První světla

Hlavními tématy filmu jsou migrace a integrace přistěhovalců do nové společnosti. Snímek #3511 je ukazuje prostřednictvím příběhu australského vojáka, jehož korespondence a deník z dob, kdy cestoval ve službě v rámci první světové války, jsou kombinovány s povídkou spisovatele J. L. Borgese. Tento konkrétní osud představuje metaforu k dnešním otázkám ohledně exilu, paměti a integrace. Z formálního hlediska převažují zejména záběry na pustou krajinu a domy, které jsou doprovázeny komentářem. Výjimečně jsou vidět i tváře vyprávějících.„Film začal šťastnou náhodou: je to fikce i skutečnost. O 100 let později tento materiál posunuje hranice toho, co lze poznat a rekonstruovat. Jenže co když měla fikce ukázat skutečnost jako tajemství?“ I. Stillwell

Dokumentaristka Annick Ghijzelingsová využila svého pobytu v Polynésii k natočení osobité meditace nad fenoménem trvání. Zpomalila plynulý chod času, aby se v 27 krátkých fragmentech mohla zamyslet nad různými formami jeho reprezentace. Činí tak funkční souhrou poetického komentáře, pomalých záběrů přírody a místního života i výjevů sahajících do rozličných vrstev minulosti. Postupně tak utváří mnohoznačný obraz času, který zpochybňuje neprostupnost hranic mezi uměním, vědou a filozofií, mezi vyspělou a domorodou kulturou i mezi minulostí, současností a budoucností.„Příběhy, které neinklinují k popisnosti ani odborným vysvětlivkám. Často jsou mimo hledáček kamery, stěží vyřčené, šeptané do ucha jako tajnosti mezi přáteli, které vábí ke sdílení.

Místo v Maroku jménem Warzazát slouží už od úsvitu kinematografie jako oživlý depozitář komparzu do filmů s arabskou tematikou. O tom, jak elektrizující energie filmu prostupuje zdejšími lidmi, vypráví poetický dokument pracující záměrně s přiznanou inscenací. V této „hře doopravdy“ tvůrci snímku dekonstruují film jako imitaci života, která se ale pro několik zpovídaných komparzistů stává více než skutečností. Příběh totality pohyblivých obrázků z lokace, kde byste ji rozhodně nehledali. „Jde nám o ideologie a představy, které formují ojedinělé komunity. Ve snímku Bez hluku, pouštní komparz jsme se rozhodli s pomocí komparzistů z Warzazátu ztvárnit obrazy, coby úvahy nad iluzorností filmu.“ G. Lepore, Maciej a Michał Mądracki

V centru dění observačního dokumentu stojí režisérčina matka Renée, zákeřnou nemocí upoutaná na lůžko. S respektem k oddané víře své matky zaznamenává ateisticky smýšlející filmařka konání ženy, která z náboženských důvodů odmítla podstoupit tradiční léčbu chemoterapií a mezi zdmi své ložnice čeká na zázrak. Zatímco venku za oknem ženina pokoje den za dnem ubíhá život, kamera aktérku trpělivě sleduje při běžných úkonech, kterými si krátí dlouhý čas – sledování televize, telefonování s přáteli, modlení se s kamarádkou, setkávání s ošetřovatelkami, ale i rutinní uklízení v domě.„Ve snaze vyrovnat se s traumatem z diagnózy své matky i s výčitkami společnosti kvůli jejímu rozhodnutí jsem chtěla její portrét natočit bez odsudku, ovšem s empatií, se zvědavostí a s trpělivostí.“ J. Walinga

Příspěvek do cyklu Český žurnál sleduje, jak se do našeho prostředí čím dál více vrací vojenský duch. Pokusy obnovit brannou výchovu nebo povinnou vojenskou službu a celkově připravovat národ na příští velkou válku jde ruku v ruce se strachem společnosti z Rusů, muslimů nebo libovolných jiných „nepřátel“. Observační přelet nad kulometným hnízdem českého militarismu se stává groteskní i zneklidňující vojenskou přehlídkou. Lze ji chápat jako zprávu o tom, jak snadno se lidé nechají zmanipulovat médii k paranoii, ale i coby varování před možností, že se extremismus stane součástí školních osnov.„Rozhodla jsem se poznat motivace lidí, kteří se ve jménu míru chystají na válku, a tak jsem začala natáčet kaleidoskopický obraz vzrůstajícího vojenského ducha.“

Hongkongské protesty z roku 2014, někdy nazývané jako „deštníková revoluce“, vyjadřovaly nespokojenost části místní společnosti s intervenující, restriktivní politikou pevninské Číny. Především mladí lidé odmítali oklešťování samosprávných pravomocí ve prospěch komunistické vlády. Režisér Čchen C`-chuan  se ve svém participativním dokumentu účastní s kamerou v ruce dění na ulicích ostrovního města. Ve dvaceti kapitolách/memorandech filmu jeho mladí hrdinové spontánně vyjadřují přímo na scéně své pocity a komentují průběh revoluce, která se s krutou dějinnou setrvačností převalila přes ně.„Možná, že než Čína převezme veškerou moc, dojde ke změně všeobecného mínění, já ale chtěl ve svém filmu zdokumentovat takzvanou deštníkovou revoluci s nadějí, že se stane připomínkou našich původních snah a přesvědčení.“

Brazilský stát Pará byl ještě před čtyřiceti lety pokryt deštným pralesem. Dnes je to území, na kterém se divočina tvrdě střetává s divokostí městské civilizace. Dvojice francouzských dokumentaristů skládá z několika segmentů zvláštní brutálně poetickou mytologii místa, kde pytláci loví několikametrové hady, policejnímu vyšetřování vražd přihlížejí davy lidí a kde se matka musí omlouvat za to, že její dospívající syn při rapování uráží místní policii. Tvůrci natáčejí na ruční kameru bezprostřední záběry citlivé na genia loci i na spontánní výpovědi místních obyvatel. „Do brazilského Pará jsme jeli v honbě za jakousi vidinou divošství. Míšením příběhů, ekologických témat a fantastických zjevení se pokoušíme spojit fascinaci přírodou se strachem z násilí.“ J. Le Fourn

Dějiny ozbrojeného konfliktu v Kosovu, do nějž posléze zasáhly i jednotky NATO, zahrnují četné dosud neprobádané události. Patří mezi ně masové vraždy civilistů, které se srbská policie snažila utajit. Poetický dokument Ognjena Glavoniće prezentuje šokující výpovědi svědků a nechává na divákovi, aby si z nich poskládal obraz tehdejšího dění. Znepokojivě úchvatná vizuální stránka dodává událostem aktuální rozměr – dlouhé záběry míst paměti, v nichž se zvěrstva odehrávala, tvoří emblém přežívání minulého v přítomném, jež nezadržitelné plynutí času vpřed obvykle zahlazuje.„Za pomoci světla a zvuku, záznamů svědeckých výpovědí kombinovaných s obrazy z míst, kde se zločiny udály, působí film přímo na divákovy pocity, představy a emoce.“ Ognjen Glavonić

„Whistleblowerská dokumentární parodie o Ničem.“ Tak charakterizují snímek Chvála Ničeho samotní tvůrci. Nic je tu přitom jediný protagonista celého filmu. Esejistický snímek provází ironický a zároveň nemilosrdně kritický monolog, který pronáší Nic ve formě jednoduchých rýmovaček a hlasem Iggyho Popa. Vizuální doprovod jeho průpovídek tvoří uhrančivé a lakonicky výmluvné záběry pořízené několika tucty kameramanů nacházejících se na různých místech po celém světě se zadáním „natočte nicotu“. „Je to filmový ekvivalent Chvály bláznovství, díla humanisty E. Rotterdamského, v němž Bláznovství chodí po světě a tvrdí, že je chytřejší být bláznivý, než chytrý. Uplynulo 500 let a roli Bláznovství převzalo Nic.“ B. Mitić

„Deštníkové hnutí“ je označení pro vlnu pouličních protestů, které probíhaly v Hongkongu od září do prosince roku 2014 jako reakce na represivní postupy vlády ČLR vůči hongkongským občanům nespokojeným s plánovanými změnami volebního systému. Filmařka Liu To ve svém celovečerním debutu zachytila občany západní části Kowloonu Mong Kok, jejichž podíl na protestech možná nebyl tak viditelný jako v případě vůdčích aktivistů, ale byl neméně významný. Dokumentem, který je podobně jako režisérčin první film rytmizován titulkovými vstupy a zatmíváním obrazu, nás provede dvojice postav označených jako mistr a chlapec." 'Jsme ubohé nuly. Ale aspoň jsem bojovali', lidi z Mong Koku." T. Liu

Jan si říká Bizon, miluje kovbojky, je nevidomý a hrozí mu, že ztratí i sluch. Dokument Pavla Jurdy sleduje jeho cestu do Ameriky za náčelníkem kmene Navajo, který má pomocí rituálu zlepšit jeho sluch. Film je plný neokázalého humoru díky charismatickému Janovi, který v USA působí jako Don Quijote z Divokého západu – naivní dobrodruh ve světě, který je mnohem obyčejnější než jeho fantazie. Pozorovatelský, ale nikoli odtažitý snímek je zároveň ukázkou, jak se filmové médium může vztahovat k nevidomým tím, že neustále zdůrazňuje, jaký je rozdíl mezi tím, co vnímá Jan a co vidíme my.„Film není o slepotě, i když hlavní postavou je slepec. Je o veliké touze po životě. „Všichni jsme nějak postižení“, říká chlapík na cestě, která začiná havárií a končí vítěžstvím.“

Arťomovi je 18 let a má jediné přání: jít do války, bojovat za svou vlast – Ukrajinu. Tomu podřizuje vše. Chodí oblečený ve vojenských barvách, sleduje válečná videa na internetu, ve volném čase nacvičuje se svými přáteli bojové situace. Nebo alespoň to, o čem si myslí, že jsou bojové situace. Z války si jako malé dítě bere jen vnější efekt. A má tu smůlu, že boje zuří tak svůdně blízko. Observační dokument předkládá fascinující studii kultu boje a války v postsovětských kulisách, kde mu podléhají ti nejméně vhodní, nejméně disponovaní. Arťomův závěrečný střet s realitou je toho pádným důkazem.„Ve válce nejde o zbraně, tanky a bomby. Válka je v mysli vojáků, velitelů a davu. Vzrušuje jejich duše, uchvacuje jejich životy, zasahuje jejich představivost… a pak je zničí. Válka je stav mysli.“ C. Clément-Delmas

Tutawa Tuagaek, stárnoucí vůdce brazilského domorodého kmene Ãwa, patří mezi poslední pamětníky masakru indiánů v amazonském pralese v roce 1973. Dvojice filmařů-etnografů zachycuje jeho všední život ve společnosti mladých následovníků, kterým se snaží předávat zkušenosti. Každodenní rituály indiánské komunity konfrontují s nalezenými fotografiemi a videozáznamy, které poskytují vzácné svědectví o zvěrstvech, jež Tutawa líčí. Rozličné epochy a vizuální formáty utvářejí kontinuum, v němž se vyjevuje traumatická historie utlačovaného lidu, který však navzdory všem ústrkům stále přežívá.

Snímek je pohledem na nedávnou historii dvou zemí Blízkého východu zmítaných válečnými konflikty, Iráku a Sýrie, a to z perspektivy tamních obyvatel, kteří se rozhodli ze svých domovů utéct a hledat azyl v Rakousku. Je komponován jako montáž rozhovorů s uprchlíky a amatérských videí a záběrů z různých sociálních sítí a online platforem zachycujících dění v obou zemích. Krev a písek tak spojuje individuální příběhy a vyjádření, které mají v divácích probudit hlubší zájem o diskutované téma. Spíše než jako o politickém filmu však režisér o svém díle uvažuje jako o malbě či básni. „Film, který nutí diváka zamýšlet se nad podstatou dobra a zla, nad pachatelem a obětí.“ M. Krepp

Řecko už několik let stíhá vleklá finanční krize. Trojčlenná rodina žijící v hlavním městě je protagonistou dokumentu o moci státu a jejích dopadech na jednotlivé obyvatele. Georgia pracuje šest dní v týdnu. Panagiotis hledá bezúspěšně zaměstnání. Jejich dcera Basiliki bude maturovat. Společně bydlí v domě, který patřil Panagiotisově rodině. Prozatím mají štěstí. Někteří Řekové žijí na ulici poté, co jim banka rozprodala majetek v aukci. Fungování jedné rodiny je autentickým příkladem celého národa v tísni. Explicitně na kameře, nebo skrytě v jejich úkonech vnímáme bezmoc jejich každodennosti. „Myslím na Athéňany v ulicích. Slyším, jak říkají: ‚Beznadějná situace vás nutí pořád doufat.‘“ R. Kaufmannová

V průměru na šest vteřin spočine náš zrak na reklamní ploše. Přitom jsou reklamní poutače asi nejobvyklejším kanálem ideologie, jak se s ní setkáváme ve viditelné podobě. Na tomto rozporu zakládá režisér Luis Ortiz svůj dokumentární film à la thèse. Obrazový podklad snímku tvoří 57 minutových statických pohledů na reklamní plochy. Ve zvukové stopě přitom zaznívají texty, které zpochybňují danost ideologie jako takové (Borgesova povídka Tlön, Uqbar, Orbis Tertius) a upozorňují na její nepatřičné zaměňování s ontologií (kritikové neoliberalismu, například Ignacio Ramonet či Noam Chomsky).„V době politického extremismu se musím ptát, které mechanismy vedou v takzvaných moderních společnostech k oslabení demokracie. Zjednodušující výroky pravice si žádají nových progresivní odpovědí.“ 

Lidé se mění z lovců v oběti a na města za ohlušujícího rachotu dopadají rakety i meteory ve stejný den. Mysteriózní dokufikce zachycuje očima herečky Ebru Ojenové historickou paměť jednoho kurdského města na východě Turecka, kam násilně vtrhne ozbrojený konflikt a stanné právo uvrhne život do nehybného bezčasí. Originální spojení výrazových prostředků s recyklovaným video materiálem propojuje jednotlivé fragmenty filmu do vizuálně a hudebně sjednocených kapitol na pomezí politického komentáře a dokumentární eseje o mizejícím světě. „Naše chování závisí na místě, kde žijeme a na tamní historii. Obé formuje naše vzpomínky, způsob, jakým je zaznamenáváme. To, co se tehdy stalo je jen vybledlou vzpomínkou, filmem Meteority přetvářím obraz toho, jak na vše vzpomínáme.“ G. Keltek

V senzuální filmové eseji režisérka shrnuje své zkušenosti s rituály v různých částech světa, od Evropy přes Afriku až po Latinskou Ameriku. Blízké sepětí kamery s těly v transu podněcuje k aktivní spoluúčasti na vypjatých momentech, v nichž lidé ztrácejí sebe sami v dionýském opojení. Tyto okamžiky filmařce slouží k narušení distance mezi individuálním a kolektivním, vlastním a cizím, vnitřním a vnějším. Snímek ovšem rituálům přikládá také politický význam, neboť ukazuje, jak se vykořeněné kultury prostřednictvím obřadů vyrovnávají s menšinovým postavením, nebo jak ho dokonce obracejí ve svůj prospěch. „Cítila jsem potřebu pracovat s videozáznamy z různých cest nasbíranými za mnoho let. Během stříhání jsem si uvědomila, že přemýšlím o lidské potřebě vtěsnávat život a bytí do šablon, které jim dávají smysl.“ Koštana Banovićová

Observační dokumentární film pojednává o zániku Aralského moře a pokusech o jeho obnovu. Na místě, kde by se podle většiny map a atlasů měla rozkládat majestátní vodní plocha, nachází Katerina Suvorovová pouze velký rybník a vyprahlou pustinu, v níž zakotvily rezavějící vraky čelící nájezdům sběračů šrotu. Záběry enigmatické krajiny nekonečného písku a prachu se střídají s okouzlujícími detaily. Stejně fascinující je vůle a naděje lidí, kteří v nehostinném prostředí zůstali: starý zahradník, rybáři nebo hydrobioložka. Přejí si, aby se moře vrátilo, bojují za jeho záchranu a doufají v lepší zítřky. „Obyvatelé oblasti Aralského moře jsou pro mne předobrazem posledních žijících pozemšťanů. Jejich příběhy dokazují, že až poslední raketoplán opustí naši zpustošenou planetu, stále tu budou lidé, kteří dají přednost nápravě minulých chyb před nejistou budoucností.“ Katerina Suvorovová

Z nezvyklých úhlů se na okupaci Československa v roce 1968 podívala dokumentaristka Anna Kryvenková. Film Můj neznámý vojín pojala jako audiovizuální deník, ve kterém se skrze raritní dobové archivní záběry a vlastní komentář vrací k tehdejším událostem. Režisérčin prastrýc patřil k okupačním vojskům a krátce po návratu z Československa spáchal sebevraždu. Ona sama se díky svému ukrajinskému původu potýká se zakořeněnou nenávistí Čechů vůči rusky mluvícím lidem. Snímek tak ukazuje dosud opomíjená temná dědictví srpnových událostí v současné české, ale i ukrajinské či ruské společnosti.„Nechci mluvit o obecné spravedlnosti či pravdě. Ráda bych ukázala, že žádná pravda nemůže být definitivní. Tohle je příběh o tom, jak se člověk stává ‚okupantem‘, aniž by to měl v úmyslu.“ A. Kryvenková

Moskva a Kyjev. Angela a Vlad. Dva mladí talentovaní lidé, které spojuje neobvyklá záliba v extravagantním a veřejném zdolávání zakázaných částí velkoměsta. Výškové stavby, podzemní tunely nebo nákladní vlaky jsou novou kratochvílí mladé generace, která touží vystoupit ze zajetých kolejí i předvídatelné budoucnosti a proslavit se díky riskantnímu „urbex“ videu mezi vrstevníky. Logikou sociálních sítí se však stávají součástí komerčního fenoménu, který může vynášet nemalé peníze, ale zároveň je nutí do čím dál bláznivějších kousků. „Jsme městský průzkumníci, kočko!“ „Tento film je portrét nové generace, o které málokdy slyšíme, je o lidech vytvářejících extrémní fenomén.“ A. M. Hoplandová

Dokumentární projekt, v němž se Roman Štětina vrací k tématu rozhlasu, vznikl ve spolupráci s rozhlasovým režisérem Miroslavem Buriánkem. Štětina se zde pokouší uchopit rozhlasovou režii jako svébytný, ale skrytý umělecký výkon. Dokumentuje průběh zpracování Kolářovy básnické sbírky Návod k upotřebení z konce 60. let, které Buriánek studuje se členy divadelní společnosti KLAS. Aniž by Štětina divákovi zpřístupnil finální nahrávku, nabízí mu jedinečnou příležitost sledovat tvůrčí proces, jímž vzniká rozhlasová adaptace. Do voice-overu navíc vstupují interpretační komentáře, které reagují na situaci ve studiu. „Mluvte, tvořte, sdělujte geometricky. Žádné patlavé příbrusy lyrična. Jen smutek a touha. A respektujte pravidlo pravého úhlu.“ (Miroslav Buriánek)

Říjen 1989. Student jedné z bukurešťských středních škol je zadržen při výlepu protirežimních plakátů a na několik dní internován v budově tajné policie. Následné restrikce dopadají jak na jeho rodinu, tak blízké, přátele a spolužáky. Třídním srazem po dvaceti letech se začíná exkurz do vzpomínek, které se momentem šoku vryly nesmazatelně do paměti, avšak každému trochu jinak. Více než věcná stránka události zajímá režiséra Gabriela Tempeu jejich subjektivní výklad z perspektivy „mluvících hlav“. Postmoderní forma orální historie ve výpovědích těch, kteří mají často větší část života ještě před sebou.„Pomocí osobních, subjektivních, nadmíru detailních vzpomínek na výjimečnou událost jsem se pokusil dát divákovi zahlédnout celistvý obrázek jedné pohnuté doby.“ Gabriel Tempea

Zatímco Tunisko zakouší revoluční nepokoje, Diane se vyrovnává s intenzivními projevy maniodepresivní psychózy, které ji zasáhnou natolik, že téměř ztrácí paměť. Po pěti letech však nachází pestrou směs záznamů, jež v krizové době pořídila, od fotografií přes deníky až po domácí videa. Tyto dokumenty se proměňují v nástroje, s jejichž pomocí zachytává domněle ztracené střípky vzpomínek. Jejím cílem nicméně není splést fragmenty v celistvé vyprávění, nýbrž zachovat jejich tekuté hemžení a zprostředkovat tak chaotický vír událostí, které učinily propast mezi veřejným a soukromým nemyslitelnou. „Je to příběh poničené paměti, zachycené na pevném disku. Chtěla jsem si prohlédnout kousky skládačky – obrazové a zvukové záznamy, postavit se těm černým dírám, vzpomenout si. Ukázat lidem ten běs mé vnitřní bouře.“ D. S. Bouzgarrouová  

Nápad natočit tento poetický, mozaikovitý dokument se v hlavě filmařky Mykaely Plotkinové zrodil ve chvíli, kdy v knihkupectví narazila na citát básníka Manoela de Barrose o „akcentu místa svého původu, který si neseme v očích“. Nikdy se jí už nepodařilo jej znovu najít, ale zato v průběhu několika následujících let za pomoci dalších spolupracovníků, zejména střihačky C. A. Saquieresové, zrealizovala zamýšlený projekt. Vznikla filmová esej spojující úvahy o vlastní identitě a národnostních kořenech několika rodáků z brazilského města Recife, žijících v zahraničí, s obrazy míst, na kterých pobývají.„Nikdy jsem se necítila jako cizinka, ale stejně tak jsem vlastně nevěděla, odkud pocházím. Film Through Foreign Eyes (Cizíma očima) hledá příběh, který mi nikdo nevyprávěl. Musela jsem ho natočit. Vznikl z potřeby pochopit život.“ M. Plotkinová

V rozpadajících se kulisách divadelních sálů se odehrávají sekulární rituály současné gruzínské společnosti – svatby, módní přehlídky, volby královny krásy i politické reprezentace. Statická kamera, jež zachycuje bezcitnou choreografii ceremonií v širokém záběru, kontrastuje s dynamickými švenky malé kamery televizní reportérky, která svou činorodostí udržuje v chodu lokální stanici. Sled promyšleně rámovaných obrazů výběru událostí, které se Dariko rozhodne zprostředkovat televizním divákům, doplňují záběry ze zákulisí ošuntělého studia přežívajícího díky poplatkům za četbu úmrtních oznámení.„Udivovalo mě, že drobné příběhy z městeček jsou pro lidi o tolik důležitější než jakákoli vysoká politika, a tak jsem chtěla zjistit, o čem ony příběhy jsou.“ Salomé Jashiová

Na festivalu v Locarnu si letos v sekci Signs of Life odbyla premiéru dokumentární esej libanonské filmařky Rany Eidové, v níž zachytila svou cestu Bejrútem během truchlení nad smrtí svého otce. Ve snaze porozumět svému rodnému městu se rozhodla proniknout k jeho jádru, tedy do jeho podzemí. Protože přesně tam během dlouhých sedmnácti let občanské války, stejně jako ostatní, de facto žila v úkrytu. Režisérčino osobní putování plné atmosférických, auditivních vjemů (nezapřou se její léta zvukařské praxe) reflektuje v druhém plánu pohnutou minulost Libanonu, ale i současnost a vyhlídky do budoucna. „Spletený s  vlastními vzpomínkami, film Panoptic je zároveň historickým dokumentem a paměťmi běžného občana, jenž se snaží porozumět bezpráví, ve kterém jsme posledních 40 let v Libanonu žili.“ R. Eidová

Fabulující dokument seskládaný ze záběrů z různých koutů planety staví vedle sebe zvířata a lidi jako dvě odlišná, ale propojená univerza. Takřka beze slov, s výrazným důrazem na zvukovou složku vypráví příběh ostrova nezkrocených koček a mysteriózních antén, které vysílají na dlouhých vlnách do světa výzvu k vysvobození se z ekonomických a společenských pout, která nás omezují. Všude, kam se rádiové vysílání donese, pozorujeme ve statických záběrech lidské pinožení i zvířecí volnost a ze spojování těchto kontrastních záběrů vzniká pak v ejzenštejnovské montáži nový kinematografický význam.„Všechno začalo obrazem v mé hlavě: svět bez domácích mazlíčků. Ten obraz se stal dokumentární esejí se sci-fi atmosférou o svobodě, práci, domácích zvířatech a společnostech v kapitalismu.“ J. Maito

Dokumentární esej nahlíží do vnitřního světa Angela Santagostina, muže trpícího chorobou ALS, která mu znemožňuje provádět běžné úkony a komunikovat bez pomoci speciálního počítače. Nemoc jej natrvalo uvěznila v invalidním vozíku, uchoval si však bohatý vnitřní život. Snímek zprostředkovává Angelovy sny, vzpomínky a fantazie v záběrech, jež evokují odpoutaný pohyb překonávající běžné horizonty, ať už jde o cesty vesmírem, plavání pod vodou, či jízdy v lunaparku. Symbolický kontrast mezi znehybněným tělem a nekonečnou duší utváří obraz člověka, který si tváří v tvář smrti zachovává obdivuhodnou důstojnost.„Angelo byl nejdelší i nejkratší poutí, kterou jsem v životě nastoupila, na každý pád byl tou nejkrásnější.“ 

Dokument natáčený na černobílý materiál je svíravou meditací o pobytu v blízkosti smrti, která ale neoddělitelně patří k životu. Stranou od lidí žijí spolu v jednom domě tři generace žen: stárnoucí matka, její dvě dcery a vnučka. V pomalu plynoucích, dlouhých záběrech pozorujeme všední, pravidelné úkony, které tvoří jejich den: ranní splétání copu, očistu matčiných nohou, čtení večerních modliteb. Lyricky stylizované scény přibližují jejich život jako nekonečný sled okamžiků samoty, které ale ve svém zřetězení a zmnožení získávají sílu přesahu i analogii v okolní krásné, ale netečné přírodě.„Film Vrozené vychází z potřeby vyjádřit celou řadu emocí a myšlenek týkajících se lidské existence. Zabývá se univerzálními otázkami, jež se obvykle nereprezentují jako zkušenosti stáří, každodenního života a blízkosti smrti.“ J. Bellido

Snímek sestává z videonahrávek autorčina otce dokumentujících každodenní scény rodinného života, oslav a svátků po dobu patnácti let. Mísí se v nich osobní s politickým – autorčin otec se politicky angažoval v zakládání revolučního hnutí, jež napomohlo k moci bývalému venezuelskému prezidentu Hugu Chávezovi. Na pozadí rodinného života sledujeme politický i ekonomický vývoj Venezuely a jeho dopad na životy běžných občanů. Autorka, která celým filmem provází pomocí komentáře plného osobních vzpomínek i historických faktů, se na konci filmu navrací do rodného domu, jenž se mezitím změnil k nepoznání. „Když jsem našla snímky rodiny svého otce, bylo to skoro zjevení, cítila jsem silnou potřebu vyprávět historii své země jejím pohledem. Jde o metaforu toho, čím jsme byli a čím jsme, o rekonstrukci a znovuzrození.“ D. Ferreira

Důsledně rozostřená obrazová stopa zachycuje debatu sedmi mužů nad scénářem k filmu o životní pouti mladého vraha Toma, který se po dvanácti letech vězení vrací do vesnice, kde žil, a pokouší se sobě i okolí dokázat, že se změnil. Kamera klouže po stěnách místnosti, slídí mezi nohami židlí a zabírá neužitečné detaily jednotlivých částí těl diskutujících postav. Schematický příběh Tomovy viny, trestu a nového počátku, kterým režisérka své konzultanty bod po bodu provází, postupně nabývá na plastičnosti a stává se překvapivě účinným nástrojem k úvaze o obrazu zločince a ideji spravedlnosti.„Fikce je mocný nástroj, jehož pomocí lze přetvořit obraz sebe sama i okolního světa. V ní není třeba soudit. V tomto snímku máme jedinečnou příležitost naslouchat pachatelům jako lidským bytostem žijícím ve stále pomstychtivější společnosti.“ S. Vanheeová

Takřka deset let od konfliktu v Gruzii se gruzínští obyvatelé území zabraných Ruskem stále nacházejí v dočasně zřízeném táboře, kde vyčkávají na návrat domů. Obydlím jim jsou unifikované domky. Z původních domovů si sem přinesli jen pár předmětů, které stačili popadnout při útěku před dobyvatelskou armádou. Stejně strohé, až prázdné jako provizorní obydlí jsou i jejich životy vydané všanc čekání věcí příštích. Právě archiválie předchozího života, všední věci přinesené z původních domovů, jsou v tomto meditativním dokumentu nejhmatatelnějším projevem nezvratnosti plynutí času měřeného ztrátami. „Pokusili jsme se vyobrazit válečnou zkušenost nahlíženou ze zvláštního úhlu, naslouchat lidem, ne statistikám, spíše pozorovat, než se vyptávat, hloubat o něčem, co je nám společné – o vztazích.“ Nino Gogua

Původním plánem producenta Čestmíra Kopeckého bylo natočit film o proměnách Brna. Režisér Robin Kvapil se spoluscenáristou Pavlem Šplíchalem ale toto zadání posunuli do podoby připomínající Šplíchalův ironický blog Prigl. V „laskavě-anarchistickém“ pásmu se Brno stává epicentrem sarkastického pohledu na českou společnost. Naivně blábolivý normalizační dokument o Brnu, kterým Kvapilův film začíná, se transformuje do zahořklých monologů, které televizní komentátor pronáší přímo na kameru. Ty se střídají s hranými scénami, v nichž se potkávají brněnské politické elity, umělci i ztroskotanci. „Říká se, že Brno je jediný vtip, ve kterém se dá bydlet. Podle této logiky se odvíjí celý film.“ R. Kvapil

Co může krajina vypovědět o dávné historii a způsobu, jakým je utvářena? Filmová esej George Clarka tento problém řeší zdánlivě nehybnými záběry kalifornské pouště doprovázenými minimalistickým chorálem. Zvolená forma zdůrazňuje na první pohled nepatrné posuny v rázu krajiny, která se stává jevištěm pro vyjednávání mezi egyptským archeologem a členy domorodého kmene na téma starověkých hrobek ukrytých pod vrstvami písku. Vzniká tak mnohovrstevnatý příběh rozkrývající stopy minulosti, krajinnou ekologii, ale i filmovou historii, vyjevující se v lokacích, jež kdysi sloužily k natáčení hollywoodských eposů.„Vzdálená ozvěna oscilující mezi poli působnosti ekologie, kinematografie a akustiky zkoumá mýtickou kontinuitu písku coby dějiště transformace, dějin i zachování. Někdy musíme pohřbít i věci, které milujeme.“

Dokumentaristka Petra Nesvačilová ohledává slavnou kauzu Berdychova gangu. V centru jejího zájmu stojí policistka Helena Kahnová, ovšem pouští se i do rozhovorů s dalšími zúčastněnými včetně obviněných a odsouzených. Vytváří tak mozaiku, která nevypovídá ani tak o kauze samé a jejím pozadí, ale spíše o lidech pohybujících se na hraně zákona, o jejich motivech a myšlení. Sama autorka se zaplétá do kontaktů s podsvětím a stává se jednou z aktérek filmu. Musí zvažovat, zda je bezpečné se s některými lidmi stýkat, a vede ji to k otázkám o podstatě zločinu nebo dobra a zla vůbec.„Myslela jsem, že natočím jen portrét o statečné policistce, ale nakonec jsem se ocitla v místech, kterých jsem se vždycky bála a znala je jen z filmu. V podsvětí. A teď koukám, že to podsvětí je kolem nás a někdy hodně blízko.“

Základem snímku jsou fotografie, rukopisy, audionahrávky a 8mm filmy, které pořídil etnograf Gregorio Hernández de Alba ve 30. a 40. letech. Z těchto materiálů režisér vytváří částečné rekonstrukce Hernándezových výprav a v jedinečných obrazových kolážích ilustruje způsob života tamějších obyvatel a tragická nedorozumění mezi španělskými kolonizátory a domorodci. To celé prokládá fikčními záběry, ve kterých oživil dobyvatele Pera Lópeze. Film na pomezí reality a snu odhaluje stále trvající neschopnost kolumbijských obyvatel dvou původů pochopit se navzájem. „Exota (podstatné jméno): člověk, jemuž se podaří vrátit ke své vlastní podstatě poté, co podstoupil zkušenost rozmanitosti.“ F. Rugeles