Svědectví

„Máma se vrátila z protestů a je naživu!“ Malý syn vítá svou matku, která se stala aktivistkou v Afghánistánu pod nesmiřitelnou, tmářskou nadvládou hnutí Tálibán. Obchody, kavárny, hřiště, které navštěvovala, jsou zavřené. Univerzity nefungují. Společenský život pro ženy neexistuje. Přes všudypřítomné riziko a hrozbu smrti se Zainab pravidelně vydává na pouliční protesty společně s dalšími ženami, aby pomohla svrhnout fundamentalistický režim. 771 dnů pod nadvládou Tálibánu začíná a končí riskantním útěkem s tím nejcennějším, co režisérka a matka má – synem, laptopem a harddiskem se záběry z přísně střežené země. „Tálibán se rozlil do ulic našich měst, Kábulu, Herátu, Mazáre Šerífu, Farahu. Zaplavili naše města. Zaplavili naše ulice, domovy, sny. Tálibán.“

Frankistický režim ve Španělsku si v průběhu čtyřiceti let vyžádal desetitisíce mrtvých a zmizelých. Zlověstná topografie teroru spočívá ve stovkách masových hrobů, kde končila těla zmizelých, zbavená vlastní identity a osudu. Kolosálním mementem pohnuté doby je zlověstný monument stvořený z ostatků tisíců anonymních identit, který nese pouze dvě jména – Francisca Franca a José Antonia Prima de Rivery. Tvůrci filmu navštěvují společně s archeology kontroverzní památník Údolí padlých (Valle de los Caídos) a pokouší se pomocí nových forenzních metod odhalit alespoň zlomek příběhů a identit, které se skrývají v lesích, polích a jeskyních.„Násilné zmizení probíhá ve třech fázích. Nejprve dojde k únosu. Poté k vraždě. To, co však tento zločin skutečně charakterizuje, je násilí páchané na důkazech: všechny stopy jsou zahlazeny, těla ukryta a svědci umlčeni.“

Prasata jsou lidskými souputníky po několik tisíciletí. Prase domácí se stalo hospodářským zvířetem, potravou, komodifikovaným spotřebním zbožím. Jak se proměnil vztah člověka k tvorům, kteří k nám mají evolučně tak blízko? Filozofické a antropologické pojednání představuje novou disciplínu genetického inženýrství naplňovanou v praxi – prasata se stala pěstiteli srdcí pro lidi. Jak vnímáme tvora, v němž bije srdce určené k transplantaci do lidského těla? Dochází k symbolickému sbližování druhů? Snímek otevírá perspektivu etického chovu prasat jako počátek nové éry humanistické genetiky.„Je vaše srdce součástí toho, co určuje, kým jste? Uchovává vzpomínky na první polibky, zmařené sny, letní dny a prožitý život? Nebo je to jen sval, který pumpuje krev do celého těla?“ Zdroj citátu.

Barbara Hammer (1939–2019), ikona lesbické umělecké komunity v USA a autorka téměř stovky filmů, se propsala do životů nespočtu feministek i umělkyň. Empatická a zábavná dokumentární sonda energicky mixující osobní archivy i ukázky z autorčiných děl představuje tápání a zrání nekompromisní filmařky. Jako žena, feministka i umělkyně si prošla trojí emancipací, ze středostavovské manželky s jasně nalinkovanou kariérou a osudem v 70. letech 20. století. Život Barbary Hammer rozkrývá autorka společně s její životní partnerkou Florrie R. Burke, využívajíc Hammerové osobitý komentář a autorský styl. „Lesbický film se nebude držet tradičního vyprávění. Bude míchat různé aspekty života a otevírat prostor pro jinakost, aby bylo vidět, že existuje i takové bytí, které se neřídí pravidly.“ 

Představa chráněných přírodních oblastí jako nedotknutelného skanzenu stále častěji naráží na realitu klimatických změn. Jedním z paradoxních nástrojů k regeneraci krajiny může být podle odborné veřejnosti řízený oheň a s ním spojená dočasná destrukce. Vědecké argumenty i pozitivní příklady ze zahraničí ale v dokumentu Markéty Ekrt Válkové narážejí na skepsi tuzemských hasičů a politiků a političek i zakořeněný strach a neznalost místního obyvatelstva. Obrazově podmanivý film přibližuje kontroverzní téma skrze zapálený odborný výklad ekologa Ondřeje Sedláčka i poetické toulky českou krajinou v doprovodu botanika Jiřího Sádla. „Cílem ochrany lesů v národních parcích není mít hezký les.“

Kmen Bunongů, obývající náhorní planiny Mondulkiri ve východní Kambodži, patří mezi kultury animistických kmenů žijících v úzkém sepětí s přírodou. Obětní rituály rýžovým bohům je odjakživa chránily před neúrodou a katastrofami. S příchodem kapitalismu, klimatických změn a nadnárodních korporací mizí komunitní vnímání lesa a jeho darů. Pěstování a sběr rýže, manga, manioku, kávy nebo medu je vytěsňováno prodejem dřeva a kaučuku. Tlak peněz vede zemědělce do spirály dluhů, kde rituály a řemesla ustupují extraktivní logice peněz. Stereoskopické obrazy tradičních rituálů i kolonizovaných krajin a identit odhalují hloubku propasti kambodžského kmene s malou nadějí na vlastní budoucnost. „My Bunongové věříme ve sny. Mohou být dobré i špatné. Za dobrý sen považujeme takový, v němž se vidíme při práci na poli, vidíme čistou vodu nebo sami sebe, jak šplháme po skalách či létáme. Když ale ve snu spatříme nahého člověka, přichází neštěstí.“

80. léta. Konec éry Sovětského svazu. Rozpadající se socialistický monolit má vedle Michaila Gorbačova ještě jednu legendu. Její jméno je Anatolij Kašpirovskij. Surreálná sonda do života hypnotizéra, léčitele, mága a eskamotéra vykresluje polozapomenutou hvězdu televizních obrazovek východního bloku. Operace žen bez narkózy a přesvědčení čečenského vůdce Šamila Basajeva k propuštění 1500 zajatců – to jsou jen některé z divů, které učarovaly milionům občanů a občanek lačnících po zázracích v pustině blížícího se kolapsu perestrojky a glasnosti. V nové éře internetu se Kašpirovskij pokouší o nečekaný comeback. „Televizní medicína – tento experiment byl pravděpodobně první svého druhu na světě. Sovětské publikum bylo obrovské, čítalo 300 milionů lidí. A on se stal memem, ikonou, bohem, knězem, protože lidem sliboval to, co skutečně potřebovali: naději.“ — Bohdan Šumylovyč, historik

Lesy a houby se dorozumívají stejně jako lidé. Italské Dolomity na kopcích nad údolím Val di Fiemme se v reflexivním situačním dokumentu stávají epicentrem vizionářského experimentu, který mapuje komunikaci stromů a dalších lesních entit. Organické signály stromů, keřů, živočichů i hub v lesním společenství jsou pro přítomné ekology, lesníky a vědce příležitostí k výzkumu chování biologických ekosystémů i záchraně poškozeného lesa. Po několika letech ničivých zásahů přírody (hurikán Vaia) i člověka (kůrovec jako důsledek sucha) nabízí aktéři a aktérky filmu systémové řešení – zachráníme stromy a jejich unikátní ekosystém pochopením jejich řeči.„Devět roků louka, devět roků les, pak přichází přislíbený čas, kdy co bylo kdysi, přijde zas.“

Labe. Páteřní řeka Evropy, korigovaná a spoutaná jezy, přehradami, hrázemi. Řeka, sloužící jako zdroj vody, dopravní kanál i přirozená hranice zemí a regionů. Hypnotická audiovizuální esej nás ponoří do historie budování koridorů řeky i jezů, v mlčenlivých obrazech ukazuje industriální symfonii vodních děl a staveb industriálního věku, stejně jako prvek vody coby nespoutaný živel. Pouť od pramene řeky v Krkonoších až do estuária ústícího v Severním moři představuje přirozenou cestu v koloběhu vody i výpravu do fascinujících hlubin soužití člověka a řeky, bez které by nebyl život představitelný.„Labe je filmovým průzkumem, který proniká hluboko pod povrch viditelné skutečnosti a odhaluje stopy lidské činnosti. Dokumentarista Timo Großpietsch tímto snímkem uzavírá svou trilogii Město, Krajina, Řeka.“Zdroj citátu.

„Musíme přežít“ je opakující se imperativ dnešní doby zesílený postinformační přesyceností a environmentálním žalem. Vedle prepperů se na horší časy, polykrize a ohrožení začali připravovat i obyčejní obyvatelé a obyvatelky našeho globalizovaného světa. Panoptická odysea za různými cestami adaptace, způsoby přežití a mitigace na naší planetě nás zavádí do odlehlých koutů i intimních, vnitřně motivovaných proměn chování a aktivit. Observační film odhaluje fascinující formou výzvy dnešního světa – ukazuje, že se dá žít pod zemí, budovat odolné domy na pobřeží, masivně vysazovat stromy, aktivně bojovat proti smogu a hluku nebo inovativně rybařit.„Náš film vznikal šest let, natáčeli jsme jej v mnoha koutech planety a na několika kontinentech. Nezabývá se vědeckou podstatou klimatické změny, ale tím, co klimatická změna znamená pro náš každodenní život.“ — Tomáš KrupaZdroj citátu: IFF Artfilm Košice

Nůž. Vražedný nástroj. Oběť a jeho vrah. 27 vteřin. Jedna situace, mnoho perspektiv. Ornamentální, zároveň intimní mapování nejvážnějšího pokusu o vraždu provokativního spisovatele Salmana Rushdieho zavádí diváky a divačky ke zdánlivě poklidné debatě v roce 2022. V průhledech, vzpomínkách, stopách i umělecké reflexi oběti pokusu (o čemž Rushdie v roce 2024 vydal memoárovou knihu) pátráme po motivaci, kontextu i důsledcích hrůzného činu. Průvodkyní a autorkou je Rushdieho žena, básnířka Rachel Eliza Griffiths, která zaznamenává týdny rekonvalescence i bolestný návrat na místo činu. A dokládá, že jedinou odpovědí na nenávist, je bezmezná láska.   „Mé tělo umíralo a chtělo mě odnést s sebou. Kdo nebo co jsem si myslel, že toto „já“ vlastně je? Ono já, které vlastně bylo i nebylo mým tělem. Duch ve stroji.“ — Salman Rushdie, citace z filmu

Čínská společnost stimulovaná ke stále většímu individualismu a atomizaci je ideálním experimentálním polem pro testování digitálních simulaker. Zneklidňující portrét čtyř žen, které svůj život svěří virtuálnímu partnerovi, je otiskem explodující civilizace prázdnoty. AI společníci neodmlouvají, jsou chápaví, vždy vědí, co říct, chovají se s respektem, lichotí. Lidská nedokonalost je zde chybějící kvalitou, která není naplněna ani v nekonečných konverzacích s chatboty, ani ve sterilním rande s cosplay postavou symbolizující vysněného (virtuálního) partnera. Paradoxem samoty je pak únik k vlastní rodině nebo návštěva terapeutického kroužku, jenž přináší chybějící lidský kontakt. „Můj domov je plný různých gadgetů. Mám ráda technologie. Lidé říkají, jak mohu navázat vztah s hrou. Kdo vlastně rozhoduje, zda intimní vztah musí navázat člověk s jiným člověkem? On je pro mě skutečný. Užívám si jeho přítomnosti.“ 

Intimní anonymizovaný portrét osmnáctileté dívky, která vytrpěla sexuální násilí a hledá s pomocí terapeutů cestu ven. Mladá dívka poznamenaná děsivým incidentem znásilnění nachází pomoc v terapeutických sezeních se zkušenými terapeuty. Postupně si osvojuje vlastní život, nabývá sebedůvěru a připravuje se na střet s realitou. Ten je ztělesněn soudním přelíčením, ve kterém se ještě jednou a hluboce musí vrátit k paralyzujícímu sexuálnímu setkání. Symbolicky i fakticky tak nabývá ztraceného hlasu, který může změnit její vyrovnání s minulostí i životy tisíců mladých dívek s podobným osudem.  „Oba víme, co se stalo. Ale já chci, abys věděl, co se mi dělo potom.“

Kodaňská čtvrť Tingbjerg vznikla jako ambiciózní sociální experiment. Urbanista a vizionář Steen Eiler Rasmussen se pokusil naplnit sen o propojení různých sociálních skupin v přívětivém prostředí malých bytovek obklopených zelení. Do konce 20. století se tento experiment proměnil v noční můru doprovázenou výbuchy etnického násilí, policejní represe i politické demagogie. V roce 2018 přichází starosta Kodaně s novým experimentem: umístit do veřejné zástavby vybrané rodiny v nových bytech s výhodnou odkupní cenou. Prvotní idealismus po čtyřech letech vyprchá a mladé rodiny bilancují, co jim účast v experimentu dala a vzala. Je ghetto privilegovaných v jiném ghettu řešením vleklých problémů?„Ptáte-li se, zda Tingbjerg dopadl podle mých představ, říkám ano. Vcelku a na povrchu to vypadá jako moje původní vize.“ – „Je něco, co se pod tímto povrchem nezdařilo?“ – „Ano, obyvatelstvu se v něm nedaří tak, jak jsem předpokládal.“ — Steen Eiler Rasmussen 

Francouzský skladatel a hudebník Rone si získal značnou popularitu svými ambientními skladbami a sety. Jeho abrazivní zvukové plochy a koláže zaujaly také rybáře a cestovatele, kteří začali pozorovat extatické reakce velryb a delfínů. Vibrace a rezonance jazyka velryb se staly okamžitou fascinací a inspirací. Rone se vydává na moře, aby autenticky zachytil komunikační kódy keporkaků a začal s nimi vést dialog pomocí své hudby. K nápodobě velrybí řeči používá nejen syntezátory, loopery a další elektronické nástroje, ale také cherubínské hlasy dívčího sboru francouzského rozhlasu. Může lidská hudba skutečně sloužit ke komunikaci s velrybami?„Velryby, když vás pozorují z moře, velmi dobře chápou, že jste bytost, že nejste loď samotná. Vždy jsem byl fascinován jejich způsoby komunikace, způsoby, jakými formují rodiny a komunity.“ — Valentin Paoli, Documentary Weekly