První světla

Krutá belgická koloniální politika, rakouský útisk Balkánu a etnické konflikty po rozpadu Jugoslávie – zdánlivě nesouvisející dějinné epizody propojuje dokument do jedné linie. Historie v něm získává povahu promluvy, která ale ve vyjádřeních člověka trpícího ztrátou či poruchou řeči často končí nemožností zformulovat celou větu. Ve třech aktech hledá film slova, která by popsala a umožnila pochopit existenci muzea belgické koloniální historie, přešlapování Kurta Waldheima před komisí prošetřující jeho působení v SS nebo nechvalně proslulou fotografii, na níž nejpopulárnější bělehradský DJ kope do hlavy mrtvé ženy. „Slavenka Drakulic jednou napsala, že pokud věříme, že zločinci jsou zrůdy, je to kvůli snaze oddělit „nás” od „nich”. Afásie přichází jako výsledek zpochybnění této distance.“ J. Jureša

Rodina autorky filmu upadne do krize, když je jejímu otci diagnostikována Parkinsonova choroba, při níž mozek přestane produkovat dopamin – hormon zodpovědný za pohyb svalstva a pocit štěstí. Natalia svým rodičům, bývalým levicovým sociálním aktivistům, zároveň odhalí svou homosexuální orientaci, pro kterou nemají pochopení. Režisérka ve svém důvěrném a kontemplativním snímku zpovídá své příbuzné ohledně jejich životních příběhů a snaží se v mezigeneračním dialogu dospět k vzájemnému respektu a rodinné harmonii, která by mohla pomoct nemocnému otci. „Točit filmy je pro mě způsob, jak prožívat svět. Cítím, že to je ta nejorganičtější forma, která mi umožňuje jej obývat. Můj první celovečerní film, Dopamin, vznikl z potřeby a představuje nádherný exorcismus.“ N. Imery Almario 

Film je reakcí na současnou vlnu posthumanistického uvažování způsobeného rozvojem technologií a umělé inteligence stejně jako klimatickou krizí. Lidský druh si začíná uvědomovat svou nedůležitost a pomíjivost a lidská identita se ocitá v krizi. Snímek FREM se pokouší tento pocit reflektovat a vytváří odlidštěný a odcizený pohled na krajinu a přírodu za hranicemi lidského vnímání skutečnosti. Kusé myšlenky a útržky dialogů, různorodá hudba přerušovaná ruchy a glitchy a zdánlivě zmatená, neukotvená kamera vytvářejí znepokojivou filozofickou úvahu nad limity antropocentrického myšlení. „Natáčení tohoto filmu byla v každém ohledu extrémní zkušenost, a to nejen fyzická, protože jsme točili na Antarktidě. Musela jsem myslet nemyslitelné. Nechat za sebou vězení antropomorfismu. Přestat být člověkem.“ V. Čákanyová     

V ukrajinském Charkově se tyčí palác Děržprom. Konstruktivistická budova, vystavěná v letech 1925–1927, měla být ztělesněním myšlenky komunismu. Palác se brzy stal symbolem nové společnosti a inspiroval mnoho avantgardistů, např. Majakovského, Ejzenštejna, Vertova či Dovženka. Film pozvolným tempem zachycuje současný ruch v budově a nabízí kaleidoskop různých perspektiv. Prostřednictvím archivních materiálů – stavební plány, dobové filmové záběry – mapuje historii stavby a vytváří napětí mezi minulostí a současností, novou a starou částí, povinnostmi zaměstnanců a bloumáním dvou udivených turistů.„Stejně jako sběrači historie, i my se podíváme na fragmenty, které zbyly z doby, kdy se zdálo možné, že nová společnost je možná, přesvědčena, že historie je nakonec o lidech, kteří ji žijí.“ M. Mester, T. Kononenko

Poetický dokument o Středozemí skládá dohromady mozaiku ze záběrů, které u jižního a severního pobřeží pořídili režisér a spisovatelka a básnířka Nathalie Quintane, aniž by někam cestovali. Získali je prostřednictvím hotelových a dalších veřejnosti přístupných webových kamer. Oba se takto procházejí po březích a plážích, skaliskách a přístavech, přičemž obrazy obohacují spisovatelčiny vzpomínky a rozhovor Jeana-Marca s jeho synem o současných problémech přímořských zemí. Náhle se tak vyjevují kontrasty mezi evropskou stranou, africkou stranou a břehy Blízkého východu. „Snímky z webových kamer umístěných kolem Středozemního moře nemají žádnou hloubku. Jsou jako ideální iluze jedinečného světa. Snad nám to tento film ukáže.“ J.-M. Chapoulie

Vědě i pedagogické práci na vysoké škole oddaná fyzička Catarina se ve svém výzkumu v oblasti kvantové mechaniky právě přiblížila k průlomovému poznatku. Objevila totiž dosud neznámou úroveň zvukového spektra, která se jí stane klíčem k novému náhledu na svět. Jednoduchý film se silným konceptem nevypráví jen příběh jedné brazilské vědkyně, ale vyjadřuje se k naší (ne)schopnosti uchopit realitu. Netradičnímu tématu odpovídá i neobvyklé formální zpracování filmu, neboť se skládá výhradně z dlouhých, zdánlivě statických obrazů. „Udržovat v napětí to možné i nemožné v životě. Vystavět linku útěku v rámci této cesty. Vytvořit trhlinu ve zdi, jež nás obklopuje. To je podle mě největší důvod k natáčení.“ C. Segundo

Quebec je největší kanadskou provincií a jedinou, jejímž úředním jazykem je pouze francouzština. Novodobý zápas za nezávislý Quebec vyvrcholil dvěma referendy o odtržení provincie, která ale potvrdila jeho příslušnost ke Kanadě. Snímek zkoumá quebeckou identitu skrze to, jak ji nahlížejí mladí lidé, kteří se referend ještě nemohli zúčastnit. Ptá se, jaký mají vztah k předkům, jejichž tradice se snažil zachytit dokumentarista Pierre Perrault, a zda dříve jasné vymezování se ztrácí na síle. Během kontemplativního putování městy i přírodou uslyšíme odpovědi a myšlenky sedmnácti z nich. „Tam, kde země končí je hlas a prostor. Hlas, který jsem si uvědomil, že už jsem neslyšel, a přece jsem ho slyšet potřeboval. Prostor, který prostřednictvím některých stále žil, který jsme však my sami už nemohli obývat.“ L. Darses       

Téma domácího násilí se ve veřejném prostoru objevuje častěji než dříve, stále však zůstává palčivým problémem, o němž se jeho oběti často bojí mluvit. Režisérka k němu ve svém stylizovaném dokumentárním filmu přistupuje z netradičního úhlu, neboť problém pouze nepopisuje, ale umožňuje jej pomocí subjektivizujících postupů procítit spolu se třemi ženskými postavami, vytvořenými na základě výpovědí skutečných obětí domácího násilí. Jejich vnitřní hlas popisuje, jak těžké je se bránit či vztah s násilníkem ukončit. Jejich činy pak naznačí možná řešení.„Pro ženy je domov tím nejnebezpečnějším místem. Tento film vycházel z touhy nechat ženy vyprávět své příběhy osvobozené od hanby. Divák zažil jejich cestu.“ A.-S. Richard

Město Kobani leží v Sýrii na pomezí sféry vlivu Islámského státu, Turecka a Kurdů. Zástupci těchto tří znepřátelených stran se v něm utkali mezi lety 2014 a 2016 během válečného konfliktu, jenž stál život mnoho civilních obyvatel včetně třiatřiceti tureckých občanů, kteří sem dříve z různých důvodů přišli. Tvůrci filmu, koncipovaného jako vzpomínka na ně, symbolicky následují jejich osudovou cestu a vydávají se do zničeného města. Záběry z ní jsou dvojexpozicemi doplněné o tváře pozůstalých, vyprávějících o svých předčasně zemřelých příbuzných a kamarádech. „Film Set-Off byl cvičením o tom, jak a co říct po neoplakané katastrofě, cestou analogickou k té jejich i sněním uprostřed konfliktní zóny, kde krajina dekonstruuje mocenské režimy.“ M. E. Büyükcoskun