Krátká radost

Autorský videodeník, dokumentující režisérovu snahu o umělé oplodnění. Cuthand popisuje svoji touhu po vlastních dětech a nelehkou cestu, kterou musí absolvovat, aby je mohl mít, cestu, jež je zároveň úzce spjatá s jeho příslušností ke kanadským Prvním národům, a tedy i s otázkou zachování původní kultury.„Oplakávat lidi, kteří nikdy neexistovali, je těžší, než se zdá.“ (TJ Cuthand)---Zdroj citátu: https://asinabkafestival.org/portraits-short-docs

Marině je 26 let a na studium vysoké školy si vydělává jako prostitutka. K této práci se dostala náhodou a tím nejlepším možným způsobem – ve feministickém, bezpečném prostředí a obklopena lidmi se zájmem o její dobro. Společně čelí situacím provázeným přehnanými požadavky a předsudky.„Společně čelí konstrukci současné společnosti založené na řadě požadavků a soudů namířených proti sebemenší nekonzistentnosti.“---Zdroj citátu: https://archivodelcortometraje.es/en/cortometraje/30-70-60-120/

Amazonie, 19. století. Alexandrina byla ženou, jejíž rysy a barva pleti z ní udělaly objekt pozorování. Exponát, který mohl bílý kolonizátor zkoumat, hodnotit a vlastnit. Jenže odkaz, který Alexandrina a stovky dalších s podobným osudem zanechaly, přežívá dodnes. V jejich tvářích, rituálech, špercích a symbolech.„V této válce bojujeme proti smrti vzpomínek.“

V roce 1772 Angličanka Mary Delany napsala své neteři: „Našla jsem nový způsob, jak imitovat květiny.“ Onou imitací byla umělecká forma decoupage, popisující vystřihování a skládání obrazů. Půvab a botanická přesnost díla poutá pozornost doteď, mezi jinými nejmenovanou programátorku, která se pokouší najít způsob, jak zachytit živost rostlin do obrazové podoby. Za tímto účelem vytváří algoritmus, který by, podobně jako Delany, jejíž ilustrace rozhýbává, propojil vědu a krásu.„Jako režisérka jdu opačným směrem, než jsem byla naučena: nemám žádný zájem o to, co je nazýváno ‚krásným obrazem‘. Zkoumám limity kompozitního videa, mezi přeexponováním a absolutní temnotou, abych posunula hranice digitálních obrazů.“ (Miléna Trivier)---Zdroj citátu: https://screen.brussels/fr/professional/milena-trivier

V rámci cyklu mapujícího průmyslové stavby, které formovaly dějiny Slovenska, vznikl polohraný a polomytický portrét lidí, kteří své životy zasvětili Okrase v Čadci. Družstevní podnik jako jeden z mála přežil změnu režimu i polistopadový vzestup konkurence a dodnes do slovenských i zahraničních obchodů dodává vánoční ozdoby. „Mapovanie priemyselného dedičstva je dôležitou súčasťou našej kultúrnej pamäti. Máme voči nej dlh. Zatiaľ čo v zahraničí sa priemyselnej architektúre venujú výskumné centrá a opustené vodojemy, pivovary či sklárne sa po konverziách menia na živé kultúrne centrá alebo originálne rezidenčné bývanie, na Slovensku neexistuje systematický súpis priemyselných objektov.“ — Peter Kerekes---Zdroj citátu: https://mojakultura.sk/dokumentarny-cyklus-budujeme-slovensko-sa-vracia-na-obrazovky-rtvs/

Normy, umělé konstrukty, kladené na podobu těla, tíživě doléhají zejména na ženy. V osvobodivém gestu tato dokumentární esej ukazuje nejen pestrost lidské fyzičnosti, ale i rozdílnost v sebepojetí a individualitě. Lišíme se nejen tím, jak vypadáme, ale i jak se sami vidíme, a hlavně vnímáme a prožíváme.„Vizuální průzkum ženského těla a sebeuvědomění, nenápadně vyprávěný různými ženami, které své tělo používají jako plátno.“---Zdroj citátu:https://cphdox.dk/film/red-lines-white-lines-fine-lines-eva-a-visual-essay-on-the-female-body-kiss-me-never-letters-from-st-petersburg-toxic-magnus/

Řeka Guadiana, spojnice Portugalska a Španělska, mohutný pramen dodávající životní energii celému jihovýchodu Pyrenejského poloostrova, může utichnout. Stejně jako další řeky je ohrožována klimatickými změnami, kvůli nimž spějí k zániku i rytmické melodie, které vodní tok po staletí rozeznívaly.„My, lidské bytosti, jsme morová rána. Mor, který zahlcuje jeho vlastní planetu. A co je nejhorší, mor, který si je vědom toho, že takový je.“

Na polsko-běloruských hranicích začala na přelomu roku 2021 a 2022 krize, když se syrští migranti a migrantky pokusili*y dostat přes hranice. V prostoru mezi zeměmi trpí zimou, hladem a nemocemi. Skupina polských dobrovolnic se jim snaží zajistit humanitární pomoc, mnohdy ale marně. Komunikace přes SMSky často zůstane bez odpovědi, nikdo neví, co se s nimi stalo. To vede k frustraci, znepokojení a vyčerpání, které zachycuje snímek, pečlivě sledující práci dobrovolníků a dobrovolnic.„Uprchlická krize v Polsku hned tak nezmizí, a co teprve, když se nad ní člověk zamyslí v celosvětovém měřítku? Občas si možná říkáte, že jste zbyteční, ale i přesto můžete pomoct alespoň pár lidem z mnoha.“ (jedna z dobrovolnic)

Film nahlíží do každodennosti jedné z mnoha gruzínských žen, které v Řecku slouží jako pečovatelky. Krátké svědectví o odloučení, životě bez zázemí a soukromí, o náročné a podhodnocené práci a důležitosti lidské slušnosti, která těmto ženám dává sílu nepropadat pocitům méněcennosti.„Být hospodyní není práce, je to oběť.“

Eldar, student filmu a transgender muž, se připravuje na návštěvu své konzervativní ruské babičky, která netuší, že již nemá vnučku, ale vnuka. V autobiografickém snímku zachycuje svoji proměnu v bývalou ženskou identitu za účelem této návštěvy, a zároveň připravuje svůj film. V něm probíhá fiktivní setkání, v němž se babičce vyoutuje – jenomže ne té skutečné. Dokument je osobní výpovědí o identitě a mezigeneračním střetu v postsovětském světě.„O mé babičce není co vyprávět. Měla život obyčejné sovětské ženy: pionýři, komunistická strana, nevěrný manžel, ustavičná práce s domácností. Celý život zasvětila výchově dětí: mé matky a později mě. Doufám, že se jí to vyplatilo vzhledem k tomu, jak to dopadlo.“ (Eldar Basmanov)

Dokumentární esej se zaobírá otázkou, čím vším může být pornografie, jakými způsoby se na ni lze dívat a kdo by měl být jejím subjektem. Opíraje se o výroky teoretiků a teoretiček porn studies, odkrývá ideologické a estetické vlivy vizuální formy, jež reprezentuje fyzické potěšení s cílem vyvolat podobný druh potěšení i u svého publika.„Různorodé zamlžené videoklipy nízké kvality se otírají o osamoceného ajťáka ponořeného do sledování pomíjívých pornoutopií. Co tomu takhle říkat malá sbírka, či snad skromný archiv sexuálních výjevů a potěšení?”---Zdroj citátu:https://mikehoolboom.com/?p=20435

Polská vesnice uprostřed ničeho. A v ní skvadra svérázných vousatých staříků, kteří nešetří soudy nad světem i nad sebou samými. Zatímco v okolním světě řádí koronavirová pandemie, život na periferii se táhne stejně pomalu jako dosud. Do debat plných existenciálních otázek jen přibylo jedno téma navíc.„A lidi popadají jako mouchy.“

Na konci 70. let bylo na pobřeží Tchaj-wanu vystavěno několik futuristických budov v eliptickém tvaru, které se staly známé pod názvem „UFO domy“ a měly být pronajímány americkým vojákům. Projekt ale zkrachoval a pozůstatkem vizionářství realitních makléřů*ek je podivné město duchů. Režisér se ve své filmové eseji zamýšlí nad kapitalismem, architekturou a významy utopie a kombinuje digitální a celuloidové materiály pro audiovizuální zážitek podobně enigmatický jako samotné „UFO domy“.„Po desetiletích už dávno odešli spekulanti s nemovitostmi a oportunisté, zůstal jen severovýchodní monzunový vítr, který se prohání napůl opuštěnými domy. Koneckonců historie se opakuje, podobně jako každoroční migrace krabů.“ (Chun-tien Chen)---Zdroj citátu: https://filmfreeway.com/ChronicleofNowhere927

Pro někoho kretén, pro jiné génius. Zoran je legenda srbského sídliště, muž, který prý bez dokladů procestoval svět. Pak mu kvůli politice, válce a MDMA přeskočilo. „Viděl jsem to na vlastní oko“, přisvědčuje poloslepý stařec. Jasné odpovědi na otázku, kdo vlastně byl Zoran, se v závěru napůl vážného pátrání sice nedočkáme, ale jisté je, že kdyby neexistoval, museli by si jej místní vymyslet. „Znám ho od sedmi let, mám nekonečno příběhů.“

Mladá autorka se vydává do Argentiny, aby hledala ztracené střípky ze svého životního příběhu. Autobiografická rekonstrukce rodinné historie pomocí archivních fotografií a osobního vyprávění dokládá, jakým způsobem světové dějiny ovlivnily letní zamilování, vzniky nových rodin i tragická odloučení. „Paříž mě naplňuje radostí. Ale stejně odjíždím do Buenos Aires.“

Dům ve zdevastovaném stavu dává válečným uprchlíkům*icím z Náhorního Karabachu to nejzákladnější přístřeší už 30 let. Tři generace, včetně dětí a vnuků lidí, kteří museli opustit své rodné vesnice, živoří v domě na předměstí Baku. Spojují je podobné problémy: pocit ztráty domova, vykořenění, stesk, zášť a nemoci. „Od konce druhé války se mi často zdálo o našem domě.“

Mezi peřinami, ve kterých se mladý pár od rána do večera povaluje, se dlouho ukrývaly bobtnající problémy. Někdy je samotná láska málo, i když opar zamilovanosti tvrdí opak. Intimní a nebulvární vhled do postele milenců, kteří už nemohou utíkat dál od nevyhnutelné pravdy.„Nevíme, jestli naše vzájemná láska převáží naši negativní dynamiku.“

Ve dvou věznicích v severozápadní části USA probíhá experiment zaměřený na mentální zdraví. Vězněným jsou pouštěna videa přírody, kterou někteří již desítky let nezažili. Film je meditací o izolaci, lidském vztahu k přírodě a o skutečnosti, jak nesamozřejmý je zpěv ptáků či procházka v lese. „Modrý pokoj, který je zároveň meditací i provokací, poukazuje na škody způsobené odepřením přístupu do přírody a na to, jak se všichni stáváme vězni, když je nám odepřena základní lidská potřeba společenství s přírodou.“ (Angie Driscoll)---Zdroj: https://hotdocs.ca/whats-on/hot-docs-festival/films/2022/blue-room

Neúspěšný pokus polárníka Roalda Amundsena dosáhnout v roce 1925 letecky severního pólu je tématem unikátního archivního dokumentu. Záběry pořízené v ledové pustině na 16mm kameru doplňují umělé postsynchrony imitující křupání sněhu, dunění větru a další zvuky z konce světa.„Jak zachytit dobytí místa, jež je naprosto prázdnou zeměpisnou abstrakcí?“---Zdroj citátu: https://marvinwayne.com/en/la-banquisa

Naoto Matsumara je jediný stálý obyvatel v okolí jaderné elektrárny Fukušima, kde v roce 2011 došlo k závažné jaderné havárii. Matsumara zůstal a svůj čas v zóně věnuje péči o opuštěná zvířata. Observační dokument je zamyšlením nad katastrofami lidmi stvořených technologií, nad ekologickou krizí a jejími následky. Film je součástí dokumentárního projektu We Have to Survive, jehož cílem je upozornit na současné a budoucí dopady klimatické nouze. „Takové je lidstvo. Všichni souhlasí, dokud mají pohodlí. Pokud nastanou zlé časy, nikdo nespolupracuje. A tak to s námi dopadne.“ (Naoto Matsumara)

Hortence byla ve svém životě čtyřikrát těhotná a na svět přivedla sedm dětí. O všechny se bedlivě stará, čtyři z nich jsou ale dřevěné sošky. Dvojčata mají totiž podle učení voodoo – které v Beninu patří mezi oficiálně uznávaná náboženství – zvláštní mystickou moc, která jim dodává téměř božský status. „Dvojčata jsou převtělením bohů na Zemi. Přicházejí na svět s nevysvětlitelnou mystickou mocí.“

Kompilace scén z filmů klasického Hollywoodu, v nichž se muž dotýká loktu ženy, přisuzuje opakovanému zobrazení gesta hlubší význam. Nehledě na to, zda muž pomáhá ženě do vlaku, nebo zda jde o zjevný projev násilí, nabývá gesto na zlověstnosti a poukazuje na sexistický podtext prostupující kinematografií klasického Hollywoodu.„Jednou z věcí, které se učíme ve filmech režírovaných muži, je, co je to ‚vysněná žena‘. To, co se učíme ve filmech režírovaných ženami, je, co jsou skutečné ženy.“ (Jane Campion)---Zdroj citátu: https://www.inspiringquotes.us/author/7660-jane-campion

Meditativní snímek odhaluje městská i přírodní zákoutí, jimiž vedou nekonečné záhyby průmyslového potrubí, které své okolí obtáčí jako had uroboros. Potrubí vede pohled kamery přes rozsáhlá pole i sídliště a spojuje tak vodáky na řece, hrající si děti i zurčící potok, jejichž počínání je němým svědkem.„Jsme tu společně a naše činy ovlivňují další lidi a prostor, ve kterém se nacházíme.“---Zdroj citátu: https://afo.cz/host/sarah-lomenova/

Snímek v historických souvislostech propojuje epidemii s migrací, kolonizací a xenofobií, aby vytvořil kontext pro dění ve světě zasaženém pandemií covidu-19. S pomocí voice-overu a koláže archivních videí, fotografií a tiskovin vzniká příběh o opakujících se vzorcích lidského chování v době krize, které odhalují nelichotivou podstatu takzvané civilizace.„Měli bychom tedy přemýšlet o propuknutí pandemií jako o metaforickém připomenutí společenské nespravedlnosti, na niž bychom se měli zaměřit.“ (Patricia J. Williams)

Meditativní symfonie o městu a smrti. Režisér snímku se vrací do míst, kde před osmnácti lety natočil film o sebevraždě. Nyní v přeplněných ulicích Teheránu i v jeho zanedbaných zákoutích s oprýskanými zdmi pátrá po důvodech, které přivedly tři sestry k rozhodnutí společně ukončit své životy. „Jejich životy byly shrnuty v několika větách; všechny věty jsou v minulém čase, není v nich budoucnost ani přítomnost.“

Jestli je na sebe hrdá? Zeptal se roku 2020 otec jedné z dobrovolnic po jejím návratu z mise ve Středozemním moři, při které zachraňovali topící se uprchlíky*ice. V odpověď vznikl medializovaný dopis a následně i film–ilustrace pocitu zhnusení a bezmoci, složený z mořských vln a různých filmových materiálů.„V červnu 2020 se jedna z mladých dobrovolnic vracejících se na plavidle humanitární pomoci Sea Watch 3 rozhodla napsat dopis svému otci. Jeho text se prolíná s filmovými materiály různých formátů (animovanými, Super 8, archivními záběry…).“---Zdroj citátu: https://www.shortfilmwire.com/en/film/200110598/En-col_re

Slévárenský průmysl kdysi postavil lucemburskou ekonomiku na nohy. Zůstaly po něm vylidněné monumentální budovy a životy poznamenané prací v nebezpečných podmínkách, která i tak pro mnohé znamenala každodenní jistotu i naději. Na zdech továren a vzpomínkách na dřinu stojí dokumentární pomník mizejícího světa dělnické práce.„Zapomenuté prostory vyplněné vzpomínkami na minulé životy: ZÁBLESK je hloubková zvuková pouť po kdysi rozkvétajícím ocelářském průmyslu v srdci Evropy. Film, vyprávěný výrazně osobní optikou, je zamyšlením nad tím, co tento průmysl lidstvu přinesl.“---Zdroj citátu: https://simonehart.com/discontinued

V čiré observaci se režisér Viktor Németh soustřeďuje na zobrazení ZÓNY (jednoho z posledních lisabonských ghett v Amadoře) a vyvolává tím otázky – jde o umělecké uskupení, komunitu, nebo zkrátka o životní styl? Útržky vizuálně nápaditých obrazů, zvukové otřesy elektronické hudby linoucí se nemilosrdně z reproduktorů či zastřené záběry interakcí, k nimž nemáme přístup, mystičnost ZÓNY pouze stupňují.„Je vcelku známá věc, že v těsné blízkosti samého centra Lisabonu stále existují jistá ,ghetta‘... Tyto čtvrti jsou mytizovány jako natolik nebezpečná a nekontrolovatelná místa, že se je bojí navštěvovat i policejní hlídky. Ve skutečnosti však obyvatelé těchto míst tvoří velmi silnou a houževnatou komunitu.“---Zdroj citátu: doplňující text od režiséra