Svědectví

Pláž Sidi Bouzid nedaleko marockého přístavního města Al-Džadída je proslulá svou průzračnou vodou a neobyčejnou biologickou rozmanitostí. Žijí zde desítky druhů mořských řas. Některé z nich jsou ovšem farmaceutickými a potravinářskými firmami využívány při výrobě agarového prášku. Nedaleko se nacházejí také továrny na výrobu rybích konzerv a fosfátových hnojiv, způsobující znečištění vod a ovzduší. Dokument formou performativních intervencí stírajících rozdíl mezi lidským a přírodním prozkoumává mnohovrstevnatý vztah místních obyvatel k ekosystému, který představuje současně zdroj úžasu i obživy.„To on vám dal moře, abyste z něho jedli skvostné maso a získávali ozdoby, jež nosíte.“---Zdroj citátu: Nápis na šáfiovském emblému citovaný ve filmu

Hollywood je v éře #MeToo vyobrazován jako toxické prostředí, které využívá různých forem nátlaku k tomu, aby přiměl herečky svléknout se před kamerou. Kristy Guevara-Flanaganová ve svém pásmu rozhovorů s Jane Fondovou a dalšími hvězdami vrací ženám aktivní roli. Dává jim tvář, hlas i pocity, které jim byly odepřeny. Prostřednictvím bohatého archivního materiálu zároveň zkoumá formy reprezentace ženského těla v americkém filmovém průmyslu. Sledujeme práci sexuálních choreografek a kouček, které ovládají techniky, jak během natáčení simulovat pohlavní akt nebo navodit iluzi intimity. Ženy jsou oběťmi i spolutvůrkyněmi prostředí, které fetišizuje jejich těla a proměňuje je v erotické objekty. „Film zkoumá způsob natáčení hollywoodských 'erotických' scén v celé kaleidoskopické šíři pohledů, a zároveň jde po stopách toho, jak kinematografie ve své tradici využívání a invence ovlivnila celý zábavní průmysl.“---Zdroj citátu: https://womenandhollywood.com/tribeca-2022-women-directors-meet-kristy-guevara-flanagan-body-parts/

Na mezinárodní panelové diskuzi o klimatické změně roku 2018 se vědci a vědkyně shodli na tom, že společnost musí do roku 2030 projít radikální změnou, aby se zabránilo katastrofě. Tyto změny musí jako první proběhnout ve vysoké politice. Dokumentaristka Rachel Lears sleduje napínavý příběh čtyř aktivistek, které překročily práh Bílého domu, aby se pustily do vášnivého boje o záchranu naší budoucnosti. Architektky Green New Dealu Alexandria Ocasio-Cortez a Rhiana Gunn-Wright, Varshini Prakash ze Sunrise Movement a Alexandra Rojas z Justice Democrats po tříletém snažení dosáhly toho, že Kongres schválil největší plán investic do snížení emisí oxidu uhličitého ve své historii.„Snímek přináší hluboce filmový, přesvědčivý a naléhavý styl vyprávění, jenž si pohrává s motivy dystopických sci-fi příběhů a vytváření utopických vizí, o něž se cíleně pokoušejí aktivisté a organizátoři, kteří si takto vytváří představy o budování alternativní budoucnosti.“---Zdroj citátu: https://womenandhollywood.com/sundance-2022-women-directors-meet-rachel-lears-to-the-end/

Dokument představuje soudní spor Dewaynea „Lee“ Johnsona, který zažaloval agrochemickou společnost Monsanto, jejíž herbicid mu způsobil rakovinu. Johnsonův případ byl první z tisíců žalob uvalených na společnost a její herbicid, který byl jedním z nejprodávanějších na světě. Snímek nepopisuje pouze příběh poškozeného, ale ukazuje chamtivost velké společnosti, která výdělek staví nad zdraví lidí a ovlivňuje vědecké studie ve svůj prospěch. Film je také ekologickým a humanistickým apelem, který překračuje hranice konkrétních soudních případů. „Film Into the Weeds si pomocí vyprávění Johnsonova příběhu klade otázku, zda takový druh souboje Davida s Goliášem může vést k podstatné a trvalé změně.“---Zdroj citátu: https://www.cbc.ca/passionateeye/episodes/into-the-weeds

Zasněžené vrcholky hor, malebné vesničky a spořádaná města. Takové je Rakousko, které známe z cestopisů. Stejné Rakousko, do jehož maloměšťácké morálky už od 60. let bodá kritický osten spisovatelky a dramatičky Elfriede Jelinek. Její dokumentární portrét se ale nespoléhá na pouhou biografii slavné literátky. Namísto toho hledá důvody, proč autorčino konstatování nevyřízených účtů z minulosti národ pobuřuje do té míry, že se k provokativní nositelce Nobelovy ceny za literaturu obrátil zády. Osobní je politické. Jazykový experiment je politický nástroj. Historie je stín, který se bude vznášet nad občany a občankami země, dokud mu sami nevyjdou naproti.„Mám pocit, že jsem od svého dětství nezažila nic, nebo nic opravdu důležitého. Obecně myslím, že se v umělcích během dětství nahromadí tolik frustrace a bolesti, že s tím vystačí na celý život.“

František Fajtl a Filip Jánský byli jedni z mála československých letců, kteří se za druhé světové války zúčastnili bojů na všech významných evropských válčištích a vyšli z nich živí. Právě různým místům a osudům, ale i cestám jim napříč je věnován ojedinělý střihový dokument, spojující autentické výpovědi přímých svědků událostí a málo známé archivní záběry. Vzniklý amalgám obrazů, proslovů a hudební/zvukové složky není ani zdaleka jen typickou historickou ilustrací. Před našima očima se odvíjí sugestivní vylíčení života v bezútěšných podmínkách, daleko od domova a blízko smrti.„Když jsem v Národním filmovém archivu viděl na plátně hrubý materiál, který s československými letci za války natočil režisér Jiří Weiss, zajímavě se mi to propojilo s texty knih obou letců.“---Zdroj citátu: https://protisedi.cz/trailer-good-old-czechs/

Na první pohled, zdálky a z nadhledu, je to půvabná podívaná na scenérii mořského zálivu, a až detailní záběry ukážou, že pobřeží je plné vyplavených plastových lahví. V pomalých, kontrastních statických obrazech se ubírá konceptuální dokument sledující sisyfovské úsilí dostat odpad na místo jemu vymezené. Nepatřičnost, obsažená v titulu filmu, se totiž nejviditelněji vyjevuje na obří asijské skládce, jen zdánlivě bezedné jámě určené k zahrabání všeho, co zbylo po lidech. Odpad vytváříme i na těch nejméně pravděpodobných místech, jako jsou horské vrcholy nebo mořská hladina, a naše snaha ho někam pohřbít, skrýt, zneviditelnit tak působí absurdně.„Místa, která vidíme, jsou úžasná. Nemůžeme však ulpět pohledem jen na povrchu. Musíme se ponořit hlouběji. Vše, co vyrobíme anebo spotřebujeme, nakonec skončí jako odpad. Ale nekončí to tím, že takovou věc vyhodíme. Celý proces tím vlastně teprve začíná.“---Zdroj citátu: https://www.cineuropa.org/en/interview/428745/

Obyvatelé Faerských ostrovů od pradávna využívají hojnost okolního moře a surovin, které nabízí. Během let se lov kulohlavců (druhu příbuzného delfínům) stal nejen důležitým zdrojem obživy, ale také národní tradicí. Aktivisté a aktivistky pro ochranu práv zvířat ale lov považují za nehumánní a zbytečně krutý. Argument zachovávání tradic podle nich neplatí, neboť Faeřané nyní mořské savce nahánějí s pomocí vysílaček a motorových lodí. A národní kultura přece nemůže být závislá na vyhlazování ohrožených tvorů. Je-li však faerský způsob získávání masa z dnešního pohledu barbarským, tak proč ještě existují moderní továrny na maso zabíjející dennodenně miliony zvířat?„Pokud nejsi schopen zvíře zabít, není ti dovoleno ho sníst. Docela dost lidí by dnes nemělo co jíst.“

Lidé se od nepaměti snaží pochopit, popsat, napodobit a přeložit do vlastní řeči zpěv ptáků. Možná v naději, že s nimi budou moct komunikovat. Film vyprávěný z budoucí perspektivy, poté, co proběhlo šesté masové vymírání druhů, je pojat jako ironický průlet dějinami těchto pokusů o navázání mezidruhového dialogu. Prostřednictvím série setkání s hudebníky a muzikology formuluje otázku, zda ptačí zpěv plní pouze biologickou funkci, nebo má také poetické kvality a pevná pravidla. Mnohdy absurdní snaha prolomit tajemství zvířecího jazyka ovšem není vedena pouze zvídavostí, ale též znepokojivou touhou po dominanci.„Hlavní myšlenkou filmu je překlad. Nevěřím v bezprostřední vztah se zvířetem – naše vztahy jsou vždy zprostředkovány třetími stranami, technickými prostředky.“ — Érik Bullot.---Zdroj citátu: https://blogs.mediapart.fr/cinema-du-reel/blog/110322/entretien-avec-erik-bullot-realisateur-de-langue-des-oiseaux

Argentinský prozaik Félix Bruzzone si před několika lety koupil dům poblíž rozlehlé vojenské základny Campo de Mayo u Buenos Aires. Nešlo o náhodnou volbu. Jeho matka byla během vlády vojenské junty na přelomu 70. a 80. let unesena a držena právě tam. Cílem spisovatelovy autoterapeutické mise je odhalit také ostatní temná tajemství dané lokality. Idylická okolní příroda vytváří ostře kontrastní podklad ke krutostem páchaným argentinskou vládou, o nichž vyprávějí místní pamětníci. Z jejich výpovědí Bruzzone skládá obraz místa, které významně přispělo k rozvratu jeho rodiny i celého národa.„Tento film je jako báseň ve smyslu, že nejde o snímek, jenž by trval na pečlivých podrobnostech. Rozvíjí se postupně, za pomoci symbolismu, a snaží se nalézt způsoby, pakliže je to tedy možné, jak překonat zármutek. Rozhodně to není bezprostřední materiál připomínající učebnici historie.“ — Jonathan Perel---Zdroj citátu: https://www.latinolife.co.uk/articles/camuflaje-camouflage-2022-jonathan-perel

V posledním čtvrtstoletí se významný český fotograf a člen mezinárodní agentury Magnum Photos Josef Koudelka mnohokrát vydal po stopách řeckého filozofa Hérakleita a navštívil více než dvě stovky helénistických a starověkých římských měst. A jim také věnuje svůj poslední velký projekt Ruiny. Turecký dokumentarista Coskun Asar zachycuje umělcovu epickou pouť napříč Středomořím i jednotlivé fotografie, které během této cesty vznikly, a s respektem a pokorou portrétuje tvůrce, jenž hledá absolutno ve svém životě, díle i filozofii jako takové.„Kamkoli člověk zavítá, může se ocitnout na krásném místě. Moderní člověk v jejich sousedství sice nastavěl šeredné věci, ale uvidět je – quelle chance, quelle chance! Musím spatřit veškerou tu krásu světa.” (Josef Koudelka)

V dokumentu inspirovaném knihou esejí Winfrieda Georga Sebalda se Sergej Loznica zabývá otázkou, zda je etické využívat civilní obyvatelstvo k válečným cílům a zda je možné morálně ospravedlnit užití prostředků hromadného ničení. Sestřih archivních záběrů zobrazuje německá města rozbombardovaná spojeneckými vojsky za druhé světové války a podává hrůzné svědectví o destrukci a jejích důsledcích, jež v mnoha kruzích zůstaly promlčené.„Podíváme-li se na můj nejnovější film, zkoumá princip, jenž se po druhé světové válce stal přijatelným, takřka standardním jevem. Útoky na civilní obyvatelstvo jsou dnes prakticky pravidelným prvkem válečné strategie. V současnosti lze tento princip sledovat na Ukrajině, ale krátce předtím se totéž dělo v Sýrii, zatímco okolní svět lhostejně přihlížel. Mám pocit, že tato idea, tento princip spočívající v masovém ničení by měl být podroben zkoumání a reflexi, a to nejen politiky, ale i filozofy, antropology a sociology, prostě všemi, kdo studují projevy lidské společnosti.“ — Sergei Loznitsa---Zdroj citátu: https://www.hollywoodreporter.com/movies/movie-news/ukrainian-director-sergei-loznitsa-history-destruction-cannes-2022-1235151641/

Dvě ikony světového náboženství a boje za svobodu se setkávají po mnoha letech odloučení a rozpravují na téma hledání radosti v dnešním komplikovaném světě. Jeho Svatost dalajlama, buddhista a duchovní vůdce Tibetu, a Desmond Tutu, jihoafrický arcibiskup a bojovník proti apartheidu, jsou přitom dlouholetí přátelé, které spojuje šibalství a smysl pro humor. Snímek představuje rekonstrukce jejich životů a politických událostí, které je formovaly jako politické a duchovní vůdce. V záznamu unikátního rozhovoru vedou misi za hledání radosti, v níž je přitom podporují poznatky moderních vědců a vědkyň i myšlenky literátů a literátek.„Jste stvořeni pro dokonalost. Ještě nejste dokonalí, jste mistrovské dílo ve výrobě.“

Islámský stát bývá prezentován jako unikavé, odosobněné zlo, zhmotňující se jen během teroristických útoků. Režisérka Zaynê Akyol se neurčité hrozbě rozhodla pohlédnout do tváře a dát jí konkrétní tvar. Získala unikátní přístup k desítkám zadržených džihádistů z celého světa. Zároveň vyzpovídala jejich manželky. Místo výslechu, na který jsou zvyklí, je nechává volně vyprávět o dětství, víře, snech a zkušenostech i historii obávané organizace. Jejich mrazivou vizi celosvětového chalífátu, kterou neopouštějí ani po pádu ISIS, konfrontuje s leteckými záběry Sýrie zdecimované právě fanatiky stavějícími ideologii nad lidské životy. „Natáčení tohoto filmu bylo pro mě velmi emotivní. Proto jsem se vydala za tím Druhým, za tím nepřítelem světa, abych mu naslouchala a snažila se mu porozumět. Takové setkání by samozřejmě nikdy nebylo možné, kdyby nebylo záminky k natočení filmu.“---Zdroj citátu: https://womenandhollywood.com/hot-docs-2022-women-directors-meet-zayne-akyol-rojek/

Platy generálních ředitelů raketově rostou. Mzdy řádových zaměstnanců a zaměstnankyň se zvýšily jen nepatrně. Podle jednoho průzkumu vnímá pětina pracujících své šéfy jako soupeře. Většina z nich v práci není spokojena a nepovažuje ji za naplňující. Aby John Webster této dynamice lépe porozuměl, bere si na pomoc myšlenky antropologa Davida Graebera a vrací se k raným továrním modelům. Realitu za nablýskanou korporátní fasádou přibližují dnešní zaměstnanci: stres, nekompetentní vedení, syndrom vyhoření. Černohumorná analýza kapitalistické práce hledá odpověď na otázku, jestli lze být dnes v práci vůbec šťastný. „Doufám, že lidi přinutí k diskuzi o tom, co se děje na pracovišti – pravděpodobně polovina až dvě třetiny zaměstnanců [v kancelářích] se totiž cítí podobně – a aby začali zpochybňovat způsob, jakým se zde pracuje.“ — John Webster ---Zdroj citátu: https://businessdoceurope.com/cphdox-interview-the-happy-worker-or-how-bullshit-took-over-the-workplace-by-john-webster/