Dokument ČT

Příběh stárnoucí prostitutky. Nikdy není na dně. Anny má tři odrostlé děti, je dvakrát rozvedená a pracuje jako toaletářka. Ve 46 letech se navíc dobrovolně vydává na dráhu pouliční prostitutky – přilepší tak na Vánoce vnoučatům. Časosběrný film Anny zachycuje 25 let životního příběhu svérázné ženy, která vždycky vidí raději nebe nežli dno. Hledá lásku, vzdoruje smůle i nemocem, ale všechny své životní obtíže bere s jadrným humorem a praktickým nadhledem. Helena Třeštíková začala Anny sledovat v roce 1996 v rámci souhrnného filmu Rozkoš bez rizika o pražských prostitutkách. Po jeho uvedení v České televizi se pak k Anny vrátila a natáčela s ní ještě po dobu dalších deseti let.

Dokumentární film si klade za cíl shrnout problematiku umisťování dětí do ústavní péče namísto do pěstounské. V ČR se oproti zbytku Evropy stále podporují ústavy, ačkoli je řadu let prokázáno, že ústavní péče neodpovídá potřebám zdravého vývoje dětí, což s sebou nese celou řadu problémů, a otázkou zůstává, proč a k čímu prospěchu se tak děje.

Lékaři Ondřej a Kateřina se při své práci často dotýkají nedotknutelného. Průkopníci české nemocniční paliativní péče otevírají v celovečerním dokumentu témata, která z našich životů v podstatě zmizela. V prostředí robotické medicíny a zbožštělých bílých plášťů, orientujících se na nemoc jako takovou, se do středu jejich pozornosti vrací člověk. V intimních rozhovorech lékaři se svými pacienty hledají odpovědi na otázku, na niž se v nemocnicích, kde život končí pro 60–70 % české společnosti, bohužel zapomíná: Jak žít dobrý život s nemocí?

Slovenští manželé Michal a Lenka Hanuliakovi se svým čtyřletým synem Miškem od narození uskutečňují svérázný experiment. Každou minutu ho vychovávají tak, aby se z něj jednoho dne stal úspěšný vrcholový sportovec a po všech stránkách „kvalitní člověk“. Tomuto cíli se přitom rozhodli podřídit vše a sami sebe zcela upozadit. Výchovná metoda, kterou zvolili, se nazývá „Kamevéda“ (Komplexní multirozvojová výchova dětí) a jejím autorem je Pavel Zacha. Ten se svému synovi Pavlíkovi začal systematicky věnovat také od narození a jejich oboustranné snažení skončilo Pavlíkovým vstupem do NHL. Hanuliakovi sportovní i mentální přípravě svého syna věnují doslova každou minutu života. Trénink střídá hru, hra střídá cvičení, cvičení střídá trénink v pravidelném, takřka strojovém rytmu. Film zblízka zachycuje toto úsilí v průběhu jednoho celého roku a skrze živé situace z rodinného života nastoluje celou řadu obecnějších otázek ohledně smyslu výchovy v dnešní době, jakož i ohledně jednostranné orientace na výkon a hrozící „robotizace“ života.

Obvykle si lomy nespojujeme s příliš hodnotnými částmi krajiny, ale mnohé z nich ji přitom paradoxně obohacují o nové typy biotopů – skalní stěny, nebo v případě zatopených lomů jezírka. Mají svérázné kouzlo a často i významnou přírodní hodnotu. Kromě největších povrchových dolů na hnědé uhlí nás budou zajímat hlavě lomy menší, které jsou něčím pozoruhodné. Tak se dozvíme o existenci zkamenělých prehistorických dešťových kapek nebo o skalách, jejichž povrch byl kdysi mořským dnem s písečnými čeřinami. Uvidíme krajinářsky pravděpodobně jednu z nejzajímavějších hald hlušiny, které k lomům a dolům paří. Lidé jí říkají Měsíční krajina. Navštívíme také jedno z nejhezčích historických měst Moravy – Štramberk, proslulý nejen cukrářskou specialitou, ale také množstvím vápencových lomů ve svém okolí.

Jsou vyšší než pahorkatiny, ale nižší než hory – z obojího si však vzaly to nejlepší: pěstěnou kulturní krajinu i spontánnost stále ještě divoké přírody. Zaměříme se na některé výrazné části Českomoravské vrchoviny – třeba Křemešnickou vrchovinu, ale největší pozornost věnujeme přehlížené Hornosvratecké vrchovině. Ta je díky zachovalosti přirozených lesů u nás unikátní – stejně jako svými kulturními památkami. Hradem Pernštejnem počínaje a krytými lávkami a mostky, přemosťujícími Svratku a její přítoky, konče. Nejzachovalejší partie této vrchoviny v okolí Nedvědic vykazují parametry velkoplošných chráněných území. Díl pochází z nové řady úspěšného koprodukčního cyklu.

Odhodlaný padesátník Jaroslav má v životě dvě vášně. Rychlá auta a školní lásku Jitku, která mu po zpackaném manželství vrátila naději a chuť jít dál. Jitka, služebně nejstarší autokrosová řidička v Čechách, by sotva našla lepšího mechanika a kouče, než je Jaroslav. Ten pro ni znovu a znovu staví z ojetin závodní auta a společně doufají ve vítězství. Sportovní klání je jen kulisou pro skutečný „závod života“, ve kterém pár zatím nepatřil mezi favority. Frustrace a deziluze minulosti tak mohou nabrat překvapivý směr. Režisér Miro Remo přichází s příběhem z moravsko-slovenského pohraničí, kterému nechybí drama ani humor.

Dokumentární film o příběhu boje s nakažlivými nemocemi, jenž trvá stejně dlouho jako lidstvo samo. Teprve doba osvícenství a staletí následující přinesly zásadní vědecké poznatky, které nám umožňují se škodlivým bakteriím a virům účinně bránit. Příběh očkování, který začal prvními pokusy o zvládnutí neštovic a skončil jejich finálním celosvětovým vymýcením díky českému epidemiologovi Karlu Raškovi (jehož obdivuhodný výkon byl díky politickým vlivům na dlouho vymazán z učebnic) zdaleka nekončí. Vědecký výzkum a jeho aplikace včetně vývoje vakcín nám umožňují žít život, o jakém se našim předkům ani nezdálo. Jenže moderní doba přináší moderní výzvy. Oproti časům, kdy direktivní socialistický stát mohl jednoduše přikázat plošné očkování, nyní - naštěstí - žijeme v době respektující osobní svobodu jednotlivce. Jenže maximální svobodné rozhodování na člověka také klade maximální nároky - ve formě empatie se slabšími a nutnosti racionálně zkoumat složitá fakta.(text ČT)

Vztah Češky Zdenky a Pákistánce Tabiše se zrodil online při hraní počítačové hry „Farmville“. Ti dva spolu nejprve hospodařili na virtuální farmě, jenže vzájemné zalévání cibule a rajčat postupně přerostlo v romanci a nakonec i svatbu. Více než pět let od svatby byli však Zdenka a Tabiš nuceni prožívat své manželství téměř výhradně prostřednictvím internetu, neboť Tabišovy žádosti o vízum do České republiky opakovaně narážely na nedůvěru českých úřadů. Po letech online vztahu a prokazování “skutečné lásky” došlo však v jejich případu k nečekanému obratu a Tabišův i Zdenčin sen o společné domácnosti v české Aši získal konečně naději stát se realitou.

21. června 1621 bylo na Staroměstském náměstí v Praze hromadně popraveno sedmadvacet vůdců stavovského povstání - tří pánů, sedmi rytířů a 17 měšťanů. Osmadvacátým odsouzencem k trestu smrti byl Martin Fruwein, elitní pražský právník a jeden z vůdců protihabsburského odboje českých stavů, ten ovšem unikl rozsudku sebevraždou. Byl natolik důležitou osobností, že si zaslouží víc, než jen osmadvacátý kříž v dlažbě Staroměstského náměstí. Dokument u příležitosti 400. výročí.

Dokument představuje všechna zásadní díla Milana Kundery a jejich témata. Západní čtenář ale nic netuší o raných verších a divadelních hrách. V České republice naopak donedávna nevyšel žádný z jeho francouzsky psaných románů. Kundera je navíc obestřen řadou mýtů. Proč od roku 1985 odmítá poskytovat interview, vystupovat v médiích, straní se veřejného života, dokonce se říká, že se stýká s velmi málo přáteli? Tyto mýty z něho dělají podivína a dokument je postupně potvrdí, nebo vyvrátí a zdůrazní Kunderův pohled na tvorbu. Film je rámován „příběhem studenta“, který si vezme do hlavy, že se pokusí získat rozhovor s Milanem Kunderou, a postupně se seznámí s jeho texty i názory, s jeho přáteli i spolupracovníky, aby nakonec pochopil, že to, co je podstatné a co zůstane, je dílo, nikoliv peripetie života.

Už třicet let jsme součástí čím dál více globalizovaného světa a se samozřejmostí se obklopujeme věcmi, které byly vyrobeny na opačné straně zeměkoule. Z našich životů se stal spotřební průmysl, naší hlavní činností ve světě globálního kapitalismu se stalo spotřebovávat. Tento průmysl přistupuje ke každé lidské spotřebě chladnou kalkulací – kde se dá zboží pořídit nejlevněji a nejefektivněji a kde ho lze s co nejvyšším výnosem prodat. O tom, že zemědělství, oblečení či masová produkce aut a techniky svým způsobem drancují Zemi, se tak nějak tuší. Že se stejný byznys skrývá i za kytkami, se tuší méně…

Prvotním záměrem Anny Hudské bylo osvobodit slepice z velkochovů a nabídnout jim důstojný život v přirozených podmínkách. Pro podobně uvažující lidi dokonce sepsala rozsáhlý manuál. Jde o to, že se spojí dohromady sedm rodin, které si pronajmou pozemek, oplotí ho, postaví kurník a pořídí si hejno asi třiceti slepic, jež by jinak putovaly na jatka. Každá rodina se pak o opeřence stará jeden den v týdnu. Nejen, že mají čerstvá vejce, získali ale také nové kamarády a smysluplné trávení volného času.

Děti v nemocnicích mají zákonné právo na nepřetržitou přítomnost svých rodičů. Přesto záleží na vůli konkrétních pracovišť, jestli rodiče dítě vůbec uvidí. Jana Ustohalová zjišťuje, co stojí v cestě dodržování zákona.

Patnáct rodin společně buduje projekt chráněného bydlení pro své dospělé děti s mentálním handicapem. Jsou v tom sami, nebo jim nějaká instituce pomůže? Ve společenském zájmu hledá Hana Čápová možnost propojení sociálního zabezpečení z pozice státu a občanské iniciativy.

Pohraniční ubytovna pro staré nemohoucí lidi. Za vysoké částky tu žijí bez sociálních služeb za hranicí důstojnosti. Proč, to zkoumá Saša Uhlová.

Československá židovská tragédie v období nacismu. Od roku 1938 vzrůstal antisemitismus, pak přišly zákazy, vydělení Židů ze společnosti, deportace, vyvražďování. Působivé výpovědi posledních svědků holocaustu v cyklu dokumentů zachycujících tuto problematiku v podmínkách někdejšího Československa.

Československá židovská tragédie v období nacismu. Od roku 1938 vzrůstal antisemitismus, pak přišly zákazy, vydělení Židů ze společnosti, deportace, vyvražďování. Působivé výpovědi posledních svědků holocaustu.

Dokumentarista Jan Šikl mnoho let vyhledává a sbírá soukromé filmové archivy. Zašlé a vybledlé osudy rodin, celuloidové ozvuky slavnostních i všedních okamžiků. Takto před časem narazil na několikahodinový materiál zachycující invazi vojsk Varšavské smlouvy do Československa v srpnu 1968. Záběry, jedinečné, přesto patrně neviděné, vedou autora k pátrání po lidech v nich zachycených. Vzpomínky na konkrétní události ožívají a zkoumání se postupně mění v reflexi toho, jak se historický okamžik otiskl do nás samotných. Rekonstrukce okupace je film o zkušenosti mezní situace a svébytné formě společenské paměti.

Dokumentární film Sny o toulavých kočkách vypráví životní příběh výtvarníka Petra Síse, který patří k nejvýznamnějším osobnostem současné světové výtvarné a kulturní scény. Je autorem dětských knih, ilustrátorem, grafikem i tvůrcem animovaných filmů. Petr je držitelem desítek prestižních ocenění. Režisér David Sís citlivě mapuje vnitřní svět svého staršího bratra a využívá při vyprávění intimního vztahu s ním. Film je složen z původních materiálů natočených v New Yorku, Paříži, francouzském Aubussonu, Lisabonu a také v Praze a Brně. Ty jsou promyšleně kombinovány s animacemi Sísových děl, díky nimž může divák konfrontovat svět skutečný se světem Petra Síse.

Dokumentární triptych přibližuje dlouhodobé společenské problémy, jež spojuje především jejich stálá aktuálnost. První díl, který vám promítneme, je věnován problematice ukládání radioaktivního odpadu a neschopnosti státu a místních samospráv najít při řešení tohoto problému společnou řeč.

„Zákon lásky“ zajistí manželství všem bez ohledu na jejich sexuální orientaci a podporuje ho většina obyvatel České republiky. S napětím sledujeme vypjatou výpravu napříč společností, která vede od sběru petičních podpisů přes televizní půtky až po diskuse na půdě parlamentu, směřující ke klíčovému hlasování. Režijní invence není třeba, observace divákovi na vykreslení situace postačuje. Někdy právě ona autenticita nedovolí uniknout sporu diváka s tématem dokumentu. Střet progresivní a konzervativní části obyvatel ilustrují politici při svých vystoupeních a exhibicích. V hlavní roli filmu se představí Poslanecká sněmovna České republiky, ve vedlejších rolích pak názoroví protivníci – Aliance pro rodinu a hnutí Jsme fér.

Ústřední postavou televizního dokumentu z produkce ČT jsme my všichni, primárně ženy a muži. Hrajeme role v zažitých tradičních postaveních, přijímáme předsudky a názory většiny společnosti. Systém spoléhá na funkčnost lidí samotných, ale tahle harmonie nefunguje v každém případě. Znásilnění žen nebude nikdy dostatečně důležité téma, pokud nebudou upřímně a s patřičným důrazem nahlížena traumata obětí, neschopnost institucí pomoci obětem a citlivě, empaticky jim nabídnout řešení. Dokument mimo jiné hledá odpovědi, proč velké procento žen znásilnění neoznámí vůbec nebo až po dlouhé době deprese a sebeponižování.