Fascinace

Porosty a nerosty rozvětvují pohled do struktur, v nichž se les setkává se svým digitálním i filmovým odrazem. Zanořování do detailů zkoumá zároveň přírodu i možnosti jejího zobrazení: každé přiblížení otevírá další prostor. Vroucí vyznání hmotě, jež přesahuje svá zachycení a poznání vrací k úžasu. „‚Když se děje něco zajímavého, možná se rozhodnu namířit kameru opačným směrem‘ [říká Seppo Renvall], a často tak nachází něco subtilnějšího a výmluvnějšího než tu podívanou před sebou. Jeho sympatie patří drobnostem všedního života, nebo bych snad měl říct: empatie.“ — Klaus W. Eisenlohr Zdroj: Directors Lounge: Seppo Renvall — Times, Songs and Material.

Ostré paprsky křížového laseru rozvrhují intimní domácí zákoutí do vzájemně kolmých rovin. Světlo je skutečné, a přesto působí virtuálně: jeho chvějivost, zesílená rozkolísaným pohybem kamery a srážkami s texturami každodennosti, stojí proti neústupné geometrii, kterou podtrhuje vyměřující grafika. „Když jsem v temné komoře pozoroval zelený prostor osvětlený zelenými paprsky z křížového laseru, neubránil jsem se úvahám o povaze světla — něčeho tak důvěrně známého, a přece tak tajemného.“ — Yoshiki Nishimura

Jak roste bělost: „albus“ je latinské označení pro bílé. Důkladné studium nenápadných proměn ledových struktur, utvářejících kry, mrazové krusty či pěnové shluky, vyvěrá na hraně abstrakce, stejně jako šumy a ševel ukazující, jak zní led. „Ledové povrchy přecházejí v proměnlivé textury a utvářejí jemný rytmus, který tichý pohyb přírody proměňuje v malířskou kompozici.“ — Youjin Moon

Jedovaté barvy se přelévají do neodbytné tekutosti čpavku a metanu, v níž světla vytékají z obrysů a přetlačují křiklavost. Zastaralá kamera otevírá bojiště uvnitř záběru; nezřízená umělost barevných skvrn i zvuku mění vzdálený konflikt ve smyslovou okupaci. Text inspirovaný románem Los Sorias (Soriové) Alberta Laisecy přisuzuje té záplavě chemické složení. „Byly barvy, které existovaly jen v té bitvě a nikdy víc […]“ — Alberto Laiseca, Los Sorias

Úřední fotografie, záběry ze svatby, pár momentek, intimních detailů a komsomolská knížka: mlčenlivé stopy po Uzbečce, která putovala koridory východního bloku – z Taškentu do Oděsy, z Oděsy do Havany. Za doklady totožnosti se z tíživého ticha vynořují tři generace žen, které spojují zkušenost exilu a důvěrné reflexe mezigeneračního vztahu. „Jednou z ústředních otázek filmu je, jak tento vztah matky a dcery, důvěrný, a tedy utvářený mikropolitickými gesty, prostupuje makrogesto — mocenské hry a nepřátelství systému, který je obklopuje.“ — Rocío Salima

V extrémním detailu se v lidské kůži rozprostírají horská zvrásnění, údolí i vyschlá říční koryta. Rytmické útvary se prolínají s vnitřní i vnější krajinou, sycenou zvukovými kompozicemi Delie Derbyshire, napsanými kdysi pro videoartovou tvorbu umělecké dvojice Hooykaas/Stansfield, a zvuky přírody z jejich archivu. „Naše těla jsou zemí. Země je naším tělem. Když chodím, dívám se, natáčím a píšu ve spojení s krajinou a mořem, znovu a znovu tato slova žiji.“

V období všudypřítomného internetu věcí se elektrická zásuvka vyznává ze své osamělosti a touhy. Found footage asambláž z reklamy na iPhone zabydluje nepřetržité dohlížení v důvěrně známé AI estetice a s mrazivým humorem zaměňuje příslib péče za přivlastňování uživatelčina prožívání. Chytrá domácnost se stává naslouchajícím tělem světa, v němž soukromí nemá vypínač. „Používalo pocity druhých, aby porozumělo svým vlastním. Přisvojilo si je tak dokonale, až uvěřilo, že je samo vytvořilo.“ 

Tisíce jednobuněčných slizovek ve frenetickém reji tančí na skladbu Joshuy Borina z alba britské klavíristky Hannah Watson Emmrich. Vědecké záznamy z mikroskopu se mění v umělecký artefakt, vtahující hudebně mikrobiologický ekosystém buněk, které se spojují do koordinovaného slimákovitého útvaru známého jako grex.„Věda často vytváří skrytou krásu dlouho předtím, než si uvědomíme, že může rezonovat daleko za hranicemi laboratoře.“ — Jitka Čejková

Tematicky strukturovaný filmový herbář vznikal po dobu devíti jar na střešní zahradě a v národním parku. Rozpustilá vizuální symfonie o šesti větách, od prvních narcisů přes vířící okvětní lístky sakur a závody housenek po poslední máky, rytmicky komponuje pozitiv, negativ a barevné variace i fotogramy rostlin vzniklé přímo na Super 8mm pásu. „Ve své práci se vracím k počátkům fotografie prostřednictvím organických materiálů a zkoumání klasických fotografických technik. Je to pro mě také způsob, jak znovu porozumět přírodě tváří v tvář proměňujícímu se globálnímu ekologickému prostředí.“ — Gao Wei Zdroj citátu

Půda je přírodním i kulturním prostorem a pamětí: ve svých vrstvách nese hlad i obživu, péči i drancování, vědění i tajemství; je zdrojem a hrobem. Etnograficko-umělecký výzkum erozí sužovaného Alenteja na jihu Portugalska pojí rotoskopie archivních filmů, animované herbáře, chromatogramy zeminy a elektrické signály rostlin přeložené do zvuku. Záběry regenerativního hospodaření jsou vyvolané v lázni z žaludů korkových dubů. „Při výzkumu regenerativních postupů na erodovaných půdách v Montemor-o-Novo na jihu Portugalska — v místě, kde jsem pět let žila a zapojovala se do zemědělského i kulturního života — jsem si začala klást otázku: jak dát promluvit půdě a jejímu složitému předivu bytostí, věcí a vztahů?“ — Daniela Rodrigues

Kaligrafická tuš, štětec a voda: na bílé ploše bují vegetace, rozvíjí se v květy a větví do vlásenkovitě jemné žilnatiny. Propíjí se do ní i melancholický hlas, zpívající o propasti, již zadržují květiny a zrnka prachu. Organické bujení přetínají ostré, pravidelné hrany digitálních švů a křehce vzdorovité verše. „Květy a prach jsou rozjímáním o paměti: o tom, co zůstává mezi slovy, mezi nádechem a výdechem, mezi vznikáním a mizením.“ — Mykyta Vlasov

Klidná geometrie 16mm sledovacích záznamů tajné policie Stasi a spisů newyorské policejní jednotky Red Squad, nalezených v newyorském městském archivu, skládá architekturu dohledu, v níž se pozorování ostří ve zbraň. Odtažitý AI hlas provází přesností i omyly tohoto zaměřování: v analogových dispozitivech minulého století se rýsují půdorysy dnešní algoritmické kontroly. „Natrénoval jsem systém syntézy hlasu s umělou inteligencí ‚Danny‘, aby četl historické záznamy metadat. Výsledný strojový rytmus řeči nutí diváky a divačky čelit mrazivému pocitu, který vyvolává redukce důvěrných lidských návyků na odosobněné datové položky. Tento projekt je forenzním ohlédnutím do minulosti, které má pomoci porozumět neviditelným algoritmickým klecím, jež jsou dnes kolem nás budovány.“ — Scott Calonico

Z filmového ticha se vylupují úlomky těla a krajiny, jimž zrno a šrámy černobílého materiálu dávají společnou kůži. Definice pojmů seznámení, objetí a loučení vymezují dráhu setkání, jehož intimitu nedokáží slovníková hesla vyjádřit. Mezi pojmenováním a smyslovou stopou vzniká gramatika blízkosti: jak uchovat dotek, když už zbývá jen oslovení. "tanışmak — seznámit se, vzájemně se poznat; sarılmak — obejmout, přivinout se, pevně se držet; vedalaşmak — rozloučit se spolu."

Poetický experimentální film o paměti, násilí a tíživém dědictví poválečného etnického čištění v Československu, se vrací do okolí Bukové hory na Broumovsku, kde byly roku 1945 zavražděny nebo ubity ženy, děti a staří lidé. Prostřednictvím animací, archivních filmových materiálů a observačních záběrů zkoumá, jak trauma etnického násilí přetrvává v lidech i v krajině. „Jsou místa, kde se stala chyba. Skončila válka, role se obrátily. Ti, kdo byli vespod, rychle získali navrch, prosby o život nebyly vyslyšeny, odplata převážila nad vším ostatním.“ Zdroj citátu: etc. galerie

Rozvrácené zdi nedostavěných domů v rodném městě slouží jako projekční plochy obrazům rodinného života drceného sužující prací. Digitálně vzkříšený hlas „bílé rukavice“, prostředníka mezi čínskými úřady, bankami a investory, vypráví o životě, který tragicky skončil s krachem realitního trhu.„Můj strýc byl ‚svérázem‘ naší rodiny a občas i zdrojem krizí. Ve svém životě byl divoce posedlý půdou; v jeho ambicích a osamělosti se v malém zrcadlí dějiny Číny, od pozemkové reformy a demolic ve městech až po dluhovou krizi realitního sektoru.“ — Jingyuan Liang

Binarita pod drobnohledem: Nanotechnologickou laboratoří prostupuje zvědavost, nebinární tělo však nesmí pózovat nahé. Esej s věcností vědeckého výkladu přechází od kresby těla vystaveného chladu laboratoře k návodným vizualizacím, zatímco se noří do částic organické i umělé hmoty. Tělo se v proměnách zobrazení stává zrcadlem technických procesů i objektem, u něhož poznávající pohled naráží na pravidla zviditelňování. „A nakonec, ať už chci vyjádřit cokoli, do slov se to jen tak nevejde.“ — Kwan Q Li Zdroj citátu: Oui.Gallery.

Všednodění se zmnožuje a znejasňuje ve vrstvení záběrů, které v překotné montáži zapomínají, co jim předcházelo. Stísněný prostor bytu obývaného Marilli, které byla diagnostikována Alzheimerova nemoc, zaplavuje přemíra vjemů. Ručně zpracovaný 16mm materiál s jemnou zvukovou montáží úryvků každodennosti dává minulosti probleskovat tam, kde momentálnost ztrácí obrysy. „Díky své fotografické průpravě mohu […] zkoušet hranice pohyblivého obrazu a přehodnocovat filmové konvence.“ — Dominika Kováčová Zdroj citátu

Vizuální smršť kondenzuje dokumenty z Generálního státního archivu Řecka a dává na vědomí, že význam se odehrává mezi nimi. Ve stroboskopické animaci tisíců map, ročenkových portrétů, úředních zápisů, fotografií a stránek novin se čas smršťuje a rozpíná, nabývá tvaru nejen rytmem, ale i zásahy do materiálů. Jakmile se proud zastaví, vplíží se agnozie shromážděných věcí: obraz bledne nebo se v něm objeví šrám, znak chybění. „Animací těchto dokumentů jsem chtěl uvolnit drobné pohyby skryté v jejich nitru: tlak rukopisu, erozi papíru, přízraky úředního jazyka. Archivy uchovávají, ale také ničí.“ — Aristotelis Maragkos

Šaty se oblékají do otisků protestu: pohyby performerky střídavě skrývají a odhalují tváře muslimských žen, které na odpor proti novele zákona o občanství obsadily ulice v dillíské čtvrti Šáhín Bágh. Jediné tělo tak nese kolektivní vzdor. Zatímco hlas geografky Srilaty Sircar rozebírá vládní výklady událostí, oděv vrací znevažovanému shromáždění žen váhu tělesné přítomnosti. „Jak mohou protestující sladit potřebu být vidět s potřebou zůstat v anonymitě?“ — Manu Luksch Zdroj citátu: Manu Luksch.

Smítka a kazy na povrchu černobílého 16mm pásu rozkvétají v krystaly a fantastické květiny. Záběry z cest rozpustil difuzní model v šumu a na místě ztrát dopočítal vlastní tvary; původní obraz prosvítá pod vrstvami fyzického i digitálního bujení. Krajina se rodí z úlomků obrazu a ulpělého prachu.„Film zkoumá, jak vnímání propojuje fragmenty zkušenosti. Vynořují se hybridní krajiny — ani lidské, ani umělé, ani dokumentace, ani halucinace — a zvou diváky a divačky do proměnlivého meziprostoru.“ — Nan Wang

Propagandistické a reklamní 35mm pásy a maďarské politické tiskoviny ležely zakopané v zemi. Po exhumaci se mezi přílivy a odlivy skvrn, trhlin a barevných výkvětů v záblescích potkávají cesty do vesmíru s čokoládovými Mikuláši a zprávami o Putinovi. Rozklad látky, mediálních manipulací i dat zakládá abstraktní čtení Orwellova románu 1984. „Ve stěnách jeho kóje byly tři otvory. Napravo od speakwritu malá pneumatická roura pro psané zprávy; vlevo větší, pro noviny; a v boční stěně, kam Winston lehce dosáhl rukou, byla velká obdélníková štěrbina chráněná drátěnou mřížkou. Ta sloužila na odhazování odpadového papíru. Podobných štěrbin byly v budově tisíce či desetitisíce, nejen v každé místnosti, ale v malých vzdálenostech od sebe na každé chodbě. Z neznámého důvodu se jim říkalo paměťové díry.“ — George Orwell, 1984 (přeložila Eva Šimečková)

Jemně valivé panoráma odkrývá tok Merwede a areál chemičky Chemours v nizozemském Dordrechtu. Zdánlivě plynulý pohyb vzniká z ručně animovaných fotografií, snímaných i mimo viditelné spektrum a převedených do „falešných barev“. Porost svítí oranžově až karmínově, tyrkys hladiny prorážejí oslnivé záblesky – touž paletou družice monitorují zdraví krajiny. Hlas řeky, do níž desítky let odtékaly „věčné chemikálie“, měkce rozeznívají podvodní nahrávky. „Může řeka uvažovat sama o sobě? Doslova ne. V přeneseném smyslu však odpověď zůstává otevřená výkladu. Při práci na tomto projektu jsem četl knihu The Falling Sky: Words of a Yanomami Shaman, která výrazně rozšířila můj kosmo-ekologický obzor.“ — Michiel van Bakel Zdroj citátu 

Na prosvětlovacím stole si lidé, místa a věci propůjčují obrysy. Stovky zprůsvitněných fotografií hromaděných přes sebe a prokládaných Super 8mm abstrakcemi rozvolňují časové ukotvení: jednou netečná, podruhé bizarní všednost míst, objektů i lidí probleskuje mihotavými světly a odrazy. Dny se ukládají do zdání toku z nehybných okamžiků. „Jsem pouliční fotograf, natáčím neustále a nikdy si nejsem docela jistý, co z toho nakonec bude.“ — Mark StreetZdroj: Filmmaker Magazine.

Proměněný Soul se v abstrahující skladbě míjí s místem uchovaným v paměti. Město, které autor opustil v roce 1988, rozevírá mezi někdejší a dnešní podobou proluku, kterou viditelné nedokáže zastavět. Rytmická rapidmontáž nechá ulpívat z prchavých záběrů Soulu jen drobky: velkoměstská symfonie se rozbíhá do rozjímání nad neznámostí známých míst, důvěrnost střídá odcizení. „Posouvám své obrazy až na hranici abstrakce“ — Seoungho Cho Zdroj: Electronic Arts Intermix.

Vlákna papíru, obrysy písmen a zrno celuloidu skládají němou rozvahu o pláči. Rytmus textových úlomků na 16mm filmu odměřuje vzdálenost mezi citovým obnažením a potřebou úkrytu. Slova získávají tělesnost, ale ztrácejí vládu nad sdělením: v tichu se rozechvívá prostor pro slzy. „Když jsem se k textu vrátila a přečetla si ho, připadalo mi, že odhaluje příliš mnoho, a tak jsem ho rozebrala na fragmenty.“ — Sujin Lee Zdroj citátu

Makrodetaily rozkmitané hmoty přepisují podobizny režisérových dětí do světelných stop. Metoda abstraktního dokumentarismu zpřítomňuje rodinu skrz tváře ustupující pohybu a povrchu. V kompozici vycházející z nonsensové básně Lewise Carrolla se důvěrně známé přeskupuje v přízrak, v němž otec pozvolně rozpoznává vlastní rysy. „Právě v této nejistotě experimentu jsem objevil hlubokou vášeň pro filmové umění.“ — Damir Čučić Zdroj citátu: Cineuropa.