Česká radost

Jaké stopy zanechává život zasvěcený umění v rodinných vztazích? Blanka Kulová stříhá film o svém otci Vlastimilu Kulovi, známém českém fotografovi aktů a erotických snímků, jehož monografii vydalo slavné nakladatelství Taschen. Místo oslavného portrétu umělce však vzniká intimní konfrontace otce a dcery. V civilních rozhovorech se vracejí k rozvodu rodičů, bolestným vzpomínkám na dětství i pocitu opuštění, který Blanka sdílí se svými mladšími sourozenci. Přes výčitky a dlouholetá nedorozumění mezi nimi nechybí humor, vzájemná blízkost ani snaha najít k sobě cestu. Většina snímku se odehrává na venkovské chalupě, kterou Kula postupně opravuje, fotografuje zde mladé modelky a přemýšlí o vlastní tvorbě. Někdejší sláva však pohasíná a právě dcera mu paradoxně pomáhá hledat kurátora pro novou výstavu. Film bez příkras odhaluje rozpor mezi uměleckou seberealizací a odpovědností vůči blízkým. Zároveň zachycuje křehký proces sbližování dvou lidí, kteří se pokoušejí porozumět své společné minulosti.„Já jsem umělec – nejsem normální člověk.“

Archivní filmy a fotografie, groteskní hrané scénky i ochotnické divadlo v režii Davida Vávry tvoří kolážovitý dokument Pavla Štingla, který v duchu poetismu připomíná osobnost jediného českého laureáta Nobelovy ceny za literaturu. Snímek se vrací na místa, kde Jaroslav Seifert žil a tvořil, listuje jeho publicistickými texty, básněmi i pozůstalostí. Od žižkovského dětství, přes anarchistické dospívání až po rozchod s komunistickou stranou a podpis Charty 77. Z jednotlivých fragmentů je skládán rozmanitý portrét tvořivého ducha, který se nenechal svázat stranickými ani estetickými dogmaty. „Seifert byl romantik, a proto jeho žena žárlila na ty postavy, kde byl příslib polibku."

Trojitý skok na ledních bruslích trvá pár vteřin, ale vyžaduje roky fyzického drilu a psychické izolace. Časosběrný portrét trojnásobné mistryně ČR v krasobruslení Barbory Vránkové zachycuje zlomové období mezi patnáctým a osmnáctým rokem života. Její dny vyplňuje online výuka, návštěvy fyzioterapie a hlavně přísná tréninková rutina. Kamera sladěná s pohyby protagonistky nás bere přímo na led, kde se skřípot nožů a dunění popových hitů misí s pokřikováním trenérů. Snímek bez umělého patosu sleduje, jak se mladá sportovkyně pád za pádem propracovává k preciznosti na ledové ploše a vlastní autonomii mimo ni. „Zvuk pro mě nikdy nebyl jen doprovodem obrazu. Postupně se stal i cestou k tématům, kterých se film dotýká. K výkonu, k očekáváním i k hledáním vlastního místa ve světě, který člověka neustále poměřuje výsledky.“ — Eliška Cílková Andršová, dok.revue