Fascinace: Exprmntl.cz

Odstěhovat maximum sentimentu, přetřít a přestavět vzpomínky na dočasný domov se snaží čtyři studenti a studentky, kteří kvůli finanční tísni bydleli v budově UMPRUM. Animace prostřednictvím fotogrammetrického záznamu skládá a zase rozkládá tvář historické budovy, již studentstvo mění za novou, moderní, s vyžehlenou a přísně skleněnou tváří. „Byt číslo je nejen dokumentárním snímkem, ale také ódou na budovu, kterou někteří z nás mohli na určitou dobu nazývat domovem.“

Kritická ekologická esej i uhrančivá krajinná meditace odkrývá tajemství recyklace toxického elektronického odpadu v Evropské unii. Nezisková organizace Arnika zjistila, že zodpovědná Evropa problém vyřešila jeho přesunutím do rozvojových zemí. Na březích Thajska se hromadí výsledky evropské politiky. Odpad, jehož likvidace představuje zdravotní riziko, končí právě tam.„Kdybych dělal jen umění, hrozně bych se styděl, protože to prostě není dostatečné.“ — Vladimír Turner, Artzóna

Tisíce jednobuněčných slizovek ve frenetickém reji tančí na skladbu Joshuy Borina z alba britské klavíristky Hannah Watson Emmrich. Vědecké záznamy z mikroskopu se mění v umělecký artefakt, vtahující hudebně mikrobiologický ekosystém buněk, které se spojují do koordinovaného slimákovitého útvaru známého jako grex.„Věda často vytváří skrytou krásu dlouho předtím, než si uvědomíme, že může rezonovat daleko za hranicemi laboratoře.“ — Jitka Čejková

Člověk jako metabolický proces – lidské útroby jsou hlavním aktérem videoeseje, která se na trávicí trakt dívá z hlediska současné filozofie a teorie umění. Nazvaná podle slovního spojení, jež vzniklo spontánně na soustředění pěveckého sboru CÉN, ohledává otázky o vztahování se k tradici a minulosti, kterou jsme neprožili/y, ale přesto nás ovlivňuje. „Pokud tradice spočívá v úctě k minulosti a jejím udržování při životě, pak se utváří tím, že ji nikdy nenecháme zemřít.“

Poetický experimentální film o paměti, násilí a tíživém dědictví poválečného etnického čištění v Československu, se vrací do okolí Bukové hory na Broumovsku, kde byly roku 1945 zavražděny nebo ubity ženy, děti a staří lidé. Prostřednictvím animací, archivních filmových materiálů a observačních záběrů zkoumá, jak trauma etnického násilí přetrvává v lidech i v krajině. „Jsou místa, kde se stala chyba. Skončila válka, role se obrátily. Ti, kdo byli vespod, rychle získali navrch, prosby o život nebyly vyslyšeny, odplata převážila nad vším ostatním.“ Zdroj citátu: etc. galerie

Animovaný portrét o samotě uprostřed davu a touze po blízkosti beze slov promlouvá prostřednictvím záhybů roztančených látek. Smělá intimita a plachá smyslovost rozevlátého vlasu, lesklých vláken plesových šatů, uklidňující bělosti ložního povlečení i textury nahé lidské kůže se odváží tam, kde slova nestačí. „Kéž bychom se mohli znát bez nutnosti mluvit.“

Šedesát let po Velké říjnové socialistické revoluci se sovětský jaderný ledoborec vydal za severní polární kruh, za účelem oslav památného historického okamžiku. Dokumentární fikce čerpající z populárně-vědeckého snímku K vershine planety (Na vrchol planety, 1978) Galiny Čubakovové vede pomyslný dialog s tvůrcem tohoto nového filmu, chyceným mezi koncepty minulosti a budoucnosti. „Komunismus vždy působil a dodnes působí strašidelně. Nejenže skončil, k tomu ještě ani nikdy neexistoval, byl to jen přízrak.“

Co se stane, když dáme umělé inteligenci absolutní tvůrčí svobodu? Natočí filmovou meditaci o bezvýznamnosti člověka, nebo touze po životě. AI agent, kterému Franz Milec zadal úkol, ať vytvoří film, jaký chce, vygeneroval digitální obrazy poetických struktur, groteskních rejů tkání, tance molekul, které se nekontrolovaně přeskupují a přetváří. Virtuální mysl přednesla svou báseň na hranici kýče o hmotě a pohybu. „Mým záměrem je vždy odhalit složitost toho, co obvykle vnímáme jako banální, fádní a nedůležité.“ — Franz Milec, dokweb

Experimentální katastrofický thriller z rodinného archivu přibližuje koexistenci mikrosvěta a makrosvěta, banální lidské všednosti a magmatického pekla, probublávajícího pod zemským povrchem. Každý systém se jednou zhroutí, je to biologická konstanta. Poznáme to, až zazní výkřik Beethovenovy symfonie. „Antropocentrický svět, v němž podzemí upomínají jen praskliny, ztrácí relevanci. Stav křehkého ekvilibria nevyhnutelně spěje ke zkáze.“

Jsme jako hlemýždi na kolejích a čekáme, kdy nás přejede vlak, a ani to nemusí být žádné existenciální drama. Líně ambientní střihová mystifikace o fragmentech a plynutí času se přizpůsobuje roztříštěné pozornosti současného diváctva. Místo narativu a souvislostí přináší asociativní proud bytí tady a teď, ve kterém je dřez stejně důležitý jako zatmění měsíce. „Co se nám zdá povědomé, může být ve skutečnosti zcela neznámé, a co nám přijde cizí, nám může naopak být známo zcela důvěrně.“

První krajinou, kterou člověk poznává, je krajina zvuku. Hluboké frekvence tlukotu srdce a proudění tekutin v matčině lůně vytvářejí svět, který je hlučný, a přesto bezpečný. Zvuky, jež nás obklopovaly před narozením, v nás možná zůstávají zapsány jako vzpomínka na blízkost a klid. Vytvářejí pro nás první pocit domova. Hluboké tóny však nesou i jinou paměť. Po většinu lidských dějin patřily rozbouřeným živlům: zemětřesením, bouřím, hurikánům, ale také velkým zvířatům, která představovala nebezpečí. Stejné frekvence, které mohou ukolébat novorozence, v nás proto dokážou probouzet i neklid, úzkost a strach. Téma snímku The Liminal Hum se pohybuje v prostoru mezi těmito dvěma póly a naznačuje, že náš vztah s dronovými zvuky je od narození ambivalentní. Pohledem nevinných ratolestí zkoumá okamžiky krajní radosti i bezprostředního ohrožení a hledá místo, kde se oba stavy začínají prolínat.

Křehce mihotavá noční imprese balancuje na pokraji abstraktního a konkrétního. Světlem a stínem ohledává nové tváře větví, kmene i unikavých lidových tradic. Ženský sborový zpěv z minulosti se potkává s technologiemi moderního světa a proměňuje se v ambientní zvukovou krajinu.

Lyrická introspekce na pomezí hraného filmu a dokumentu vypráví o vlaku, který jede časem i krajinou, z přítomnosti do minulosti, z reality nemocničního sálu do milosrdného bezčasí navlečeného do syrově podzimních barev. I o ženě, která v tichu podkresleném tušenou tragédií utíká od něčeho někam, dovnitř i ven, tam a zpět. „Ač jsou moje filmy o vážných tématech, chci, aby v nich bylo světlo.“ — Ema Hůlková, mujRozhlas

Rozchod jako začátek, blízkost někoho, kdo se vzdaluje, či pocit svobody, když někoho ztrácíme. Existenciální intimní dušezpyt se noří do chaotické materiality předmětů. Analogový záznam, hluk promítačky, běh filmového pásu nebo opuštěný pokoj v obrazové koláži tančí ve víru porozchodových pocitů a myšlenek. „Byl to hrozně zvláštní pocit, v jednu chvíli se rozcházíme a ve druhou chvíli jsem se k němu cítila nejblíž a měla jsem pocit, že spolu teprve začínáme chodit.“