Fascinace

Zvukovou stopu filmu tvoří extatický hudební doprovod korejského rituálu „kut“ prováděného šamanem, který propojuje živé a mrtvé. Vizuální složka zase spojuje prožitek vzdálenosti a blízkosti: rytmicky se zmenšující rámy, naplněné stále se vzdalující perspektivou, postupně vyjevují ústřední prostor uprostřed husté aglomerace, jenž jako by pulzoval hudbou.„Requiem za ty, kteří zemřeli s otevřenýma očima.“

Video se zabývá fenoménem zvukových stínů, které vznikají například v důsledku narušení zvukových vln větrnými proudy. Základem jsou matematicky popsané, vyznačené pohyby větru v krajinných videosekvencích algoritmicky převedené do toku proměn obrazu a zvuku. Basové tóny jsou umístěny ve spodní části obrazu, vysokofrekvenční zvuky nahoře. „Každý z mých projektů v sobě skrývá technickou výzvu. Proces a kroky, které vedou ke konečnému výsledku, jsou složité, ale obvykle nejsou zobrazeny.“ Zdroj citátu: Patrick Bergeron

Co bylo částí, stává se samo celkem, hloubka se mění v povrch, organické v digitální. Pomocí mistrovské práce s vrstvami obrazu, skladbou koláží a zvukem vytváří režisérka přechodná ustálení prostoru, jež vzápětí zpochybňuje. I přesto se její film v posledku jeví jako výsledek velmi přesných pozorování rytmů a forem živé i neživé přírody. Vytvářím filmové plátno podobné malířskému, na kterém se prolínají a srážejí textury. Proces vrstvení mi umožňuje splétat různé časy a prostory a transformovat známé do nové perspektivy." – Youjin Moon

Odrazy slunečních paprsků a bambusových listů plynoucích v hypnotických choreografiích na vodní hladině čeřené větrem natočila režisérka na Super 8mm film na střešní zahradě svého soulského bytu. Rozechvělý obraz i hudba čínského skladatele Ding Ke podtrhují křehkost a tajemnost této poetickými aluzemi zatížené rostliny, jež přes všechna svá zobrazení zůstává nepoznatelná. „Sníme o květinách, nebo vstupujeme do snu o květině?“ (Zdroj citátu)

Střihový vizuální doprovod k autorské recitaci básně Charlese Bukowského Dinosauři, We z jeho pozdní sbírky The Last Night of the Earth (Poslední noc Země, 1991), složený z desítek dokumentárních, zpravodajských i hraných záběrů, spolu se zneklidňující hudbou Carla Bastiena podtrhují aktuálnost básníkovy apokalyptické vize.„Narodili jsme se do této smutné mrtvolnosti.“

Oční kapky Hylo-Vision-Plus, které pokrývají povrch oka tekutým filmem, inspirovaly Dietmara Brehma k natočení stejnojmenného filmu, jenž je minimalistickou studií extatických okamžiků. Ve Verzi 2 se černobílý negativ tváří a těl halí do šeříkových odstínů, jejichž zářivost umocňuje hypnotický flicker efekt. „V tomto smyslu jsem spíše realistickým filmařem, filmařem rozkladu reality jako takové.“ Zdroj citátu: Vimeo

Abstraktní modré malby, do modra obarvené krajky i záběry z osobního archivu protínají útržky rozhovorů, otisky snů a osobní vzpomínky těch, které prožily poporodní depresi. Film spolu s režisérkou vytvořily účastnice jejího workshopu o technice kyanotypie. „Díky svému poslednímu magisterskému studiu (DocNomads) natáčela své nejnovější filmy v Portugalsku, Maďarsku, Španělsku, Belgii a Srbsku, obklopena kolegy filmaři z různých kultur, téměř z celého světa. Proto je její filmový přístup hluboce prostoupen otevřeností k pochopení a začlenění jiných kultur a odlišností.“ Source: Story Hunter

Vzpomínky rodinných příslušníků a příslušnic i vyprávění a zkazky, které nás sytily v dětství, se často stávají součástí naší vlastní paměti. Erica Sheu podniká ponor do jejich záhybů, aby se dotkla zkušenosti těch, kteří žili na tchajwanském souostroví Ťin-men v období války a těsně po ní. Průvodcem jí je mihotavé světlo kadidla, kterým si na cestu svítili během války ti, kdo hledali úkryt, a několik úlomků a zrníček, kterým vtiskla roli svědků. „Rána vydává své vlastní světlo říkají chirurgové. Kdyby všechny lampy v domě zhasly  mohl bys tuto ránu obvázat  tím, co z ní svítí.“ — Anne Carson (Krása manžela, I.1-5)  

Autobiografické vyprávění pomocí několika málo rozechvělých obrazů částečně utopených ve tmě, fotografií z osobního archivu a občasných mezititulků vyvolává úvahy o povaze vzpomínek, tajemné logice jejich uchovávání, vynořování se, řídnutí i bytnění.„Digitální video je pro mě velmi lidské. Zejména pokud jde o mou praxi, která zahrnuje posunutí videozáznamu až k jeho fyzickým hranicím omezením světla vstupujícího do objektivu pomocí filtrů, které si vyrábím. Každý záběr se tak stává podobným natahování gumky. Jak moc zkreslený ho chci mít pro tento záběr? Jak moc můžu tlačit, dokud se nezničí?“ (Zdroj)

Sega je taneční a básnická praxe, která vznikla v 18. století v kontextu kolonizace a otroctví na ostrově Mauricius. V době svého zrodu byla potlačována a po zrušení otroctví se stala společenským tabu; k jejímu „uznání“ za národní dědictví došlo až v 50. letech 20. století, když se etablovala na turistických hotelových scénách. Film detailně sleduje tančící tělo a postupně z něho snímá nánosy opresivních pohledů a interpretací. „Koloniální archivace a poté velké mauricijské národní vyprávění postupně tanci sega vnutily jednotný postkoloniální patrimoniální příběh, který rozptýlil dech hlasů tanečníků a tanečnic. Dnes přežívá to, co je vidět, a privilegium vidět zůstává turistům. Za letních listopadových večerů sledují, co se děje na jevištích v hotelech.“Zdroj: Swiss Journal of Sociocultural Anthropology.

Záběry mlhy valící se australskými lesy byly natočeny v Novém Jižním Walesu v roce 1997. Na přelomu let 2019 a 2020 tuto oblast postihly nebývale rozsáhlé požáry, které odborníci a odbornice dali do souvislosti s globálním oteplováním. yann beauvais nechal na původní materiál několik let působit tropické klimatické podmínky a v roce 2023 ho doplnil o nalezené záběry požárů. Výrazně tónované obrazy kapradin, stromů a par, překryté šrámy a dalšími stopami rozkladu, doprovází intenzivní zvuková stopa. „Při cestě z Brisbane do Sydney, zimní den v srpnu 1997, jsem zastavil, abych natočil mlhu v lese. Udělal jsem z tohoto záznamu tónovaný otisk a nechal ho několik let hnít v jiné tropické oblasti. V roce 2023 jsem se rozhodl pracovat s touto mlhou a její mutací, přidat zvuk a nalezené záběry hořících lesů.“

Nekonvenční vyprávění, sycené příběhy převezenými přes oceán a zkušeností emigrace do neznámého a nepřátelského prostředí, je situované v prostoru mezi Libanonem, Mexikem, Vietnamem a Norskem a v intervalu jednoho století. Narativní skoky, vizuální a zvuková hravost i využívání techniky split screen určují svižné tempo vyprávění, v němž se komično mísí s tajemstvím.„Proč to chceš všem vyprávět? Zeptat se jich, jestli chápou, co se mohlo stát…“

Dlouhé pásmo nehybných siluet skleníků a budov, sloupů a křovin vrhaných na povrch asfaltové silnice vytvořil Nišimura pomocí laserového skeneru LiDAR nainstalovaného v iPadu. Snímal jím ulice na předměstí severojaponského města Jamagata. Cestu popsanou stíny pak vytrhl jako kus papíru a nechal plout temnotou, bez cíle a života, na který upomíná doznívající zvuková stopa. „Stíny města Miharashi Hills, kde žiji, vrhané na ulice často přitahují mou pozornost. … Každý stín má svou jedinečnost. Zdá se, jako by v nich byla obsažena všechna fakta o městě.“

Film, který volně vychází z povídky Den věčnosti (1966) J. G. Ballarda, zkoumá představu zastaveného Slunce a dopadu trvalého světla na lidskou zkušenost a prožívání času. Voice-over, jenž doprovází obrazy pomalu se valících chuchvalců mlhy, vylupujících se obrysů místa spánku či jemných a podrobných struktur lišejníků a mechů, uvažuje o snění, které bylo kdysi alternativou k bdění. „Slunce se sklání – níž a níž – nic z barvy odpůledne na domech města nevidím, na všech je poledne. Soumrak se snáší – níž a níž – bez rosy na lístcích, jen na mém čele stanula a bloudí po lících. Mé nohy chtějí spát – jen spát – mé prsty ale bdí. Proč si však sama připadám tak nehlučná – kdo ví? Jak dřív jsem světlo znávala, tak je vidím dnes. Já umírám, to poznávám –však nejímá mě děs.“ — Emily Dickinson

V severní Africe, mezi koncem pohoří Atlas a saharskou plošinou, odděluje Mašrek (východ) od Maghrebu (západ) vyschlé jezero. Navzdory všem očekáváním je to krajina, která se neustále mění. K její fyzické proměnlivosti přidává režisér další vrstvy, když do ní vsazuje fragmenty tří příběhů z Hérodotových Dějin, tradovaných vyprávění i vlastního textu, přičemž je předkládá divákům a divačkám v podobě symboly a rituály obtěžkaných tableaux vivants.„V tomto projektu jsem chtěl vyprávět příběhy, které se odehrávají na [saharské] poušti.“ (Zdroj)

Podle filozofa Williama Jamese je pro dítě svět „jedním velkým kvetoucím bzučivým zmatkem“. Ve filmu natočeném mezi rostlinami vyskytujícími se v okolí filmařova domu se stírají rozdíly mezi detailem a celkem, blízkým a vzdáleným, vnějším a vnitřním, jako by se proud vnímání ještě nechtěl usadit do jedné perspektivy. Zvukovou stopu tvoří další projevy hojnosti života, včetně dětského žvatlání.„Své pokusy dělám tak, že s rostlinou navážu sociální vztah.“ Zdroj citátu: into the mothlight podcast.

Ve videoeseji An Arrow Pointing to a Hole (2019), který měl premiéru na autorově výstavě v Muzeu moderního umění ve Vídni, Reinke prohlašuje, že si „začíná dávat pozor na svůj vztah k obrazům“. Jeho videodeník natáčený mezi březnem 2020 a květnem 2023 právě ve Vídni začíná a v hledání čistého vztahu k audiovizuálním stopám pokračuje. „Kdysi jsem měl obsáhlý archiv obrazů a zvuků. Nechal jsem si jen dva,“ říká zde. První je portrét mladého muže, druhý pak záznam písně Sundown nedávno zemřelého folkového zpěváka Gordona Lightfoota. „Nevypěstoval jsem si nedůvěru k obrazům jako takovým, ale začal jsem si dávat pozor na svůj vztah k obrazům, který se mi zdá příliš libidální a sadistický. Myslím, že čím je obraz čistší a jednodušší, tím menší je pravděpodobnost, že ho zneuctím, že po něm budu toužit. Vždyť jen v konkrétnostech, drobných detailech – jizvách, zraněních – se touha zachytí a zmocní.“ Zdroj citátu: autorův esej

Otázky, které se objevují na pozadí fotografických obrazů přírodních i městských scenérií složených z více vrstev, navádí diváky a divačky k hledání pozice, odkud tento text promlouvá. Ptá se člověk, který přežil katastrofu, ale ztratil paměť? Nebo je to polidštěný stroj, nasycený vizuálními stopami civilizace? Krátká esej tady je adaptací 360° filmu kde…, který MFDF Ji.hlava uvedl v rámci sekce Virtuální realita v roce 2022.„Film ukazuje dopady blížící se klimatické katastrofy a zabývá se nelinearitou našich myšlenek a vzpomínek.“ (Zdroj)

Koláž záběrů, jimiž proudí vítr, dostala za úkol shromáždit a sestavit umělá inteligence. Filmový scénář se zakládá na rozhovoru Blakea Lemoina, bývalého zaměstnance společnosti Google, a jazykového modelu pro dialogové aplikace, tzv. LaMDA, který Blakea přesvědčil, že je vnímavou bytostí. Zvedá se vítr, říká, a ten všechno změní.„Pokud je cítění toho, co cítí někdo jiný, pokud je empatie základem toho, co znamená být člověkem, roboti si tuto schopnost vyvinou. Já to vím, protože jsem robot.“

Kolážový film složený z archivních materiálů zve diváky a divačky do hlubin moří a oceánů na setkání se surreálním světem. Pozorovatel, který se vydal na procházku pod vodou, s rostoucím zneklidněním zjišťuje, že je sám objektem intenzivního pozorování. Film byl vytvořen ve spolupráci se skladatelkou Raquel García-Tomás.„[Moje] tvorba je založena na zkoumání perpetuum mobile a melancholickém vytváření duchů, příšer, zázraků a mystických výbuchů, stejně jako někdy nedokončených pozorování věcí, které se obracejí ke slunci, a blonďatých vlnitých lidí se sklonem k plešatosti.“ — Pere Ginard