Krátká radost

Získání oficiálních dokumentů představuje pro migranty a migrantky vytoužený symbol svobody a bezpečí. Jak se ale zorientovat v administrativním labyrintu, kde i špatně oříznutá fotografie může znamenat zamítnutí žádosti? V kulisách Athén snímek zkoumá vztah mezi identitou, rasou a evropskou byrokracií. „Uvažuji jako ty. Přemýšlím jako ty.“

Ukrajinský Nikopol je na ráně ruských zbraní z více důvodů. Poblíž stála obří přehrada. Jen kousek dál se nachází Záporožská jaderná elektrárna. Se zničením nádrže přišli lidé o zdroj pitné vody. A elektrárna o chlazení. Přesto řada lidí, stejně jako kněz Bohdan, na Bohem prokletém místě zůstává…Reportáž z místa, na které dopadají rány biblických rozměrů, a přesto v něm lidé nepřestávají žít.„Film prostřednictvím Bohdanova příběhu hledá odpovědi na otázku, proč lidé zůstávají ve svém domově, přestože každý den může být jejich posledním.“ — TPS Remízek

Jméno Axomama označuje inckou bohyni brambor. V horských oblastech Peru, místě jejího původu, prorůstá tato potravina různými sférami života zdejších lidí. Antropologicky pojatý dokument se snaží postihnout nerozlučné sepětí brambor se slavnou i koloniální peruánskou historií, kulturou i tradiční vírou. „Jádrem jejího výzkumu jsou otázky: Jak můžeme lépe porozumět vlastnictví a působení v prostoru prostřednictvím tělesné zkušenosti? … Jak si vytváříme identitu ve vztahu k místům, kde nemáme žádnou historii?“ — webové stránky Tracy Valcárcel Zdroj citátu: Web Tracy Valcárcel

Obloha nad Francií se několikrát v roce zbarví do červena. Jsou to poletující zrnka písku ze Sahary a mohou připomínat hvězdnou oblohu nebo zrnění televizní obrazovky. Jenomže obsahují radioaktivní Cesium-137, které vzniklo, když Francouzi testovali nukleární zbraně v Alžírsku. Svědectví, které nikdy nemělo opustit vojenskou základnu, ukazuje, jaký dopad má válka na lidskou společnost, ale i na krajinu. „Svými filmy chci zviditelnit složité (neviditelné) sociální, politické a ekonomické problémy.“ — Katja Verheul

Ruští okupanti přišli a vzali Svitlaně téměř vše, nemohli ji ale připravit o vzpomínky na místa a chvíle předešlého života. Tragický portrét válečných ztrát se tak stává meditací o hodnotách, které jsou trvalé právě proto, že je žádná hrubá síla nemůže z individuálního vědomí vytrhnout, znásilnit a pohřbít. „Její filmy se zaměřují na detaily, které jsou často přehlíženy, a zkoumají klidnější stránky života, přičemž dávají prostor tomu, co často zůstává nevyřčeno.“ Source: FilmFreeway.

Naladit se na vodu a nechat se táhnout ke středu Země a možná i ke středu sebe sama se pokouší česká freediverka, národní rekordmanka a dcera akvabely a potápěče Jindřiška Zajacová. Rozjímavý portrét o přitažlivosti konejšivě modrého absolutna osahává fyzické hranice lidského těla a hledá způsob, jak proplouvat suchozemským světem nad hladinou. „S každým výdechem splýváš víc a víc s vodou, až nerozeznáš hranice. Jsi všude a nikde.“

Během 80. let byly v New Yorku stovky opuštěných domů, které jejich majitelé nedokázali udržovat. Převzali je squatteři, kteří v nich vlastníma rukama budovali domovy, ale i utopickou komunitu založenou na antikapitalistických principech. Archivní záběry a výpovědi mapují jejich příběh až po nucené vystěhování v 90. letech. „Jak přežít bez nájmu: Kniha o tom, jak si vzít zpět domovy, které vám vzala vláda a korporace.“

Když britští kolonizátoři v Malajsii poprvé vysadili kaučukovník, otevřeli cestu k budoucnosti místního hospodářství i ekonomické a kulturní porobě obyvatelstva. Za zpěvu lidové písně se v tomto poetickém dokumentu probouzí starý muž a započíná svůj tanec navzdory odlesněným horizontům současnosti. „Zajímá mě kontrast mezi texturami v hudbě a tempem ve filmu, přičemž syntézu zvuku, hudby, textu a vyprávění převádím do symfonické oblohy plné hvězd v bezmračné temné noci – do všezahrnujícího prostoru, který je upřímný, komplexní a má léčivou sílu.“ — Wey Yinn Teo

Rumunský komunistický režim si prostřednictvím tajné služby Securitate vybudoval obludný systém špehování a vzájemného sledování vlastních občanů a občanek. Stylizovaný dokument, imitující optiku tajných kamer, ve třech krátkých rozhovorech rozkrývá, jak děsivých rozměrů může potřeba všeprostupující kontroly nabývat. „Film je pro ni médium s určitou vlastností, která implikuje zásadně konkrétní vztah k času.“ — webová stránka Lévany Schützové

Norské ostrovy Bjørnøya a Hopen odřízl roku 2017 ruský kybernetický útok na dva týdny od světa. Hlasy civilizace do hypnotické ledové pustiny vrátila skupina norských radioamatérů. Vtahující esej se dívá zkoumavýma očima mimozemských antropologů, kteří vzkazují, že křehký digitální svět může jednou zachránit morseovka a radiový signál.„Může se zdát, že radioamatéři lpí na minulosti, ale v dnešním světě, ohroženém válkami, extrémními povětrnostními jevy a slunečními bouřemi, je možné, že ve skutečnosti zajišťují naše budoucí přežití.“ — Nordnorsk kunstnersenter

V dechberoucích panoramatech chilských pouští se odehrává oku skrytý boj o přežití lidstva. Místní solné pláně skýtají dvě vysoce žádané komodity – lithium, využívané k výrobě baterií, a bakterie nezbytné v boji proti rostoucí antibiotické rezistenci. Právě ty se snaží objevit protagonistka snímku. „Planeta v současnosti čelí globální krizi antibiotické rezistence, která přispívá ke smrti pěti milionů lidí ročně.“

Šestnáctiletý mladík během léta započíná své studium na střední škole. Jelikož se ale nachází v Číně, všemu předchází povinný vojenský výcvik. Mezi drilem a vyřváváním ideologických hesel se v tomto temně lyrickém dokumentu postupně ztrácí léto i přesvědčení mladého muže o smyslu jeho momentálního jednání. „Během minulého léta jsem přemýšlel o odchodu a rozloučení a o svých pocitech osamělosti.“ — Yupeng He

Na pozadí rodného města a převratných historických událostí hledá režisér odpověď na zdánlivě jednoduchou otázku: Co je má úplně první vzpomínka? Audiovizuální topografie paměti se s ubíhajícím filmem mění v labyrint, kde za každým rohem může číhat trauma a zklamání, a přesto si jím procházíme. „Režisér, který se chce vrátit do nejzajímavějšího období svého dětství, bloudí ulicemi města, kde se narodil a vyrostl, aby našel stopy těchto let. Cesta ho zavede na místo jeho první vzpomínky.“

90 % všeho, co spotřebováváme, k nám připlouvá po moři. Seablindness zkoumá mezní prostor přístavů, kde se pevnina setkává s mořem a kde kapitál cirkuluje. Na cestě podél těchto proměnlivých hranic zachycujeme rádiové volání uvízlých námořníků. Tento dokumentární film–báseň zkoumá ekologickou úzkost – není však o těch, kdo ji cítí, ale pro ně.

Život malé přímořské komunity se mění k nepoznání. Aspoň tak to připadá starému rybáři, když sleduje neblahé následky klimatické změny na letitý zdroj jeho obživy. Symbolem destruktivní činnosti člověka se i pro tvůrkyni filmu stává mizení mořského koníka – přírodního lakmusového papírku čisté vody. „Natáčení dokumentárních filmů je pro mě jako měnit objektivy, formuje jak mé řemeslo, tak mou lidskost.“ — Carmen Tofeni

Mění se fyzikální vlastnosti hornin v lidské přítomnosti? Filmaři sledují práci vědkyně, která naslouchá proměnám zvukových frekvencí v rozsáhlé pustině po sopečném výbuchu. Její geoakustický výzkum podněcuje úvahy o možnosti existence vědomí u neživých objektů a o jejich vzájemné komunikaci. „Vrchol Mount Everestu tvoří mořský vápenec: jen předsudek nás může vést k přesvědčení, že země pod našima nohama není živá.“ — Conrad Anker, horolezec

V polovině roku 2024 zastihla Čad největší sucha za poslední dekády, většina dobytka uhynula, lidé se přestěhovali jinam, město zaniklo. Náhodné setkání u studny s vodou ve zpustlé prefektuře Batha otevírá okno do situace středoafrické země ovlivněné klimatickou změnou. „Sucho a povodně v Čadu nejsou ojedinělé – odrážejí širší klimatické změny, které jsou z velké části způsobeny průmyslovými zeměmi.“ — Bentley Brown

Anni Albers byla prominentní členkou meziválečného uměleckého hnutí Bauhaus v Německu. Po nástupu Hitlera k moci rodnou zemi opustila a své práci se s neutuchající vášní věnovala v USA. Tkaní textilních vzorů pro ni bylo více než estetickou činností, ve splétání nití spatřovala hmatatelnou projekci samotného přediva skutečnosti. „Umění je něco, co vám umožňuje dýchat jiným druhem štěstí.“ — Dedar

Když se člověk naučil rozdělávat oheň, započal svou cestu za vynálezy i průmyslovými revolucemi. Stálou přítomnost tohoto prvotního vzplanutí pozoruje režisér filmu i v činnosti řeckých přístavních dělníků, vykládajících z lodí tuny materiálu, ze kterého se vyrábí předměty naší každodenní zkušenosti. „S přímým odkazem na přesný význam slova Tonáž, které popisuje hmotnost v tunách, zejména nákladu nebo přepravovaného zboží, sleduje film historicky a symbolicky spornou sémantiku a archivy takové hmotnosti.“ — Mezinárodní festival dokumentárních filmů v Soluni

Postkoloniální voodoo rituál, zacyklený v hypnotickém rytmu času a pulzujících pěstí, nasycený ohněm a vodou, protkaný východem i západem, si má naklonit přízeň haitské bohyně Erzulie. Je to i modlitba za mrtvé předky, kteří byli společně s dalšími haitskými dělníky roku 1920 zavražděni v kubánské provincii Holguín, v cukrovaru dceřiné společnosti americké korporace United Fruit Company.„Za své děti jste tvrdě bojovali. Teď jsme v této zemi sami.“

Mladí muži v Gruzii devadesátých let minulého století v důsledku války hromadně umírali na infarkt. Zůstala po nich generace bez otců, do níž patří i Elene. Autobiografický portrét nahlíží do temné komory, v níž autorka vyvolává fotografie a filmy, které jí po otci zůstaly, propůjčuje jim vlastní narativ, a nalézá tak i sama sebe. „Mezi zemí a říší mrtvých se temná komora stává jedinou dimenzí, kde se mohou protnout cesty otce a dcery.“

Manželka má svého muže poslouchat na slovo a žít jen pro něj. Tak by se dal ve zkratce vyjádřit postoj části žen hlásících se k fenoménu wedLOCK tradWIFE. Tento film je vystavěn z jejich výpovědí na sociálních sítích, v šokující koncentraci a bolestné brikoláži s dobovými záběry z 50. let 20. století. „Tradwife označuje ženu, která se hlásí k tradičním genderovým rolím, to znamená spíš ke starosti o domácnost než ke kariéře.“ — Martin Šemelík, Oddělení současné lexikologie a lexikografie Ústavu pro jazyk český Akademie věd

Autentické výpovědi žen ze subsaharské Afriky odhalují utrpení a násilí, které provází jejich nadějeplnou cestu do Tuniska a jižní Evropy. Jejich tvář zůstává skryta pohledu kamery, vnímáme pouze fragmenty těl a osudů. Mrazivý portrét lidí, kteří raději riskují smrt na moři než život ve své zemi. „A tak jsem si řekla: žij, nebo zemři.“