Adam Šorf
Někdy se „tvůrci“ skrývají za množstvím stráveného času práci s AI, jako by jejich snaha dokázala přinést tomuto počinu uměleckou hodnotu. Bohužel, ztráta času a energie se nerovná umění, můžete stokrát šlápnout do kaluže, ale stejně jste si jen zablátili boty.
Otázka autorství by tím pádem zněla asi takto “Zablátil jsem si boty sám nebo ta kaluž?”. Co Vám vyhodí generativní AI, není umění, ale vizuální výsledek. Tento výsledek by teoreticky šlo na tolik pozměnit, abyste z něj vytvořili umění, ale stojí vám to vůbec za to? Co generativní AI vytvoří, není ani skutečnou tvorbou, ale spíše vizuální výsledek, který předstírá, že se jedná o umění. Tento lživý element, na kterém je generativní AI postavena, koroduje jakékoli umění, ve kterém se nachází.
Ale dobře, jestli autor vážně potřebuje použít AI ve svém díle, napadá mě jeden decentní způsob. Způsob, při kterém se AI stává předmětem díla, nikoli jen zkratkou či zlevněnkou. Způsob využití AI v dokumentárním filmu, při němž se autor nevzdává svého díla, je tematizování AI skrz celé dílo. Jestliže je AI důležitou součástí díla, nebylo by možné vytvořit takové dílo bez umělé inteligence, nedochází ke ztrátě autorství. Jako příklad lze uvést dokumentování reakce na výsledek umělé inteligence. Autor tak drží dílo při sobě, zaznamenává reakci na „úkaz“, aniž by se vygenerovaný výsledek stal samotným dílem. Jedná se o přiznání umělé inteligence, její neupřímný element není utajován.
Využití umělé inteligence v díle, ve kterém se stává AI hlavní myšlenkou, mi jednoduše dává smysl. Jestli dílo nemá s myšlenkou umělé inteligence nic společného, tak nevidím důvod pro její použití. Můžete být autorem celkového díla, ale vaše dílo se minimálně částečně skládá z kurátorské práce, při níž nemáte důvod ani přemýšlet o svém podílu na autorství. Nejste autorem této části, jste kurátor, který vybral něco, co lže o své hodnotě jako umění. Místo otázky, jestli jste stále autor, byste se měli ptát, proč jste vybrali lež.
