Suchá u Nejdku

Cílem literární eseje je zachytit pohyblivé a nestabilní „já“, jehož součástí jsou věci i jiné osoby. Cílem dílny je prozkoumat způsoby, jimiž lze (a nelze) převést tuto volnou prozaickou formu do filmové podoby. Zajímat nás bude i to, jak filmovou esej chápou ve svých textech sami filmaři, počínaje Hansem Richterem a jeho úvahou-manifestem „Filmová esej: Nová forma dokumentárního filmu“ (1940). Součástí dílny budou komentované ukázky z filmů Dzigy Vertova, Hanse Richtera a Terence Daviese.

U příležitosti svatby manželů Hanibalových v září 1974 uspořádal Jirous v Postupicích za pasivní přítomnosti policie 1. festival druhé kultury. Vystoupili Old Teenagers, Sen noci svatojánské band, Goldberg Grass Band, Dg 307, Svatopluk Karásek, Charlie Soukup a Plastic People, během večera se promítaly i Ságlovy starší filmy. Dokument začíná shromážděním v Praze u Rudolfina a dále zachycuje části jednotlivých vystoupení. Za zmínku stojí v záběrech patrná přítomnost několika dalších kameramanů s 16mm formátem, což z této akce činí jednu z nejlépe zdokumentovaných událostí undergroundu.

Výstava Den videa, první kolektivní prezentace videoartu v Čechách, proběhla 11. července 1989 v Parku kultury a oddechu Julia Fučíka v rámci výroční výstavy Svazu českých výtvarných umělců.    Výstava Den videa 1989/2018 rekonstruovala výstavu z roku 1989 a proběhla 4. září roku 2018. Kurátorským cílem Martina Mazance bylo otevřít diskuzi o historických formách prezentace, ale i možné prezervace pohyblivých obrazů. Důvody, proč je videoart opomíjen institucemi i tvůrci, mohou být popsány v oblastech, které vystihují střet sociokulturních a ekonomických okolností vzniku a existence děl.   Debatu s přizvanými hosty doplní ukázky z děl umělců, kteří vystavovali v roce 1989: Věra Geislerová & René Slauka, Václav Hodan, Roman Milerský, 5D studio (Tomáš Kepka, Michal Pacina, Marta Karoliová), Radek Pilař, Pavel Scheufler, Petr Skala, Lucie Svobodová, Ivan Tatíček, Jaroslav Vančát.  

Vizuálně vytříbený film o odlévání zvonů je zároveň meditací o rytmu a čase, hmotě i možnostech filmového vyprávění. Vědomě navazuje na odkaz Jiřího Lehovce.

Gertjan Zuilhof je bývalý dramaturg rotterdamského filmového festivalu. Ačkoli není žádným sinologem a neovládá ani čínský jazyk, spřátelil se s mnoha tamními nezávislými filmovými tvůrci. K vykreslení současné situace nezávislých čínských filmařů vybral Zuilhof dva nedávno natočené snímky – Mužský svět umělce a filmového tvůrce Chana Tchaa a film Vítejte producenta a režiséra Ču Z’-kchuna. Oba snímky se zabývají policejní brutalitou, každý však svým, stylově výrazným způsobem. V obou filmech se klade důraz na mluvené slovo – ať už jsou to lži či pravda.

Období československé normalizace vnímáme nejvíce skrze dokumenty o disidentech nebo televizní retro seriály. Dilemata nastolená totalitním režimem se přitom nevyhnula nikomu. Šestnáctidílný cyklus Příběhy 20. století mapuje, jak a proč jednali různí lidé (studenti, novináři, havíři, spolupracovníci StB, vojáci, řadoví členové KSČ, homosexuálové a mnozí další) nejen pod tlakem normalizačního aparátu, ale i svého okolí. ---The project was made by Czech Television in collaboration with the Post Bellum non-profit organization. Projekt vzniká ve spolupráci České televize a Post Bellum, o. p. s.

Hudební dramaturg a kurátor Pavel Klusák představí abstraktní a experimentální filmy jako vhled do radikalizace pojmu „hudební video“. Noise, hudba dronů a prodlev, zvukové koláže, terénní nahrávky, hlubinná elektronika, improvizovaná interakce, posttechnologický svět: experimentální hudba jako inspirace a provokace pro současné vizuální tvůrce. Matthew Revert a Vanessa Rossetto, Franck Vigroux a Mika Vainio, Jon Rafman a Oneohtrix Point Never a další spolupráce.---Dílnu vede Pavel Klusák

Cestovatel a režisér Dan Přibáň křižuje svět se svou posádkou ve žlutých trabantech a podává neotřelé informace z různých koutů světa. Jeho poslední cesta nás zavede mimo jiné do Číny, o které bude jeho dílna. Řeč bude o absurditách, které pro pozorovatele z venku vypadají komicky, avšak pro běžné obyvatele jsou realitou. 

Jaká jsou ideová východiska založení samostatného studijního oboru dokumentární tvorby na FAMU? V čem spočívala nezastupitelnost a specifičnost dokumentárního přístupu k filmu? Jak se měla tato specifika odrazit ve výuce a odlišit se od tvorby publicistické? Na tyto otázky se pokusí odpovědět dokumentaristka Viola Ježková. Dílnu doplní ukázkami studentských filmových cvičení. Uvítá též podněty účastníků a diskuzi k tématu.

V průběhu zapomenuté cesty kamsi s Ivanem M. Jirousem narazil Jan Ságl na krajinu s desítkami volně visících reprodukčních kovolistů. V okruhu samizdatu zásadně nedostatkové zboží plnilo funkci plašičky ptáků. Film zaznamenává prosluněnou krajinu posetou stříbřitými body v různých prostorových konstelacích jako formu nalezeného land-artu. Práce volně navazuje na sérii krajinných intervencí Zorky Ságlové, které Ságl pravidelně spoluvytvářel a dokumentoval a v nichž hraje klíčovou roli právě konfrontace krajinných prvků s objekty geometrické povahy.

Dramaturg, scenárista a režisér Pavol Sýkora (1931–1970) je klíčovou osobností slovenského dokumentu 60. let. Po začátcích v ČST Bratislava působil jako dramaturg dokumentárních filmů v ateliérech Koliba. Výběr představuje sérii jeho nejvýraznějších autorských portrétů. Kromě příklonu k flahertyovské rekonstrukci Sýkoru charakterizuje snaha o maximální přiblížení a porozumění bez příkras a akademismu, bez patosu a poučování. Výsledkem jsou hluboce procítěné obrazy člověka, často beze slov, sondy do vnitřního prožívání.

V záznamu z červencového koncertu Plastic People ve Skále u Humpolce Ságl zachycuje téměř apokalyptický rozměr vystoupení Plastiků. Snímá tanečníky ve velkých expresivních detailech s přímým ručním osvětlením a doplňuje klidnějšími záběry soustředění hrajících hudebníků. Stejně jako v jeho ostatních filmech se jedná o čistý kamerový střih. Film obsahuje veškerý, chronologicky natočený materiál, což vypovídá o Ságlově nebývale intuitivní a soustředěné práci s kamerou. Koncert se odehrál nedaleko Humpolce, kde na začátku 70. let Plastic People pracovali jako dřevorubci.