Viktor Hájek
Na jihlavském festivalu jsem si tento rok pokládal otázku, do jaké míry ovlivňují naši realitu agence ne-lidských entit. Agence, jakožto schopnost aktéra ovlivňovat vnější svět se v mém pohledu snažím osvobodit od pout antropocentrického paradigmatu a v rámci této práce bych ji spekulativně přiřkl i neživým aktérům, jako jsou třeba algoritmy sociálních sítí, společenské paradigma, světová ekonomika či počet včel na světě. Tyto veskrze velmi komplexní hyperobjekty efektem motýlích křídel mají svůj podíl na tom, kým jako osobnosti jsme a co společně jako lidstvo ve světě děláme.
Autorství nejen dokumentárních filmů v době masového rozšíření AI pro širokou veřejnost vnímám jako otázku agence a stupeň uvědomění si do jaké míry je člověk součástí širšího ekosystému aktérstva. Teoreticky by šlo opravdu dlouho zužovat a rozšiřovat pohled na tyto aktérské sítě a dohledávat všechny jednotlivé příčiny jednotlivých následků, nicméně dle mého je nasnadě důležitější otázka:
KDO VYUŽÍVÁ KOHO?
Tradiční idea „autora“, jako absolutní osvícená autorita u výsledného díla se ve světle tohoto nahlížení stává komplexním propletením agencí mnohých aktérů. Při využívání pro práci generativní AI, je nutné si uvědomit, že nejenom sbírají data, která jim uživatelé dobrovolně předají, sbírají ale také velké množství informací jako jsou metadata veškerých okolností s nimi spojených. Aforismus „scientia potentia est“ spojovaný s renesančním empirikem a z dnešním slovníkem technooptimistou Francisem Baconem, se zdá, že v době masových výstaveb datových center a prakticky neomezené moci firmy Palantir Technologies dozrál do opravdu mrazivé výstrahy, proroctví, mementa.
LLM navíc zrcadlí a koncentrují ideologie, na kterých je trénovaná. Pokud se vývoj cyklí ve vlastních iteracích spojených s vkladem dat od milionů uživatelů, logicky se tak i sami tito uživatelé, běžní lidé stávají simulakry ideologií nejčastěji rezonujících ve vlastních komnatách ozvěn. Nástroje, které umělá inteligence umožňuje se tak mohou celkem nepovšimnuty stát nástroji pro dohled a formování dominantních diskursů ve společnosti.
KDO JE V CENTRU DĚNÍ?
Myslím si, že člověku přirozený antropocentrický modus myšlení je překážkou v překonání mnohých krizí, včetně těch klimatických. Následky lidského jednání se lidstvu vrací ve vlnách polykrizí a s projevy se setkáváme ve všech částech života. Slunce se už neotáčí kolem Země a tento pomyslný kognitivní skok by mělo lidstvo znovu co nejrychleji zopakovat i dnes. Nakonec není člověk jenom asambláží podnětů a výchovy (jiným slovem tréninku), podobně jako umělá inteligence, jak ji zažíváme dnes? Není tím pádem výsledné dílo (ať už ve smyslu jednotlivce, uměleckého díla či celé lidské společnosti) vždy souhrou působení sil vícero agentů?
Pokud se nad lidstvem bude dál vznášet strašidlo egocentrické samolibosti a miliardáři budou blouznit o technologické singularitě, nikdy nemůžeme vyhrát nad mnohostí agencí ne-lidských aktérů. Dle mého je východiskem z hegemonie odosobněného mnohého jen familiární blízkost, kinship, zvědomování komplexnosti vztahů a dobrovolný akt konfrontace s touto mnohosti. Je to úkol, který je zapotřebí vypracovávat nejprve u sebe doma, na lokální úrovni: najít balanc v soužití se svým tělem, s nejbližšími, se státní správou, s pavouky žijícími za šatní skříní, s využívanou technologií… AI se jedině tak může stát důstojným a etickým partnerem při tvorbě lepší budoucnosti.
