Zvláštní uvedení

V částečně autobiografickém dokumentu mapuje režisér historii tzv. Generace 90, skupiny slovenských filmařů, kteří studovali v 90. letech. Kuboš se svými souputníky a souputnicemi, k nimž patří Jaroslav Vojtek, Peter Kerekes nebo Zuzana Piussi, vede rozhovory, které prostřihává s jejich tvorbou, a zároveň obojí vsazuje do širší kulturně-politické historie. Filmem prosvítá hravost a zároveň respekt k dokumentárnímu filmu jako takovému. „Generacia 90 je teraz ta dominantna, myslím, že ona spoluurčuje tvár slovenskej kinematografie celej, aj tvár dokumentarismu. Já si neviem představit vetší zlom, skok do vody. Také niečo se historicky nestává často.“ — Pavel Branko

Mnohovrstevnatý portrét Jeana-Luca Godarda ukazuje svět jednoho z tvůrců francouzské nové vlny jako laboratoř myšlenek. V bludišti jeho paralelních životů ho potkáváme jako hvězdu, která vtrhla do světa filmu, jako levicového radikála a zastánce maoismu i jako experimentátora s novými technologiemi, jejichž prostřednictvím znovuobjevuje filmové médium. Přes hektickou aktivitu režiséra, který natočil přes 140 filmů, se jeho portrét nese v jemně nostalgickém tónu. Součástí jeho světa je samota, která je podle dokumentaristy Cyrila Leuthyho nutností pro vznik uměleckého díla. „Ve všech mých filmech je obsažen kousek samoty. Je to něco, co mě zajímá, protože se mě to asi pocitově dotýká. Je to nejspíš dobrý způsob, jak zasáhnout publikum… aby se z člověka stal umělec, potřebuje totiž samotu.“ ---Zdroj citátu: https://businessdoceurope.com/venice-ff-godard-seul-le-cinema-by-cyril-leuthy/ 

Muzea jsou podle Jana Švankmajera uspořádaná racionálně, kunstkamery emocionálně. Platí to i pro film, kterým český surrealista uzavírá jak svou filmografii, tak spolupráci s producentem Jaromírem Kallistou. S velkou hravostí v něm přistupuje k uměleckým dílům, kuriozitám i předmětům denní potřeby, které se svou manželkou Evou v průběhu několika desetiletí shromáždil v prostorách bývalé renesanční sýpky v Horním Staňkově. Nehybné objekty ožívají díky Švankmajerovým tradičním skladebným postupům a hudbě Antonia Vivaldiho. Dalí, Štýrský, Toyen, miska pro psa i vrzající podlaha vytvářejí organický celek, který rozněcuje imaginaci a touhu tvořit.„Představa Rudolfovy kunstkomory mě vždycky fascinovala. Ani ne tak skutečnými uměleckými poklady, které císařova sbírka obsahovala, ale onou mimouměleckou, někdy i pokleslou složkou předmětů, objektů a kuriozit, které tvořily její nedílnou součást.“ Jan Švankmajer---Zdroj: https://program.lfs.cz/detail/?film=The-Kunstcamera

Žijí v bídě, daleko od civilizace, ve svých vlastních světech. Mohli bychom je označit za podivíny, vyděděnce nebo snílky. Lyrické černobílé obrazy osamělosti, zaostalosti a stáří ale nevyvolávají smutek a soucit. Kaleidoskopický portrét devíti lidí žijících na konci světa, v zapadlých tatranských vesnicích, je především oslavou nezdolnosti, vitality a touhy po životě. Dokument inspirovaný fotografickým cyklem slovenského umělce Martina Martinčeka se do československých kin pro svou „ošklivost“ vůbec nedostal. Doma i v zahraničí byl s velkým úspěchem uveden až 17 let po svém dokončení.„V minulom režime bolo najťažšie presadiť to, o čom všetci vedeli a nesmelo sa o tom hovoriť. V postavách mojich filmov je zakotvená túžba po slobode, možno preto ich zakazovali.“ — Dušan Hanák---Zdroj citátu: http://www.filmsk.sk/cislo/nove-cislo-5-2018/rozhovor

Sarkastická zpráva o životě v jedné uzavřené rezervaci za železnou oponou. Na pozadí prvního plánu konfrontace domorodců se zvědavými cizinci odkrývá Hanák ve sledu vtipných obrazových a zvukových situací únavu socialistické společnosti z budování „světlých zítřků“.

Snímek arménského filmového génia Artavazda Pelešjana, jenž vznikl po sedmadvacetileté odmlce, je komplexním eposem pojednávajícím o velkoleposti a zničující síle přírody. Film je složený z černobílých záběrů zobrazujících destruktivní přírodní úkazy – povodně, hurikány, sopečné výbuchy či tornáda. Místy až děsivé výjevy doplňuje symfonický či operní hudební podkres. Celek vytváří monumentální uměleckou mozaiku vykazující znaky Pelešjanovy slavné distanční montáže. Prostřednictvím této metody nás poetické dílo konfrontuje s malostí lidstva a rozbíjí naši iluzi o tom, že člověk dokáže přírodě poručit.„Lidé občas tvrdí, že film je syntézou jiných uměleckých forem; podle mě to tak ale není. Dle mého názoru se vše odvíjí od dob stavby Babylonské věže, kdy bylo zahájeno rozdělení na všemožné jazyky. Z čistě technických důvodů film vznikl až po jiných uměleckých formách, ovšem ve své podstatě jim předchází. Snažím se tvořit čisté filmy, jež nevyužívají jazyka jiných uměleckých druhů. A pokaždé pátrám po prostředí, které kolem něj dokáže vytvořit emoční magnetické pole.“ — Artavazd Pelešjan---Zdroj: https://photogenie.be/cinema-has-never-been-modern-artavazd-pelechians-nature/

V letech 2013–2014 zachytil Jevgenyj Afinejevskyj několik měsíců trvající protesty Ukrajinců a Ukrajinek proti autoritářskému režimu Viktora Janukovyče. Nyní na emotivní dokument Winter on Fire navazuje dalším otevřeným svědectvím o odvaze a jednotě ukrajinského lidu. Po shrnutí osmi neklidných let následujících po Majdanu se zaměřuje na počáteční fázi ruské invaze na Ukrajinu v únoru 2022. Z osobních příběhů civilistů, vojáků, novinářů, lékařů i zahraničních dobrovolníků skládá děsivý obraz humanitární katastrofy i neobyčejné houževnatosti. Znepokojivé záběry zničených měst a roztrhaných těl doprovází komentář Helen Mirren.„Snažím se dát hlas nevinným lidem, vojákům, doktorům, matkám, dětem, novinářům, kněžím i lidem v obklíčení. Chci, aby to světoví vůdci viděli na vlastní oči. Když navštívíte zřícenou budovu, ale nemáte žádný vztah k lidem, kteří v ní bydleli, proč by vám na ní mělo záležet?“ — Jevgenyj Afinejevskyj---Zdroj citátu: https://deadline.com/2022/09/evgeny-afineevsky-interview-freedom-on-fire-venice-film-festival-russia-ukraine-conflict-1235108759/

Na pražskou AVU se hlásí mladí umělci*kyně doufající, že díky studiu na prestižní škole dosáhnou slávy, uznání a uspokojení ze sebevyjádření. Observační dokument sleduje proces přijímacího řízení do tří ateliérů vedených silnými uměleckými osobnostmi, jež se pokouší z uchazečů*ek dostat autentický projev namísto prázdných floskulí. Svůj pohled na současné umění přitom nesdílí pouze vyučující a mladí umělci*kyně, ale rovněž zaměstnanci*kyně dílen a svérázné vrátné. Kaleidoskop debat a názorů při tom odhaluje náročnost posuzování umělecké tvorby i proměny mocenských mechanismů ve vzdělávacích institucích.„Bude svět lepší, když budete malovat?“

Černobílý snímek je bezeslovnou meditací o smrti, vzpomínkách a jejich absenci. Židovský hřbitov Währinger je zalit sluncem a prostupuje ho zpěv ptáků. Fotky neznámých lidí, které režisérka objevila na bleším trhu a ze skleněných negativů převedla na filmový pás, zachycují minulost v její bezbřehé anonymitě. Film také připomíná genocidu, jež se pokusila židovskou kulturu vymazat z lidské paměti.„Na památku uprchlíkům minulosti, přítomnosti a budoucnosti, kteří čelí ztrátě života, svých milovaných, jazyka a domoviny, ve spřízněném soucitu s jejich dětmi a jako poděkování těm, kteří nabízí milosrdné útočiště.“ (Eve Heller)---Zdroj citátu: https://www.sixpackfilm.com/en/catalogue/2772/