Öykü Sofuoğlu (Zdroj: International Documentary Association )
Žádné shrnutí nemůže dostatečně vystihnout to, co belgický filmař Johan Grimonprez vytvořil ve své audiovizuální a textové koláži Soundtrack státního převratu (2024). Ačkoli je internet již zaplněn četnými texty, které tento kreativní dokument srovnávají s jazzovou suitou a často používají sluchové přívlastky jako tepající, dunící a pulzující, zdá se, že psaný jazyk nestačí k zachycení toho, co Grimonprez popisuje jako „filmový prostor“ a všeho, čeho je schopen.
Rok 1960, známý jako „Rok Afriky“, slouží jako politická, sociální a kulturní matice, na které Grimonprez staví své mnohovrstevnaté vyprávění – pohybující se v čase a prostoru sem a tam, vrstvící zvuk, obraz a text s texturou a hloubkou. Ponoří se do počátků Demokratické republiky Kongo – jedné ze 17 afrických zemí, které právě získaly nezávislost – a zkoumá společné politické a vojenské machinace Spojených států a Belgie, které nakonec vedly k vraždě jejího charismatického mladého vůdce Patrice Lumumby.
Na této cestě je mnoho odboček, počínaje 15. Valným shromážděním Organizace spojených národů, kde se vůdci Hnutí nezúčastněných zemí – spolu s notoricky známým sovětským vůdcem Nikitou Chruščovem – střetávají se západním světem. Další linie se objevuje díky zapojení černošských hudebníků, jako jsou Dizzy Gillespie, Louis Armstrong a Nina Simone, kteří byli jmenováni „jazzovými velvyslanci“ USA a v té době vysláni do zahraničí – aniž by tušili, že tento titul se ukáže být hanlivým eufemismem, zástěrkou pro jejich konspirační aktivity hodné špionážního filmu.
Pokud je odbočování od tématu modus operandi filmu, rozhovor s Johanem Grimonprezem není o nic jiný. Dokumentarista, který je nyní nominován na Oscara, přichází dobře připraven, vyzbrojen typickými dovednostmi nadšeného badatele a zkušeného řečníka, a každou otázkou otevírá v našich myslích nové obzory, přičemž s pokorou a zvědavostí předvídá potenciální kritiku. Časopis Documentary Magazine se sešel s Grimonprezem, aby s ním diskutoval o filmu Soundtrack státního převratu v jeho oblíbeném formátu: dialogu. Tento rozhovor byl upraven.
Soundtrack státního převratu je filmem střetávajících se sil – zvuky, obrazy a texty se neustále konfrontují, kombinují a transformují, aniž by jedno médium převládalo nad ostatními. Ale pokud vezmeme film Shadow World (2016), kde hlavní koncepční rámec tvoří stejnojmenná kniha Andrewa Feinsteina, váš vztah k těmto narativním prostředkům se jeví velmi odlišný. Jakým způsobem ovlivňují témata vaše formální volby ve vaší práci?
Shadow World vznikl ve spolupráci s novinářem, takže způsob vyprávění příběhu měl odlišné podmínky a vyžadoval investigativní prověření. Mnoho příběhů muselo být prověřeno třemi nezávislými zdroji. Možná proto má jeho poetika tak výrazný charakter. Shadow World se zabýval především rozborem toho, jak se válka stala privatizovanou záležitostí a jak funguje celý lobbistický průmysl, který je založen na kolotoči mezi armádou, obranným průmyslem, který raději nazývám válečným průmyslem, a politickým divadlem. Mnoho z toho, co Chris Hedges nazývá korporatokracií nebo korporátním převratem, se odráží v tom, jak jsou ti lobbisté, kteří pracovali ve válečném průmyslu, později placeni tím samým systémem. Vezměme si například Dicka Cheneyho, který se dal na politiku, pak se vrátil k funkci generálního ředitele Halliburtonu a naopak. Metafora kolotoče velmi dobře vystihuje, co se děje v zahraniční politice. Kromě toho je převedení knihy do filmové podoby odlišný proces a já jsem považoval za zásadní prozkoumat vztah válečného průmyslu s globálním Jihem – něco, co v knize nebylo zmíněno. Proto jsme [přidali] postavy jako Marta Benavides, Vijay Prashad a Eduardo Galeano.
Prohlížel jsem si vaši webovou stránku a narazil jsem na rozhovor, který jste vedl s Catherine Bernardovou v roce 2009, kde zmiňujete Chruščovův incident s botou. Vaše fascinace touto událostí sahá nejméně patnáct let zpět. Jak se z ní stalo ústřední téma Soundtracku státního převratu?
Jako dítě šedesátých let jsem patřil ke generaci televize. Rozdíl mezi Východem a Západem, který se dnes nějakým způsobem znovu objevil v souvislosti s Ukrajinou a Čínou, byl již významnou součástí mého dospívání a chápání světa. Co se týče Chruščova, který práskal botou – o tom incidentu jsem věděl, ale nikdy mi nedošlo, že souvisí s Belgickým Kongem. To jsem se dozvěděl až při svém nedávném výzkumu. Soundtrack státního převratu je strukturován jako valné shromáždění – je to leitmotiv filmu, na kterém jsou založeny všechny ostatní příběhy, a vrcholem toho je Chruščov práskající botou.
Jako Belgičan jsem měl při natáčení Soundtracku státního převratu přirozeně svůj vlastní pohled na věc – i na příběh, který jsem neznal. Bylo to něco, co jsem musel během natáčení prozkoumat sám, a když jsem se ponořil do historie, moje zjištění byla zcela opačná než to, co mě učili. Chtěl jsem ale také navázat dialog – spojenectví. Film Dial H-I-S-T-O-R-Y (1997) byl inspirován dialogem mezi teroristou a romanopiscem, který se objevuje v románu Mao II od Dona DeLilla. Zatím co Double Take (2009) se točil kolem spojenectví mezi Tomem McCarthym a Jorge Luisem Borgesem a byl také vykládan tak, že Borges a Hitchcock konfrontují sami sebe.
Z vašich slov je cítit vědomé rozhodnutí, jako belgického filmaře, představit hlasy, které mají právo vyprávět tyto příběhy, a zároveň se vyhnout upřednostňování některého z nich. Jak tyto postavy vznikly?
Postavy Soundtracku státního převratu pocházejí všechny z jedné široké rodiny a sdílejí pocit vykořenění a bezdomovectví. Achille Mbembe hovoří o pocitu, že bezdomovectví se stalo globálním jevem a že jsme všichni kolonizováni ve svých myslích. Michael Hart by to nazval globálním apartheidem – globální apartheid však není totéž jako zeď v Gaze nebo na hranicích USA s Mexikem; je ve skutečnosti zakořeněn v nás samých. Proto pro mě bylo zásadní zahrnout hlasy jako ten belgicko-konžského spisovatele In Koli Jean Bofaneho. Jeho nevlastní otec byl belgický kolonialista a kaučukový magnát, který unesl jeho matku a donutil ji, aby si ho vzala. Bofane jako šestiletý prožil nezávislost a měl nevlastního otce a nevlastní sourozence. Jeho nevlastní otec, Georges Casse, měl kameru. Většinu záběrů z filmu In Koli Jean Bofane, stejně jako mnoho domácích záběrů ve filmu, natočil tento belgický kaučukový magnát.
Celý rozhovor v původním znění si můžete přečíst na stránkách International Documentary Association
Ukázku přeložila Anna Řezníčková
