Promítání v Třešti
Sobota 25. října od 20:00
Co s Péťou?
Martin Trabalík / Česká republika / 2025 / 86 min.
Petrovi bude brzy osmnáct. Už teď má postavu dospělého muže. A značnou sílu. Občas ji obrací proti sobě, občas proti blízkým. Včetně otce, který jej sám vychovává. Výbuchy agrese jsou pro dospívajícího chlapce způsobem, jak dát průchod pocitům a potřebám, jež kvůli poruše autistického spektra neumí artikulovat jinak. Jeho hendikep vyžaduje být neustále ve střehu. Petrův otec, sestra Vanesa i dvojice asistujících se navzdory tomu – a navzdory finančním i institucionálním omezením – snaží pro chlapce vytvořit přijímající, bezpečné prostředí. Intimní, tři roky natáčený observační dokument dává vyniknout především trpělivosti a obětavosti lidí, kteří se své životy rozhodli zasvětit péči o druhé.
„Film by měl být proto poctou lidem na pečujících pozicích. Chceme ukázat, s čím vším se v životě musejí potýkat, jejich motivace i pochybnosti, a také to, co jim život nebo práce s hendikepovanými lidmi přináší.“ — Martin Trabalík
---
Neděle 26. října od 20:00
Hlas lesa
Zuzana Piussi / Slovensko, Česká republika / 2025 / 73 min.
Slovenské lesy se staly středobodem kulturních válek. Pro soukromé vlastníky, lesníky a myslivce jde o komoditu, již je třeba „vychovávat pilou“. Ochránci přírody oproti tomu prosazují bezzásahový přístup. Bezuzdná těžba dřeva a masivní odstřel medvědů, kteří se z hlučných lesů přesouvají blíž lidským příbytkům, podle nich ničí ekosystém. Probíhající debata o tom, komu patří les, je stejně polarizovaná jako společnost. Často nerozhodují racionální argumenty a dlouhodobé koncepce, ale momentální emoce a ideologie. Zuzana Piussi dává ve svém analytickém dokumentu prostor všem zúčastněným stranám a spolu s nimi přemýšlí nad budoucností slovenské krajiny v časech vytrácející se schopnosti vzájemné komunikace.
„Film začal vznikať pred ôsmimi či deviatimi rokmi, keď vznikla kampaň My sme les. Niečo som vtedy natočila a film odložila. Čakala som, ako sa téma bude vyvíjať. K materiálu som sa vrátila po rokoch a zistila som, že sa toho veľa nezmenilo. Starý materiál nezostarol, ale dozrel, tak som film dokončila.“ — Zuzana Piussi
---
Pondělí 27. října od 20:00
Kaprálová
Petr Záruba / Česká republika / 2025 / 70 min.
České komponistce Vítězslavě Kaprálové bylo 22 let, když v roce 1937 odjela studovat hudbu do Paříže. O tři roky později kvůli nemoci umírá. Dokument pojatý jako dialog napříč časem a generacemi se vydává po jejích stopách. Krátké, ale intenzivní období skladatelčina života rekonstruuje pomocí archivních záběrů a dopisů plných bezprostředních dojmů, které mladá umělkyně sdílela se svou rodinou v Československu. Její odkaz paralelně ožívá díky nové generaci dirigentek, jako je Bianca Maretti, která s orchestrem nacvičuje některé skladby své předchůdkyně. Portrét Kaprálové se tak stává poctou všem ženám, které se vzdor jazykovým bariérám, předsudkům i svému původu dokázaly prosadit v prostředí klasické hudby.
„V Paříži se chystají na válku. Čekáme napjatě, co řekne dnes Hitler. Myslíme, že to bude směrodatné pro celý vývoj situace.“ — citace z filmu
---
Úterý 28. října od 20:00
Má to cenu!?
Jan Strejcovský / Česká republika / 2025 / 92 min.
Co určuje hodnotu uměleckého díla? Jedna z nejvíc diskutovaných a zároveň nejhůř uchopitelných otázek současného trhu s uměním stojí v centru situační satiry Jana Strejcovského. Ze své pozice se nad tím zamýšlejí kontroverzní sběratel umění Robert Runták, galeristka Olga Trčková nebo intermediální umělec Jiří David. Z mozaiky sebevědomých výroků a nepravděpodobných setkání různých světů a názorů vyplývá, že roli hraje příběh, pověst, čas, vkus, emoce, trendy i kontakty. Nakonec jde ale hlavně o dohodu. Mezi tím, kdo umění vytváří, a tím, kdo za něj platí. S vírou a očekáváním publika si pohrává také film od Strejcovského. Možná sledujeme skutečnost, možná mystifikační provokaci.
---
Čtvrtek 30. října od 20:00
Velký vlastenecký výlet
Robin Kvapil / Česká republika, Slovensko, Ukrajina / 2025 / 100 min.
V srpnu 1968 vpadly do Československa ruské tanky. O půl století později vyrážejí dva Češi a jedna Češka opačným směrem. Míří napříč Ukrajinou až k frontové linii, aby na vlastní oči viděli ruskou agresi, o které si myslí své – „je to celé nesmysl“. Právě proto si je režisér Robin Kvapil vybral coby aktéry své tragikomické road movie. Stejně jako Ivo, Petra a Nikola má ve věcech jasno. Jen si myslí pravý opak. A věří spíš lidem, kteří přišli o své domovy a blízké, než dezinformačním kampaním. Putování bombardovanou krajinou nepodává jen emotivní zprávu o odvaze Ukrajinců a Ukrajinek a jejich schopnosti normálně žít v nenormálních časech. Je také výpovědí o tom, že nám na vlastní pravdě mnohdy záleží víc než na cizích životech.
„Charkovská metropole je zhruba jen třicet kilometrů od ruských hranic, přestože si můžete k snídani v kavárně dát latté s avokádovým toastem, v pozadí jsou téměř vždy slyšet salvy dělostřelectva. Cítil jsem velikou odpovědnost za celý štáb, ohromný respekt k Ukrajincům, kteří se v tomto snaží žít a přežít.“ — Jakub Drocár, Punk Film
