Doc Alliance Selection

Poetický dokument ukazuje různé podoby Arménie prostřednictvím několika hrdinů a hrdinek, přičemž středobodem filmového vyprávění jsou jejich sny a tužby. Šedesátiletá operátorka výtahu v nemocnici sní o tom, že se dostane do vesmíru, muž z venkova hledá nevěstu a dvě mladé queer dívky chtějí žít svůj život navzdory homofobním náladám. Režisérská dvojice ke svým aktérům přistupuje s respektem a empatií a pohlíží na jejich životy a sny skrz kulturní zázemí Arménie. Celá země se tak stává pátým snílkem.“Aren Malakyan a Vahagn Khachatryan vytvořili elegantní a mysteriózní celovečerní debut o složité a rozporuplné zemi, kde archaické tradice koexistují s generací mladých dospělých, kteří sní o revoluci.” (Muriel de Don)---Zdroj citátu:https://cineuropa.org/en/newsdetail/424434/

Režisérka v tomto intimním snímku představuje portrét svého otce, Jeana-Reného, který jako sedmnáctiletý opustil rodný Réunion, aby se vydal za prací do Francie. Jean-René vypráví o svých zkušenostech, stesku po domově a nejasné kulturní identitě. Tím zároveň vede dialog s dcerou, která se podobně vypořádává se svou smíšenou etnicitou. Vizuálně sugestivně vyprávěný příběh otce a dcery se stává metaforou rozpolcenosti a postkoloniálního dědictví. „Přála bych si vědět, odkud moji předkové pocházejí. Vím jen, že byli vyhnáni ze své země. Ale v mých snech se jim podaří uprchnout na horní část ostrova, kde přetrvává divoká příroda.“ – Erika Etangsalé

Režijní dvojice se setkává a promlouvá s veterány z portugalské koloniální války, aby zaznamenala jejich vzpomínky, zkušenosti, pocity. Nejde ale jen o jejich vyprávění, ale o setkání a sdílení samotné. Rozhovory se prolínají s archivními záběry, které naznačují, že snímek není jen nostalgickou podívanou, ale zamyšlením nad válkou a cenou za mír obecně. „Existuje zde kontinuita, při pohledu na dějiny si uvědomujeme, že mír je téměř utopie, a tyto záběry jsme pořídili proto, že šlo o válku, která se táhla celá léta a která jako by nás pronásledovala, která je velmi stará a niterná.“ — Marta Ramos  ---Zdroj citátu: https://comunidadeculturaearte.com/entrevista-jose-oliveira-e-marta-ramos-para-fazer-um-filme-tem-de-haver-um-compromisso-com-alguma-realidade/

Po ukončení výuky v semináři se absolvent v ortodoxní církvi stává knězem, jen když se ožení nebo stane řeholníkem. Vitalij a Łukasz tento moment oddalují, bydlí ve sdíleném bytě, kde se obklopeni knihami věnují svým zálibám – filozofickým disputacím a nácviku sborového zpěvu. Citlivě komponovaný dokument tematizuje nekonformní přátelství vzniklé uvnitř konformní instituce. Na jedné straně stojí tlaky vyvolávané očekáváními svázanými se společenskou funkcí, na druhé individualistický prožitek radosti z pouhé existence v mezičase, zvláště když nachází oporu v rodině a mezi blízkými lidmi.„Ukáže se vazba mezi hlavními hrdiny silnější než jejich náboženské cítění?“---Zdroj citátu: https://www.krakowfilmfestival.pl/en/online-cinema/film/3547-light-years/

Excentrický polský pár vlastní jednu z největších zastaváren v Evropě, kde se každý den s trojicí oddaných zaměstnanců pokoušejí vydělat si na živobytí. Vykupují a prodávají téměř vše: náboženské relikvie, knihy o sexu i mamutí zub. Zároveň jsou důležitou součástí komunity slezského maloměsta, pro jehož občany jsou samaritány i terapeuty. Tragikomický snímek na příkladu jedné až absurdně rozmanité zastavárny tematizuje socioekonomické problémy polského pohraničí, od chudoby, nedostatku pracovních míst až po alkoholismus a domácí násilí.„Na film je radost se dívat díky jeho tragikomickému pohledu, a to, že se titulní zastavárna nachází na ulici Vytrvalosti, mluví za vše.“ (Marta Bałaga)---Zdroj citátu: https://www.cineuropa.org/en/newsdetail/423793/

Režisérka Nataša Urban opustila rodné Srbsko před mnoha lety. Teď se ale skrze otcův cestovatelský deník a rozhovory s rodinou a blízkými vrací na místa, kde vyrůstala a která se mezitím stala zpustošenými mementy válečného konfliktu v bývalé Jugoslávii. Ve vesnicích, kde se dříve autorka procházela s rodiči, zůstaly lidské i betonové ostatky. Velké dějiny balkánského poloostrova požírají ty menší, rodinné – šťastné vzpomínky na dětství jsou v paměti zavalovány tím, co vyhřezlo z objevených masových hrobů. Hledět na krvavé obrazy jugoslávské historie je stejně bolestivé jako dívat se přímo na zatmění Slunce. „Potom, aby zahladili stopy, zničili tábor pro válečné zajatce v roce 1992, rok poté, co jej postavili. A lidé z okolní vesnice pak přicházeli pro cihly, které si na traktorech odvezli a použili je ke stavbě tamního kostela.“