Česká radost

V rozlehlých pláních Kyrgyzstánu pěstují muži skupinový sport s dlouhou tradicí. Cílem hry buzkaši je obrat soupeřící družiny jezdců o trofej v podobě mrtvého kozla a udržet se přitom celou dobu na koňském hřbetě. Do tohoto drsného maskulinního světa vstupuje žena Atirkül s podnikavým duchem a smyslem pro humor. Snímek sleduje všední dny svéhlavé milovnice koní Atirkül, jejíž ambicí je vybudovat vlastní tým hry buzkaši z místních mladých mužů a zachovat tak dědictví svého rodného kraje. Etnografický pohled se přitom střídá s ryze osobním a postupně vyjevuje možnosti překonávání genderových rolí.„Říkají, že to není pro ženy! To mě znejisťuje. Ale nesejde na tom, prostě následuji své srdce.“

Konceptuální vizuální umělec Ján Mančuška zemřel v roce 2011. Za krátkých 39 let své existence však stihl stvořit celou řadu pozoruhodných děl, z nichž mnohá byla vystavena v renomovaných galeriích po celém světě – včetně pařížského Centre Pompidou nebo newyorského MoMA. Ve své domovině se však jeho tvorba reflektující každodennost, sociální realitu nebo smysl jazyka nikdy srovnatelného věhlasu nedočkala. Společně s dětmi výtvarníka, jenž se nebál konfrontovat veřejnost s otázkou, co je významem umění, se režisér vydává na cestu, jež si klade za cíl nejen se Mančuškovi přiblížit, ale také ho odhalit v dosud nepoznaných odstínech, a zaplnit tak mezery, kterých se v souvislosti s blednoucí vzpomínkou na jeho osobnost objevuje čím dál tím více.„Snažíme se [Mančuškovy] práce zpřítomnit, znovu se s nimi konfrontovat. Nebýt odkázáni jenom na vzpomínání, na paměť, ale vlastně mít tu možnost to znova prožít, znova ty věci vidět.“ — Štěpán PechCitát z časopisu Artalk.

Když zavřeme oči, svět kolem nás zmizí, ale v našem nitru se objeví nový. Po stopách lidí, hledajících tento neviditelný svět, se vydává vizuální umělkyně Lea Petříková. Jako bránu do rozšířené reality nevyužívá psychedelika, ale záhadná místa. Hora, kde sídlí ďábel, kámen s otiskem Kristovy nohy, rampa pro přistání UFO nebo krypta s prastarými nápisy představují zkratky do abstraktních, imaginárních či duchovních světů. Takovou branou je i filmové médium, které je jako turínské plátno malované světlem a stínem a představuje magický otisk něčeho většího.„Film by mohl být něco jako turínské plátno, tím, že se otiskne něco většího. Nejde jen o to zachytit, ale zachytit něco, co nás přesahuje, a udělat to tak, abychom mohli zažít i ten přenos.“ — Ladislav Valeš

„Myslela jsem si, že to půjde snáz,“ připouští režisérka Marta Kovářová v půlce filmu. Formou živého deníku v něm zachytila boj svého otce za klimatickou spravedlnost. Jiří Svoboda z Ústavu fyziky materiálů Akademie věd přišel s geniálně jednoduchým nápadem, jak snížit emise skleníkových plynů. Navrhuje globální zpoplatnění uhlíku. Brněnský vědec za doprovodu dceřiny kamery a písní navštěvuje lokální protestní setkání i světové ekologické summity. Nakažlivé odhodlání obou protagonistů ale naráží na liknavost politiků a političek a nepružnost mocenských struktur. Svobodu přesto neopouští humor a víra, že určité věci má smysl dělat zkrátka proto, že jsou správné.„Chtěla jsem filmem prověřit, proč by to na světě nemohlo fungovat tak, jak si táta v kuchyni představuje.“ — Marta Kovářová.Citát z časopisu dok.revue.

Elena Lacková (1921–2003) byla významná romská spisovatelka, dramatička a sociální pracovnice. Její pravnučka Alžběta Ferencová alias Zea je zpěvačkou, tanečnicí a herečkou. Snímek vytváří paralely mezi dvěma rodinně spřízněnými ženami, které navzdory společenským předsudkům věnují svůj život umělecké tvorbě. Skrze archivní materiály a povídání pamětníků se odhaluje nelehký osud Eleny Lackové: od vyrůstání v romské osadě přes období romského holokaustu až po emancipační práci za komunismu. V poetickém vyprávění se přitom vyjevuje, jak může v naší společnosti osobní nabývat politických rozměrů. „Celkově mi v mediálním prostoru chybí prostor k tomu, abychom se my Romové mohli vyjadřovat. Proto je potřebné, abychom se o ten prostor hlásili.“Citát z časopisu A2larm.

Jaký dopad mají olympijské hry na svá pořadatelská města? Atény, Tokio, Peking a Paříž – města, která kvůli olympiádě změnila urbanistický plán celých čtvrtí a navždy tak proměnila svou podobu. Nevyužívané sportovní stadiony chátrají a obrůstá je tráva, zatímco pozornost veřejnosti se soustředí na výstavbu nových stadionů za miliardy, kvůli nimž se musí vystěhovat i tisíce obyvatel, aby jim uvolnili místo. Režisérka cestuje po hostitelských městech olympijských her a zkoumá tento neudržitelný cyklus, který má devastující vliv na ekonomiku města, životní prostředí, ale i na životy obyčejných lidí.„Myslím, že ruiny jsou živé a uvnitř nich existuje zároveň současnost, minulost i budoucnost.“