Kryštof Milanovský
Jsou dvě otázky, které si kladu při sledování dokumentárního filmu: „Co film ukazuje?” a „Jak to ukazuje?” Otázka: „Co ukazuje?” neznamená: „Jakým tématem se zabývá?” ale spíš „Kolik z něj ukazuje?” Každý námět má individuální potřeby na prostor. Některý jde shrnout do krátkometrážního filmu. Jiný potřebuje několikadílnou celovečerní sérii. Správný filmař musí vyslyšet téma, které zkoumá a poskytnout mu formát a stopáž, ve které se bude moct představit v celé své kráse, se všemi klady i zápory.
Například Adéla Komrzý musela být při tvorbě filmu Zkouška umění konfrontována volbou zobrazení záživného a vynechání nevýrazného. Dokumentarista může jednoduše sklouznout k sestavení filmu motivovaného poutavou podívanou. Na úkor celistvého pohledu na problém nabídne přehlídku silných výjevů, které s divákem sice zůstanou, ale nadobro přehluší zodpovědnost za předání kritického obrazu věci. Nebezpečí „hry na vystříhávanou” však nemusí vycházet pouze z touhy pobavit diváka, může mít za cíl ho i zmanipulovat. Ukázkové dilema jsme řešili na konferenci, kdy Jan Motal výstižně nadhodil otázku: „Vzali byste si do střižny filmu o Robertu Ficovi Roberta Fica?”
Stejně důležitý jako materiál ukázaný ve filmu je však i způsob, kterým je vyprávěný. Čímž se dostáváme k otázce číslo dvě: „Jak se téma ukazuje?” Osobně vnímám jako silnou a současně alarmující moc dokumentu v jeho žánrové esenci, která často působí coby objektivní informátor a diváka tak lehce ukolíbá k nekritickému čtení. Autor by s rizikem tohoto efektu měl pracovat a snažit se mu vyvarovat. Nejnebezpečnější se z tohoto hlediska může jevit metoda observace, které má schopnost vytvářet dojem nestranného pozorování či výčtu nejdůležitějších informací.
Skloubíme-li ji ještě s důležitými společensko-politickými tématy nebo osobnostmi, dostaneme se na tenký led. Portréty politiků, celebrit nebo filmy mapující výrazné události ve světě a historii mají moc vstupovat do společenského diskurzu a měnit názory lidí. Autor tak nese velkou zodpovědnost za vytyčení jasné hranice mezi realitou a subjektivností filmového média. Pro tato témata se mně osobně jeví nevhodné příběhové formáty, které předmět vyprávějí jako pásmo po sobě jdoucích záznamů. Realita je totiž mnohdy víc, než úsečka z bodu A do bodu B s jasně danými příčinami a následky. Okolnosti zpracovávaných témat mohou být obšírné a není záhodno je relativizovat za účelem sledovatelnosti.
Domnívám se, že jedna z hlavních tvůrčích odpovědností autora je nepodřídit téma uměleckému přístupu. Naopak téma by mělo určit vlastní rozsah a metodu zpracování. Atraktivní příběhy lze ponechat fikčním filmům. Realita nepotřebuje žánrové vzorce, ale střízlivý a kritický pohled. Jako nejpřínosnější z konference tak hodnotím to, že jsme v rámci studentské rozpravy měli možnost popovídat si o hranicích výběru tématu pro dokument pod zkušeným a sečtělým vedením moderátora Jana Motala.
