Souhvězdí

André Ricciardi je idiot, protože nešel na naplánovanou kolonoskopii. Kdyby to udělal, neumíral by teď na rakovinu tlustého střeva. Svou chybu ale bere s nadhledem. Stejně jako všechno ostatní. Ani dokument, v němž se s předčasným koncem vyrovnává, není srdceryvnou oslavou křehkosti života, ale divokou přehlídkou neuctivých vtipů, absurdních anekdot a nápadité stop-motion animace. Excentrický reklamní agent přistupuje ke smrti se zvědavostí dítěte a odvahou dospělého. André je totiž možná idiot, ale taky každým svým činem zpřítomňuje myšlenku, že neexistuje jediný správný způsob, jak čelit zlomovým životním událostem. „Tento film je pro každého, kdo má konečník.“ — Tony Benna

Od roku 2018 smějí ženy v Saúdské Arábii legálně řídit. Pro Azzu, která se odmítá podřídit patriarchálnímu režimu, představují cesty autem vítané momenty nezávislosti. Dokument nabízí vhled do každodenního života v Saúdské Arábii, především je však empatickým svědectvím o nelehkém údělu ženy, která je odhodlaná bojovat za osobní svobodu v zemi, kde rozhodují muži. Detailní záběry Azzy v uzavřeném interiéru auta kontrastují s vizuálně působivými obrazy rozlehlé pouště, kde Azza nachází pocit souznění s místní krajinou. Obě prostředí se stávají místem bolestných úvah o minulosti, ale i příležitostí k objevování vlastní identity a nejistým příslibem svobody.

Monumentální audiovizuální esej kategorizuje svět bytostí, organismů a předmětů po vzoru středověkých encyklopedií do tří částí. Bestiáře se vrací k základům lidství a zkoumají vztah člověka a zvířete, Herbáře navazují terapeutickou procházkou botanickou zahradou a Lapidária se noří do světa minerálů a kolektivních katastrof. Člověk sesazený z antropocentrického trůnu se stává exponátem, předmětem vědeckého experimentu. Pod dohledem nadpozemského biologa sebereflexivně obrací spoušť kamery proti sobě, pozorovatel se proměňuje v pozorovaného, lovec v loveného. „Svět, ve kterém žijeme, není naším světem, ale světem, který sdílíme se zvířaty a rostlinami.“ — William Stottor

Johannesburg nepatří k nejbezpečnějším městům na Zemi. Bezpečnostní agentury na tom postavily svůj byznys. Po celé Jihoafrické republice působí mnohonásobně víc soukromých hlídačů než vojáků či policistů. Bezpečí si ale může dovolit jen ten, kdo na to má peníze. Což jsou převážně bohatí běloši a bělošky. Film sleduje každodenní rutinu ozbrojených mužů, kteří by měli druhé chránit, ale přitom jsou sami plní nejistoty. Při jejich sledování proto vyvstává otázka, zda komercionalizace strachu opravdu řeší problém všudypřítomného násilí, nebo spíš posiluje sociální nerovnost, která představuje jednu z jeho hlavních příčin.

Co by mohlo být na první pohled neživější – a tedy protikladnější k filmu – než říše minerálů? Nora Štrbová tuto tezi zpochybňuje, obrací ji naruby a z kamenů dělá vysoce kinetický předmět. V tomto humorném esejistickém filmu natočeném na 35mm film dostávají kameny konečně hlas, pozorují nás, soudí nás a především… nás snášejí.

Animovaný Hitler se snáší k Zemi a potměšile recituje sugestivní text písně Up from the Skies Jimiho Hendrixe. „Už cítím pach světa, který shořel,“ poznamenává. Filmová koláž katastrof a násilí – poskládaná z found footage zpravodajských i animovaných filmů a ručně malovaného filmového materiálu – má jeho hladovému pohledu co nabídnout. Verše Hendrixe, Sade, Boba Dylana, Rolling Stones a Stinga pronáší diktátorův voice-over vytvořený umělou inteligencí. „Když jsem znovu slyšel skladbu Up from the Skies, překvapilo mě, jak aktuální je tento text z roku 1967, a vybavil se mi Stingův song History Will Teach Us Nothing (1987) – stejně jako představa, že s nástupem pravicového populismu se vrací takzvané zlo.“ — Jan Rehwinkel

Jerada je marocké město s bohatou historií těžby uhlí. S oficiálním uzavřením dolů roku 2001 ale dobývání černé horniny neustalo. Na svou pěst se do podzemí vydávají místní obyvatelé, aby nelegální těžbou zajistili obživu sobě i svým rodinám. Stylizovaný dokument, ve kterém v inscenovaných scénách vystupují obyvatelé Jerady, vede pomyslný i velmi konkrétní řez místní krajinou a společností. V dlouhém dynamickém záběru se spouštíme do dolu, pozorujeme samozvané horníky při práci, jak čelí nebezpečí a spolu s drahocenným nákladem vystupují zase na povrch, kde už čekají automobily, aby uhlí převezly k překupníkům. „S filmem Důl jsem chtěla být svědkyní současné sociální reality: skupina dělníků podniká kroky uprostřed současné krize.“ — Randa Maroufi

Louise je mladá žena s bohatou představivostí, která své deníky zaplňuje fragmenty myšlenek. Když jeden ze zápisníků objeví mladík jménem Thomas, stává se součástí jejího přízračného světa. Společně se ocitají v temném lese, do něhož jen skrze úzké trhliny proniká světlo a smích. Prostor formovaný vzpomínkami i nevědomými silami je pro mladé milence útočištěm i portálem do jiné reality. Isabel Pagliai ve svém dokumentárním snu prozkoumává křehký vnitřní vesmír hrdinky zpracovávající nejniternější strachy a tužby. Realita a iluze, fantazie a emoce se slévají do jedné hypnotické kompozice. „Měla jsem silnou touhu spojit dvě věci, které se mohou jevit jako protichůdné: to, co se děje v daném okamžiku, a to, co patří do říše tajemna, do světa snů.“ — Isabel Pagliai

Severochorvatské přístavní město Fiume zažilo po první světové válce jedno z nejbizarnějších vojenských tažení v dějinách. Trvalo šestnáct měsíců a vedl ho italský básník Gabriele D'Annunzio, který v září roku 1919 se třemi sty vojáky obsadil dnešní Rijeku. Založil zde vlastní stát a vládl v něm, dokud se proti němu nepostavila armáda jeho rodné Itálie. Básník-diktátor, u kterého se inspiroval Benito Mussolini, zvěčnil období své vlády na deseti tisících dobových fotografií. Rodák z Rijeky Igor Brezinović je podvratně oživuje a v propletenci historických faktů a nadsázky, v proluce mezi historií a současností, objevuje kořeny fašismu. „D'Annunzio přistupoval k obsazení Fiume se stejným romantismem jako ke svému psaní, dokonce zašel tak daleko, že nechal sebe a své muže obsesivně natáčet a fotografovat, aby vytvořil propagandistický ideál.“ — Igor Brezinović

Sergej Loznica nás v dalším ze svých portrétů ukrajinské každodennosti v časech ruské okupace bere na exkurzi do kyjevského Národního přírodovědného muzea, které patří k těm největším na světě. Společně se školní třídou zde mezi dvojicí leteckých poplachů absolvujeme přednášku o paleontologii. Učitel zaníceně vypráví o dinosaurech a ježatých rybách a děti mu zvídavě a s pobavením naslouchají. Spolu s nimi jsme živým výkladem na chvíli přeneseni do světa vzdáleného miliony let, ve kterém sice oblohou nekřižovaly ruské rakety, ale v lecčem byl podobně nemilosrdný jako současná válečná realita.

Film o rozkladu jednoho domu a jedné rodiny, upomínající na Poeovy Ushery, je bezútěšnou výpravou do končin, ve kterých mizí všechny životní barvy a světlo. Když se režisérka po mnoha letech vrátí do své irské domoviny, znovu se vystaví vzpomínkám na život před tím, než se vše začalo bortit. Než její matka úplně propadla alkoholismu a dolů ke dnu strhla všechny ve svém nejbližším okolí. Hmatatelným pomníkem pádu je pak právě rodinný dům, kdysi útulné bydliště, nyní trosky pomalu požírané městskou divočinou. A v něm se odehrává, zdá se poslední, finální epizoda tohoto trudného příběhu. „Místem natáčení byl dům a záběry měly být ve stylu cinéma vérité, tedy pozorovací záběry mé rodiny, a pak některé více emocionální, abstraktní sekvence, které oživily charakter domu a krajiny.“ — Myrid Carten

Zbraní i postrachem novodobých extremistů jsou média. Když v lednu 2021 vtrhli do Kapitolu příznivci Donalda Trumpa, neopomněli své řádění streamovat. Režisér Javier Horcajada z jejich záběrů a příspěvků na sítích vytvořil koláž hlasů a textů, která je stejně frenetická jako bezbřehé scrollování, při němž se fakta a výmysly slévají do jednoho toku. Tato symfonie dezinformací je prokládána úryvky propagandistických filmů z éry Dwighta D. Eisenhowera, v nichž jsou vysvětlovány ty samé koncepty, jimiž se ohánějí útočníci – spravedlnost, zákon, demokracie. Alarmující zpráva o tom, jak snadné je v online věku změnit význam slov a ovládnout dav je druhým dílem režisérovy trilogie o dnešní Americe.    „Věřím, že bez útoku na Kapitol by Trump o čtyři roky později nemohl vyhrát. Mnozí budou tento útok popisovat jako neúspěch, ale já se domnívám, že posílil přesvědčení účastníků, že jim volby byly ukradeny a že aby mohli znovu vyhrát, musí se lépe zorganizovat a jít do toho naplno. Bohužel, výsledek jim dal za pravdu.“ — Javier Horcajada (Zdroj)

Kakadu Koki byl oblíbeným papouškem jugoslávského diktátora Josipa Broze Tita. Umí mluvit, a to dost nevybíravým slovníkem. Co je ale ještě neuvěřitelnější, stále žije! Jako zvířecí kuriozitu ho ukazují turistům a turistkám navštěvujícím Brijunské ostrovy, místo bývalé luxusní Titovy rezidence. Právě Kokiho výpovědi a průpovídky, které režisér zaznamenával po čtyři roky, tvoří základ zvukové stopy filmu. Do komického kontrastu jsou vkládány neznámé nebo méně známé obrazové materiály, na kterých se Koki s Titem setkávají s hodnostáři a celebritami zašlých časů – Chruščovem, Ceaușescem nebo Sophií Loren. „Celý život mě fascinují příběhy vyprávěné z pohledu zvířat.“ — Quenton Miller

Městečko Hasankeyf ležící na jihovýchodě Turecka je osídleno přes 12 tisíc let. Kvůli stavbě přehrady ale bude zaplaveno vodou. Zánik tradičního způsobu života a komunitních vazeb tvůrci přibližují z perspektivy dvou rodin, jedné kurdské a jedné arabské. Šest let natáčená kronika zániku a vykořenění se z velké části obejde bez dialogů. Promlouvají hlavně záběry drsné pouštní krajiny a demolovaných starých domů, kontrastující s umělostí bezduchých osad, kam má být původní obyvatelstvo vysídleno. Lidé sice získají moderní bydlení, ale přijdou o práci a stanou se závislými na vládní pomoci. Doprovodným efektem rozsáhlého developerského projektu se tak stává eliminace kurdské a arabské kultury v regionu. „Náš pozorovací narativní styl vtáhne diváky do atmosféry Hasankeyfu tím, že ukazuje ‚jak se to děje‘ spíše než ‚co se děje‘, vyhýbá se rozhovorům a soustředí se na vizuální vyprávění.“ — Natalia Pietsch, Grzegorz Piekarski

Pro ni neexistovala jiná volba. Musela jít bojovat proti zlu, které zachvátilo její zemi. Zlu, které na vlastní kůži dobře poznala v roce 2014, když na Donbase strávila čtyři dny v ruském zajetí. Byla tak odhodlaná, že dokázala na dlouho opustit i svého malého syna. Teď mu v hlavě skládá dopisy, když jí nad hlavou létají vrtulníky a v blízkosti vybuchují minometné granáty. Sugestivní dokumentární portrét pobytu v těsné blízkosti válečné fronty staví na kontrastu neskutečné vůle žít a povinnosti nasazovat život pro vyšší věc. Ne pro národ, ne pro vlast, ale pro svobodnou budoucnost vlastních dětí. „Moje kamera mě doprovází od prvního dne války.“ — Alisa Kovalenko

V lednu 2009 zažili diváci a divačky nejdrastičtější přímý vstup do živého vysílání v dějinách izraelské televize. V telefonátu z Gazy se ozýval pláč palestinského doktora Izzeldina Abuelaishe, kterému právě izraelská armáda při bombardování jeho domu zabila tři dcery. Otcovo zoufalství pohnulo dějinami a izraelský premiér bezprostředně po medializaci tragédie vyhlásil příměří mezi Izraelem a Palestinou. To však netrvalo dlouho, a tak si Abuelaish, známý jako Nelson Mandela Středního východu a pětkrát nominovaný na Nobelovu cenu za mír, uložil za cíl ukončit konflikt mezi oběma zeměmi. Jedině tak by smrt jeho dcer získala smysl, říká doktor, který odmítá nenávist a léčí jak Palestince, tak Izraelce. Přímočarý a emotivní portrét, jehož název odkazuje na Abuelaishovu knihu I Shall Not Hate, ukazuje, jak vyléčit celou společnost. „Potřebujeme odvážné vůdce s morální odvahou. Lidi, co riskují a myslí na lidské cíle a budoucnost, ne na to, jak se udržet u moci. Protože dějiny na ně nikdy nezapomenou.“ — citát z filmu

V severovietnamské provincii Bắc Ninh leží komplex továren na elektroniku, v němž pracuje skoro 100 tisíc lidí. Asi 80 % z nich tvoří ženy. Během dvanáctihodinových směn musejí dodržovat přísná pravidla a neměnný rytmus. Sebemenší technický omyl, nepovolená přestávka nebo jen krátká konverzace mohou znamenat tvrdý postih. Fyzicky náročná práce pod neustálým dohledem u mnohých z nich vede k chronické únavě, izolaci a frustraci z toho, že jejich těla byla redukována na lehko nahraditelný výrobní prostředek. Dehumanizující podmínky ve fabrice a jejich dopad na osobní životy zaměstnankyň přibližují vedle anonymních výpovědí také divadelně stylizované rekonstrukce reálných situací. „Pocházím z dělnické rodiny. Myslím, že když patříte do stejné třídy, máte stejné pocity, i když mluvíte jiným jazykem.“ — Parsifal Reparato

1949. George Orwell dokončuje svůj poslední, ale nejdůležitější román 1984. Film Orwell: 2+2=5 se noří hluboko do Orwellových posledních měsíců a vizionářského díla, aby prozkoumal kořeny zásadních a znepokojivých konceptů, které tento autor odhalil světu v jeho dystopické mistrovské práci... Dvojsmysl, Myšlenkový zločin, Newspeak, všudypřítomný přízrak Velkého bratra... znepokojivé socio-politické pravdy, které dnes rezonují ještě silněji.

Dokumentární pátrání po osudu dvou amazonských domorodců zavlečených na počátku 20. století do evropské civilizace se mění v senzorický cestopis krajinou archivních i současných záběrů. Obrazy starého a nového světa se kupí přes sebe, naráží jeden do druhého nebo pomalu plynou kolem jako Amazonka. Na letmé okamžiky, na fotografiích, v deníkových zápiscích, se Aredomi a Omarino vyhoupnou na hladinu historie, než zase zmizí, možná už natrvalo. Ostudná historie nelidského zacházení s příslušníky domorodých kmenů je bolestnou kapitolou také v příběhu režisérčiny rodiny. I proto se vydává na tuto cestu. „Nechtěla jsem tuto historii napravovat, protože si nemyslím, že je možné něco napravit, ale myslím si, že je možné ji transformovat.“ — Tatiana Fuentes Sadowski

Války vyhrávají učitelé, prohlásil Putin, když po roce 2022 proměnil ruské školy v náborová střediska určená k výchově budoucích vojáků a vojaček. Vzdělávací instituce mají povinnost posílat ministerstvu školství nahrávky z výuky, aby prokázaly, že výklad invaze na Ukrajinu se nese v duchu pro-kremelské politiky. Pavel „Paša“ Talankin, učitel na základní škole v uralském provinčním městečku Karabaš, pojal Putinovo prohlášení po svém a kamera se v jeho rukou mění z propagandistického nástroje v nástroj odporu. Kromě videí z vyučování natáčí i všednodenní situace a po dvou letech i s nahrávkami utíká do exilu. Ujímá se jich dokumentarista David Borenstein a sestavuje obraz militarizace školství i vysoce osobní portrét současného Ruska. „Snažil jsem se pochopit, jak Paša vnímá Rusko, a myslím, že mi to pomohlo vyhnout se příliš černobílému pohledu na to, co se tam děje.“ — David Borenstein

Mladý muž jménem Paul trpí depresemi a sociálními úzkostmi. V rámci sebe-terapie zjistil, že jeho duševní stav posiluje, když uklidí byt. Začal s tím svým, a po čase své služby nabídl i druhým lidem, specifickému druhu zákaznic – ženám-dominám, které jsou schopny na oplátku uspokojit jeho submisivní potřebu. Své pokroky zaznamenává na instagramovém kanálu, jenže ten až příliš rychle nabírá nové followery, a to v Paulovi znovu vyvolává úzkosti… Nonkonformní portrét osobnosti nám nabízí nový pohled na depresi, postižení, které je potřeba nejdříve přijmout a pak se s ním učit po svém žít. „Fungovalo to okamžitě. Začal uklízet – špatně – a navázal nové, intimní vztahy se ženami.“ — Benjamin Hollis, Documentary Weekly

Mezi Vesuvem a Neapolským zálivem se země pravidelně otřásá a fumaroly z Flegrejských polí znečišťují vzduch. Ze stop historie, vzpomínek na podzemní svět a obav současnosti, v černé a bílé barvě, se vynořuje méně známá Neapol, plná hlasů a životů. Pod mraky leží území protkané místními obyvateli, věřícími, turisty a archeology, kteří vykopávají minulost, která v muzeích dá nový život a význam sochám, fragmentům a ruinám. Vlak, který objíždí Vesuv, jezdí po okruhu, zatímco závodní koně trénují podél pobřeží. Učitelka provozuje provizorní družinu pro děti a mládež. Hasiči ve svém velitelském centru uklidňují obavy místních obyvatel, kteří volají na tísňovou linku, policie pátrá po vykradačích hrobů, zatímco v přístavu Torre Annunziata syrské tankery vykládají ukrajinské obilí. Země, která lemuje záliv, je obrovským strojem času.

Digitálně animovaná glitch skladba vrství, abstrahuje a mutuje technologické stopy pozůstatků – pompejských reliktů, torz, rentgenových snímků, záběrů zvířat – do rytmického celku. Pole se střídavě plní a vyprazdňuje, zatímco zvukově vrní a šumí; minimalistická audiovizuální kompozice přitom dosahuje absolutní, byť nevystižitelné přesnosti. „Stejně jako mýtus o stvoření, [film] představuje potenciál vytvořit a uvolnit něco nového, jako pixelová prapolévka. Zdůrazňuje akt sledování, pozorování, vnímání a přijímání obrazů. Ukazuje vztah mezi fotografickou technologií, samotným přístrojem, ‚strojem‘, a složitými zkresleními vnímání a představivosti. Vytvořeno pomocí nefunkčního zařízení pro speciální efekty z 90. let.“ — doprovodný materiál k filmu

Ben Rivers natočil další film o konci civilizace, jak ji známe. Tentokrát volně na motivy jednoaktové divadelní hry Dona DeLilla The Word for Snow. Zatímco u Delilla není věk postav specifikován, u Riverse jsou to děti. Všichni dospělí byli totiž vyhlazeni v důsledku nespecifikované katastrofy. Touto dystopickou krajinou cestuje devítiletá Moon. Její mystická odysea se odvíjí v impresionistických obrazech zachycených na barevný a černobílý 16mm formát. Rivers ale nevypráví jen o přežití, planetární krizi a limitech jazyka. Zamýšlí se také nad tím, zda jako společnost stále máme dost (dětské) imaginace na to, abychom si uměli představit nový začátek a lepší svět. „Snažil jsem se najít rovnováhu mezi velmi znepokojivou situací a situací, která skýtá větší naději.“ — Ben Rivers

Kamera několik minut krouží nad městem, z něhož zbyly jen ruiny. Vše živé ale vyhlazeno nebylo. Zdevastovanými ulicemi kráčí procesí lidí v černém, kteří na ramenou nesou rakve. Nový film oceňovaného režiséra Abbase Fahdela je svědectvím o zkáze způsobené na konci roku 2024 izraelským bombardováním jižního Libanonu, ale také o nezdolnosti civilního obyvatelstva. Komunita je otřesena, sevřená žalem. Místní jsou přesto odhodláni zachovat svou kulturu a znovu vybudovat zničené domovy. Mozaika každodenních výjevů je prokládána režisérovými básněmi, které se stávají symbolem vzdoru vůči beznaději. Stejně jako záběry Fahdelovy dcery. Její smích a hry mezi troskami připomínají jiskry života. „Tento film neměl být filmem o válce, ale filmem z války, uvnitř války, a o tom, co po ní zůstává: samozřejmě trosky, ale také neviditelné zlomy, utužené vazby, projevy solidarity a osobní rány, které si lidé nosí hluboko v sobě a o nichž často nemluví.“ — Abbas Fahdel

Nositelka Nobelovy ceny za literaturu, francouzská spisovatelka Annie Ernaux, ve svých knihách od 70. let minulého století s šokující přímočarostí popisuje znásilnění, mateřství nebo milostný život. Hrdinkou filmového portrétu však není ona, ale studentky a studenti středních škol a jejich fascinující interpretace textů autorky. Pohlcující série rozhovorů, vedená od školních lavic v metropoli Francouzské Guayany nebo na pařížském předměstí, představuje metatext, bránu v čase, v níž se autobiografické literární příběhy setkávají s realitou současné mladé generace. „Film Claire Simon plynule dokazuje, proč by nemělo být pochyb o hodnotě umění pro společnost.“ — DOK Leipzig

Nesrozumitelné hlaholení tlampače, troubení aut, záda chlapců hledících do dálky, ohně, odpadky, pusté domy a skupina vojáků zabydlují smyslově nasycenou krajinu, kterou ovládá funkční chaos. Mozaika mikrodějů s několika obrazovými plány připomíná malby Pietra Bruegela s tím rozdílem, že se nejedná o žánrový výjev od holandského mistra. Jednozáběrové svědectví v reálném čase, kousek po kousku odkrývá násilný střet Palestinců s izraelskými vojáky na Západním břehu. Vykresluje mechanismus okupace, který se cyklicky zavírá sám do sebe a začíná tam, kde končí. „Prostřednictvím přeformulování, odvolávání se na to, co se odehrává mimo obrazovku, nebo hraní si se střihy či délkou záběrů se umělkyně snaží vytvořit prostory, které nám umožňují znovu nabýt pohyblivost a kritického ducha.“ Zdroj citátu: https://juliettelemonnyer.com/about

Uhrančivý vhled do osobního odkazu Leni Riefenstahlové, která se proslavila filmem Triumf vůle, vrcholem nacistické filmové propagandy, přičemž zatvrzele popírala jakékoli blízké vazby na režim.

Gaza je největší vězení na světě, alespoň podle režiséra, který se sem roku 2001 vrátil, aby pátral po Abdelovi Rahim, s nímž před sedmnácti lety seděl v izraelském vězení za protistátní činnost. Uplynulo další čtvrt století, než si vzpomněl na tři videopásky, které tehdy natočil se svým průvodcem Hasanem, ale Gaza v podobě, kterou na nich zachytil, už dnes neexistuje. Poeticky tklivá báseň, nominovaná na Zlatého leoparda v Locarnu, nostalgicky představuje zapomenuté obrazy, do nichž implicitně vstupují události z října 2023. Zmizelé krajiny, ulice, budovy a lidské tváře vypráví příběh o paměti, ztrátě a hledání. „Nejprve jsem znovu prožíval pocity z dospívání. Pak jsem najednou ztratil schopnost představivosti a obrazy zmizely. Život se stal vězením.“ — citace z filmu

Pohoří Sandia v Novém Mexiku, ležící na východním okraji Skalistých hor, spojuje strmé zasněžené útesy s vyprahlostí pouští u svého úpatí. Vizuální portrét této krajiny, v němž hory ožívají, pulzují a proměňují se, doprovází audiomix znění extrémních teplot a písní kmenů Pueblo, které zde odedávna žijí. Techniky vycházející z tradice experimentálního filmu, jako jsou pookénkové kopírování, malba, koláž či rytí do materiálu, vtahují digitální obraz do plynutí vizuálního transu. „Díla Mélissy Faivre jsou pohlcující, halucinogenní, nebo dokonce vyvolávají závratě, v závislosti na vašem vnímání nebo možná na vaší divácké zkušenosti. Jsou bohatá na barvy, pohyb a asociace. Filmy jsou založeny na kamerových záběrech a fotografiích reprodukovaných snímek po snímku a vrstvených s videozáznamy pomocí kompozice a montáže, čímž vytvářejí nové představy. […] Montáž dosahuje úrovně mnohonásobného rozptýlení, které se jeví jako čistá fantazie; zároveň má potenciál vyvolat vaše individuální vzpomínky a asociace.“ — Walden Kunstausstellungen Zdroj citátu: http://www.galerie-walden.de/INFECTED%20REALITY-english.pdf

Španělská režisérka Eva Libertad zachycuje obavy, deziluzi a komunikační bariéry v životě neslyšící Ángely, která se připravuje na mateřství ve světě slyšících. Kromě osobních zkušeností své sestry Miriam Garlo, která hraje hlavní roli, se filmařka inspirovala i příběhy dalších neslyšících matek. Natáčení intimního dramatu probíhalo v reálných prostředích s neherci a přirozeným světlem. Pečlivě komponovaný zvukový design a záběry pozorné ke gestům a mimice znakujících postav respektují perspektivu neslyšících. Autentické, nesentimentální vyprávění nám tak umožňuje lépe pochopit každodenní realitu lidí, které majoritní společnost většinu času nevidí ani neslyší. „Chtěla jsem prozkoumat, jak fungují vztahy přes komunikační bariéry. Nejde jen o jazyk. Jde o důvěru, identitu a kompromis. Pro Ángelu vyvolává mateřství děsivou otázku: co když moje dítě nebude jako já?“ — Eva Libertad (Zdroj: Irish Times)

Malena Szlam (* 1979) je chilská filmařka žijící v kanadském Montréalu. Její audiovizuální tvorbu prostupuje citlivost ke geopolitickým i geologickým vrstvám krajin, které zkoumá, a důraz na afektivní rozměr filmových procesů. Její díla jsou uváděna na festivalech i výstavách; v roce 2024 se zúčastnila například výstavy femmes volcans forêts torrents v Musée d’art contemporain de Montréal. Na MFDF Ji.hlava, který ji objevil pro středoevropský region, byly uvedeny její filmy Za okrajem hlubokého prázdna (2010), Lunární almanach (2013) a Morfologie snu (2018).

Mezi obrazy a slovy, na pomezí subjektivního a objektivního, přítomného a minulého, hledá pravdu debutující Celeste Rojas Mugica. Fotografie z otcova archivu, pořízené mezi lety 1970 a 1989 během vojenské diktatury Augusta Pinocheta a jedenáctiletého exilu v Ekvádoru, jsou jako hádanky, slepé historické mapy, jejichž prázdná místa autorka zabydluje různými variantami minulosti. S dobovou realitou pracuje jako se syrovým materiálem a přetváří ji do stylizované mezigenerační koláže přisvojených obrazů, jejichž autenticita vyvěrá z umělecké zkratky, mihotající se mezi realitou a fikcí, světlem a stínem. „Při oscilaci světla a stínu se objevuje záblesk, prostor, který vzniká a odehrává se uprostřed ‚archivu‘ a ‚nyní‘.“ — Celeste Rojas Mugica

Kulce z policejní zbraně trvalo šedesát sedm milisekund, než zasáhla obličej arabského mladíka. Chirurgicky přesná rekonstrukce skutečné události z pařížského předměstí využívá záznamy z bezpečnostních kamer, digitálně generovaný obraz i ranou kinematografickou techniku chronofotografie a stylizovaně rozkládá trajektorii pohybu kulky a těla. Čas a prostor se střetávají na hranici světa modernity a algoritmu, starého a nového, kybernetického a fyzického a splývají do meditace nad neoprávněností rasově motivovaného policejního násilí, směřovaného proti marginalizované skupině obyvatel. „Teorie poznání, spojená s teorií Kapitálu, je zde vyjádřena metaforou likvidity, fantazií sdílenou teenagery, inženýry a kazateli o světě bez ztrát a bez hranic, který se neustále obnovuje.“ — Harddiskmuseum

Filmová epifanie natočená na 16mm materiál s lehkostí a jemným humorem proniká krustou všednosti k zázraku bytí. Pavučina hmatových obrazů a lehce surreálných výjevů, spředená kolem dívčího těla, je protkána verši zesnulého lotyšského básníka Imantse Ziedoņise.„Každý den vzplane. Pokud jste celý den chodili a neviděli jste to, počkejte. Nemrkejte, mohlo by se to stát právě v tu chvíli. Jednoho rána byla na trávě rosa. Ale nebylo slunce a rosa byla červenošedá, růže nemluvila. Druhý den byla rosa a slunce, ale růže ztratila své okvětní lístky. Musí existovat trojice. Květina a já nestačíme, musí být i slunce. Bříza a já nestačíme; bříza potřebuje vítr, nebo drozda, nebo mráz.“ — Imants Ziedoņis

Kamera několikrát prochází prázdným bytem. Zdá se rozlehlý, nevyužitý, zanedbaný. Režisérka se v autobiografickém filmu vrací na místa, kde žila její rodina před nuceným útěkem ze země. S přeměnou v autoritativní teokracii po roce 1979 se z Íránu stalo zřízení utlačující řadu skupin obyvatelstva – v první řadě ženy, ale i zastánce liberálních hodnot a sekularizace. Jako by se takřka ze dne na den stala z blízkovýchodní země jiná společnost. Tuto neviditelnou hranici mezi starým a novým světem překračujeme ve filmu několikrát a spolu s jeho autorkou se snažíme chytit úběžník na horizontu minulosti i budoucnosti. „Moje dílo se zabývá prací paměti, je pokusem vytvořit místo pro další příspěvky a výzvou ke společné reflexi a účasti na archivaci.“ — Bani Khoshnoudi

Jedno z deseti dětí ve Spojených státech amerických žije pod hranicí chudoby. Patří k nim i dvanáctiletý Mikel, který s rodiči Jasonem a Tonyou žije v jednopokojovém bytě levného motelu. Jeho příběh je výjimečný tím, že se do prostředí extrémní chudoby a závislosti na alkoholu narodil a jiný život nezná, přestože po něm touží. Empatický rodinný portrét bez předsudků a s neobvyklým pochopením pro situaci postav vypráví o lásce a bolesti, bezvýchodnosti a naději a poukazuje na chybu v systému, který vyřazuje nízkopříjmové domácnosti z běžného realitního trhu a vytváří sociálně podmíněné generační trauma.„Je to komentář k USA jako instituci a společnosti, kde jsou lidé ‚shromažďováni‘ pouze proto, že musí existovat vedle sebe, ne nutně spolu.“ — Monica StrømdahlZdroj citátu: International Documentary Association.

Jako název pro svůj krátkometrážní film si Giuseppe Polerà zvolil úryvek z básně italského lyrika Sandra Penny. Jeho verš ale přesadil z lyrického kontextu do drsné materiální reality kubánského venkova, kde s hospodářskými zvířaty koexistují Leonardo a Mercedes. Pár ve středních letech žije sice v extrémní chudobě, ale ne ve smutku. Jejich soukromý svět je v kontrastu s neměnnou pracovní rutinou prostoupen vřelostí a radostnou smyslností. Přestože skoro nic nemají, nepřestávají toužit. Intimní portrét neuhýbá ani před těmi nejtělesnějšími projevy lásky, které jsou zároveň nejautentičtějším vyjádřením vlastního já v jinak bezútěšných sociálních podmínkách. „Je čas, kdy se líbají ospalé děti na teplých kolenou. Ale já, na dlouhých cestách, svýma očima marně. Já, nicotný netvor.“ — Sandro Penna

 Americký investigativní novinář Seymour Hersh, držitel Pulitzerovy a mnoha dalších cen, rozhodně umí klást otázky. V minulosti se mu díky tomu podařilo rozkrýt okolnosti masakru vietnamských civilistů v My Lai, aféru Watergate nebo mučení vězňů v Abu Ghraib. V dokumentu Laury Poitras a Marka Obenhause se ale sám ocitá v pozici dotazovaného. Přestože ohledně práce a osobního života odpovídá s obezřetností člověka naučeného chránit své zdroje, jeho vyprávění je plné zneklidňujících detailů ze zákulisí pracného pátrání po pravdě, kterým si znepřátelil ty nejmocnější muže Ameriky. Chronologický průřez jeho šedesátiletou kariérou doplňují výpovědi kolegů a kolegyň a dokumenty z Herschova bohatého archivu.     „Samozřejmě, myslím si, že někdo jako Sy je pro prosperující demokracii nezbytný. Domnívám se však, že práce, kterou historicky vykonal, je dnes možná obtížnější, nebo není oceňována a důvěryhodná tak jako kdysi.“ — Mark Obenhaus (Zdroj: Deadline) Zdroj fotografií: 1 - Seymour Hersh in his office at the Washington bureau of The New York Times, 1975 - The New York Times/Redux 2 - Seymour Hersh at work in North Vietnam, in 1972, three years after he broke the massacre story - Courtesy Seymour Hersh 3 - Seymour Hersh in his office, 2009 - Courtesy of Mark Mahaney

Marion Guillard je ornitoložka a filmařka od mládí zachycující divokou přírodu. Záběry přírody dominují také její autobiografické eseji. Autorčin mimoobrazový hlas ale vypráví o něčem jiném než o cestě po Spojených státech, na kterou kdysi vyrazila se svou rodinou – o jejím složitém vztahu k vlastnímu tělu a sexualitě. Mezi zdánlivě nesouvisejícími tématy postupně vyvstávají paralely. Bulimie, kterou Guillard trpěla jako teenagerka, se netýkala jen jídla z fast foodů. Podobně se neomezovala ani v pořizování záběrů krajiny, které jí pomáhaly odklonit pozornost od vlastní tělesnosti. S odstupem let si uvědomuje, nakolik byla v obou případech – při pohledu na sebe samu i na vnější svět – determinována kulturou a společností. „Série sekvencí ilustrujících různé formy zobrazení přírody, jako jsou filmy o divoké přírodě, přírodní parky a zoologické zahrady, se odehrává na pozadí mých osobních zkušeností jako filmařky zabývající se divokou přírodou, vizuální umělkyně, ornitoložky, ženy a těla.“ — Marion Guillard

Filmová báseň vypráví až v epickém rozmachu o bytí v těle ženy. Navíc ženy, narozené ve vyostřeně patriarchální blízkovýchodní společnosti. Poetický jazyk inscenovaného dokumentu kumuluje prostřednictvím literárních a vizuálních metafor kulturně i politicky nabyté významy. Vypravěčský hlas v kolektivním plurálu se stává vyjádřením zkušenosti nespočtu různých žen. Mluví o neustálém, přetrvávajícím vztahovém vymezování se v poměru k mužům. O tělesnosti, která přináší moment identity, smyslnost i pocit nečistoty v očích druhých. Ale především o neodbytné potřebě být sama sebou, ve svém těle a světě. „Je nevyhnutelné se ptát: byli jsme počati z lásky a touhy? Nebo jsme dcerami viny a odporu?“ — Tijana Mamula, NERO

Vstupujeme do ráje digitálních potěšení. Hluboké snění umělé inteligence v souhře s analogovými videosyntetizéry a mixem signálů vytváří žaluzie, mžitky a fraktální struktury, které rozechvívají obraz vodní hladiny i samotné vědomí. Videosignály se proplétají se zvukovými impulzy – podobně, jako se v Zahradě pozemských rozkoší Hieronyma Bosche splétá lidské, rostlinné a fantastické do pulzujícího celku. „Nějak vidím ušima a slyším očima.“ — Billy Roisz Zdroj citátu: Billy Roisz Rozhovor

Ještě před deseti lety byl Volodymyr Zelensky jen jednou z mnoha tváří z ukrajinských televizních obrazovek. Hvězdu z něj udělal až satirický seriál Sluha národa z roku 2015, kde ztvárnil učitele dějepisu, který se stane prezidentem. To, co začalo jako fikce, se o čtyři roky později stalo realitou. Francouzský dokument sleduje právě proměnu populárního televizního komika ve státníka stojícího v první linii ruské invaze. Archivní záběry, rodinné fotografie, televizní vystoupení a rozhovory se Zelenským a lidmi z jeho nejbližšího okolí vytvářejí vrstevnatý portrét muže, který vždy toužil po velkém publiku. Jeho osobní vývoj film současně klade do širšího kontextu postsovětské Ukrajiny, rovněž hledající vlastní identitu. „Je to portrét muže, který se stal prezidentem a vůdcem země ve válce, přestože ho na to nic v jeho životě nepřipravilo. Je to portrét muže, ale také implicitně jeho generace a země – Ukrajiny.“ — Lisa Vapné