Zvláštní uvedení

Třídílná verze stejnojmenného časosběrného dokumentu sleduje zpěvačku Báru Basikovou během pěti desetiletí jejího života i českého popu. Zachycuje její hudební počátky v kapelách Stromboli a Precedens, zkrachovalá manželství i vyčerpávající snahu skloubit výchovu dětí s kariérou. Kombinace archivních záběrů, home videí, koncertních vystoupení a všednodenní observace podává střízlivý záznam osobních selhání, úspěchů a stárnutí pod dohledem veřejnosti. Portrét popové hvězdy díky otevřenosti protagonistky přerůstá v obecnější výpověď o samotě, zranitelnosti a věčném hledání stabilního bodu v měnícím se světě.Každý ze tří dílů této série má stopáž 47 minut. „Od začátku jsem si to definovala tak, že je to film o ženě a matce, která je náhodou i zpěvačkou.“ — Helena Třeštíková, dok.revue.

Podle principu Edmonda Locarda, průkopníka forenzních věd, zanechá každý fyzický dotek nějakou stopu. Vizuální umělkyně Lynne Sachs tuto poučku vztáhla na vlastní život. Přesněji na krabici se zhruba šesti sty vizitkami, které nasbírala během čtyř desetiletí. Sedm z nich se pro ni stává vstupenkou do minulosti. Autorka oslovuje své někdejší známé, hledá stopy DNA a odkrývá nové souvislosti mezi svými vzpomínkami. Tam, kde chybí přímý kontakt, nastupuje inscenace a představivost. Introspektivní detektivka využívá drobných papírových relikvií k poskládání vrstevnaté mozaiky soukromých i geopolitických dějin. „V dnešní virtuální době se stále méně stává, že bychom se s ostatními nacházeli ve stejném prostoru. Náhodná setkání se stávají výraznými a odhalujícími momenty, přičemž každá fyzická interakce je setkáním, které nás zasáhne.“ — Lynne Sachs Zdroj citátu: Every Contact Leaves a Trace | Lynne Sachs: experimental documentary filmmaker

Dokumentární snímek NAZA izraelského režijního dua Rachel Szor a Yuval Abraham získal na letošním Benátském filmovém festivalu Zvláštní cenu poroty. Investigativní dokument odhaluje mechanismy stojící za masovou likvidací palestinských civilistů a civilistek. NAZA je zkratka používaná izraelskou rozvědkou pro označení tzv. „vedlejší škody" (collateral damage), tedy počtu civilistů, jejichž smrt se očekává při úderu. „Jak jedna skupina lidí dopustí totální dehumanizaci skupiny jiné?“ ptají se tvůrci, kteří v průběhu tří let zaznamenávali výpovědi 24 bývalých i současných členů a členek izraelských vojenských sil. Ti ve filmu odtajňují skryté propracované systémy, které stojí za obrovským číslem mrtvých.

Přímo z útrob redakcí sleduje režisérka Sára Prokopová zprvu absurdní, postupně čím dál tragičtější pokus o politické ovládnutí slovenské veřejnoprávní televize a rozhlasu. Zatímco v zákulisí probíhají vzrušené debaty o stávce, na obrazovkách dochází k postupnému omezování nezávislé žurnalistiky a umlčování opozičních hlasů. Kulturní politiku i samotnou instituci začínají řídit lidé bez potřebných kompetencí, kteří navážno spekulují, zda Země není plochá. Počáteční entuziasmus novinářů a novinářek nahrazuje bezmoc a frustrace z vývoje, který v sobě nese řadu varovných paralel se situací v jiných středoevropských zemích. „Chcela som ukázať dôležitosť činov jednotlivcov, ktorí sa rozhodli bojovať proti valcu s rizikom, že buď prídu o zamestnanie, alebo im budú zasahovať do ich práce.“ — Sára Prokopová, SME

Jakým způsobem se dlouho zamlčovaná minulost a ztráta původní rodiny otiskují do paměti i života dalších generací? Pozůstalost legendárního šéfdirigenta České filharmonie Karla Ančerla se v dokumentu Saši Dlouhého stává výchozím bodem pro pátrání po kořenech transgeneračního traumatu. Film sleduje Ančerlovu vnučku Maximiliane, která skrze dobové filmové záběry, rodinné fotografie a rozhovory s pamětníky rekonstruuje dědečkovy pohnuté osudy. Kromě mezinárodních úspěchů přitom odkrývá také jeho traumatické zkušenosti z Terezína a Osvětimi a posrpnovou emigraci do Kanady. „On tu skladbu měl, on byl v ní, on to prožíval, ale perfektně věděl o všem, co má udělat a jak to udělat.“