První světla

Malebný portugalský venkov skýtá mýty o nadpřirozených bytostech, duších a čarodějnicích, které tamější obyvatele provází každodenním životem a pomáhají jim vzdorovat uspěchané moderní době. Autor se setkává s duchem své zesnulé babičky Marie, která jej zasvěcuje do rodinné historie a tajemných příběhů prostoupených rurální pověrčivostí a spiritualitou. Barvité, sluncem prosycené obrazy venkovské idyly a dialogy jako ze života rozostřují hranici mezi dokumentární etnografickou studií, rodinným archivem a fantaskním hraným filmem o neprobádané portugalské mytologii a její stále živé tradici.„Chtěl jsem se pokusit vytvořit svět fantazie. Rád vytvářím tento svět, vzdálený od reality, protože chápu víru a pověry své babičky jako součást fantastického světa.“ T. Siopa

Observační dokument se zaměřuje na asociaci Tentative, která pomáhá mladým autistům s osamostatněním a socializací. Ve velkém domě žije sedm autistů a spolu s pomocníky naplňují dny domácími pracemi. Komunitní soužití představuje způsob, jak obyvatelé domu dosahují kýžených cílů, a sdílení každodenní práce se stává hlavním vyprávěcím prostředkem. Film je pečlivým pozorováním života v tomto domě. Akce a chování promlouvají samy za sebe, čímž je dán prostor aktérům, a nikoliv těm, kteří o jejich životě rozhodují.   „Díky kameře se mi podařilo dostat se blízko k obyvatelům domu. Fungovala jako jakási clona mezi námi, vyhýbala se přímému kontaktu – což je pro některé autisty problematické. Když jsem se dívala na LCD obrazovku nebo přímo do optického hledáčku, byla jsem schopná se k nim skutečně přiblížit, což by s přímým pohledem bylo nemožné.“ J. Auffray, rozhovor FID

Portrét sleduje každodenní život Syřana Gevara, který se svou rodinou odjel do Francie a v Remeši na severovýchodě země chce požádat o azyl. Gevarovou vášní bylo pěstování rostlin na vlastní zahradě a je rozhodnutý se této zálibě věnovat i na novém místě. Na předměstí si pronajímá malý pozemek, aby zde mohl trávit čas se svou rodinou. Film není jen o Gevarově vášni pro zahradničení, ale z překvapivého úhlu ukazuje realitu života válečných uprchlíků v nové zemi a jejich útrapy spojené s žádostí o azyl, jazykovou bariérou či problémem najít si práci a uživit rodinu. „Film Gevarova země se zabývá otázkou, jak vzniká – prací či hospodařením s půdou – organické pouto mezi člověkem a prostorem“ Q. Barhamji

Zažil to celý svět. Prázdné ulice. Omezení společenského života. Sledování zpráv o zvyšujícím se počtu mrtvých a nakažených. Po několika měsících pomalý návrat do normálu. První lidé na ulicích, první procházka městem. Fernando kvůli vyhlášení nouzového stavu a nařízené karanténě uvízl v Barceloně, César v Santiagu. Ze svých všednodenních impresí během dnů stagnace a nejistoty a z dopisů, které si od března do května 2020 vyměnili, vytvořili pronikavou filmovou koláž. Leitmotivem jejich covidové korespondence je touha po svobodném pohybu a hledání pevných bodů. Jedním z nich je hluboké přátelství.  „Film, který je křehký a nejistý stejně jako období pandemie, vychází z dialogu v domácím prostředí, jako akt odporu, který začíná v realitě a otevírá se možnosti ji zvrátit.“ C. Souto Vilanova, F. Gómez-Luna   

Radikální introspekce a filmový deník v jednom nás přivádí nejen do hluku jednoho indického města, ale především doprostřed života, který ustrnul na mělčině. Talentovaný umělec Nagnath, řečený Nagastyle, na základě svých deníkových záznamů rekapituluje, kam až se dostal při cestě za svým snem. Místo vytoužené filmové tvorby přišla nekonečná rutina brzkého vstávání, dlouhých cest v přeplněném autobuse a vysedávání ve sterilní kanceláři. Z krize se tak stává téma, z filmu možná i terapeutický prostředek, ale hlavně studie odcizení, podávaná bez zkreslujících filtrů a s naprostou otevřeností a všedností.   „Točil jsem během pracovní doby s pomocí dvou přátel a někdy i sám. Natáčení trvalo čtyři měsíce a střih osm a celý film je pro mě něco jako selfie...“ N. Kharat

Uprchlická krize očima převaděče. Novodobá odysea lemovaná železničními náspy, pražci, tmou a atmosférou nebezpečí a mizející naděje. Cesta napříč kontinenty za mírem, svobodou a zdánlivým blahobytem přivedla Hervého do Evropy. Svou původní vlast, Pobřeží slonoviny, pohřbil pod traumatickými vzpomínkami z války. Novým domovem se stal vybydlený řecký byt, k němuž se gratis přidala nelegální existence a přítelkyně s potomkem. Pět let dlouhý pohled do života a svědomí člověka, jehož existence se neplánovaně ubírá směrem, kde je hranice mezi morálním a amorálním stejně rozostřená jako záběry razií vyděšeného režiséra.     „Co je morálka, když nemáte vůbec na výběr? Co je etické, když nemáte žádná práva? Můžeme být souzeni? A pokud ano, tak kým?“ G. Babsi  

Ruba Atiyeh se narodila v Libanonu, ale společně se zbytkem rodiny vyrůstala v exilu. Filmový experiment Vlastní domov je vyjádřením pocitu odcizenosti, který formoval její identitu. S pomocí kamery a upřímných dialogů se snaží přiblížit své matce a skrze její osud, nároky a očekávání pochopit vlastní podstatu, přiblížit se svým kořenům. Intimní autoterapeutický videodeník, v němž se podmanivě prolínají vzpomínky režisérky i její matky, lze sledovat jako záznam snahy o nalezení takového narativu, v němž nám nebude náležet role cizince.   

Nekonečná třtinová pole „červeného ostrova“ – Madagaskaru. Zneklidňující komentář strážkyně přelidněné věznice slouží jako podklad k psychoanalytickému pátrání po zmizelém otci. Hypnotizující fragmenty obrazů madagaskarské společnosti, zmítané válkou, chudobou, korupcí a kriminalitou. Mobilizované davy rezignovaných muklů, nucené domácí práce vězenkyň, šamanské rituály zchudlých venkovanů. Hra v kostky – obsedantní rituál tušeného otce, sériového vraha –podněcuje mystérium touhy mladé ženy. Literární putování s prvky odcizené detektivky nás provází mezi reálnými i symbolickými vězni historií decimovaného ostrova.     „Tumáš mou malou, krásný cizí ptáčku (madagaskarská ukolébavka) Bílý ptáčku daleký, odnes mou malou pryč Odleť s ní vysoko, a když se ztiší, přines ji zpět. O o o o o, ooooooo.“ G. Tiller, M. Ranaivojaona