedinou radostí. Vizuálně ohromující záběry na měsíční krajinu kontrastují s tíhou existence jejích obyvatel. Snímek vypovídá o kolonialismu jako o základu evropského bohatství a kritizuje jeho ničivý dopad na generace těch, jejichž prací byl blahobyt zaplacen. „Ticho! Zde odpočívají muži, kteří nechali své plíce v dolech.“

Mírové jsou muslimská komunita hudebníků z oblasti Thárské pouště v západním Rádžasthánu, jedné z nejhustěji osídlených suchých oblastí světa. Krajinu zde tvoří pohyblivé duny, krátké monzuny a neustálý boj o vodu. Po staletí Mírové uchovávali poezii a hudbu, která překračovala hranice náboženství i národa a stala se základním pojítkem místní identity. Dnes však tato komunita žije v sídlech beze jmen, označovaných pouze čísly, jako je například 1PB. Film vytváří portrét místních obyvatel všech generací, který nabízí komplexní pohled do jejich každodennosti i kulturního a historického odkazu. Ukazuje propojení krajiny s člověkem, danou kulturou a prostředím, které ji formuje. Jak se ale uchovává tradice, když se prostředí transformuje vlivem environmentálních proměn a průmyslových zásahů? Půda se znehodnocuje, hudba pomalu utichá. Citlivě vedené rozhovory, autentické výpovědi, ukázky fascinující hudby a smysl pro humor protagonistů skládají obraz komunity, která se snaží uchovat svou identitu. „Neudobřil jsem se se svou milovanou, promarnil jsem život, nenašel v něm smysl.“

Mezi poetickými scenériemi Himálaje se rozehrává dialog dvou cestovatelek oddělených stoletím – čínské filmařky a Alexandry David-Néel, francouzské badatelky, spisovatelky a buddhistické učenkyně, která na počátku 20. století proslula svými průzkumy tibetské kultury a náboženství. David-Néel, známá svým odvážným putováním do Lhasy roku 1924, cestovala pěšky a na mulách, často v převleku a v extrémních podmínkách, aby pronikla do oblastí cizincům uzavřených. Film čerpá z jejích dopisů domů, jejichž úryvky se stávají inspiračním materiálem i vnitřním komentářem k současné cestě čínské autorky, která zkoumá tutéž krajinu z perspektivy dneška. Setkává se s místními obyvateli, mnichy i pastevci, jejichž pohledy a příběhy spoluvytvářejí paralelní vyprávění o proměně místa i člověka. Film se pohybuje na pomezí cestopisu, deníku a meditace – ve vizuálně lyrické formě propojuje dokumentární pozorování s introspekcí a skrze osobní zkušenost otevírá univerzální otázky víry, identity a času. „Jsem svými rodiči, předky, učiteli, jsem knihami, co jsem četla, jsem jídlem, co jsem jedla. Jsem i vdechnutý vzduch, lidé, které jsem ovlivnila, prostředí, ve kterém jsem žila.“ — z dopisů Alexandry David-Néel

Snímek zkoumá online sexuální práci na platformě OnlyFans skrze příběhy tří reálných tvůrkyň. Sledujeme proces tvorby obsahu, konverzace s předplatiteli i každodenní dynamiku jejich partnerských a pracovních vztahů. OnlyFans je zde nahlíženo jen jako další forma práce v podmínkách pozdního kapitalismu, kde hranice mezi soukromým a veřejným de facto přestávají existovat. Platforma se stává místem ekonomické, ale i emoční směny, v níž tvůrkyně často poskytují iluzi vztahovosti a péče a zároveň v ní samy hledají potvrzení vlastní hodnoty. Ukazuje se, jak silný je dopad digitálního světa na rodinné vazby a mentální zdraví. Film se věnuje také partnerům tvůrkyň, kteří čelí faktu, že jejich partnerka nejen vystavuje své tělo, ale navazuje i pseudoromantické vazby s fanoušky. Popularita OnlyFans je čtena jako projev současné krize mužské osamělosti, kde potřeba lásky a péče vstupuje do transakčního rámce.„Pro ty muže jsem vlastně terapeutkou, akorát jsem u toho nahá.“

Snímek vypráví autentický příběh mladé ženy, která se z ekonomické nutnosti rozhodne splatit své dluhy prací v oblasti zábavy pro dospělé. Původně dočasné řešení se nakonec stává určujícím momentem jejího života. Po návratu do rodného města v Illinois se pokouší znovu začlenit do komunity, která ji kdysi odmítla, a začíná pracovat v domově pro stárnoucí katolické kněze. Věnuje se tvůrčí činnosti, nahrává svou první desku, píše knihu a hledá nový smysl života. Když jí po sérii nevysvětlitelných obtíží církev přisoudí posedlost démonem, rozvíjí se meditace o víře, vině a vykoupení. Zatímco v televizi běží přenosy z politických kampaní posledních prezidentských voleb ve Spojených státech, Katelyn podstupuje sérii exorcistických seancí. Intimní zpověď se propojuje s analýzou politické a kulturní polarizace Ameriky a zkoumá, jak patriarchální struktury formují individuální zkušenost ženy v příběh o spáse.