Fascinace

Drama mravenčího života se odehrává v paměťových stopách utvářených fantomovým světlem jako pozůstatku krátkých obrazů v záblescích sledujících skládání a kroucení do fantaskních poloh členitých těl mravenců uvnitř bezpečných úkrytů.

Imprese z díla filozofa Rudolfa Arnheima, vetknutá do desktopové koláže, vychází z návštěvy Disneylandu, ikonického kulturního produktu, reflektovaného v Arnheimových textech, fotografiích a audio skladbách, přičemž ústřední je úvaha, jakými způsoby se film vzdaluje realitě či dojmu realističnosti.

Snivá vzpomínka na všudypřítomná kola v Pekingu je hravým materiálem pro rozklad obrazu na základě barevné příbuznosti, čímž vznikají plochy s pečlivě propočítanými poměry odstínů v mezerách mezi pohybem bicyklů v hustém provozu.

Mytologický prostor bouřky vytváří plochu pro básnivou úvahu nad přírodními pohyby a kulturními cykly, rozvíjenou skrze dětské narativy a fabulace budoucího dění. 

Přímočarost nápadu synchronního vnímání pohybu vpřed a vzad vytváří mentální prostor úvahám nad oblastmi či fázemi života, kdy je navzdory kombinaci různých dynamik nezvratitelným výsledkem dojem setrvávání na místě.

Vrstevnatá esejistická úvaha o migraci, resp. o neustávajícím pohybu vstříc neznámému jako kulturní i instinktivní nutnosti, prokládá archivní záběry symbolickými výjevy, asociativními obrazy tematizujícími náboženskou příslušnost a dokumentacemi současného dění na hranicích kontinentů.

Důsledně katalogizovaný archiv fotografií vytváří taxonomii tvarů a barev, která se vyjevuje v geometrických uspořádáních a pulzujícím rytmu dramatického pohybu architektury souvislostí. Svým tradičním vizuálním postupem režisér tentokrát rozebírá a skládá ideu funkcionalistického bydlení.  

Kontemplativní sbírka obrazů yukonského teritoria, oblasti severozápadní Kanady, kde jsou dosud zachovány oblasti původní divočiny. Snímek skrze historické artefakty i současné reálie konstruuje otisky kolektivní paměti na pozadí nedotčené tundry.

Přírodní artefakty evokují v lyrické skladbě postupy tradiční filmové avantgardy, kdy se příroda strukturalisticky propojuje s fragmenty a záhyby lidského těla, zatímco k nim vstupuje třetí struktura – nerovnosti na povrchu filmového materiálu.

Uhrančivá časosběrná črta sleduje režisérčinu dceru v krouživě minimalistickém zachycení koloběhu proměn její tváře od dětství do dospělosti. 

Rytmická balada zvýrazňující koloběh pracovních úkonů a také úklonů času plynoucího v soustavách ověřených gest a postupů, přičemž skladební silou je touha následovat rozklad opětovným složením do nové textury.

Dokumentace řeky se soustřeďuje na soustavu oblých kamenů, jejichž pohyblivé obrysy, obtékající neviditelné překážky a vylévající se z tenkých čar do proměnlivých ploch, byly postupy 3D grafiky zkonstruovány z tisíce fotografií.

Tradičními vnitrokamerovými triky vytvořený filmový záznam okna – jednoho z ikonických objektů deníkových snímků pandemické doby. Rám v rámu je zde úběžníkem geometrie obrazu, který strhává zvědavost divačky situované doprostřed vnitřku, z nějž kamera svým pohledem uniká.

Výrazový tanec a landartové gesto na pusté ostrovní skále vykreslují sugestivní aluzi na ikonickou postavu brazilského performativního umění – baletku a striptýzovou tanečnici s živými hady Luz del Fuego –, která byla na ostrově zavražděna.

Replikace ověřených postupů filmové avantgardy naplňuje obraz přírodním lyrismem, kdy tradiční metodou strukturálních filmů skrze víceexpozice nasvětluje a vnořením do materiálu zas skrývá úlomky rozličné květeny.

V roce 1998 přijela režisérčina matka k řece Tiber, vyčkala do rozbřesku a pak si ji voda vzala navždy. Sugestivní vzpomínka nese diváky klidnou plavbou, umožňující pozorovat břeh řeky přes den, v noci i za úsvitu, přičemž centrem ubíhajícího obrazu je po celou dobu matčina tvář.

Obrazy vytvořené přímo na filmový pás bez použití kamery, klasickými technikami pak ručně vyvolávané a opticky kopírované, vytvářejí zdání přírodních struktur a poletujících bytostí s vtahujícím ruchovým doprovodem.  

Ikonický obraz kolejí jako znaku pohybu a přemisťování, industrializace a zrychlující se mobility vytváří hypnotický časosběrný portrét jedenácti mil téměř zaměnitelné městské a příměstské krajiny a jejich zákoutí.

Esej vnímá algoritmy jako „žijící“ druh a dává jim prostor pro spoluvytvoření vlastního prostoru, přičemž vzbuzuje úvahy o přirozenosti a umělosti, povaze habitu či pomezí fikce a dokumentace, ve scenériích lyrického snímku natočeného v počítačových hrách Grand Theft Auto 5 a theHunter: Call of the Wild.

Rozjímavý, intimně asociativní průzkum vztahu režisérky, průkopnice videoartu, s čínským umělcem a zakladatelem LYC muzea v severní Anglii Yuan-chia (1929–1994) a s proslulou muzikantkou a skladatelkou elektronické hudby Delií Derbyshire (1937–2001), rozvíjející se rovněž jako spolupráce – s audioumělcem Caro C.

Novozélandské mrazírny se po uzavření staly ruinou, kterou prorůstá divoká příroda. Kdysi je využíval dominantní průmysl země, který zpracovává hospodářská zvířata na maso a další produkty, avšak od doby vstupu Británie do EHS upadá. Dokumentární záběry prostupují animace, přičemž dělníci byly vytvořeni výpočty z archivních materiálů.

Úžas lidí zaznamenaný v raných filmech je ústředním motivem přisvojeného materiálu ze sbírek bratrů Lumièrových, natočeného kolem roku 1900 v Londýně, zrestaurovaného a kolorovaného umělou inteligencí. Nabízí také úvahu nad režimy moci, v nichž se natáčející aparát zmocňuje uspořádání pozorované reality. 

Stromy a přírodní artefakty mizející ve flicker efektu krajinných kompozic, kde rozbíhavé větve vyřezávají pohyblivé struktury do divákovy paměti a proměny živých obrazových vláken upomínají na nevyčerpatelnost vizuální rozjařenosti lučních porostů.

Introspektivní filmy zpracovávající nalezené či archivní materiály v osobních skladbách se během pandemického uzavření staly už téměř samostatným podžánrem. Citlivá deníková koláž se zaměřuje na zkoumavé pokusy znovunacházení cesty k vlastní identitě.