První světla

Hlavními tématy filmu jsou migrace a integrace přistěhovalců do nové společnosti. Snímek #3511 je ukazuje prostřednictvím příběhu australského vojáka, jehož korespondence a deník z dob, kdy cestoval ve službě v rámci první světové války, jsou kombinovány s povídkou spisovatele J. L. Borgese. Tento konkrétní osud představuje metaforu k dnešním otázkám ohledně exilu, paměti a integrace. Z formálního hlediska převažují zejména záběry na pustou krajinu a domy, které jsou doprovázeny komentářem. Výjimečně jsou vidět i tváře vyprávějících.„Film začal šťastnou náhodou: je to fikce i skutečnost. O 100 let později tento materiál posunuje hranice toho, co lze poznat a rekonstruovat. Jenže co když měla fikce ukázat skutečnost jako tajemství?“ I. Stillwell

V centru dění observačního dokumentu stojí režisérčina matka Renée, zákeřnou nemocí upoutaná na lůžko. S respektem k oddané víře své matky zaznamenává ateisticky smýšlející filmařka konání ženy, která z náboženských důvodů odmítla podstoupit tradiční léčbu chemoterapií a mezi zdmi své ložnice čeká na zázrak. Zatímco venku za oknem ženina pokoje den za dnem ubíhá život, kamera aktérku trpělivě sleduje při běžných úkonech, kterými si krátí dlouhý čas – sledování televize, telefonování s přáteli, modlení se s kamarádkou, setkávání s ošetřovatelkami, ale i rutinní uklízení v domě.„Ve snaze vyrovnat se s traumatem z diagnózy své matky i s výčitkami společnosti kvůli jejímu rozhodnutí jsem chtěla její portrét natočit bez odsudku, ovšem s empatií, se zvědavostí a s trpělivostí.“ J. Walinga

„Deštníkové hnutí“ je označení pro vlnu pouličních protestů, které probíhaly v Hongkongu od září do prosince roku 2014 jako reakce na represivní postupy vlády ČLR vůči hongkongským občanům nespokojeným s plánovanými změnami volebního systému. Filmařka Liu To ve svém celovečerním debutu zachytila občany západní části Kowloonu Mong Kok, jejichž podíl na protestech možná nebyl tak viditelný jako v případě vůdčích aktivistů, ale byl neméně významný. Dokumentem, který je podobně jako režisérčin první film rytmizován titulkovými vstupy a zatmíváním obrazu, nás provede dvojice postav označených jako mistr a chlapec."'Jsme ubohé nuly. Ale aspoň jsem bojovali', lidi z Mong Koku." T. Liu

Arťomovi je 18 let a má jediné přání: jít do války, bojovat za svou vlast – Ukrajinu. Tomu podřizuje vše. Chodí oblečený ve vojenských barvách, sleduje válečná videa na internetu, ve volném čase nacvičuje se svými přáteli bojové situace. Nebo alespoň to, o čem si myslí, že jsou bojové situace. Z války si jako malé dítě bere jen vnější efekt. A má tu smůlu, že boje zuří tak svůdně blízko. Observační dokument předkládá fascinující studii kultu boje a války v postsovětských kulisách, kde mu podléhají ti nejméně vhodní, nejméně disponovaní. Arťomův závěrečný střet s realitou je toho pádným důkazem.„Ve válce nejde o zbraně, tanky a bomby. Válka je v mysli vojáků, velitelů a davu. Vzrušuje jejich duše, uchvacuje jejich životy, zasahuje jejich představivost… a pak je zničí. Válka je stav mysli.“ C. Clément-Delmas

Řecko už několik let stíhá vleklá finanční krize. Trojčlenná rodina žijící v hlavním městě je protagonistou dokumentu o moci státu a jejích dopadech na jednotlivé obyvatele. Georgia pracuje šest dní v týdnu. Panagiotis hledá bezúspěšně zaměstnání. Jejich dcera Basiliki bude maturovat. Společně bydlí v domě, který patřil Panagiotisově rodině. Prozatím mají štěstí. Někteří Řekové žijí na ulici poté, co jim banka rozprodala majetek v aukci. Fungování jedné rodiny je autentickým příkladem celého národa v tísni. Explicitně na kameře, nebo skrytě v jejich úkonech vnímáme bezmoc jejich každodennosti. „Myslím na Athéňany v ulicích. Slyším, jak říkají: ‚Beznadějná situace vás nutí pořád doufat.‘“ R. Kaufmannová

Z nezvyklých úhlů se na okupaci Československa v roce 1968 podívala dokumentaristka Anna Kryvenková. Film Můj neznámý vojín pojala jako audiovizuální deník, ve kterém se skrze raritní dobové archivní záběry a vlastní komentář vrací k tehdejším událostem. Režisérčin prastrýc patřil k okupačním vojskům a krátce po návratu z Československa spáchal sebevraždu. Ona sama se díky svému ukrajinskému původu potýká se zakořeněnou nenávistí Čechů vůči rusky mluvícím lidem. Snímek tak ukazuje dosud opomíjená temná dědictví srpnových událostí v současné české, ale i ukrajinské či ruské společnosti.„Nechci mluvit o obecné spravedlnosti či pravdě. Ráda bych ukázala, že žádná pravda nemůže být definitivní. Tohle je příběh o tom, jak se člověk stává ‚okupantem‘, aniž by to měl v úmyslu.“ A. Kryvenková

Nápad natočit tento poetický, mozaikovitý dokument se v hlavě filmařky Mykaely Plotkinové zrodil ve chvíli, kdy v knihkupectví narazila na citát básníka Manoela de Barrose o „akcentu místa svého původu, který si neseme v očích“. Nikdy se jí už nepodařilo jej znovu najít, ale zato v průběhu několika následujících let za pomoci dalších spolupracovníků, zejména střihačky C. A. Saquieresové, zrealizovala zamýšlený projekt. Vznikla filmová esej spojující úvahy o vlastní identitě a národnostních kořenech několika rodáků z brazilského města Recife, žijících v zahraničí, s obrazy míst, na kterých pobývají.„Nikdy jsem se necítila jako cizinka, ale stejně tak jsem vlastně nevěděla, odkud pocházím. Film Through Foreign Eyes (Cizíma očima) hledá příběh, který mi nikdo nevyprávěl. Musela jsem ho natočit. Vznikl z potřeby pochopit život.“ M. Plotkinová

Fabulující dokument seskládaný ze záběrů z různých koutů planety staví vedle sebe zvířata a lidi jako dvě odlišná, ale propojená univerza. Takřka beze slov, s výrazným důrazem na zvukovou složku vypráví příběh ostrova nezkrocených koček a mysteriózních antén, které vysílají na dlouhých vlnách do světa výzvu k vysvobození se z ekonomických a společenských pout, která nás omezují. Všude, kam se rádiové vysílání donese, pozorujeme ve statických záběrech lidské pinožení i zvířecí volnost a ze spojování těchto kontrastních záběrů vzniká pak v ejzenštejnovské montáži nový kinematografický význam.„Všechno začalo obrazem v mé hlavě: svět bez domácích mazlíčků. Ten obraz se stal dokumentární esejí se sci-fi atmosférou o svobodě, práci, domácích zvířatech a společnostech v kapitalismu.“ J. Maito

Dokument natáčený na černobílý materiál je svíravou meditací o pobytu v blízkosti smrti, která ale neoddělitelně patří k životu. Stranou od lidí žijí spolu v jednom domě tři generace žen: stárnoucí matka, její dvě dcery a vnučka. V pomalu plynoucích, dlouhých záběrech pozorujeme všední, pravidelné úkony, které tvoří jejich den: ranní splétání copu, očistu matčiných nohou, čtení večerních modliteb. Lyricky stylizované scény přibližují jejich život jako nekonečný sled okamžiků samoty, které ale ve svém zřetězení a zmnožení získávají sílu přesahu i analogii v okolní krásné, ale netečné přírodě.„Film Vrozené vychází z potřeby vyjádřit celou řadu emocí a myšlenek týkajících se lidské existence. Zabývá se univerzálními otázkami, jež se obvykle nereprezentují jako zkušenosti stáří, každodenního života a blízkosti smrti.“ J. Bellido

Snímek sestává z videonahrávek autorčina otce dokumentujících každodenní scény rodinného života, oslav a svátků po dobu patnácti let. Mísí se v nich osobní s politickým – autorčin otec se politicky angažoval v zakládání revolučního hnutí, jež napomohlo k moci bývalému venezuelskému prezidentu Hugu Chávezovi. Na pozadí rodinného života sledujeme politický i ekonomický vývoj Venezuely a jeho dopad na životy běžných občanů. Autorka, která celým filmem provází pomocí komentáře plného osobních vzpomínek i historických faktů, se na konci filmu navrací do rodného domu, jenž se mezitím změnil k nepoznání. „Když jsem našla snímky rodiny svého otce, bylo to skoro zjevení, cítila jsem silnou potřebu vyprávět historii své země jejím pohledem. Jde o metaforu toho, čím jsme byli a čím jsme, o rekonstrukci a znovuzrození.“ D. Ferreira

Základem snímku jsou fotografie, rukopisy, audionahrávky a 8mm filmy, které pořídil etnograf Gregorio Hernández de Alba ve 30. a 40. letech. Z těchto materiálů režisér vytváří částečné rekonstrukce Hernándezových výprav a v jedinečných obrazových kolážích ilustruje způsob života tamějších obyvatel a tragická nedorozumění mezi španělskými kolonizátory a domorodci. To celé prokládá fikčními záběry, ve kterých oživil dobyvatele Pera Lópeze. Film na pomezí reality a snu odhaluje stále trvající neschopnost kolumbijských obyvatel dvou původů pochopit se navzájem. „Exota (podstatné jméno): člověk, jemuž se podaří vrátit ke své vlastní podstatě poté, co podstoupil zkušenost rozmanitosti.“ F. Rugeles