Vlado, Marienka, Jojo a starý otec

Jan Ságl (*1942) je považován za dvorního fotografa undergroundu 60. a 70. let. Je však i autorem celkem dvanácti dokumentárních a autorských filmů z let 1971–1974. V té době k fotoaparátu přibíral i kameru Super-8 a zachycoval s ní výjevy ze života v podzemí, koncerty, happeningy i všední události. Díky pohybu v uzavřené komunitě je jeho přístup důvěrný, proniká objektivem a ručním reflektorem do bezprostřední blízkosti aktérů událostí a strhujícím způsobem tak zachycuje atmosféru undergroundové kultury. ---Filmy jsou uvedeny v obnovené premiéře na základě digitálního rekonstrukce provedené v letech 2015–2016 v Centru audiovizuálních studií FAMU. The films being shown represent the premiere of digitally remastered copies made in 2015–2016 at FAMU’s Center for Audiovisual Studies.

Cílem literární eseje je zachytit pohyblivé a nestabilní „já“, jehož součástí jsou věci i jiné osoby. Cílem dílny je prozkoumat způsoby, jimiž lze (a nelze) převést tuto volnou prozaickou formu do filmové podoby. Zajímat nás bude i to, jak filmovou esej chápou ve svých textech sami filmaři, počínaje Hansem Richterem a jeho úvahou-manifestem „Filmová esej: Nová forma dokumentárního filmu“ (1940). Součástí dílny budou komentované ukázky z filmů Dzigy Vertova, Hanse Richtera a Terence Daviese.

Jaká jsou ideová východiska založení samostatného studijního oboru dokumentární tvorby na FAMU? V čem spočívala nezastupitelnost a specifičnost dokumentárního přístupu k filmu? Jak se měla tato specifika odrazit ve výuce a odlišit se od tvorby publicistické? Na tyto otázky se pokusí odpovědět dokumentaristka Viola Ježková. Dílnu doplní ukázkami studentských filmových cvičení. Uvítá též podněty účastníků a diskuzi k tématu.

Absolventský film pomocí zoomu do hlubin krajiny přibližuje kouřící komín a velká těžební kolesa. Zapuštěnost do krajiny, kterou pozvolna zabydluje armáda, je barevnou vizuální poémou o hloubkách pohledu na život netečné přírody, v níž kontrastují ikonické civilizační motivy.

Portrét mladé venkovské učitelky prvního stupně základní školy téměř bez komentáře ukazuje houževnatost ženy, která musí den co den do své práce absolvovat náročnou cestu na lyžích přes závěje sněhu. Záběry jejích všedních úkonů autor propojuje do poetických kompozic s lyrikou pohledů na krajinu. „Sýkorova témata oscilují okolo drobných lidí, kteří se ocitli v sociálně či psychologicky extrémní situaci. Své hrdiny si pokaždé lidsky zamiloval.“ Rudolf Urc

V průběhu zapomenuté cesty kamsi s Ivanem M. Jirousem narazil Jan Ságl na krajinu s desítkami volně visících reprodukčních kovolistů. V okruhu samizdatu zásadně nedostatkové zboží plnilo funkci plašičky ptáků. Film zaznamenává prosluněnou krajinu posetou stříbřitými body v různých prostorových konstelacích jako formu nalezeného land-artu. Práce volně navazuje na sérii krajinných intervencí Zorky Ságlové, které Ságl pravidelně spoluvytvářel a dokumentoval a v nichž hraje klíčovou roli právě konfrontace krajinných prvků s objekty geometrické povahy.

Jeden z mála Ságlových filmů mimo dokumentární souvislosti podzemní scény zachycuje v jediném statickém záběru nekončící výstup cestujících z prvního pojízdného schodiště ve stanici metra Můstek. Do zřejmého kontextu strukturálního filmu – fixní kompozice v několika rovinách pohybu – však Ságl exponuje i téma společenské. Dav cestujících je unášen zdánlivě nezastavitelnou silou vpřed bez možnosti vybočení z proudu, představuje obraz počínající normalizace 70. let. Film byl opakovaně promítán jako vizuální doprovod koncertů Plastic People.

Po vraždě starosty vesnice v regionu Šan-si byl policií vybrán jeden z vesničanů jako obětní beránek. Svědectví policejní brutality v regionu Šan-si muž podává prostřednictvím kreseb mučení, jimž byl vystaven, aby se doznal k vraždě, kterou neprovedl, a za niž strávil pět let ve vězení.

V záznamu z červencového koncertu Plastic People ve Skále u Humpolce Ságl zachycuje téměř apokalyptický rozměr vystoupení Plastiků. Snímá tanečníky ve velkých expresivních detailech s přímým ručním osvětlením a doplňuje klidnějšími záběry soustředění hrajících hudebníků. Stejně jako v jeho ostatních filmech se jedná o čistý kamerový střih. Film obsahuje veškerý, chronologicky natočený materiál, což vypovídá o Ságlově nebývale intuitivní a soustředěné práci s kamerou. Koncert se odehrál nedaleko Humpolce, kde na začátku 70. let Plastic People pracovali jako dřevorubci.

Prváckou dílnu katedry dokumentu na pražské FAMU vede Vít Klusák, který spolu se studenty představí koncept semináře i filmy, které z něj ve školním roce 2015/16 vzešly. Každý z pěti studentů uvede dva své filmy, které putovaly ke klauzurám, ale také filmová cvičení, která běžně nejsou mimo školu k vidění. V letošní várce se diváci dozvědí, co se skrývá za pojmy „norníci a ťapiny“, že hledání partnera lze pojmout filmově vytříbeným jazykem, a také uvidí reportáž od soudu, u kterého vítězí bezohledný individualismus jako dekadentní úchylka ze vznešeného ideálu svobody…Diskuze vítána!---Dílnu vede: Vít Klusák Studenti: Jindřich Andrš, Lenka Benešová, Matouš Bičák, Eliška Cílková, Zora Čápová

U příležitosti svatby manželů Hanibalových v září 1974 uspořádal Jirous v Postupicích za pasivní přítomnosti policie 1. festival druhé kultury. Vystoupili Old Teenagers, Sen noci svatojánské band, Goldberg Grass Band, Dg 307, Svatopluk Karásek, Charlie Soukup a Plastic People, během večera se promítaly i Ságlovy starší filmy. Dokument začíná shromážděním v Praze u Rudolfina a dále zachycuje části jednotlivých vystoupení. Za zmínku stojí v záběrech patrná přítomnost několika dalších kameramanů s 16mm formátem, což z této akce činí jednu z nejlépe zdokumentovaných událostí undergroundu.

Svatební film zpěváka Plastic People Paula Wilsona. Film zachycuje situaci před a po obřadu na městském úřadě v Praze 5, shromáždění přátel a v závěru odjezd novomanželů Wilsonových.