Fascinace

Vizualizace funkčnosti vysokofrekvenčních oscilátorů kdysi používaných pro testování vojenských a zdravotnických sonarů se potkává s abstraktními ilustracemi diferenciálních rovnic čínského matematika a ve zviditelnění pomocí analogových výpočetních procesů vytváří subtilní exaktnost proměnlivých textur.  "Technologie je deformující zrcadlo, jež nám ukazuje, jak lidé myslí a co dělají. Proto své dílo tvořím v dialogu se stroji, které sám vyvíjím, ve snaze zjistit, co nám říkají." J. Rekveld

Název označuje poměr ostrosti lidského zraku oproti jestřábímu. Deformace a neostrost zobrazení, závislé na hustotě fotoreceptorů, zastírají konkrétnost. Aluze na mýtus o Ikarovi tematizuje vzdálenost a jasnost vyhodnocení výhledu, precizně rytmizované vyprávění rozvíjí motiv pohledu a pádu z výšky. „Tento film se zaměřuje na svět existující vně příběhu. Zničením ústředního příběhu člověka jsem chtěla objevit vše, co je z něj vyškrtnuté či lapené mimo něj.“ R. Hajamaová

Součástí filmového materiálu je želatina, která se vyrábí ze zvířecích kostí a kůží – i koňských. Světelné otisky, audiovizuální sny, se vepisují do částeček zvířecích těl. Subtilní zvukové detaily vybírají subjektivní důrazy z obrazů ukazujících koně jako atrakci, užitek i mýtus v precizní found footage koláži.  "V roce 1900 bylo na Manhattanu zapojeno do různých prací na 130 000 koní. Koně byli středobodem našeho života. Jak říká Jeremy Bentham: ,Otázka nezní, zda jsou koně schopny uvažování, nebo zda mohou mluvit. Ale spíše, zda jsou schopni trpět?' " M. Hoolboom  

Název filmu je datem, kdy byla rozpuštěna redakce největšího maďarského opozičního deníku Népszabadság. Kousky vydání z tohoto dne autor vytrhává, hromadí a zas rozkládá v naléhavé koláži touhy po svobodném vyjádření odporu. Okraj fi lmu zdůrazňuje utnutí možnosti sdělení v kompletním kontextu. „Náš film je prosté politické prohlášení. Stvořili jsme jej ve dvou dnech následujících po zrušení deníku Népszabadság.“ B. Máté, P. Lichter

Nalezené 8mm rodinné filmy z návštěvy safari pocházejí z Jihoafrické republiky a Zimbabwe 60. let – doby apartheidu. Autor se hlásí k inspiraci avantgardním filmem Unsere Afrikareise Petera Kubelky a montáží záběrů chce kriticky reflektovat koloniální reprezentaci africké krajiny. „Po deseti letech života v Jihoafrické republice jsem hledal abstraktní formu, pomocí které bych zauvažoval nad cestou, již jsem coby filmař urazil, a vyjádřil své obavy týkající se zkreslování obrazu Jižní Afriky.“ R. Horn

Rekonstrukce nelegálního převozu rodičů s dítětem přes hranici z východního do západního Berlína v roce 1988. Vyprávění ve fotografiích ukazuje mrazivý příběh útěku v kufru auta a setkání s agenty východoněmecké tajné policie. Neznámý původ obrazů přidává příběhu možnost univerzálnosti i znejistění o průběhu události.  "Když jsem dělal průzkum pro svůj první celovečerní film, narazil jsem na tyhle fotky z archivů Stasi a rozhodl jsem se, že podle nich vymyslím příběh. Když jsem poznal skutečnou totožnost těch lidí, byl jsem v šoku." S. Calonico  

Film vzniklý bez kamery, vytvořený algoritmy naprogramovanými k práci s rytmem světla, prozkoumává topologii temného prostoru a zároveň divákovo vnímání vibrujícími světelnými kompozicemi, které díky tempu svého zjevování a zanikání zanechávají stopu v jeho mysli i po opuštění tmy promítacího sálu.Vizuální umělec Rainer Kohlberger (1982) pochází z Rakouska a žije v Berlíně. Vytváří experimentální filmy, instalace a videa s algoritmicky generovanými animacemi, kterými doplňuje živé performance. Obdržel cenu ZKM AppArtAward za umělecké inovace. Jeho díla zkoumají hranice divákova vnímání a hrají si s nedokonalostí a subjektivitou lidské percepce.„Ve svém filmu z „ničeho“ odhaluje neustálá pulzace pomocí algoritmů materiálnost ve stavu mezi bytím a nebytím, vždyť hmota je pouhá fluktuace vakua.“

Děsivé i veselé vyprávění o cestě ke kolektivnímu nevědomí pomocí pokusů s hypnózou konstruuje autor koláží nalezených záběrů z instruktážních, dokumentárních i fikčních filmů a vrší témata osobních prožitků a frustrací, reflexe společenských stereotypů a tužeb i obrazy divoké či podivné živé a neživé přírody. Jay Rosenblatt (1955), americký nezávislý filmař a vystudovaný psychoterapeut, je autorem více než třiceti snímků, ve kterých zkoumá podstatu a hranice lidské psychiky a emocí. Za svou tvorbu obdržel přes sto nejrůznějších ocenění. Kromě pedagogického působení se věnuje i organizaci San Francisco Jewish Film Festival. Na MFDF Ji.hlava byly uvedeny jeho snímky I Just Wanted To Be Somebody (2006), Čtyři otázky rabínovi (2008) a Býval jsem filma- řem (2003).„Natáčet Až budeš vzhůru byl vskutku požitek a d oufám, že to divák vycítí. Byla to příjemná změna, mé ostatní filmy nejsou zdaleka tak hravé.“

Úvaha nad původem a identitou na cestě, kterou režisérka v kontrastních černobílých obrazech přírody a horských vesnic sleduje trasu přes Andy, již v roce 1925 absolvoval její židovský dědeček, profesionální boxer pů- vodem z Rumunska, aby si vyřídil peruánské občanství, které mu pak o dvanáct let později umožnilo i s rodinou opustit Evropu. Madi Pillerová (1960) se narodila v Peru, žije a tvoří v Kanadě. Působí jako nezávislá filmař- ka, animátorka, programátorka a kurátorka pro Toronto Animated Image Society (TAIS). Její abstraktní, poetické snímky jsou syntézou řady filmařských přístupů a stylů a zabývají se tématy vzpomínek, introspekce a hledání kulturní identity.„Film nahlíží do jedné cesty životem, noří se do paměti, hloubá nad vlastnictvím a existencí území. 16mm vysoce kontrastní filmový materiál je upravován při vyvolává- ní, aby zdůraznil obrazovou vrstvu ukazující skryté poklady And.“

Když zavřu oči, všechno zůstává stejné, říká autorka v úvodu filmu. Situace a drobnosti z andských vrcholků a vesnic zachycuje na cestě, již v roce 1925 prošel její židovský dědeček původem z Rumunska, aby zde získal peruánské občanství, které mu pak o dvanáct let později umožnilo zachránit rodinu z Evropy. „Meditativní snímek prostoupený silnou atmosférou. Cesta oživující vzpomínky, jež staví tváří v tvář realitě. Film byl natočen na 16mm materiál s vysokým kontrastem, který se bohužel už nevyrábí.“ M. Pillerová

Vzpomínky stařičkých lidí v pečovatelském ústavu zaznívají v přetržitých výpovědích doprovázených fotografiemi jich samých a jejich blízkých, míst a událostí, které v paměti zůstaly, ale efemérnost vzpomínek na ně zviditelňují zásahy malbou do obrazů zachycujících uplynulý čas. Belgická výtvarnice Charlotte Dunkerová (1987) ve svých filmech využívá malířské techniky a experimentuje s materiály citlivými na světlo. Tematizuje ticho jako příležitost k sebereflexi a proměnlivost pravdy v závislosti na kulturním kontextu. Na MFDF Ji.hlava byl uveden její film Jupiter Lolopop (2014), v němž mozaikou 3 564 maleb nechává ožívat mikropříběhy všedních dní.„Na tvorbě tohoto díla se formou série workshopů podíleli obyvatelé pečovatelského ústavu. Hlavním tématem je zde po cit plynutí času, jenž navozují rodinné fotografie.“

Portrét architekta Carla Mollina je vystavěn jako úvaha nad vizí uspořádání prostoru, budov či soch. Obrysy a povrchy, ale i chybění v proškrtaných poznámkách, zmačkaných nákresech, tvarech a texturách materiálů a poškrábaných obrázcích domů konstruují rytmické koláže výrazů, jimiž promlouval do krajiny. „Odvíjí se zde příběh C. Mollina, jenž se upsal svému řemeslu a předznamenal brilantní epochu architektury. Úmysly tvůrkyněse nakonec samy přizpůsobují jejímu dílu, přenesenému na pole architektury a zakotvenému v kinematografii.“ R. Vermetteová

Autor klade vedle sebe 59 049 osobních fotografií z dlouholetého projektu, zde vybrané z let 2002 a 2003, vytvořených v atmosféře po 11. září, do repetitivních geometrických kompozic, jež tvoří proměnlivou strukturu možného nekonečna výkladu vzpomínek, doprovázenou hudební skladbou, která se inspirovala básní Thomase Hardyho The Comet at Yalbury. Původem německý filmař Thomas Mohr (1954) žije v Nizozemsku. Ve své tvorbě hledá nové postupy generování obrazů, dříve byl zaujat abstrakcí, pak digitální fotografií. Na MFDF Ji.hlava uvedl snímek Myšlenky v řádcích (2014), v němž kombinacemi obrazů seřazených do pravidelných mřížek evokoval jízdu a zároveň pouť krajinou textu.„Co si pamatujeme, co zapomínáme a co si z toho skutečně vezmeme? Pomo cí 531 441 snímků nafo cených během třiceti let se snažím zjistit, jak se naše vzpomínky mění ve zkušenosti.“

Do zastaveného záběru desetiproudové cesty velkoměstského bulváru mezi mrakodrapy vstupují uplynulé (či budoucí?) pohyby, auta, reklamy, lidé, jejichž výrazněji nebo jen jemně viditelná stopa zápasí s punktem obrazu o naléhavost aktuálnosti a nelineárnost času, který se pohybuje dopředu i vzad. Korejský režisér I Mjon (1973) vystudoval hudební skladbu. Žije a působí v Soulu, věnuje se hudební tvorbě a videoartu. Na MFDF Ji.hlava byl uveden jeho krátký snímek Pole (2014), v němž vycházel z pozic urbánní ekologie. Ve svých snímcích kombinuje klasický hudební doprovod s melancholickými pohledy na městské scenerie, žijící jakoby vlastním, na člověku nezávislým způsobem.„Korejsky je název filmu 적. Vyslovené ale mají tyto čínské znaky více významů. Lze je číst jako terč, nepřítel, mít pravdu, stavět, stopa, ticho, postoupit, dokázat, šlapat, pozorovat, odhalit, hněvivý, potkat a strach.“

Pomocí animátorské techniky se podsvícené fotografie prošívají do vzpomínek režisérovy tety na hory, výhledy a uspořádání věcí v bytě, odkud odjela do nuceného exilu. Kousky vzpomínek aktualizují diasporickou perspektivu skrze architektonické projekty, jimiž zpřítomňovala rodný Tádžikistán ve svém bytě v Darmstadtu.   "Film vychází z nalezeného materiálu a prostřednictvím fotografií vytváří montáž fragmentů z exilu. Zaměřil jsem se na barvy, textury a materii v obrazu i zvuku a pomocí zpomalené animace." K. Friesen  

Jiné možnosti moře. Digitální impresionismus v trpělivém rozkladu obrazu do pohyblivých barev provázených subtilním zvukem neutišitelného větru. Valivý pohyb zdůrazněný rozjímavou pomalostí odkazuje k neustálosti proměn vln i jejich reprezentací. „Dlouhá hluboce niterná cesta v našem vztahu s násilím a pamětí. Pohyblivé digitální obrazy mají udržet informace stabilní. To my dokážeme prolomit.“ J. Perconte

Setkání s Lindou Christanellovou, umělkyní rakouské feministické  avantgardy 70. let 20. století, zachytila autorka na dvojitý 8mm film, který pak paralelní projekcí utváří spojení obrazů vzájemného pohledu, aby zpřítomněním natáčejícího a natáčeného uvažovala nad viděním a býti viděnou. „Jakákoli interakce s obrazem si hledá vlastní formu. Filmuji-li někoho, nejde o jednostranné setkání, je to způsob seznámení se s tím druhým. Já se na vás jen nedívám. Já vidím, že mě vidíte.“ Ch. Perschonová

Vzhled města, jeho domů, pobřeží a pomeran- čovníkových sadů, převedený na vzory a barvy, vznikl z 35mm záběrů Madridu digitálně zvětšovaných natolik, až vytvářejí abstraktní grafické soustavy obrazců, které jsou pak jako fotogramy vytištěny na průhlednou pásku a nalepeny přímo na 16mm filmovou podložku. Klara Ravatová (1986), původem španělská filmařka a fotografka, žije a pracuje v Berlíně. Ve svých filmech reflektuje prolínání přítomnosti a vzpomínek, tematizuje pronikání archetypálních vzorců do lidského chování a pracuje s motivem krajiny, vnímané jako malířské plátno. Ve svých instalacích (například projekt Connected Smells) zkoumá možnosti čichu zprostředkovávat zasuté zážitky a vzpomínky.„Zrno jednoho snímku vytváří vzdušné částice, které prostupují naše vidění. Obrazy se stávají vůní no ci v jednom přímořském městě.“

Touha zbavená svého objektu je souznačná s obrazy znejasňovanými vykrajováním jejich kusů; seškrábání části viditelného pole se stává zářezem do strádajícího těla, tápajícího v mezeře po zmizelém blízkém a v chybění fyzického prolnutí, ve vrstvení hmatatelného důkazu spolubytí.  "‚Exhumace‘ je moje interpretace nedávných zpráv o Dalího posmrtné masce. Snažil jsem se fyzicky sloupnout vrstvy reprezentace, abych odhalil rozpadlé vzpomínky na osobnosti, které kdysi existovaly." D. McIntyre  

Ironická koláž rozvíjí úvahu nad vládci a vůdci, jejich gesty, atributy, vlastnostmi a činy. Obrazy, lavírující mezi věrohodností archivní- ho záznamu a umělostí kašírovaných inscenací s kostýmy, které se stávají hyperbolami typických rysů chování či příznaků moci, jsou radikálně buřičskou hříčkou punkového výrazu. Khavn De la Cruz (1973), filipínský filmař, hudebník a spisovatel, je přední postavou mladé generace filipínské kinematografie. Podílel se na vzniku 47 celovečerních a 112 krátkých filmů a založil Mezinárodní filmový, hudební a literární festival MOV v Quezon City. Kromě několika celovečerních snímků (Kamias: Paměť zapomínání, 1999, MFDF Ji.hlava 2006; Manila ve spárech světla, 2008, MFDF Ji.hlava 2008) byl v roce 2006 na jihlavském festivalu prezentován průřez jeho krátkými filmy v sekci Průhledná bytost. „Přeskupit, přepsat, znovu přečíst hybridní dějiny mé domoviny pomocí poničených ikon a scénografií, které stvrzují, stejně jako vyvracejí zažitou mytologii.“

Valivým pohybem se přibližuje obraz města rozložený na posloupnost zorných plánů, jejichž ozvěny umožňují doplnit imaginární celek místa. Velkoměstská symfonie minimalismu buduje panoramatický výhled do dálky, přičemž znejišťuje skutečnost zviditelňováním urbánní přeplněnosti.  "Život je překvapivě prostý. Všechny lidské bytosti totiž opakují nezvratný osud přírody. Všechno je jen stopa a mizí." M. Yi  

Ironická found footage koláž vytvořená z hrubého materiálu původně natočeného pro reklamu řetězce Közért (v překladu „pro veřejnost“), státní sítě obchodů v Maďarsku během komunistické diktatury, ukazuje problematičnost přístupu ke stravování a výživě ve státem řízených ekonomikách, životech a obrazech. "35milimetrové filmové pásy s reklamami na potraviny z dob socialismu byly zakopány do země a ponechány napospas hnilobě a rozpadu." P. Lichter  

Konceptuální zážitek, v němž jsou barevné rozdíly přeloženy do tónů piána, sleduje okolí marseillského přístavu a umožňuje vznik hudební kompozice skrze zabstraktněný odraz charakteru, vzhledu a vizuální rozrůzněnosti místa vyplouvajících a čekajících lodí. "Prostřednictvím videa přemítám o pojetí časovosti i o dualitě digitálního umění – o vzájemné interakci mezi zvukem a obrazem – s cílem vytvořit pro svět kolem nás nové reality." J.-M. Rolland  

Jednoduchá kombinace pohybů kamery a pozorovatele vytváří hypnotickou jízdu, kde rotující předměty a světla, navzdory komentáři podtrhujícímu uvolnění a klid, způsobují znepokojivý fyzický zážitek a zavrtávají představivost diváka do hloubky a vratkosti výhledů. „Hypnodrom je pohybem navozené delirium. Filmový pohled skrze ‚egocentrickou kameru‘ a hold biografu coby místu kontemplace a hypnotického stavu.“ R. Wilhelmer

Pomalé vyjevování drobných nerovností, které se proměňuje v živelnou neuspořádanost rostoucích, poskakujících, zanikajících a znovu se objevujících bublinek, se soustřeďuje do barevně se obměňujícího kruhu a pomocí digitálních nástrojů důmyslně zobrazuje prostý proces, při němž se voda uvede do varu a ná- sledně se ochlazuje. Japonský experimentální filmař, producent a počítačový grafik Jošiki Nišimura na MFDF Ji.hlava představil již několik svých filmů. Ve Fascinujících okamžicích (2014) sledoval choreografie sněhových vloček, snímek Pozorování (2013) je kompozicí převrácených záběrů mořské hladiny a Na oběžné dráze (2015) sledoval proměnlivé světlo měsíce prosakující skrze vizuálně manipulovaný digitální záznam.„Použitím různých médií se nám otvírají obrovské možnosti, jak si v mnoha směrech rozšířit pohled na realitu.“

Pohled na krajinu amerického Jihozápadu, kde roste největší žijící organismus světa – kolonie osik stará šedesát tisíc let –, byl natáčen digitální kamerou přes otvory promítací cívky 16mm filmu, aby zviditelnil příznačný efekt projekce filmového materiálu, která rytmicky zvlňuje vzduch v prostoru před promítačkou. Patrick Tarrant (1969) pochází z australského Melbourne a působí jako pedagog na London South Bank University. Je autorem meditativních snímků čerpajících z atmosféry měst a městských periférií.„Nestandardním využitím 16mm projektoru deformuji třírozměrný prostor, abych tak donutil diváka k zamyšlení nad naší transformací z člověka, jenž se bojí přírodního světa, v člověka, který se bojí o něj.“

Miniatura inspirovaná osobností předního současného francouzského filozofa. Křehkost nahlížení na možnosti jedinečnosti a podřízení ve vztahu k odlišnému. Předměty zde nefungují jako symboly; kyvadla z krystalů a anonymní postavy zdůrazňují mnohost průhledů a zásadní nediskurzivnost vyjádření jemných subjektivit. "Film vypráví o duálním charakteru pátrání člověka po vlastní identitě v protikladu s touhou někam patřit." A. Zwirchmayr  

Remake slavného filmu Mana Raye Emak Bakia (1926) metodou bezkamerového vytváření filmových obrazů v kontrastní černobílé vizualitě, dosažené při ručním vyvolávání, odkazuje na původní film i obsahově: v návaznosti na motivy smrti pracuje s artefakty a dokumenty z útoků amerických dronů na pákistánské území v roce 2015. Kathryn Rameyová (1967) je americká filmař- ka, antropoložka a pedagožka na Emerson College v Bostonu. Manipulacemi s celuloidem a ručním vyvoláváním filmového pásu vytváří nové audiovizuální formy, které hledají průsečíky mezi antropologickou studií a experimentálním filmem. Její díla získala řadu ocenění na mezinárodních festivalech. „Kombinováním experimentálních postupů filmové avantgardy s antropologickou metodikou a teorií se mé filmy a instalace snaží odejmout dokumentárním filmům aureolu ,reálnosti‘ a vzbudit v divákovi touhu po hledání příběhů utlačovaných dominantní kulturou médií.“  

Obrazy zaznamenané na lomografický supersampler, který zachytí čtyři po sobě následující okamžiky vedle sebe v jednom rámu 35mm filmu, kupí iluze rytmického pohybu a vytváří obraznou melodii řítící se vpřed, zatímco obtisk momentu zůstává pěvně na místě. Bubenická performance zdůrazňuje minimalistickou prudkost vzorů. "Kam půjdeme v době, kdy se znovu chystá uzavření hranic? Pocit svobody je tentam. Snažím se zbořit vizuální hranice, abych je znovu postavil základy pro ducha svobody." S. A. Fruhauf

Úvaha nad dohledem, jež se dramatizuje panickými a úzkostnými záchvaty člověka v bílé místnosti bez oken a dveří, reflektuje všudypří- tomnost zdánlivě nenápadného pozorování. Nemožnost objektivity pohledu skryté kamery zdůrazňují reaktivní změny jejího úhlu pohledu, když na ni postava útočí. Rakouský filmař a kurátor Norbert Pfaffenbichler (1967) je průkopníkem videoartu a zakládajícím členem skupiny VIDOK. V tvorbě často kombinuje elektronickou hudbu a abstraktní projekce. Byl kurátorem významné skupinové výstavy Abstraction Now v Künstlerhaus ve Vídni (2003), pracující se sluchovými vjemy generovanými počíta- čem. Na MFDF Ji.hlava byl uveden jeho film Intermezzo (Poznámky o filmu 4) (2012).„Camera, krátká etuda na téma skrytá kamera, je součástí mé série poznámek o filmu, která se zabývá různými náměty z dějin a teorie filmu.“

Vnoření se do krátkého okamžiku všedního výjevu pozorujeme v analytickém rozrůznění rychlostí pohybů i prožití mikropříběhů v běhu běžnosti ulice. Již klasická technika nestejného zpomalení částí zobrazení je zde využita k zachycení jinak téměř neviditelného jevu. „Někdy přijde okamžik, a vy si uvědomíte, že na čase nezáleží.“ M. Manchevski

Autor vychází z principu konkrétní hudby, vrství a důmyslně překrývá obrazy do takové mohutnosti, až vznikají abstraktní kompozice osobních vzpomínek, a tematizují tak jejich proměnlivost díky selektivitě paměti i možné- mu rozlišení digitálního média. Japonský filmař a programátor Makino Takaši (1978) byl ve své tvorbě ovlivněn londýnskými Quay Brothers, vyznává eklektický přístup a čerpá z videoartu a rozmanitých filmových technik. Obraz a hudební doprovod vnímá jako rovnocenné složky díla. Za svůj film Generator (2012) získal cenu Tiger Award na MFF v Rotterdamu.„Začít konkrétním, přejít k abstraktnímu a následně užít abstraktní k vytvoření konkrétní abstrakce byla výzva.“

Žánrové konvence důmyslně rozkládané animovanými náznaky, vstupujícími do scenérií venkovského Mexika, kde v okolí režisérovy rodinné farmy náznaky příběhů tělesné touhy překrývají vrstvu idylických vzpomínek z dětství, polemizují s tradičním pojetím maskulinity a s vyjádřením identity.   "V rámci příběhu o své mexicko-americké rodině jsem se zaměřil na queer touhu, abych tak ukázal smysluplnost své vlastní žité zkušenosti a zároveň zpochybnil populární reprezentaci mužnosti, síly a zranitelnost." A. G. Gomez  

Observace sopečného kráteru otevírá vyprá- vění v aluzích a náznacích, které budují prostor imaginárního města po vzoru metropole Brasilia uvnitř kapverdské sopky Fogo. Průmět urbanistického plánu vytváří svět možného příběhu, zatímco průzory modelu jsou procházkou geometrií místa, kde byla spočítána i rozlehlost mraků. Joana Pimenta (1986), původem portugalská filmařka, která žije a tvoří střídavě v USA a Brazílii. Ve svých filmech a videoinstalacích používá postupy vizuální antropologie. Na MFDF Ji.hlava byl uveden její filmový debut Obrazce vyleptané do čepele mízou z banánovníku (2014), ve kterém ze smyšlených vzpomínek sestavuje snovou korespondenci mezi souostrovím Madeira a bývalou portugalskou kolonií Mosambik.„Ocitla jsem se tam jako cestovatelka časem, archeoložka prostoru, snažící se navrátit troskám a mementům původní exotičnost.“

Esejistická úvaha nad přemisťováním lidí od konce druhé světové války po současné masové útěky před válkami, ohrožením života nebo environmentálními katastrofami po celé zemi. Obrazy živlů a převzaté výjevy z filmů Humphreyho Jenningse či Dereka Jarmana zkoumají i vztah mezi reprezentací pohybů a myšlenek. „Zápisky ze země, jež se znenadání ocitla v politické izolaci. Snímek Lidé lodí se zamýšlí nad významem přijetí a odpradávna existujícím rámcem pohostinnosti.“ S. Woodová

Found footage připomínka začátků ukrajinské televize v roce 1957 a prvních 20 let jejího fungování, kdy ve Lvově pracovala první fabrika na výrobu ukrajinských televizorů, ukazuje nejen v té době vysílané pořady, ale i způsoby, jak televize proměnila domácnost a uspořádání rodiny. "Náš film navzdory své archivní podobě není o sovětské minulosti, ale o dnešní virtualitě – jde o dramatický příběh o zírání a otupělosti novodobého televizního diváka, které je skutečností i dnes." A. Onufrienko, S. Menzelevskyi, E. Parvulesco  

Přísně v kameře se odehrávající práce s filmovým materiálem aktualizuje pomalu zapomínané postupy v koláži architektonických geometrií. Jednolitost obrazu čeří obrysy staveb, políčko se rozpadá do mřížek rozřezávajících vrstvy obrazu ve víceexpozicích. Charakter ukazovaných objektů odkazuje ke kulturám třech národů v Malajsii. "Tento film je věnován Paulu Clipsonovi a Robertu Toddovi, na jejichž díla jsem myslel při jeho natáčení v Malajsii roku 2016." R. Tuohy  

K mezím abstrakce se blížící obraz moře, v jehož pozadí stojí na kůlech připevněné rybář- ské sítě, ptáci rozrušují klid slaného vzduchu nepředvídatelnými trajektoriemi rychlého letu, při jehož zachycení bojuje kamera s hledáním oporného bodu k zaostření, aby tak díky limitům své automatické funkce vytvořila poutavě lyrický výjev. Michail Basov (1977) ve svých filmech zkoumá interakce spotřebních předmětů a materiálů v krajině a jejich metaforické přesahy. Jeho díla byla prezentována na řadě mezinárodních festivalů a přehlídek, jako například International Video Art Biennial VIDEOAKT v Barceloně, Experimental Film Festival Portland nebo Festival Art Deco de Cinema v Sao Paulu.„Povídka o neopětované lásce videokamery k ptáčku.“

Melancholie bloumání krajinou rozbíjená místy kýčovitými disko-duhami a barevnými ilustracemi otevírá možné světy mimoplanetárního vědomí sdělujícího zprávu, v níž odkazy na termodynamické zákony či mayskou symboliku narážejí na kritické interpretace očekávání konfrontace lidského a vesmírného.   "‚ONO‘ ví." Yin-Ju Chen  

Vizuální kompozice vycházející ze studie rytmu spánkových cyklů během fází rychlého pohybu očí. Plynoucí obrazy se roztékají do překrývajících se barevných skvrn a formulují tvarosloví unikavých sněných výjevů střídajících se v proměnlivých rychlostech a nemožnostech zachycení konkrétních motivů.   "Kombinuji vlastní pozorování s intuitivním způsobem natáčení. Snažím se dokumentovat jevy v přírodě s cílem odhalit sugestivní vizuální rytmus za pomoci extatického střetu barvy a tvaru." M. Szlam  

Soustředěný pohled na místo ve Středozemním moři, kde 11. října 2013 zahynul velký počet migrantů včetně desítek dětí, je v sérii mizejících obrazů také apelem na pomoc lodím připlouvajícím do blahobytné Evropy. „Snímek přispívá k nové dynamice společenské autonomie a je pokusem o narovnání systémově vytvářených nerovností pomocí navrhnutí jiných sociopolitických podmínek skrze umění.“ A. Onco

Odpady vhozené do oceánu a pak vyplavené na japonském pobřeží se stávají předmětem stovek fotografií, které autor technikou fotogrammetrie proměňuje ve skulptury, natočené pak ve virtuálním prostoru filmovou kamerou, jako mementa ekologické bezohlednosti a objekty přepadávající přes okraj blahobytné každodennosti. "Díky novým technologiím můžeme získat nečekané a neuvěřitelné pohledy na skutečnost." Y. Nishimura  

Okraje a horizonty krajiny, které možná nikdy nebyly. Příběh vyprávěný vynalezeným jazykem Na’vi (vytvořeným pro fi lm Avatar), v němž vypráví rytmus a tón. Sémantická vize chybění přítomného – rodiště, domova, pevné země – dotazuje představivost na nejasnou hranici mezi vysněným, možným a skutečným. „Hádám, že paměť pohledu je vždy nevymezená a kompromitovaná detaily.“ G. Giaretta

Rozjímavá analýza aparátu vidění a vnímání společného všem bytostem se dvěma očima vepředu upírá pohled do dálav a ve vtahujícím percepčním experimentu zkoumá představivost hloubky pole a iluzivní soudržnost obrazu, přičemž problematizuje rutinní způsoby nahlížení na věci, tvary, pohyblivosti a jevy kolem nás. „Tohle je tanec mezi vaším mozkem a světem. Koupáme se v interferencích mezi smyslovými daty a tím, co může být tam venku. Půjdeme do jiné země, vyzkoušíme jiné moře. Jedna plus jedna se rovná tři.“ R. Kohlberger

Vizuální ilustrace procesu pamatování, kdy mysl naváže na představu objektu přibližné obrazy vycházející z vnitřního uspořádání vzpomínajícího, které se tak stávají více odrazem jeho identity než otiskem reálných věcí a událostí. „Zajímá mě tvorba děl, která jsou sama o sobě zkušeností. Podle mě je nezbytné vtělit do umělecké tvorby smyslovost, smyslnost a empiričnost a apelovat na erotičnost umění.“ G. E. Veloso

Esejistická koláž vizuálně rozvíjí subjektivizaci pojmu francouzského antropologa Marca Augého, označujícího pomíjivé prostory pří- značné anonymitou či rozostřenou identitou, převrací obrazy dálnic a odpočívadel v jejich okolí a zdůrazňuje tak unikavé motivy těchto nemíst. „Esej Marca Augého (Nemísta: Úvod do antropologie a supermodernosti) se střetává s dílem 2001: Vesmírná odysea Stanleyho Kubricka na různých odpočívadlech podél maďarských dálnic. “

Vlna za vlnou se valí. Reálné pohyby oceánu překreslené výpočty počítačově generované animace se rozlévají do rámu obrazu podle aktuálních důrazů větru a jejich viditelnost daná přírodním svitem se vyjevuje v odlescích bílých ploch. Monotónnost zvuku jen zvýrazňuje nekonečnou nepravidelnost pozorovaného. „Pomocí 3D počítačové grafiky lze formovat zcela nové obrazy. Lidé je většinou mají jen na zábavu, rozhodně je však možné využít jich k vytváření nových idejí a metod prozkoumávání experimentálního vyjádření.“ J. Nišimura

Barva kůže a filmu se stává středem diskurzu: rasově smíšená příslušnost autorky se odráží v otiscích krajiny a ruptur v ní, ale také v barvách prošlého filmu Kodachrome, jehož typické vizuální vlastnosti se rozpustily v čase a odstíny jsou sotva vidět, a jen tíživě zachytává obraz těla, které nespadá do jasných kategorií.  "Kde film selhává, případně se nám vzpírá? Když natáčím na celuloidový pás, snažím se točit záběry, jež stvrzují prostor kultury smíšených ras a kulturního prostoru mezi nimi." R. Storr  

Popis nenáhodnosti v procesech, jak se atomy spojují, aby vytvořily hmotu, se vlévá do výpočtů grafi ckých doplňků observačních záběrů muzejní laboratoře. Subtilní doplnění reálného obrazu vstupují do ukázek práce mineraloga. Vzorce možných látek a virtuální tělesa a tvary upřesňují neviditelné děje tvorby látky. „Strávili jsme intenzivní tři měsíce v Mineralogické laboratoři Národního přírodovědeckého muzea Smithsonova institutu. Toto je výsledek naší práce. Interiér Green workshopu prošel po našem odchodu změnami a všechny ty úžasné vzácné exponáty odtud zmizely.“ R. Jarmanová, J . Gerhardta

Film vybíhající z projekční dráhy vplouvá do rámu viditelností svým perforovaným okrajem a prosvětlený obsah políček odhaluje jako přibližnosti otisků světa. Do uplývající obrazivosti vstupují skvrny barev s nekonkrétním zněním i vyzněním. „Na konci 18. století byly hodinky vylepšeny pákovým krokem se setrvačkou. Brzy byl i ten překonán, já mám ale ten roztomilý unikát rád. Podobnou krásu bych chtěl, po svém, stvořit i já.“ H. Kawaguči

Přetržité obrazy pracují se schopností neuronových sítí udržet otisk viděného, byť v pouhém záblesku, a kromě silného vizuálního zážitku z konkrétních nalezených motivů, rozpadají- cích se na dílčí prvky a viditelné kousky, navozují momenty vypjaté introspekce i nechávají prostor vnitřní obrazivosti v provokujícím dialogu s režimem okamžité paměti. Daïchi Saïto pochází z Japonska, ale vystudoval literaturu, hindštinu a sanskrt v USA. Filmu se začal věnovat v kanadském Montrealu, kde se stal jedním ze zakladatelů umělecké skupiny Double Negative. Je autorem řady krátkých filmů a videoinstalací, na MFDF Ji.hlava byl uveden jeho film Syntaktické stromy, pravidelné listy (2009).„Mé filmy se nezabývají so ciálními či politickými otázkami, jelikož si myslím, že pro ces filmové tvorby má sám o sobě so ciálně-politický dopad.“

Motocyklisté i auta se ztrácejí v hluku hustého provozu i v rovnoměrných řezech skrz obrazy silnic v Jakartě. Organizace dopravy do pruhů a mřížek překrývajících se záběrů byla vytvořena během optického kopírování 16mm filmu a názorně ukazuje hustotu a vytrácející se přehlednost přeplněných cest. „Jakartské motocykly jsou nádherné a strhující. Tyto nadskakující autonomní ostrůvky provozu přesto tvoří jediný tok, jako vizuální ‚gamelan‘ pohybu. Jsou nesourodou a zároveň sehranou masou. Mou snahou bylo dostat se nadosah jejich muzikálnosti.“ R. Tuohy

Filozofické úvahy o Izraeli vplouvají do ztvárnění osobního zápasu o identitu: Otec autorky přijel v roce 1946 do Britský mandát Palestina jako židovský uprchlík. Volání po harmonickém soužití se promítá do přesýpání zrn jednoho obrazu do dalšího, přičemž výjevy čerpá i z dokumentu Izrael, země osudu (1977, r. Jacques Madvo).  "Film vznikl výhradně pomocí optické kopírky, a pohyblivé obrázky a snímky tak přitahuje rytmus a význam. Filozofická slova Martina Bubera evokují reflexi skutečnosti." M. Pillerová  

Inspirován italským renesančním uměním proměňuje autor zpravodajské výjevy z protestů v Pásmu Gazy v obraz přetlačování lidí a krajiny, jako kdyby hranice polí a luk byly místem vytouženého překročení politických mezí, a v možnosti obsáhnutí pohledem se zpřítomnil ideál obývání viditelného.  "Boj o svobodu se zde prolíná s procesem omlazování v přírodě, jenž přináší celou škálu reflexí." G. Silberstein  

Trpělivé trvání mlhy překrývající stromy v údolí řeky Eden na severozápadu Anglie v neklidném záběru upoutává pozornost diváka na viditelné pole obrazu, zatímco jeho rám zdů- razňuje hranici neviděného ve fenomenologickém klidu tušené krajiny. John Woodman (1948) se věnuje experimentálnímu filmu a videoartu, o kterých napsal i několik knih (Structure of Chance, In Search of the Sacred, Sequences). Jedním z hlavních témat jeho tvorby je krajina a proměny jejího vnímá- ní v závislosti na čase, ročním období a světle. Jeho díla byla představena na mnoha meziná- rodních festivalech.„Film Pole v mlze zkoumá světlo, trvání, odkrývání, zjevování i mizení. Byl natáčen v mlze, z níž obraz postupně vystupuje a zase v ní mizí a umožňuje nám reflexivní a kontemplativní vizuální zážitek.“

Ohledávání místa, rostlin, kamenů, budov i hřbitova ve vesnici, která leží na severovýchodu Katalánska na hranici s Francií ve skalnaté zátoce a kde zemřel a je pochován Walter Benjamin. Taktilní setkání s místem provádí prototyp haptické kamery, která z nečekaných perspektiv snímá objekty, jichž se její uživatel dotýká. Agata Merglerová je postgraduální studentkou humanitních věd na kanadské University of York, zde pracuje na vývoji aparátů, které sní- mají to, čeho se jejich uživatel dotýká. Cristian Villavicencio Ruiz (1984) pochází z Ekvádoru a studuje doktorát na Baskické univerzitě v Leioa. Ve své tvorbě zkoumá vztah mezi hmatovou a vizuální percepcí a jejich posuny při digitálním přenosu vjemů pomocí nejmodernější techniky.„Díky d oma vyrobeným prototypům digitálních ‚haptických kamer‘ máme v naší společné práci možnost zpo chybňovat hegemonii vizuality a úlohu d otyku ve výrobě filmů.“

Protesty proti úsporným opatřením čtené jako výraz pevnosti odporu vůči státu se prolínají s vyjádřením intimního souzvuku. Demonstrace spojení. Esejistická koláž smazává hranice mezi privátním a veřejným a zamýšlí se nad politikou soubytí. "Co kdyby revoluce propukla v domácnostech, vyšla z mikropolitiky nám blízkého, životů v našich kuchyních a ložnicích? Kdybychom odmítli zastaralé rodinné modely, dokázali bychom spojit realitu našich postelí s tou pouliční?" M. Hoolboom, H. Frise  

Film vytvořený na 35mm materiál bez kamery, věnovaný britské hudebnici a skladatelce elektronické a konkrétní hudby Delii Derbyshireové, pracuje v obrazech s jejími kreslenými partiturami a vizualizacemi zvukových a hudebních nápadů a je doprovázen hudební koláží ze zvukových kompozic pro divadelní představení. Tvůrčí kořeny britské filmařky Mary Starkové jsou v textilní tvorbě, kterou se inspiruje i ve svých filmech. Její audiovizuální díla experimentují se zvuky, vyrůstajícími z prostředí továren a záznamových a projekčních přístrojů. Kromě filmů vytváří i audiovizuální instalace, ve kterých pracuje s lidským tělem, světlem, stínem a matérií filmového pásu.„Ve své tvorbě pracuji přímo s filmovým pásem. Považuji jej za so chařský materiál, zkoumám, jak jej prezentovat coby vizuálně hmatovou matérii, která si zaslouží být středem zájmu.“

Prošívání fotografie se stává dramatem zamotávání, proděrovávání a deformování vzpomínky, aby v nekonkrétních obrysech zneviditelnilo švy vyprávění o zamilování, průběhu, konci lásky a pohnutí k dalším příběhům, kdy rodinný obrázek odkazuje na vzorce chování a stereotypy napojené na milostné prožívání. „Vztahy s nám nejbližšími jsou vždy složitě propletenými nitkami.Křehké i pevné, vzbuzující závislost i touhu po samotě, skládající se do krásných vzorců i rozpadající se v bolestných střetech. Tento film je snahou rozmotat tento propletenec.“ P.-R. Jaiková

Vizuální vzpomínky sbírané během prvního roku poté, co autor ukončil svá univerzitní studia, jsou počítačovou grafikou přetvářeny do nespojitých částic překrývajících se výjevů variant prožitků deprese z přepracování, krize ve vztahu, dna tělesných i mentálních sil."Pocity, jež nejdou vyjádřit slovy, se zobrazují kamerou a počítačem.“ J. Kawata

Strom, voda, dům. Zkoumání částic vyobrazení a hudebních vět skládaných do soustav dojmů a jednoznačností s charakteristikami pohybu, kontrastu a stylistických příznaků, jimiž jsou formulovány popisy základů ve studii vratkosti a pevnosti zobrazení. „Celuloid musí pokračovat!“ T. Burlin

Stopy neustávajícího větru a hrany ostrého světla vytvářejí v prostoru hmatatelné i iluzorní útvary a v trpělivých pozorováních ukazují písečné a světelné kompozice saharské pouště na místech regionu Táfílált, který byl dnem prehistorického oceánu, jak naznačuje subtilní zvuková skladba. Terra Jean Longová (1983) žije v kanadském Torontu a pedagogicky působí v centru the Liaison of Independent Filmmakers of Toronto (LIFT). Ve svých filmech vypráví osobní příbě- hy, zasazené do prostředí na pomezí snu, fikce a reality. Své snímky prezentovala na festivalech jako Edinburgh International Film Festival nebo International Documentary Festival Amsterdam.„Nad oblastí Táfílált v maro cké části saharské pouště se kdysi rozkládal Rheický o ceán. Film Před 350 miliony let zázračně nalézá v této krajině přítomnost o ceánu, hlubinu času v záhybech prostoru.“

Vizuální atlas podvodního světa ukazuje v paralelně uspořádaných, rytmicky se obmě- ňujících výjevech zvířata v jejich přirozeném pohybu, prodlévající rostliny, rostoucí krystaly, ale i místnosti, přístroje a zařízení či zázemí v kodaňském akváriu, které tyto živáčky předvádělo více než sedmdesát let. „Natáčení mne vtáhlo do říše melancholie a strašidelnosti. Rozpadající se akvárium se stalo alegorií sdílené minulosti a času samotného. Film představuje kouzelné místo, kde se mísí snaha pamatovat si i zapomenout.“

Čtyřiašedesát stromů v údolí je nahlíženo v 3D zobrazení, kde jsou objekt i prostor pro každé oko ztvárněny na základě různých principů. Autor filmem pokračuje ve svém průzkumu možných přístupů k prostorovému zobrazení a vytváří důmyslné strhující toulky mezi obrazy. "Stereo3D filmy nechť jsou natáčeny takovým způsobem, aby neměly žádný – případně jiný – smysl, než kdyby byly natáčeny ve formátu mono2D. To, co známe z konvenčního filmařství, nám nepomůže." B. Speidel  

Deníkové koláže propojují emoce a prožívání tíživých momentů společenského dění, jako jsou výslechy vězňů v Guantánamu, nehoda raketoplánu Challenger, politický puč v Chille, s osobními vzpomínkami na dospívání ve stejných časových bodech plynutí událostí malých i velkých dějin. „Ve svém minulém filmu jsem použila záběry pořízené během chilského Tancaza. Později jsem se dozvěděla, jak vznikly, a tak ačkoli měl tento film být jen o Omaru Chadrovi, cítila jsem, že je musím začlenit i sem.“ C. Aranedaová

Algoritmizovaná skládačka 531 441 fotografií vyhotovených během tří dekád od roku 1985 ukládá do souvislostí a kontextů osobní i společenské události a staví tak minimalistickou etudu o výpovědní hodnotě, srozumitelnosti a paměti dění. „Jaká je konec konců podstata oněch momentů/událostí: 9/11, Hirošima, Buchenwald, politické/ekonomické podmínky, umění, rodina, káva, čaj, bytí zde/bytí tam. Po 531.441 snímcích 1985-2015 –součet." T. Mohr

Stereoskopický 3D film probádává hloubku zobrazení rozřezáním viditelného do časových a prostorových oddílů. Odstředivé obrazy pohybu pak ústí do nadskutečných kompozic atrakcí, kde se švy ztrácejí a znovuobjevují v pohyblivých iluzích. „Stereoskopické zobrazení filmu funguje jen tehdy, pokud není v 2D. Snímek Rotario promítá do sbe dva totožné filmy, jeden je ale o filmové okénko zpožděný. Vířivý kolotoč se zjevuje v hloubce svého zobrazení jen v oku diváka.“ B. Speidel

Záběry, původně z testů světlometů, vřazené do vzorů, kde evokují fáze Měsíce a v pravidelných intervalech sestavují náznaky harmonického spádu rozjasněných odrazů. Prchavá uspořádání stop člověka a stroje provždy uvíznutých v hloubce noci.  "Film Rozmluvy měsíců musel být krátký, tichý, s měkkým světlem, jemně mechanický a sestříhaný pozdě v noci; paradox a záhada. Měla to být báseň, kterou bych neuměl napsat." E. Gaucher   

Osobní nejistoty a nahromaděné pocity filipínského přistěhovalce v USA se přelévají do politologických úvah a kritických komentářů o kolonizaci mysli interpretací amerického snu. Montáž rodinných filmů z let zmíněných v názvu je také anatomií rodinných vztahů a prožívání vlastní identity. „S každým novým dílem jako bych s filmařinou začínal zas od nuly, ale novým způsobem. A pak si říkám ‚k čertu s tím‘, ať to do té doby bylo cokoli za postup.“ M. Reverza

Masa protestujících se v remediovaných výjevech stává výrazem síly a  vášně davu, a zároveň v abstrahujících obrazových posunech ukazujena významové proměny interpretací jak projevů jednotlivců slévajících se v dav, tak jejich důvodů a záměrů v bleskové konzumaci mediálních zobrazení. „Snímek Rozpoutat zmatek je součástí dlouhodobého výzkumného projektu, v němž videosnímky zpracovávají záběry násilí a protestujících z televizních a online zpráv, na nichž studuje jejich komplexní podstatu a jejich dopad. Zároveň hledá nové estetické formy.“ G. Silberstein

Mizení unikavých textur tekutých i skalných krajin je střídáno vkládáním vzorů do mřížek stejnorodých obzorů v prosté lyrice hypnotických obrazivých a ruchových skládaček a výhledů nečekaných rytmů v montážích plynutí běžnosti a znejasňovaných řádků přírodních kompozic. "Neustálé zkoumání kolísání mezi mými vnitřními vizemi a vnějším světem má svou vlastní vnitřní intuici a proměňuje moje vnímání." S. Cho  

Digitálně rozrušovaná mořská krajina nechává vyniknout obzoru, který spolu s valícími se vlnami proplouvá vizuálně hypnotizující abstraktní skladbou horizontálních ploch a svými pohyby odpovídá na minimalistickou hudbu piana a elektronicky manipulovaných ruchů moře, ve zdánlivě kontinuálním pozorování pobřeží. „Každá z lini í svou vlastní ‚intuicí‘ přetváří mé vnímání, zkoumající, jak se tyto osobní, vnitřní, jak iluzorní, tak hmatatelné zkušenosti přesouvají a mění ve vizuální báseň.“

Přírodní textury a přiblížení se rozličným povrchům půdy, skal i vody jsou ve vertikálním rozkrajování rytmizovány do vtahující abstrakce. Průlet vnějškem se v proudu pruhů obrazů stává možností prožívání krajiny a jejích proměn, v jejichž pravidelnosti lze nalézt stabilitu a vnitřní pokoj. „Jde o abstraktní rozjímání nad prostorem, místem a zvukem, v němž se snoubí autorovy niterné představy s vnímáním vnějšího světa. Přírodní scenerie jsou za pomoci vrstvení a podobných druhů manipulace s filmovým materiálem posouvány až k hranici abstrakce.“

Důmyslný experiment se stereoskopickým 3D obrazem sleduje vlakovou trať končící na rozbořeném mostě a pak se vrací lesem nazpět. Přitom se zaměřuje na prostorový vjem různých zobrazení jízdy položených vedle sebe, zachycených filmovou kamerou a matoucích oči diváka různými převráceními a překryvy časových rovin. „3D stereoskopické filmy by měly být dělány tak, aby v 2D formě nedávaly žádný nebo dávaly jiný smysl. Zkušenosti, které máme s tvorbou klasických filmů, jsou nám k ničemu. Jak filmaři, tak diváci musejí začít od nuly.“

Tradičními postupy víceexpozic a hledání tvarových podobností vzniká lyrická skladba, kde obvody řek a rostlin vstupují jeden druhému do obrysů a konečků a v hromadění nezbytně jasných barev se v neustávajícím rytmu střídají v překryvech a zmnoženích. "Skupina Colectivo Los Ingrávidos vznikla z potřeby narušit audiovizuální gramatiku, kterou esteticko-televizní a filmový korporativismus využívá k šíření jednotné audiovizuální ideologie." Colectivo Los Ingrávidos  

Otec autora beze slova prochází bytem, sedí v křesle, čte noviny. Obraz zastřený prachem, od něhož se odráží odpolední slunce, ukazuje části čtenáře, až se nakonec vyjeví celá figura, přičemž režisér zůstává jen netečným pozorovatelem zjevení.„Suzuki: V mysli začátečníka víří plejády možností, v mysli znalce je jich jen pár.“ M. Hoolboom

Čárový kód formuláře N-400, jímž se žádá o americké občanství, je „naturalizovaný“ (vý- raz používaný v řízení při získávání občanství, v procesu stávání se občanem USA) do obrazu, který se tak proměňuje v abstraktní portrét konkrétního žadatele, a zároveň promítnutý do zvuku tím, že vizuální kód je čten optickou zvukovou čtečkou. Christina Nguyenová (1988) pochází z Los Angeles. Studovala vizuální umění a mé- dia a molekulární biologii na University of California v San Diegu. Na California Institute of the Arts získala titul MFA v oboru film a video. Edgar Jorge Baralt (1988) pochází z Venezuely, vystudoval filmovou produkci na University of Central Florida a California Institute of the Arts nedaleko Los Angeles, kde také v současnosti žije a tvoří. Ve svých filmech se zabývá tématy paměti, plynutí času a proměnlivosti lidské identity.„Elektronická verze formuláře N-400 při vložení osobních informací vygeneruje čárový kód. My tuto proměnu lidské identity v data posunujeme její přeměnou v audiovizuální zážitek.“

Uprostřed toku skotské řeky Teviot zahlédl autor na obloze barvu jako z Klimtových obrazů a úžas nad tím momentem převádí do tekutých soustav ploch digitálně rozloženého výjevu, a to až do radikálního konce, kdy se různobarevné mřížky plynoucí na plátně jako klidné horizonty rozpouštějí opět do Klimtovy zlaté. "Točit filmy znamená otevřít srdce a magické síly života nechat proudit do svých představ, kde splynou s obrazy. Snažím se nadchnout ty, kteří v mých filmech sledují proud barev a času." J. Perconte  

Vycházeje z dvouleté studie a hromadění obrazů vytvářených nestejnorodými mokrými procesy vyvolávání 16mm filmu zkoumá autorka podoby vizuality materiální tekutosti, aby tak komponovala oslavu neviditelných mikro a makrostruktur, jejichž chiméry se obnažují v pohyblivých vzorech.„Často mě inspiruje krása chyb na analogových filmech a využívám nežádoucí analogový vizuální šum a obrazy, například prach či stopy po vodě, abych tvořila imaginární filmové krajiny.“ N. Wang

Důsledná manipulace nalezeného materiálu s obrazy tváří a postav v městských kulisách rozpouští pohyby do obrazových ozvěn, aby tak melancholické pozůstatky původního filmu podlehly digitální básnivosti rozostření, až rozpadu významu a rozeznatelnosti věcí, gest a mimiky. „Produkce filmu zahrnuje i výrobu kopií. Duplikace je do tohoto média přímo vtělená. Ač na obsahu se nic nemění, změna vnější formy je novou zkušeností.“ S. A. Fruhauf

Úryvky těla vyřezané ze tmy vytesávají studii nahé ženské figury, smyslné v momentech konkrétna i v místech mizení dovnitř digitální temnoty. Lyrické pojednání intimity a skrytosti a implicitní polemika s voyeurským pohledem konstruují touhu po sevřené kompletnosti.  "Rozebírám vnímání a duševní stav člověka, kterého sledují, provrtávají a zkoumají, a zkušenost diváka, který musí nedobrovolně sledovat pohled kamery." T. Kjellmark

Bloudění okrajem temnoty se zachytává na zrnitých předmětech a vytahuje ze tmy váhavé znaky hledaného útočiště. Jemnou prací se světlem autor kreslí jedinečné místo ponořené do ticha i nejistoty orientace na rubu konkrétních vyobrazení krajin a domů. „Tématem, které v mých dílech zkoumám jsou ‚cesty‘, ať už jsou to cesty fyzické, nebo metafyzické. Nepřímo se tak dotýkám osamění člověka a samoty míst.“ SJ. Ramir

Rozbíhavé vzpomínky staré tkadleny se propojují do snové pohlednice, kde moře odnáší dům a bůh si bere k sobě i dítě, a tíha života zprůsvitní do slepoty, v níž nejcitlivějšími zůstávají ruce, precizně navíjející vlákno vlněné příze.„Vlákno je spojením. Spojuje energii se substancí, energii s ideou, ideu se symbolem, světlo s příběhem, foton s halogenidy stříbra, krystalky stříbra s pohyblivým obrazem, s živým obrazem. Vlákno je film o snu a skutečnosti, o životě a o smrti spojenými vlněnou přízí.“ P. Bulgarelli

Citlivě působivá koláž intimních úvah, detailních pozorování, kousků vzpomínek, obrazových a hudebních aluzí přemýšlí v imaginárním dialogu s otcem, který před rokem umřel, nad fungováním paměti a konstrukcí identity. „Co je film, když ne kolektivní snění vědomých myslí? Symbolismus a mýty jsou přítomné ve snech i filmech, a pokud jde o vztah k vytvářeným obrazům, spoléhají na naši paměť a představivost.“ M. Lizides  

Čtyři roční doby v subtilním pozorování denních i nočních dějů, úkonů a projevů pří- rodních živlů i klidu minimalistických výjevů v trpělivých pohledech přes okno umožňují dramatické skládání nevšedního deníku běžné- ho běhu dní. Ivan Faktor (1953), chorvatský filmař, fotograf a audiovizuální umělec, tvoří již od roku 1975. V roce 1995 byl jeho snímek At Home zařazen do programu Benátského bienále, svou zemi reprezentoval také na Bienále v São Paulu. Na MFDF Ji.hlava byl promítán jeho Autoportrét (2006), v němž kamera, natáčející v autorově těle, vytváří cestu lidským tělem skrze abstraktní obrazy, stíny a rytmy.„... neboť na tomto místě bych opustil tuto zemi i hvězdy tyto, vše bych zde zanechal, uzřel jsem totiž věci bud oucí a odtud ničeho již mi není třeba.“ (László Krasznahorkai)

Meditativní evokace tzv. svíčkové revoluce v zimě let 2016/17 v Jižní Koreji. Hybridní mozaikou, kde jsou archivní i současné dokumentace narušovány zásahy do obrazu i performativními momenty, zobrazuje artefakty, situace a gesta nesoucí étos touhy po politické obměně.  "Pocit křehkosti tváří v tvář nepředstavitelné změně vedl výhradně k výpůjčkám citátů z doby minulé a budoucí." S. Kim, J. Cho  

Autorka se vrací do maďarské vesnice na poslední návštěvu babičky a rozostřeností obrazů zdůrazňuje mentální vzdálenost, která je spjatá s fyzickým vzdálením, ale také s časovou prolukou od dětských dojmů a zážitků, na které tiše vzpomíná klidný komentář, jenž supluje mizející paměť stárnoucího těla. „Tento film vyvstal ze osobního prožitku v době, kdy mou babičku postihla ve věku 85ti let demence. Čím víc ztrácela paměť, tím víc jsem se snažila její vzpomínky uchránit.“ D. Zurbóová

Digitální miniatura, v níž způsob rozkladu obrazu zdůrazňuje, co zanecháváme za sebou – trajektorie pohybů, činů, rozhodnutí, gest. Původce stop se rozpouští ve zviditelňování toho, co zůstává; jednoduchý vizuální princip spouští imperativ ohledu na důsledky a pozůstatky pohybů myslí, těl i věcí. "Choreografie imaginární cesty 
Barva / 7 minut 40" P. Bokanowski

Koláž odrazů na různorodých umělých i pří- rodních plochách utváří unikavé konkrétní i proměnlivé abstraktní vizuální kompozice, zatímco slova uvažují nad způsoby percepce ve vztahu k získávání a prohlubování vědomostí od antických časů po dnešní technické a sociální parametry ovlivňující naše vnímání světa. Německý režisér, fotograf, kameraman a univerzitní pedagog Thomas Kutschker (1963) ve svých filmech experimentuje se zvukem, mixuje nahrávky ze sociálních sítí z celého světa s útržky starých filmových záznamů a tematizuje lidský strach a touhu po poznání. MFDF Ji.hlava uvedl jeho filmy Světy stínů (2008), Já, já sám a moje já v době downloadů (2010) a Finanční místa (Globální všehochuť) (2015).„Slova, zvuky a obrazy spolu zdánlivě nesouvisejí, tak jako se nezávisle na sobě objevuje samo světlo, stíny i odrazy… Ve skutečnosti jsou však propleteny, propojeny podle lo giky své struktury.“

Procházka botanickými zahradami v Bilbau, Torontu a Quitu je natočena haptickou kamerou v rámci výzkumného vývoje záznamového zařízení, které zachycuje to, čeho se jeho majitel dotýká. Autoři zkoumají různost vizuálních identit v době převládajícího zapojení zraku a sluchu. „Video je součástí společného projektu Haptic/Visual Identities, který za použití prototypu digitální podomácku vyrobené kamery zkoumá ‚haptickou vizualitu‘. Toto dílo přibližuje ‚makrozáběry‘ zahrad v kdysi koloniálním ráji.“ A. Merglerová

Pohyby trajektu vnášející další neklid do vln Středozemního moře umožňují skládání barevných kompozic, nečekaně rozrušovaných algoritmickými zásahy digitální komprese, které v důmyslných plochách a rastrech zastírají a opakovaně obnovují autentičnost záznamu plavby, zatímco obzor se stává unikavou nejistotou. Jacques Perconte (1974) je jednou z předních osobností francouzské experimentální filmové scény. Pracuje s digitálním obrazem, kodeky a kompresními algoritmy, které sám vyvíjí. Tematicky se soustředí především na vztah současné kultury a technicky rozvinuté civilizace k přírodě. MFDF Ji.hlava uvedl v minulosti například jeho filmy L (2014), Les Moutiers (2012) a Ettrick (2015).„Vítr dul od samého vyplutí trajektu. Vzd ouvající se vlny na otevřeném moři mohly plavbu ztěžovat, ale loď je rozrážela a promítala střed omořskou modř ve zlatavé obloze a ohnivou zář zapadajícího slunce ve vlnách.“