Souhvězdí

Humorný dokument nás vrací do východního bloku během studené války, kdy auto bylo považováno nejen za malý zázrak a klíčový symbol technologického pokroku, ale i za prostředek boje proti imperialistickému třídnímu nepříteli, přičemž paradoxně reprezentovalo takřka nedostižný společenský status. Ovšem cesta lidí, kteří si svůj vysněný vůz dokázali vybrat i z malé hrstky dostupných socialistických značek a chtěli vykročit vstříc lepším zítřkům, byla mnohdy krkolomná a trvala celá desetiletí. Nostalgií nasáklá filmová odysea složená z několika autobiografií milovníků a milovnic trabantů i moskvičů, pro něž auto znamená více než dopravní prostředek, přibližuje fascinující automobilovou historii i trampoty socialistické doby.„Dost nás zajímají psychologické pohnutky vazeb na tato auta, reality, jež se dodnes děje. Je to prazvláštní forma nostalgie – ne tolik za socialismem a vlastním mládím, jako spíš za dobou, kdy si automobil každý dokázal opravit vlastníma rukama s pomocí jednoduchého nářadí. Většina šoférů se musela naučit poznat své auto skrz naskrz, pokud chtěli, aby bylo vůbec pojízdné. A to, že znali doslova celé vnitřnosti vlastního vozu, vytvářelo mnohem silnější vazbu mezi člověkem a strojem.“---Zdroj citátu: http://www.agitprop.bg/?fbclid=IwAR3saJ0PCSaA-x2D4Fbb6U4PZn_7X8JnXPAFggLfWe-ixAxDdeX_HS9qEL0#/works/WATCH

Legendární hotel Chelsea v New Yorku se nachází v kritickém momentu své existence. Už osm let trvající rekonstrukce znamená naději pro majitele, že jej zase otevřou v jeho plné slávě a kráse. Pro více než 50 pravidelných nájemníků*ic už tak těžké životní podmínky uprostřed staveniště mohou ale vyústit v ještě tíživější situaci existenční. Právě unikátní moment na předělu tematizuje dokument, který z profilů obyvatel*ek různého věku a zájmů skládá dohromady historický obraz ikonické budovy. Hotelu, který se v popkulturní představivosti, ale zjevně i ve skutečnosti, pozvedl nad místo pouhého přebývání.„Naším záměrem bylo udržet si odstup od mytologie a zároveň snaha o její dekonstrukci. Chtěli jsme vpustit diváky do hotelu Chelsea zadním vchodem a ukázat jim něco jiného, než co si většina lidí obvykle představuje.“---Zdroj citátu: https://www.cineuropa.org/en/interview/422124/

Pier Luigi, zvaný Gigi, je venkovský policista, který tráví dny vyšetřováním drobných přestupků, flirtováním s novou kolegyní přes vysílačku a hádáním se se sousedem o své přerostlé zahradě. Jeden případ sebevraždy mu však nedá spát, a tak začíná vyšetřovat, zda se za ním neskrývá něco víc. Pomalé vyprávění, absurdní situace a charakter hlavního hrdiny evokují evropský umělecký film. Příjemná atmosféra nenuceného plynutí času a příběhy ze života Gigiho a lidí kolem něj vytváří poutavý, empatický a místy až snově poetický snímek. „Poetický komediální dokument připomínající Tatiho film Můj strýček.“ — Cirriere della Sera---Zdroj citátu: https://shellacfilms.com/international-sales/gigi-la-legge

Do opuštěné vesnice obklopené rozlehlými pláněmi a vysokými horami Náhorního Karabachu se vrací mladý muž po několika letech strávených v armádě. Vesnice se mezitím stala prázdnými kulisami, jejichž obyvatelé zemřeli na záhadnou nemoc, která pomalu požírá i jeho sestru, jedinou přeživší. Dva sourozenci a starý pes jsou tak jedinými živými bytostmi v mrtvé krajině, jež je metaforou dopadů války na lidský život. Silně atmosférický film tvořený pomalu plynoucími, bezútěšnými scénami doplňuje ambientní znepokojivá hudba, zatímco se pokouší najít odpověď na otázku, zda přežívat je to stejné jako žít.„Opuštěná vesnice, skvostně natočená samotným Baydarovem a skládající se z opuštěných ropných polí, ruin a doteků nepřirozené krásy, jako je ohnutý žlutý strom uhnízděný mezi kopci, je dokonalým místem pro několik postav, které si uvědomují, že jakmile se válka vyhraje, nic nezbývá.“---Zdroj citátu: Recenze: Sermon to the Fish, Davide Abbatescianni. 12. 8. 2022, Cineuropa. Dostupné z: https://cineuropa.org/en/newsdetail/428803/

V lednu 1946 se v Kyjevě pod taktovkou Sovětského svazu konal soudní proces s nacistickými generály, důstojníky a jejich kolaboranty zodpovědnými za válečné zločiny. Snímek rekonstruuje průběh soudního procesu pomocí unikátních archivních záběrů ze soudní síně. V mrazivých výpovědích svědků*kyň a přeživších z masakru v Babím Jaru a z koncentračních táborů ožívají děsivé zločiny proti lidskosti proběhnuvší během války, které kontrastují s chladnokrevným popisem událostí nacistickými obžalovanými.„Pokud nebudeme mluvit o traumatech a tragédiích minulosti, budou nás navždy pronásledovat.“ (Sergej Loznica)---Zdroj: https://www.theatlantic.com/culture/archive/2022/04/sergei-loznitsa-donbass-interview-russia/629509/

Snímek je sondou do romantických vztahů i sexuálních dobrodružství mladých gay mužů, jejichž životy se odklání od tradičních heteronormativních představ. V intimních rozhovorech s několika protagonisty přijde řeč na randění v queer komunitě, polyamorii i nenaplněné lásky. Scény sestávají z barvitých animací inspirovaných arabskými pohádkami, teatrálních hraných scén s explicitní nahotou i muzikálových čísel s arabskými popovými písničkami. Ostré kontrasty mezi jednotlivými formami vyprávění podporují ironické vyznění filmu zkoumajícího možnosti opravdové lásky stojící mimo očekávání společnosti.„Je to pozoruhodná sbírka příběhů, které vynalézavě a poctivě zkoumají maskulinitu queer pohledem.“---Zdroj citátu: Rich Cline recenze, 26. 9. 2022. http://www.shadowsonthewall.co.uk/22/d11.htm#shal

Mara znamená v běloruštině sen, ve smyslu naděje, ve slovanské mytologii se tak označuje žena duch, která se lidem zjevuje ve spánku a přináší buď sny, nebo noční můry. Umělecké zosobnění této mytické postavy se ve stejnojmenném filmu prochází ulicemi Minsku v letech 2020–2021. Během protestů proti diktátorskému režimu je symbolickým vyjádřením nadějí i následných hrůz pro občany*ky dožadující se svých prostých práv i svobod. A pro režisérku filmu je ztělesněním alter ega, které jí v poetické zkratce umožňuje mluvit o nejosobnějších obavách i tužbách tváří v tvář neradostné realitě nepřející snům.„Nechtěl jsem natočit typickou filmovou ,reportáž‘. Nejdůležitější pro mě bylo ukázat, co dokáže provést trauma s lidskou duší.“---Zdroj citátu: https://eefb.org/country/belarus/sasha-kulak-on-mara/

Bělehradské Muzeum revoluce se mělo stát dalším brutalistním monumentem oslavujícím socialistickou Jugoslávii. Plán však nebyl realizován a v opuštěné stavbě z roku 1961 nyní žijí lidé bez domova. Mezi ně patří mladá matka se svou dcerou nebo stárnoucí Mara. Jejich životy nemohou být vzdálenější utopickým vizím o dokonalém světě. Srbský tvůrce Srđan Keča přetavil svou videoinstalaci z roku 2014 do snímku, jenž s pokorou nahlíží do křehkého osobního vesmíru stojícího mimo společenské struktury. Všímá si, jak uprostřed nicoty, na periferii státních zájmů, mimo zorné pole většinové populace, proplouvají lidské životy.„Existuje celý ‚porno‘ žánr zachycování socialistických ruin, obzvlášť v případě fotografií jugoslávských pomníků, jež jsou představovány, jako by je vystavěla nějaká mimozemská civilizace, a který si pohrává s odkazy na sci-fi, nicméně tyto budovy mají svou historii, a historii zároveň i zachycují.“---Zdroj citátu: https://povmagazine.com/srdan-keca-on-museum-of-the-revolution-and-documenting-paradise-lost/

Film začíná vzpomínkami Travise Wilkersona na dětství, jehož podobu formovala studená válka a matčina posedlost atomovou bombou. Život v permanentním strachu z jaderného holocaustu mu způsoboval noční můry. Po vítězství Donalda Trumpa se vrátily. Ve snaze pochopit kořeny svých neuróz se autor vydává na terapeutický roadtrip po Spojených státech. Doprovází jej jeho dcery a manželka, spolutvůrkyně dokumentu. Navštěvují nukleární sila i místa spjatá s vyhlazováním domorodého obyvatelstva. Rodinný výlet se stává podkladem pro pronikavou kritiku národní ideologie založené na destrukci a vyvolávání paniky.„Tento film je příběhem naší země – přestože nám osobně nikdy nepatřila –, naší rodiny, ale také násilí páchaného na domorodém obyvatelstvu, bez něhož bychom ji dnes neobývali.“ — Erin Wilkerson---Zdroj citátu: https://www.melodieundrhythmus.com/mr-2-2022/strahlende-zukunft/

Manželé Katia a Maurice Krafftovi žili jeden pro druhého a pro sopky. Při výbuchu jedné z nich v roce 1991 tragicky zahynuli. Zanechali po sobě přes 200 hodin filmového materiálu dokumentujícího jejich práci. Werner Herzog z něj sestříhal vizuálně hypnotizující chvalozpěv. Nechává promlouvat především záběry sopečných kráterů a tekoucí lávy doprovázené vážnou hudbou. Jen vzácně tuto explozivní symfonii přeruší svým komentářem. Krafftovi jej zajímají především jako tvůrci podmanivých obrazů sdílející jeho fascinaci přírodou a stejně jako on nacházející krásu i na místech, kam se většina lidí v životě neodváží. „Zdá se mi, že Krafftovi se pokoušeli natočit celý film o Stvoření. Nezbyl jim ale už čas na to, aby ho sestříhali.“ — Werner Herzog

Je filmová kamera neutrálním médiem, nebo se i za ní skrývá ideologie? Režisérky snímku zkoumají, jakým způsobem se do vývoje a současné podoby filmových technologií propisuje rasismus. Jejich online debaty při přípravě filmu přitom ukazují, o jak kontroverzní téma se stále jedná. Přestože před i za kamerou již dávno nestojí pouze bílí lidé, bílé kůži jsou média stále přizpůsobena. Film sestává ze tří rozmanitých esejí, v nichž autorky sdílí své osobní zkušenosti s předpojatostí technologií, konfrontují stereotypní přemýšlení o filmu a reálně ukazují, jak odlišné je snímat tmavou a bílou pleť.„Kinematografie jsou pro mě diváci, co si viděné odnesou zpět do své reality.“ (Rosine Mbakam)

Může být porod příjemným tělesným zážitkem? Autorka filmu naslouchá příběhům porodních asistentek, dul a žen, které již porodily své děti, a zamýšlí se nad porodem jako intimním, přesto však vysoce politickým tématem. Svůj zážitek z těhotenství a síly vlastního těla zpracovává v sebereflektujícím monologu s dávkou nadsázky a humoru. Snímek sestává z dokumentárních záběrů i tělesných performancí protagonistek, které se přelévají v barvité animace připomínající obrazy francouzských modernistů. Otevírají se přitom důležitá témata tělesné integrity, práva na rozkoš a svobody rozhodovat o vlastním těle.„Potěšení vyvolává uvolnění a absenci strachu a umožňuje vám otevřít se.“

Richie Bravo, kdysi úspěšná pop star, odjíždí z Itálie do Dolního Rakouska, aby se společně s mladším bratrem a otcem, jenž přebývá v domově důchodců, navždy rozloučil se zesnulou matkou i rodným domem. Vzápětí se vrací do Rimini, kde jako charismatický a vášnivý gigolo obveseluje postarší paničky a baví skupiny důchodců tklivými písněmi v prostorách omšelých hotelů. Náhle za ním přijíždí jeho dcera a požaduje peníze, které však Richie nemá. Ulrichu Seidlovi se podařilo s výjimečnou empatií natočit hořkosladký portrét tápajícího osamělého muže, jenž se snaží začít žít nový život, na který je ale už možná pozdě.„RIMINI je film o hledání štěstí a pokus o zbavení se zátěže minulosti. Ta však člověka nakonec dožene, což je hořká či osvobozující pravda, jíž musí hrdinové nakonec čelit. Je to příběh o touze po lásce, směnném obchodu se sexem a o osamělosti, jež po tom všem zůstane.“ — Ulrich Seidl---Zdroj citátu: Presskit

Film sestává z osmimilimetrových záběrů natočených v 70. letech Annie Ernaux a jejím manželem, zahrnujících rodinné oslavy a svátky, výlety i dovolené v nejrůznějších světových destinacích. Nejde však o pouhá domácí videa, ale o archiv politických a společenských změn a jejich dopadů na jednu obyčejnou francouzskou rodinu. Nostalgické obrazy přitom doprovází literární monolog autorky, která se v něm zamýšlí nad proměnou společnosti od 70. let do současnosti. Vzniká tak filmová úvaha nad znovuobjevením přírody v lidském životě a možnostmi překonání hektičnosti života v době pozdního kapitalismu.„Přijde chvíle, v níž se znovu zrodí naděje, touha dobýt nové věci. Ale je to všechno o nemožnosti předvídat zítřek, i když zítřek je přítomen již dnes.“---Zdroj citátu: https://filmmakermagazine.com/114729-interview-annie-ernaux-david-ernaux-briot-the-super-8-years/

Abdi prožil dětství v Mogadišu během občanské války. Teď navrhuje a vyrábí nábytek v Nizozemsku. Dříve byl opakovaně svědkem násilí a válečných zločinů. Sám po emigraci porušil zákon a skončil ve vězení. Jeho sousedem je shodou okolností filmař Douwe Dijkstra. Společně se rozhodli rekonstruovat a zároveň lépe prozkoumat Abdiho mládí a dospívání plné traumatizujících incidentů. Vedle ne vždy spolehlivých vzpomínek jim k tomu slouží Dijkstrovo studio na speciální efekty se zeleným plátnem a množstvím miniatur. Film je současně životopisem i podnětnou dekonstrukcí snahy o uchopení něčí minulosti.„Pracuji velmi investigativním postupem zahrnujícím hledání informací a pokusy. Ale zjišťuji, že tento přístup, jako bych točil film o filmu, nikdy není o technické stránce věci. Pro mě je to vždy o tom ukázat svůj pohled filmaře nebo jak se stavím k danému tématu, postavě nebo předmětu.“ — Douwe Dijkstra---Zdroj citátu: https://businessdoceurope.com/locarno-ff-neighbour-abdi-by-douwe-dijkstra/

V Rimini představil Ulrich Seidl vyhaslého barového zpěváka Richieho. Paralelně natočená Sparta sleduje Richieho bratra, čtyřicátníka Ewalda. Před lety opustil rodné Rakousko. Teď zkouší začít nanovo v Transylvánii. S partou místních chlapců proměňuje zchátralou školu v pevnost. Navenek nevinné hry jsou záminkou k trávení času s dětmi, které Ewalda sexuálně přitahují. Bez předsudků natočené drama nás staví před výzvu, zda dokážeme empatizovat s pedofilem. Podle zjištění týdeníku Der Spiegel režisér dětské herce dostatečně neobeznámil s ožehavým tématem filmu a vystavoval je nahotě, násilí a alkoholu. Seidl obvinění odmítá. „Ve svých filmech jsem se vždy snažil stmelit protiklady mezi naším myšlením a jednáním, což považuji za základ lidské existence. Jsem si vědom toho, že můj umělecký světonázor včetně způsobu, jakým ho vyjadřuji ve svých filmech, je v ostrém rozporu se současným duchem doby, jenž vyžaduje zjednodušené opozice ‚buď-anebo‘ zbavené kontextu, zatímco protiklad ‚oba-a také‘ popisuje lidskou existenci mnohem lépe.“ — Ulrich Seidl---Zdroj citátu: https://www.ulrichseidl.com/en/statement-sparta

Vlády nad světem se zmocnila zvířata. Budou se chovat stejně jako lidstvo, jež i v moderní historii dopustilo války, genocidu a všeobecný teror? Proslulý kambodžský režisér si ve své zlověstné mnemonické dystopii klade otázku, zda radikální změna společenského uspořádání dokáže zvrátit tragédii a přinést vytoužený mír, nebo zda se již navždy budeme točit v koloběhu mocenského aparátu směřujícího k totalitě a opakovat stále stejné chyby, jež s sebou nevyhnutelně nesou nespravedlnost a násilí. Snová politická esej strukturovaná jako diorama je protkaná archivními záběry a evokuje Orwellovu Farmu zvířat ve futuristickém hávu. „Po divácích vůbec nechci, aby můj film pochopili. On se ani nedá pochopit, a něco, co lze zcela pochopit, je vlastně k ničemu. Zkuste se do něj ale zapojit skrze vlastní mysl, snažte si ho užít a něco si z něj odnést. A pak dál nepřestávejte doufat a žít. Já zase doufám, že vám tento projekt připomene, že díky sdílené kreativitě zůstáváme svobodní a navzájem propojení. Všechno bude dobré.“ — Rithy Panh---Zdroj citátu: https://www.hollywoodreporter.com/movies/movie-news/berlin-2022-rithy-panh-cambodia-covid-pandemic-despair-1235092437/