Jordan Mintzer (zdroj: The Hollywood Reporter)
Desítky let jste měla úspěšnou kariéru jako spisovatelka, napsala jste několik bestsellerů a získala několik významných literárních ocenění ve Francii. Co vás vedlo k tomu, že jste místo dalšího románu natočila film?
„Impuls“ je dobré slovo, které to vystihuje. V roce 2021, kdy vyšel můj poslední román, jsem se chystala na propagační turné po východní Francii a napadlo mě, že by bylo dobré vzít si s sebou kameru pro případ, že by se mi po tolika letech mlčení konečně ozvali moji nevlastní sourozenci nebo nevlastní matka. Také jsem se bála cestovat sama na východ, který pro mě byl extrémně nepřátelským místem, a kamera mi měla poskytnout určitou ochranu – jednak proto, že může zaznamenat, co se vám stane, a jednak proto, že by ji někdo obsluhoval. Být s někým kdo natáčí, znamená být s někým, kdo vidí to samé, co já, a já potřebovala takovou jistotu.
Věděla jste předem, co budete natáčet?
Ne, zcela mě ovlivnily události, jak se odehrávaly, počínaje mým rozhodnutím navštívit dům ve Štrasburku, kde kdysi žil můj otec a kde stále bydlí moje nevlastní matka. Nemyslela jsem si, že budu schopná zazvonit, ale přítomnost kamerového týmu mě povzbudila k akci.
Myslíte si, že neustálá přítomnost kamery také změnila způsob, jakým lidé reagovali na otázky, které jste jim pokládala – ať už to byla vaše nevlastní matka, nebo později vaše matka, bývalý partner či dcera?
Lidé vždy předpokládají, že kamera mění vaše chování k horšímu, ale já si tím nejsem tak jistá. Myslím, že mění vaše chování, protože víte, že to, co řeknete, zůstane zachováno navždy. A také vás nutí něco říct – cokoliv – protože kamera je tam. Jsou věci, které byste si v běžném životě nikdy netroufli říct, ani lidem, které velmi dobře znáte, ale kvůli kameře se najednou rozhodnete je říct.
Měla kamera stejný vliv i na vás?
Pokud jde o scénu ve Štrasburku s mojí nevlastní matkou, myslím, že kdyby tam nebyl kamerový štáb, nedokázala bych se takhle vnutit do jejího domu. V ostatních scénách nás kamera donutila komunikovat způsobem, jakým jsme nikdy předtím nekomunikovali, částečně kvůli celému filmovému aparátu – štábu, který cestoval vlakem, kameramanům, kteří stáli kolem, zvukaři atd. Natáčení filmu má určitou formálnost, která vás nutí vést více než jen neformální rozhovor.
Předpokládal jsem, že jste už s členy své rodiny před natáčením filmu vedla těžké rozhovory o incestu, vzhledem k tomu, že jste o tom psala v tolika svých románech.
Ne nutně. Film byl první příležitostí, kdy moje rodina řekla určité věci, protože jsem jim poprvé položil určité otázky. Pokud jde o incest, lidé vždy předpokládají, že oběť musí neustále mluvit o svém utrpení, jako bychom byli pouze objekty zpovědi pro bulvární tisk. Nikdy si nedokážou představit, že i my jim musíme klást otázky, že potřebujeme slyšet, co si o tom, co se stalo, myslí.
Celý rozhovor v původním znění si můžete přečíst na The Hollywood Reporter.
