Cédric Lépine (zdroj: Mediapart)
Film Polsko proti historii režisérky Joanny Grudzińské, který uvedl 36. ročník festivalu FIDMarseille, se zabývá současným popíráním masakru spáchaného Poláky na jejich židovských sousedech během druhé světové války.
Cédric Lépine: Můžeš promluvit o zásadním setkání, na němž film stojí – o setkání s historikem Janem Grossem, autorem knihy Sousedé (2000)?
Joanna Grudzińska: Ve skutečnosti jde o setkání, k němuž došlo opakovaně a v různých rovinách. Od pádu železné opony se Jan Gross pravidelně vracel do Polska, aby studoval archivy Židovského historického institutu ve Varšavě. Ty nikdy nebyly uzavřené, ale panovalo kolem nich takové tabu a napětí kvůli odhalením, která obsahovaly, že se o nich téměř nemluvilo. Předávání těchto informací bylo prakticky nemožné.
Po pádu železné opony se situace částečně uvolnila. Jan Gross žil od konce 60. let v USA, kde byl formován americkým akademickým prostředím podporujícím vznik menšinových narativů a silné uvolnění veřejného projevu, týkající se rasových, genderových a dalších menšin. Je důležité vědět, že Sousedé patří právě do tohoto progresivního proudu.
Polsko po roce 1989 si začalo osvojovat demokracii. Probíhalo nesmírné množství debat – bylo to až fascinující, skutečně živá demokracie, s diskusemi o historii, politice i kultuře. Vznikala tehdy řada výjimečných literárních a divadelních děl. Právě v tomto kontextu se objevila kniha Jana Grosse, která do všeobecného nadšení vnesla zásadní pochybnost.
To, co se odehrálo během druhé světové války, nebylo plně uznáno. Masakr, při němž Poláci zabíjeli své židovské sousedy, byl dlouho zamlčován – dokonce i mezi dětmi židovských přeživších, kteří zůstali v Polsku. Tito lidé věřili v demokracii, bojovali za zemi, a jejich rodiče – sami přeživší – částečně popírali minulost, aby mohli budovat komunismus.
C. L.: Historická odhalení tedy závisí na tom, zda je společnost připravena je přijmout.
J. G.: Film je mediální kronikou let 2000–2025 v Polsku, zaměřenou na otázku odpovědnosti Poláků za vyhlazování jejich židovských spoluobčanů. Tato debata se stává měřítkem demokracie: čím více se o Sousedích může mluvit, tím demokratičtější země je. A naopak. Svobodné vyjadřování umožňuje opustit martyrologické pojetí polských dějin 20. století.
Právě proto je kniha tak zásadní – hovoří jak o Židech, tak o Polácích, ale stejně důležitá je i debata, kterou vyvolala. Tu knihu vlastně nikdo nečetl, ale všichni vědí, o čem je. Síla této knihy přiměla i prezidenta uznat něco, co bylo dříve nepřijatelné, a dodnes vyvolává diskuse. Vytváří protiváhu k patriotickému, neoliberálnímu a kapitalistickému obrazu Polska.
Poláci se s touto historií stále obtížně identifikují. Je velmi těžké přijmout utrpení, které jsme způsobili druhým. To je podle mě paradigmatické: popírání znamená neschopnost vidět se v zrcadle vlastních činů.
C. L.: Čas by měl přispět k přijetí odpovědnosti za tyto události.
J. G.: Pokud by se historie skutečně vyprávěla, myslím, že by problém nebyl. Dnešní polská společnost je podle mě připravená. Ti, kdo rozhodují, jsou ale svázáni patriotickými postoji a nemají o to zájem. Kdyby byli u moci ti, kdo protestují, byla by respektována práva žen a skutečná historie by byla uznána.
Pro mě bylo natočení tohoto filmu nezbytné. Jan patří k mé rodině – ne biologicky, ale je mi blízký od narození. Vyrůstala jsem v atmosféře boje za pravdu i proti vlastnímu popírání.
V Polsku panovala obrovská naděje v demokracii, a deset let vlády krajní pravice bylo proto destruktivních – i pro diasporu, pro mě i mou rodinu. Právě tehdy jsem začala chtít film natočit. Zároveň jsem si všimla, že Jan je s přibývajícím věkem stále zajímavější díky své tajemnosti. Je to člověk, který neodhaluje vše. Vymyká se kategoriím: není jen historik, ale i sociolog; není jen Polák, ale i Američan; není ani jednoznačně Žid. Ztělesňuje určitou hybriditu, životní energii, zvědavost a velkorysost.
S ním se židovský příběh Polska stává univerzálním – je to příběh popírání, boje za pravdu a nepochovaných mrtvých. Jde o to opustit nenávist a vstoupit do pravdy, uznání a přiznání.
C. L.: Podobně jako ve tvém filmu Révolution école (1918–1939) se zde objevuje téma předávání zkušenosti dalším generacím.
J. G.: Ano, myslím, že je v tom určitá lekce. Věřím v pedagogiku v jejím ušlechtilém smyslu. Vzdělávání znamená předávat vlastní zkušenost – opakem je odosobnění.
Ve filmu Révolution école pedagogové prosazovali přístup, kde subjekt a zkušenost hrají klíčovou roli. Jan se snaží podobně zprostředkovat výzkumnou zkušenost prostřednictvím svědectví. Věřit svědkovi znamená chtít ho slyšet – a vytvořit pro to prostor. Vyžaduje to čas, odstup a samotu.
Pedagogika je také o tom být sám se znalostí a sledovat, jak v nás rezonuje a proměňuje nás.
Jan je podle mě tak trochu velkým psychoanalytikem Polska – nebo rabínem, pro ty, kdo věří. Staví se proti úzkosti, neuróze a popírání. Je skvělý vypravěč, dokáže se vcítit do druhých. Lži zakrývají rozsah zločinu, který sahá daleko za Jedwabne.
Pro Jana jsou kniha a film dvě odlišné věci. Knihy mají svůj osud – a Sousedé měli osud mediální, politický i kolektivní.
C. L.: Vnímáš ve své tvorbě potřebu znovu promýšlet dějiny, zejména 20. století?
J. G.: Historie je obrovským podhoubím příběhů našich každodenních životů. Neříkám, že naše osudy jsou předurčené, ale zajímá mě, jak v nás působí „duchové“ minulosti. Nezápasíme jen s neurologií, ale i s těmito duchy.
C. L.: Přechod od knihy k filmu je také příběhem mezigeneračního předávání.
J. G.: Myslela jsem si, že si tato zkušenost zaslouží audiovizuální podobu. Dnes je předávání skrze knihy složitější, zatímco film si může kdokoliv pustit třeba na telefonu. Někteří francouzští Poláci židovského původu mi říkali, že mají konečně pocit, že se o této historii ví – protože existuje i mimo knihy.
Celý text v originálním znění najdete zde.
