Tvůrčí svoboda a společenská zodpovědnost

Jaké jsou limity umění, když jde o zachycení a manipulaci s realitou, která má vlastní nezávislou hodnotu?

Julie Pförtnerová

Jedna z otázek, kterou jsme si před začátkem samotné konference vytyčili na úvodním workshopu, se rozkládala kolem tématu vztahu dokumentárního tvůrce a natáčeného subjektu. Tento vzájemný vztah vytváří hranici mezi svobodou uměleckého projevu a právem jedince na soukromí. V návaznosti jsem si vzpomněla na scénu ze známého Antonioniho filmu Zvětšenina z roku 1966, kde hlavní postava fotografa v parku pořídí nespočet, později určujících, snímků. Jeho předmětem uměleckého zájmu je zcela neznámý pár, od kterého nemá žádné svolení ohledně takového zasahování do soukromí, a proto se žena fotografa následně rozhodne konfrontovat.

Snímek jako celek diváka neustále upozorňuje na přítomnost kontrastů v každodenním životě. V této konkrétní scéně se zhmotňuje jedno z dílčích témat celého filmu, a to protichůdnost názorů na věc. V souvislosti se také otevírá otázka, do jaké míry má fotograf právo zachytit moment, který není jeho vlastní. V tomto kontextu si je fotografie s dokumentárním filmem velmi podobná. Umělcova tvořivá vize totiž není jen estetickým aktem, ale mocenským gestem, které zcela přetváří realitu a zpochybňuje tak svobodu těch, které zachycuje. Fotografovo tvrzení, mohu si fotit co chci, odráží představu o neomezené svobodě umělce, která však naráží na etické hranice tam, kde zasahuje do práv druhých. Z jeho pozice můžeme podstatu fotografického díla popsat jako čistý odraz reality, kterou může zachytit kdokoli, aniž by bral ohled na subjekt (v jeho očích je na veřejnosti vše legitimním předmětem pro zachycení). Objektivita se z jeho pohledu jeví jako chladná a čistě technologická.

Na druhou stranu odpor ženy jednoduše symbolizuje právo jednotlivce na vlastní autonomii a ochranu svého soukromí v moderním světě. Její prohlášení, mám právo na svůj osobní život, zase zdůrazňuje, že realita není jen materiálem pro uměleckou interpretaci, ale nese vlastní hodnotu. Tento argumentační konflikt ukazuje, že limitem umění k nezávislé hodnotě reality a k právům jednotlivců je právě vzájemný respekt.

Antonioni ve svém druhém barevném filmu otevírá otázku opačných perspektiv a dualit v kontextu fotografické tvorby, na kterou je zapotřebí nahlížet kriticky. Dnes můžeme téměř totožnou problematiku pozorovat ve filmové dokumentární tvorbě. Zodpovědnost za téma ze strany tvořivé vize je totiž v obou případech dvojí. Umělec má za prvé právo tvořit (to ovšem není absolutní). A za druhé má nad svou uměleckou vizí etickou zodpovědnost. Vytváření nového dokumentárního díla se pojí s problematikou tvorby nové reality (tedy nové pravdy)¹⁾. Z hlediska interpretace je proto klíčové dodržovat během uměleckého procesu tvorby tyto tři pilíře:

estetika - noetika - etika²⁾

Etická zodpovědnost v dokumentární tvorbě spočívá v nalezení rovnováhy mezi kreativní vizí, věrností realitě a respektem k subjektům. Tvůrce má moc přetvářet svět skrze své dílo, ale zároveň by měl pamatovat na hranice této moci a na důsledky, které jeho interpretace může mít. Konstrukce-tvorba dokumentárního filmu nebo fotografie by měla respektovat lidskou důstojnost, pravdu a svobodu subjektů, jinak se stává nástrojem manipulace spíše než výpovědí o realitě.

---

1) Dokumentární film má často pověst objektivního média, ale ve skutečnosti se jedná o čistě subjektivní konstrukt reality. Všechny kroky jako střih, výběr záběrů, hudební doprovod, mluvený komentář,… ovlivňují, jak bude tato nová realita vnímaná. Tvůrce tedy vždy konstruuje realitu, a to objektivitu díla zpochybňuje. Nejenže realitu konstruuje, ale také s ní manipuluje (inscenací nebo dotočením scén). A divákům tak může být fikce představena jako čistá skutečnost.

2) V dokumentárním filmu se estetika (forma) soustředí na výrazové prostředky narativu, etika (obsah) na morální a principiální otázky a noetika (hodnota) na divácké poznání a předání pravdivého sdělení. Všechny tyto tři sféry musí být v uměleckém díle přítomné a vyvážené.