Kryštof Šubr
Etika je součástí diskuze o umění již od jeho vzniku. Vždy, když existovali umělci, existovala také druhá skupina lidí, která jim říkala, co smí a nesmí tvořit, co je správné zobrazovat a co naopak nesmí ani zmínit. U dokumentárního filmu etika získává zcela nový rozměr. Žádná jiná umělecká forma není založena na snaze o zachycení a následné reprezentaci naší skutečnosti. Samozřejmě veškerá kreativní činnost je do určité míry zakotvena v realitě, ale z hlediska morality nemá tvůrce nikdy tak velkou zodpovědnost, jako u dokumentaristiky.
Autor dokumentu se snaží o co nejvěrnější zachycení něčeho opravdového. Když si například jako téma vybere nějakou tragédii, chce nejpravděpodobněji zjistit a poznat pohledy co nejvíce lidí s co největším množstvím názorů a perspektiv. Chce vyzpovídat oběti i viníky. Zde ale vzniká problém. Když si filmař do filmu pozve vraha a začne se s ním bavit o jeho zločinech, dává této osobě platformu. Ať se k němu staví se sebevětším odporem, stále dává prostor někomu, kdo bezdůvodně ukončil několik životů. Jeho prvním krokem by mělo být obeznámení všech účinkujících s jeho záměrem. I když je bude držet oddělené, měl by rodině a blízkým oběti sdělit, že se v rámci dokumentu bude stýkat s oběma stranami a ujistit se, že to pro nikoho není problém. Jeho subjekty jsou obyčejní lidé a režisérovou první povinností je postarat se o to že s nimi tak bude zacházeno. Vnímám jako určitou povinnost dokumentaristy vnímat své subjekty jako lidi, nikdy by neměl zapomenout, že se nejedná o pouhé respondenty, se kterými natáčí, ale i o skutečné lidi s vnitřními životy a komplexními emocemi. Nesmí ztratit hranici mezi filmem a realitou. Musí zvážit, že náročnější a vážnější témata si zaslouží větší opatrnost a sebereflexi. Jeho film může trvale ovlivnit životy těch o nich točí, i těch co jsou s osobami či s tématem nějak spojeni a vždy je jeho povinností takové následky brát v potaz. Filmař nikdy nesmí přijít o svou lidskost. Tím však nechci říct, že by se určitá témata měla být zakazována. Věřím, že dokument lze natočit o komkoliv a čemkoliv. Jedinou hranicí je samotný autor a jeho vize. Musí však brát v potaz, že čím citlivější téma si vybere, tím opatrnější musí být. Největší zbraní dokumentaristy je empatie, bez ní je ztracený.
