Ta, která vstupuje do moře

Útržky rodinného filmu, v němž autor zachytil vedle rodinné procházky i tanky projíždějící městem. Výlet po památných místech a ve volné přírodě je ukázkou amatérského filmu, v němž je zjevný důraz na detaily, snaha o výrazné kompozice a doplňování situací běžně zachycovaných v rodinných filmech jedinečnými vizuálními motivy.

Kolem zborceného elektrického sloupu připomínajícího kosterní pozůstatky obrovského zvířete projížděl autor pravidelně tramvají. Film ovlivněný konstruktivismem a industriální hudbou je zároveň analogií rozpadající se Jugoslávie. Širšímu publiku byl zpřístupněn až poté, co získal cenu za nejlepší amatérský film na festivalu v Baden-Badenu (1989).

Poetické zachycení průzkumu jeskynního systému Podillya v regionu Termopil má vedle environmentálního apelu výsadní postavení mezi filmy ze Studia populárně-vědeckých filmů pro svoji poutavou vypravěčskou stavbu, montážní rytmus a výraznou vizualitu.

Osamělý kouzelník se stane obětí svých vlastních iluzí, když zatouží po figuríně z výkladní skříně, která se promění v mladou ženu. Tragický konec upoutává na nebezpečí plynoucí z přílišné dychtivosti po objektu zájmu a na zrádnost lidské psychiky, kterou autor předtím i akademicky zkoumal. Zvukovou stopu, která byla ztracena, nahradila v roce 2011 skladba srbského skladatele Zorana Simjanoviće.

Konceptuální černobílý film bez zvuku ukazuje dvě ženy, které se vznášejí nad zemí nad čarami tenisového kurtu. Jejich trhané pohyby připomínají tanec loutkových panenek. Specifický efekt vzbuzující dojem levitace vytvořil režisér tak, že nechal dívky skákat a otáčet se ve vzduchu a přitom snímal jen jejich pohyb nad zemí.

Strukturální a poetická variace na existenciální témata, jakými jsou život, smrt, úzkost, osamělost, pomíjivost či věčnost. Poetiku filmu tvoří kontemplativní potenciál, mozaikovitá struktura a repetitivní střihové vzorce záběrů, které sugerují plynutí času a pomíjivost lidské existence v pohledech na kamenité zdi, okna, lodě, střechy, městská panoramata, vlaky či hřbitov.

Legendární hudební film období perestrojky kombinuje čtyři videoklipy propojené příběhem mladého hudebníka. Je punkovým portrétem leningradské hudební skupiny Kino a jejího frontmana, zpěváka a herce Viktora Coje, ke kterému později díky jeho vystupování i vzhledu vzhlížela ukrajinská mládež.

Vizuálně podmanivý statický pohled do podbarvené krajiny reflektuje vnitřní dimenze snů, vzpomínek a představ. Důraz na niternou náladu je podpořen minimalistickým akustickým projevem charakterizovaným táhlými poetickými tóny.

Film oceněný roku 1968 na Mezinárodním festivalu krátkých filmů Oberhausen se pokouší zprostředkovat zkušenost srdeční zástavy. Rytmus filmu udává nejen dynamický střih či vychýlená kompozice záběrů, ale také zvukové efekty a hudba vyjadřující překotnost pulsu nemocného srdce. Paradoxem prvního studentského filmu režiséra Wojciecha Wiszniewského je ironický fakt, že autor zemřel ve 34 letech právě na zástavu srdce.

V konceptuálním filmu Iona Grigorescua svádí autor v dvojexpozici sám se sebou boxerský souboj. Zápas se odehrává v nahotě, bez ringu, bez diváků, bez možnosti vysvobození. Izolace se stává nejen zdrojem utrpení, ale také vnitřní síly. Obraz úspěšnějšího z boxerů se v průběhu boje vytrácí a nechává vyniknout poraženého.

Všemi smysly prozkoumávají svět dospělých děti a kočka. Hrou si přisvojují knihovnu, vodu z moře, celý byt i park. Za rozverného hudebního doprovodu komentují novinové titulky a fotografie z magazínů svět, ukazovaný v analogii k rodinnému filmu.

Strukturalistický film převádí známý Rimbaudův sonet na filmové plátno a zasazuje jej do kontextu filmového výrazu. Samohlásky jsou zbaveny básníkových asociací s barvami, místo nich jsou symbolizovány různorodými postupy úpravy videa či práce s kamerou – samohláska I tak například představuje skokový střih.